Folklor, folklo­ris­mus a po­li­ti­ka

AN­GA­ŽO­VA­NÉ UMĚ­NÍ 011

Délka: 12 min

Strážnice jako zrcadlo dnešní společnosti.

Le­toš­ní Me­zi­ná­rod­ní folklor­ní fes­ti­val ve Stráž­ni­ci se ode­hrál v do­bě vy­hro­ce­né­ho spo­le­čen­ské­ho kli­ma­tu, kdy se nejen čes­ká spo­leč­nost zno­vu ptá, kde le­ží hra­ni­ce po­li­tic­ké mo­ci, ve­řej­né od­po­věd­nos­ti i mo­rál­ky. Ne­ní pro­to pře­kva­pi­vé, že zno­vu ote­vřel de­ba­tu o vzta­hu folklo­ru a po­li­ti­ky – a ta­ké o tom, kde jsou dnes hra­ni­ce ve­řej­né­ho pro­sto­ru, ob­čan­ské­ho pro­je­vu i po­li­tic­ké re­pre­zen­ta­ce. Vy­stou­pe­ní mi­nis­t­ra kul­tu­ry Oty Klem­pí­ře, ná­sled­ná ná­vště­va mi­nis­t­ra za­hra­nič­ních vě­cí Pet­ra Ma­cin­ky i bouř­li­vé re­ak­ce pu­b­li­ka vy­vo­la­ly otáz­ku, zda má být folklor­ní fes­ti­val mís­tem po­li­tic­kých pro­je­vů. Zá­ro­veň se ote­vře­la de­ba­ta, zda má pu­b­li­kum prá­vo dát svůj ne­sou­hlas ve­řej­ně na­je­vo a zda je ta­ko­vý pro­jev na kul­tur­ní ak­ci sou­čás­tí ob­čan­ské dis­ku­se, ne­bo ji na­ru­šu­je.

Slav­nost­ní za­há­je­ní 81. MFF Stráž­ni­ce, slav­nost­ní chví­le s čes­kou hym­nou, než vy­stou­pil sou­čas­ný mi­nis­tr kul­tu­ry ČR. FO­TO: AN­NA STRÁN­SKÁ

Je při­tom pří­znač­né, že po­řa­da­te­lem fes­ti­va­lu je Ná­rod­ní ústav li­do­vé kul­tu­ry, pří­spěv­ko­vá or­ga­ni­za­ce Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ČR. Sa­mot­ná exis­ten­ce té­to in­sti­tu­ce při­po­mí­ná, že vztah stá­tu a li­do­vé kul­tu­ry ne­ní ni­čím no­vým. Pé­če o kul­tur­ní dě­dic­tví by­la vždy sou­čás­tí ve­řej­né kul­tur­ní po­li­ti­ky. Ji­ný roz­měr však zís­ká­vá ve chví­li, kdy se kul­tu­ra za­čne vy­u­ží­vat ja­ko pro­stře­dek po­li­tic­ké re­pre­zen­ta­ce ne­bo le­gi­ti­mi­za­ce mo­ci. 

V pří­pa­dě sou­čas­né­ho mi­nis­t­ra nelze pře­hléd­nout, že je­ho pů­so­be­ní od po­čát­ku pro­vá­zí znač­ná ne­dů­vě­ra vel­ké čás­ti kul­tur­ní ob­ce. Kri­ti­ka se ne­tý­ká pou­ze je­ho od­bor­ných kom­pe­ten­cí, ale ta­ké otá­zek dů­vě­ry­hod­nos­ti a hod­no­to­vé in­te­gri­ty. Ve ve­řej­ném pro­sto­ru se opa­ko­va­ně při­po­mí­ná ta­ké je­ho mi­nu­lost evi­do­va­ná v ar­chiv­ních ma­te­ri­á­lech Stát­ní bez­peč­nos­ti, kte­rá sa­ma o so­bě při­spí­vá k to­mu, že je­ho oso­ba je vní­má­na ja­ko vý­raz­ně kon­tro­verz­ní. 

Re­sort kul­tu­ry totiž ne­ní jen sprá­vou pří­spěv­ko­vých or­ga­ni­za­cí ne­bo roz­dě­lo­vá­ním do­ta­cí. Pra­cu­je s tím nej­cit­li­věj­ším, co spo­leč­nost vy­tvá­ří – s hod­no­ta­mi, sym­bo­ly, pa­mě­tí, iden­ti­tou i eti­kou ve­řej­né­ho pro­sto­ru. Mi­nis­tr kul­tu­ry pro­to ne­ní pou­ze ad­mi­nis­tra­tiv­ní funk­cí. Je ta­ké no­si­te­lem ur­či­té sym­bo­lic­ké au­to­ri­ty. Prá­vě pro­to se je­ho vy­stou­pe­ní ve Stráž­ni­ci ne­moh­lo stát pou­hou zdvo­ři­lost­ní ná­vště­vou. Nes­lo s se­bou vý­znam, kte­rý da­le­ko pře­sa­ho­val sa­mot­ný fes­ti­val. 

Lakmu­so­vý pa­pí­rek spo­leč­nos­ti

Folklor ni­kdy ne­stál mi­mo ve­řej­ný ži­vot. Kul­tu­ra se ne­dě­je ve vzdu­cho­prázd­nu. Kul­tu­ra je mož­ná tím nej­cit­li­věj­ším lakmu­so­vým pa­pír­kem sta­vu spo­leč­nos­ti – uka­zu­je, ja­ké hod­no­ty sdí­lí­me, jak ro­zu­mí­me sa­mi so­bě a ja­ké pří­běhy o so­bě chce­me vy­prá­vět. Prá­vě pro­to je tře­ba roz­li­šo­vat me­zi při­ro­ze­ným spo­le­čen­ským vý­zna­mem tra­dic a je­jich vy­u­ží­vá­ním ja­ko ná­stro­je ak­tu­ál­ní po­li­ti­ky.

Ko­mu vlast­ně pat­ří folklor? A ko­mu pat­ří sym­bo­ly li­do­vé kul­tu­ry – kro­je, pís­ně, tan­ce ne­bo slav­nos­ti? Po­li­ti­kům? Stá­tu? Ná­ro­du? Ne­bo li­dem, kte­ří je po ge­ne­ra­ce vy­tvá­ře­li, pře­dá­va­li a pro­ží­va­li? Li­dem, pro kte­ré ne­by­ly tra­di­ce pro­střed­kem re­pre­zen­ta­ce ani kul­tur­ním pro­gra­mem, ale při­ro­ze­nou sou­čás­tí ži­vo­ta. A pro mno­hé ji­mi zů­stá­va­jí dodnes.

Prá­vě v tom spo­čí­vá je­di­neč­ná sí­la li­do­vé kul­tu­ry. Ne­vzni­ka­la ja­ko re­pre­zen­ta­ce stá­tu ani ja­ko kul­tur­ní po­li­ti­ka. Ro­di­la se zdo­la – z kaž­do­den­nos­ti, z prá­ce, ví­ry, vzta­hu ke kra­ji­ně i z opa­ko­vá­ní ri­tu­á­lů, kte­ré člo­vě­ku po­má­ha­ly ori­en­to­vat se v ča­se. Na­ro­ze­ní dí­tě­te, do­spí­vá­ní, svat­ba, skli­zeň, Vá­no­ce ne­bo smrt – to všech­no by­ly oka­mži­ky, kdy člo­věk hle­dal smy­sl ži­vo­ta i své mís­to ve svě­tě. Li­do­vá kul­tu­ra pro­to ne­ní jen sou­bo­rem pís­ní, tan­ců ne­bo kro­jů. Je způ­so­bem, ja­kým si spo­le­čen­ství po ge­ne­ra­ce pře­dá­va­lo zku­še­nost. Pa­měť zde ne­ní ukry­ta jen v kro­ni­kách ne­bo ar­chi­vech, ale pře­de­vším v li­dech – v je­jich hla­se, po­hy­bu, ges­tech, vy­prá­vě­ní, ře­me­sl­né do­ved­nos­ti i ve spo­leč­ně pro­ži­tém ča­se.

Li­do­vé oby­če­je vy­růs­ta­jí z hlu­bo­ké­ho po­zo­ro­vá­ní pří­ro­dy, stří­dá­ní roč­ních ob­do­bí, živlů i lid­ské­ho ži­vo­ta. Na­ši před­ko­vé si pro­střed­nic­tvím ob­řa­dů vy­svět­lo­va­li svět, dě­ko­va­li za úro­du, ví­ta­li no­vý ži­vot ne­bo se vy­rov­ná­va­li se smr­tí. Star­ší před­sta­vy se po­stup­ně pro­lí­na­ly s křes­ťan­skou sym­bo­li­kou a vy­tvá­ře­ly vrst­vy vý­zna­mů, kte­ré dnes čas­to be­re­me ja­ko sa­mo­zřej­most.

Mož­ná si mno­zí z nás už ani ne­u­vě­do­mu­jí, proč se o Ve­li­ko­no­cích ple­te po­mláz­ka, proč ma­jí ně­kte­ré kro­je prá­vě ta­ko­vé bar­vy, proč se při svat­bě zpí­va­jí ur­či­té pís­ně ne­bo proč se při ho­dech do­dr­žu­jí kon­krét­ní zvy­ky. Čas­to za­cho­vá­vá­me for­mu, ale ztrá­cí­me po­vě­do­mí o je­jím vý­zna­mu. To však ne­mu­sí být dů­vod k re­zig­na­ci. Schop­nost ptát se, hle­dat sou­vis­los­ti a při­znat si, že ně­co ne­ví­me, je jed­ním z nej­vět­ších pro­je­vů úcty k tra­di­ci. Stej­ně ja­ko ve vě­dě ne­bo umě­ní pla­tí i zde, že po­ro­zu­mě­ní vy­ža­du­je čas, cit­li­vost a ocho­tu jít pod po­vrch. Mů­že­me folklo­rem pou­ze pro­chá­zet. Ane­bo do něj mů­že­me vstou­pit.

Folklor ži­je pře­de­vším me­zi lid­mi. Nejen v kro­jích a na pó­di­ích, ale i ve spo­leč­ném mu­zi­cí­ro­vá­ní, zpě­vu, se­tká­vá­ní a sdí­le­né ra­dos­ti na­příč ge­ne­ra­ce­mi. FO­TO: AN­NA STRÁN­SKÁ

Cit­li­vost i ži­vel­nost 

Úcta k tra­di­ci ne­zna­me­ná je­jí za­kon­zer­vo­vá­ní. Jen ten, kdo tra­di­ci sku­teč­ně po­zná­vá, jí ro­zu­mí a re­spek­tu­je je­jí hlub­ší vý­zna­my, mů­že hle­dat no­vé ces­ty, jak ji tvo­ři­vě roz­ví­jet. Ino­va­ce bez po­ro­zu­mě­ní bý­vá po­vrch­ní. Stej­ně ja­ko ochra­na tra­di­ce bez ži­vo­ta ve­de jen k je­jí­mu po­stup­né­mu vy­prázd­nění.

Úcta k li­do­vé tra­di­ci zna­me­ná cit­li­vost, ale i ži­vel­nost. Cit­li­vost na­slou­chat to­mu, co v so­bě ne­se, a ži­vel­nost ne­bát se ji zno­vu pro­žít. Tra­di­ce totiž ni­kdy ne­by­la jen sou­bo­rem pra­vi­del. By­la vždy pře­de­vším ži­vou zku­še­nos­tí. Jen stě­ží lze pro­to oče­ká­vat, že spo­le­čen­ství vy­růs­ta­jí­cí z ta­ko­vé tra­di­ce bu­de vů­či aro­gan­ci mo­ci ml­čet.

Prá­vě ten­to roz­měr dnes ostat­ně zdů­raz­ňu­je ta­ké po­je­tí ne­hmot­né­ho kul­tur­ní­ho dě­dic­tví UNE­SCO. Sou­čas­ná mu­ze­o­lo­gie se stá­le in­ten­ziv­ně­ji za­bý­vá otáz­kou, jak ucho­vá­vat nejen před­mě­ty, ale ta­ké pís­ně, vy­prá­vě­ní, tan­ce, ře­me­sl­né do­ved­nos­ti ne­bo ri­tu­á­ly. Ne­hmot­né kul­tur­ní dě­dic­tví nelze uzavřít do vit­rí­ny. Lze je do­ku­men­to­vat, in­ter­pre­to­vat, pře­dá­vat a zpro­střed­ko­vá­vat. Po­dob­ně ja­ko di­va­dlo exis­tu­je pře­de­vším ve chví­li, kdy je zno­vu a zno­vu oži­vo­vá­no lid­mi. Tra­di­ce ostat­ně ni­kdy ne­by­la ne­měn­ná. Kro­je se pro­mě­ňo­va­ly. Pís­ně do­stá­va­ly no­vé slo­ky. Mě­ni­ly se tan­ce, hu­deb­ní ná­stro­je i po­do­ba slav­nos­tí. Kaž­dá ge­ne­ra­ce do nich otisk­la ně­co své­ho. Prá­vě pro­to jsou dodnes ži­vé.

Za ži­vou tra­di­cí ne­sto­jí in­sti­tu­ce ani po­li­ti­ci. Sto­jí za ní ti­sí­ce folklo­ris­tů, mu­zi­kan­tů, ta­neč­ní­ků, zpě­vá­ků, ve­dou­cích sou­bo­rů, ro­di­čů i všech dal­ších, kte­ří jí vě­nu­jí svůj čas a ener­gii. FO­TO: AN­NA STRÁN­SKÁ

Od ná­rod­ní­ho ob­ro­ze­ní ke kul­tur­ním vál­kám

V de­va­te­nác­tém sto­le­tí za­ča­la Ev­ro­pa in­ten­ziv­ně hle­dat svou identi­tu. Do po­pře­dí se do­stá­vá po­jem ná­rod­ní­ho své­rá­zu, kte­rý se stá­vá jed­ním z dů­le­ži­tých mo­ti­vů ná­ro­do­pis­né­ho i kul­tur­ní­ho ži­vo­ta. V čes­kých ze­mích vzni­ká ná­ro­do­pis­né hnu­tí, sbí­ra­jí se li­do­vé pís­ně, za­klá­da­jí se mu­zea, po­řá­da­jí ná­ro­do­pis­né vý­sta­vy a svě­to­vé ex­po­zi­ce před­sta­vu­jí jed­not­li­vé ná­ro­dy nejen pro­střed­nic­tvím tech­nic­ké­ho po­kro­ku, ale ta­ké je­jich kul­tu­ry. Folklor se stá­vá sou­čás­tí ná­rod­ní­ho se­be­vě­do­mí a kul­tur­ní eman­ci­pa­ce.

Prá­vě teh­dy ale vzni­ká i pa­ra­dox, kte­rý nás pro­vá­zí dodnes. Jakmi­le se tra­di­ce sta­ne sym­bo­lem ná­ro­da, za­čne být při­taž­li­vá ta­ké pro po­li­tic­kou moc. Au­to­ri­ta­tiv­ní re­ži­my totiž dob­ře vě­dí, že sym­bo­ly pů­so­bí sil­ně­ji než ar­gu­men­ty. Kroj, li­do­vá pí­seň ne­bo slav­nost do­ká­žou vy­tvo­řit ob­raz jed­not­né­ho ná­ro­da mno­hem účin­ně­ji než po­li­tic­ký pro­jev. Na­cis­tic­ké Ně­mec­ko, So­vět­ský svaz, Ce­au­șes­ko­vo Ru­mun­sko i sou­čas­né Rus­ko pra­co­va­ly a pra­cu­jí s li­do­vou kul­tu­rou ja­ko s po­tvr­ze­ním je­di­né správ­né iden­ti­ty. Po­dob­né ten­den­ce dnes sle­du­je­me ta­ké na Slo­ven­sku, kde se kul­tur­ní po­li­ti­ka stá­le čas­tě­ji opí­rá o před­sta­vu je­di­né správ­né ná­rod­ní kul­tu­ry.

Ani na­še vlast­ní dě­ji­ny nejsou tak jed­no­du­ché, jak bychom si přá­li. Ta­ké Slo­vác­ko by­lo po sta­le­tí pro­sto­rem, kde se pro­lí­na­ly mo­rav­ské, čes­ké, slo­ven­ské, uher­ské i ra­kous­ké kul­tur­ní vli­vy. Ví­deň by­la mno­hým oby­va­te­lům re­gi­o­nu po dlou­hou do­bu bliž­ší než Pra­ha a zdej­ší kul­tu­ra vzni­ka­la v ne­u­stá­lém di­a­lo­gu růz­ných ja­zy­ků, tra­dic i stát­ních útva­rů. Myš­len­ka slo­van­ství zde mě­la sil­nou ode­zvu a v ně­kte­rých ob­do­bích na­šly část pod­po­ry ta­ké myš­len­ky slo­ven­ské­ho na­ci­o­na­lis­mu ne­bo Slo­ven­ské­ho štá­tu. Dě­ji­ny však ni­kdy nejsou čer­no­bí­lé. O to opa­tr­něj­ší a po­zor­něj­ší bychom mě­li být, když dnes ně­kdo tvr­dí, že prá­vě on je je­di­ným opráv­ně­ným vy­k­la­da­čem tra­di­ce.

Prá­vě v té­to sou­vis­los­ti je dob­ré roz­li­šo­vat me­zi folklo­rem a folklo­ris­mem. Folklor je ži­vý or­ga­nis­mus. Folklo­ris­mus je je­ho sty­li­zo­va­ná, scé­nic­ká po­do­ba. Ani jed­no ne­ní špat­ně. Bez folklo­ris­mu bychom dnes mno­ho tra­dic vů­bec ne­zna­li. Dí­ky fes­ti­va­lům, sou­bo­rům ne­bo umě­lec­ké­mu zpra­co­vá­ní pře­ži­lo množ­ství pís­ní, tan­ců i ře­me­sel. Zá­ro­veň je to ale prá­vě folklo­ris­mus, kte­rý je mno­hem ná­chyl­něj­ší stát se re­pre­zen­ta­cí stá­tu ne­bo ná­stro­jem po­li­ti­ky.

Ži­vá kul­tu­ra po­tře­bu­je svo­bo­du

Po­dob­né na­pě­tí znám i z di­va­dla. Kaž­dé hle­dá­ní no­vé for­my bý­vá zpo­čát­ku při­jí­má­no s roz­pa­ky. Pu­b­li­kum při­ro­ze­ně tíh­ne k to­mu, co zná a če­mu ro­zu­mí. Je to lid­ské. Ne kaž­dý mu­sí mít po­tře­bu ne­u­stá­le pře­kra­čo­vat vlast­ní es­te­tic­ké i ji­né hra­ni­ce. Přes­to prá­vě od­va­ha hle­dat po­sou­vá kul­tu­ru a spo­leč­nost dál.

Dí­la mno­hých dnes uzná­va­ných re­ži­sé­rů, dra­ma­ti­ků ne­bo vý­tvar­ní­ků by­la zpo­čát­ku po­va­žo­vá­na za ne­sro­zu­mi­tel­ná. To, co dnes ob­di­vu­je­me ja­ko kla­si­ku, bý­va­lo kdy­si ex­pe­ri­men­tem. To­též pla­tí i pro folklor. Kdy­by kaž­dá ge­ne­ra­ce pou­ze opa­ko­va­la tu před­cho­zí, tra­di­ce by dáv­no pře­sta­la být ži­vá.

Sku­teč­ná tra­di­ce totiž ne­ní opa­ko­vá­ním mi­nu­los­ti. Je roz­ho­vo­rem me­zi mi­nu­los­tí a pří­tom­nos­tí. Mož­ná prá­vě pro­to má folklor na Slo­vác­ku stá­le ta­ko­vou sí­lu. Ne­ní jen pro­gra­mem fes­ti­va­lů ani atrak­cí pro tu­ris­ty. Ži­je v ho­dech, při fa­šan­ku, u cim­bá­lu, ve vi­nař­ských skle­pech, při vi­no­bra­ní, v kos­te­lích i na ro­din­ných osla­vách. Vy­tvá­ří pro­stor pro se­tká­vá­ní li­dí, kte­ří spo­lu ne­mu­sí ve všem sou­hla­sit, ale přes­to sdí­le­jí ně­co spo­leč­né­ho.

Slo­vác­ko sa súdí.“ Ří­ká se to s nad­sáz­kou a je v tom kus prav­dy. Ve­dou se spo­ry o ví­no, o mu­zi­ku, o kro­je, o po­do­bu ho­dů i o to, kte­rá dě­di­na je v tom či onom nej­lep­ší. Jen­že prá­vě to je znak ži­vé kul­tu­ry. Ne­ní za­kon­zer­vo­va­ná. Je pl­ná emo­cí, růz­ných po­hle­dů, hle­dá­ní i pochybností.Podstatné je, že po spo­ru při­chá­zí ocho­ta zno­vu si sed­nout ke spo­leč­né­mu sto­lu. Za­zpí­vat si. Po­dat si ru­ce. Při­pít si. Po­kra­čo­vat v roz­ho­vo­ru. Prá­vě v tom mož­ná spo­čí­vá sku­teč­ná sí­la folklo­ru. Ne­u­čí nás, že se má­me na všem shod­nout. Učí nás, že i přes roz­díl­né ná­zo­ry do­ká­že­me zů­stat spo­le­čen­stvím.

To však před­po­klá­dá jed­nu zá­sad­ní věc – vů­li na­slou­chat, re­spek­to­vat dru­hé­ho a ne­hle­dat v tra­di­ci zbraň pro­ti těm, kte­ří ji pro­ží­va­jí ji­nak. Ve chví­li, kdy se folklor sta­ne ku­li­sou po­li­tic­ké­ho mar­ke­tingu ne­bo dů­ka­zem je­di­né správ­né iden­ti­ty, pře­stá­vá pl­nit svou nej­dů­le­ži­těj­ší spo­le­čen­skou ro­li.

Po­kud by si z le­toš­ní Stráž­ni­ce mě­la od­nést jed­no po­na­u­če­ní po­li­ti­ka, pak snad prá­vě to­to: tra­di­ce ne­ní mo­cen­ský ná­stroj. Je to zá­va­zek. Zá­va­zek pe­čo­vat o ně­co, co nás všech­ny pře­sa­hu­je a co ne­bu­de pa­t­řit žád­né vlá­dě ani žád­né po­li­tic­ké stra­ně, a už vů­bec ne egu jed­not­liv­ců.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: