Ro­mán Roz­lo­žíš pa­měť Mar­ka Tor­čí­ka, oce­ně­ný Mag­ne­sií Li­te­rou 2024, bý­vá ozna­čo­ván ja­ko je­den z prv­ních čes­kých queer ti­tu­lů. Pa­tr­ně se v té­to sou­vis­los­ti za­po­mí­ná na ro­má­ny Ja­ro­sla­va Fo­gla­ra. Pře­de­vším čte­ná­ři Cha­ty v Je­zer­ní kot­li­ně by se moh­li prá­vem ozvat, že po­čát­ky čes­ké na­chá­zí­me prá­vě zde, už v ro­ce 1939. Sku­teč­ní znal­ci by ale moh­li jít ješ­tě dál – do roku 1907, kdy vy­šel Ro­mán Man­fre­da Ma­c­mille­na Ji­ří­ho Ka­rás­ka ze Lvo­vic, kte­rý ně­kte­ří ozna­ču­jí ja­ko sku­teč­ně prv­ní čes­ký queer ro­mán.

Tor­čí­ko­va pr­vo­ti­na, jak­ko­li sil­ně te­ma­ti­zu­je se­be­u­vě­do­mě­ní, se­be­i­den­ti­fi­ka­ci, na­le­ze­ní vlast­ní se­xu­a­li­ty na tzv. okra­ji nor­ma­li­ty, je mno­hem ví­ce kri­ti­kou ma­no­sfé­ry. Kri­ti­kou vul­gár­ní­ho, bru­tál­ní­ho muž­ství, ste­re­o­ty­pu, že „chlap“ je si­lo­vá spo­le­čen­ská ro­le opráv­ně­ně za­stá­va­jí­cí kon­zer­va­tiv­ní hod­no­ty nad­řa­ze­nos­ti nad že­nou či nad ja­kým­ko­li ji­ným mu­žem, kte­rý ne­ní bí­lý, he­te­ro­se­xu­ál­ní a „zdra­vý“. Tor­čík ovšem svo­ji kri­ti­ku těch­to aspek­tů muž­ství, po­sta­ve­nou ví­ce či mé­ně na vlast­ní au­top­sii do­spí­va­jí­cí­ho ga­ye na ma­lo­měs­tě ne­po­dá­vá ja­ko li­te­rár­ní ma­ni­fest ji­na­kos­ti. Ne­vy­ři­zu­je si účty. V pod­sta­tě stříz­li­vě, pře­kva­pi­vě ne­e­mo­tiv­ně, až sko­ro s po­cho­pe­ním před­sta­vu­je všech­na sta­dia vý­vo­je to­ho­to ma­cha od agre­siv­ní­ho pu­ber­ťá­ka-ši­ka­ná­to­ra přes ot­ce a dal­ší muž­ské zá­stup­ce střed­ní ge­ne­ra­ce s ho­ri­zon­tem úspě­chu v ma­nu­ál­ní ne­bo ne­le­gál­ní čin­nos­ti a al­ko­ho­lis­mu až po nej­star­ší ge­ne­ra­ci, re­pre­zen­to­va­nou dě­dou hlav­ní po­sta­vy, kte­rá de fac­to ty­to man­ti­ne­ly na­sta­vi­la a dr­ží se jich až do smr­ti.

On­dřej Šte­faňák, re­ži­sér adap­ta­ce ro­má­nu v br­něn­ském Ha­Di­va­dle, v lek­tor­ském úvo­du k před­sta­ve­ní v praž­ské Ar­še pro­zra­dil, že se při adap­ta­cích vy­hý­bá mo­de­lu jed­na ku jed­né, te­dy že se ne­sna­ží di­va­del­ně před­sta­vit ně­ja­ké pů­vod­ní dí­lo v je­ho ce­list­vos­ti, ale hle­dá v něm klíč k vlast­ní in­ter­pre­ta­ci. V je­ho pří­pa­dě te­dy tra­dič­ně ces­tou ke gro­tesk­ní per­spek­ti­vě a ob­ra­zo­vé pře­pja­tos­ti. Jestli­že zá­klad­ní kva­li­ty Tor­čí­ko­va ro­má­nu jsou upřím­ný, au­ten­tic­ký vhled do ži­vo­ta queer člo­vě­ka v pro­stře­dí ne­přá­tel­ském k „ji­na­kos­ti“, řez do muž­ské čás­ti spo­leč­nos­ti pl­né fa­leš­né hr­dos­ti, se­bestřed­nos­ti a umě­le ži­ve­né nad­řa­ze­nos­ti a až po­e­tic­ko-ese­jis­tic­ky po­ja­tá pro­ble­ma­ti­ka vzpo­mí­ná­ní, roz­po­mí­ná­ní, vy­ko­ře­ně­ní a vra­ce­ní se, pak je­jich zgro­tesk­ně­ní je jis­tě le­gi­tim­ní, leč od­váž­ná ces­ta ba­lan­cu­jí­cí nad ri­zi­kem zba­nál­ně­ní pů­vod­ní­ho dí­la.

On­dřej Šte­faňák s au­to­rem adap­ta­ce On­dře­jem No­vot­ným ome­zi­li bo­les­ti­vou zku­še­nost do­spí­va­jí­cí­ho ga­ye v ne­přá­tel­ském pro­stře­dí na pár stře­tů s agre­so­rem, kte­rý na­víc bez kon­tex­tu dal­ších to­xic­kých mužů – Mar­ko­va ot­ce a dě­dy, po­taž­mo ot­ce Fi­li­pa, je­jichž agre­siv­ní, aro­gant­ní a mi­so­gyn­ní cho­vá­ní je zde re­du­ko­vá­no na mi­ni­mum ne­bo zce­la eli­mi­no­vá­no, vy­pa­dá ja­ko oje­di­ně­lá vý­jim­ka. Při­tom prá­vě pa­to­lo­gic­ké vzta­hy me­zi obě­ma po­hla­ví­mi, pří­pad­ně se­xu­a­li­ta­mi, jsou jed­ním z nej­křikla­věj­ších mo­ti­vů, kte­ré ro­mán bo­ha­tě roz­ví­jí. Ta­ké kom­pli­ko­va­ný, li­te­ra­tu­rou umož­ňo­va­ný vnitř­ní svět hlav­ní po­sta­vy pl­ný roz­pa­ků, ne­jis­to­ty, hle­dá­ní stra­te­gie, jak pře­žít, je při­ro­ze­ně v di­va­del­ním ja­zy­ce ob­tíž­ně adap­to­va­tel­ný. Pro­škr­tá­ní pů­vod­ní­ho tex­tu a ori­en­ta­ce v pod­sta­tě pou­ze na ně­ko­lik nej­vděč­něj­ších a di­va­del­ně nej­při­ja­tel­něj­ších si­tu­a­cí však ne­ní adap­ta­ce, ný­brž di­gest.

Oce­nit je tře­ba po­kus vy­rov­nat se s je­di­nou ne­jas­nos­tí, kte­rá v ro­má­nu zů­stá­vá – zda je Fi­lip, spo­lu­žák a ši­ka­ná­tor hlav­ní po­sta­vy Mar­ka, la­tent­ní gay, kte­rý se ale ne­hod­lá s tím­to vě­do­mím smí­řit, a pro­je­vu­je se pro­to ja­ko agre­siv­ní ho­mo­fob skrý­va­jí­cí za ná­si­lím vlast­ní pří­sluš­nost ke svým obě­tem. Tor­čík na ně­kte­rých mís­tech tu­to in­ter­pre­ta­ci umož­ňu­je, tvůr­čí duo On­dřejů tu­to výzvu při­ro­ze­ně při­ja­lo, vý­sled­kem je nicmé­ně je­ho roz­pa­či­tá ka­ri­ka­tu­ra zby­teč­ně svým způ­so­bem ta­ké smut­nou po­sta­vu ze­směšňu­jí­cí. Fi­lip v adap­ta­ci opro­ti pů­vod­ní­mu ro­má­nu čas­to kňou­rá a na­zna­ču­je až ja­kousi žár­li­vost na bu­dou­cí­ho Mar­ko­va mi­len­ce Ma­ri­á­na.

Jo­sef Fi­lip Kost­ka v ro­li Fi­li­pa je­ho vnitř­ní roz­po­ry, měl-li by ja­ké, zce­la ma­že a po­sta­vu zjed­no­du­šu­je na dva pro­ti­kla­dy, me­zi ni­miž ne­ní žád­ný pře­cho­do­vý stav vlast­ní ne­jis­to­ty a bo­je se se­bou sa­mým. To je ovšem nej­pal­či­věj­ší pro­blém in­sce­na­ce – ab­sen­ce ja­ké­ho­ko­li po­ku­su zpří­tomnit vnitř­ní svě­ty po­stav. Mi­ni­ma­lis­tic­kou scé­nu se­stá­va­jí­cí z pó­dia a zko­se­né­ho pro­jekč­ní­ho plát­na ovlá­dá te­dy po ce­lou do­bu vy­pra­věč a hlav­ní po­sta­va Ma­rek. Ma­re­ček, jak mu mno­zí ří­ka­jí. Já­chym Sů­ra čás­teč­ně děj vy­prá­ví, a ač­ko­li by vět­ší dů­vě­ra v di­a­lo­gy a ro­ze­hrá­vá­ní si­tu­a­cí po­moh­ly di­vá­ko­vi k ži­věj­ší­mu po­no­ru do ce­lé­ho to­ho ne­přá­tel­ské­ho eko­sys­té­mu, na dy­na­mi­ce před­sta­ve­ní to ni­jak ne­u­bí­ra­lo. Dy­na­mi­ka je ovšem jed­na věc, dru­há je prá­vě ona ná­la­da, at­mo­sfé­ra, kte­rá je v Tor­čí­ko­vě ro­má­nu na­vzdo­ry, ane­bo prá­vě dí­ky zmi­ňo­va­né stříz­li­vos­ti mís­ty až ne­pří­jem­ně stís­ně­ná, skli­ču­jí­cí, hut­ná.

Tvůr­čí­mu tý­mu v Ha­Di­va­dle se ta­ko­vá at­mo­sfé­ra na­vo­dit ne­po­da­ří. Po­sta­vy na je­viš­ti si­ce not­ně kr­vá­cí, kři­čí na se­be, pro­ží­va­jí — ne­bo by ale­spoň mě­li pro­ží­vat — strach. To ale pů­so­bí spíš ja­ko ilu­stra­ce zá­mě­ru než zá­měr sám. Vr­cho­lem je si­tu­a­ce, kdy se Ma­rek sbli­žu­je se spo­lu­žá­kem, tak­též ši­ka­no­va­ným ga­yem a čás­teč­ným Ro­mem Ma­ri­á­nem (‍kte­ré­ho ztvár­ňu­je Ra­dim Chy­ba). Ma­jí na chví­li pro­ží­vat sno­vou si­tu­a­ci, v níž oni jsou ti sil­ní, převtě­lu­jí se do man­ga hr­di­nů a do­ká­žou za­to­čit se svým utla­čo­va­te­lem Fi­li­pem a roz­bít ce­lý svět. Me­ta­fo­ric­ky k ti­tu­lu ro­má­nu, po­taž­mo in­sce­na­ce roz­lo­ží pó­di­um a v růz­ných názna­cích bo­je ma­jí Fi­li­pa pře­moct. Ob­raz ale tr­vá ab­surd­ně dlou­ho a pod­le až ko­mic­ky pře­pja­tých a opa­ku­jí­cích se po­kři­ků obou po­stav (re­spek­ti­ve v tuhle chví­li her­ců) se zdá, že ani oni sa­mi moc ne­vě­dí, co v té­hle si­tu­a­ci dě­lat. Ob­dob­ná si­tu­a­ce na­sta­ne teh­dy, kdy do té do­by cit­li­vý po­zo­ro­va­tel své­ho pro­stře­dí a vlast­ní­ho ži­vo­ta Ma­rek sklouz­ne ke zdlou­ha­vé­mu vr­še­ní vul­gár­ních vý­ra­zů ozna­ču­jí­cích ho­mose­xu­á­ly. Po­kři­ku­je je na mat­ku i do pu­b­li­ka a ztrá­cí do­sa­vad­ní, ovšem i dá­le udr­žo­va­ný od­stup. Obá­vám se, že ta­to ne­au­ten­tic­ká vul­ga­ri­ta je opor­tu­nis­tic­ký po­kus do­stat di­vá­ka na svou stra­nu.

Na opač­ném pó­lu pak sto­jí po­dob­ná re­tar­da­ce dě­je, kdy do­jde k oje­di­ně­lé­mu stře­tu me­zi Mar­kem a je­ho mat­kou Da­ňou (‍Sa­ra Venclov­ská) ohled­ně po­li­tic­kých pre­fe­ren­cí. Nut­no oce­nit in­sce­ná­tor­skou od­va­hu ne­chat v té­to scé­ně Mar­ka pro­ná­šet po­měr­ně přes­ně cí­le­nou kri­ti­ku sou­čas­né vlá­dy, zejmé­na te­dy nej­sil­něj­ší vlád­ní stra­ny a pre­mi­é­ra té­to ze­mě. Je to jed­no­znač­ně krok od Tor­čí­ko­va od­stu­pu od vy­prá­vě­né­ho svě­ta smě­rem k ži­vel­něj­ší­mu, ak­tu­ál­něj­ší­mu po­je­tí adap­ta­ce. Ma­rek na­víc na svou mat­ku po­kři­ku­je z hle­diš­tě, což sa­mo­zřej­mě do­dá­vá před­sta­ve­ní no­vou ener­gii.

Stej­ně ja­ko řa­da vi­deo­pro­jek­cí, z nichž asi nej­pů­so­bi­věj­ší je vkus­ná a ná­zna­ko­vá ho­moero­tic­ká scé­na ze zá­ku­li­sí me­zi Mar­kem a Ma­ri­á­nem, kte­rá se ce­le ode­hrá­vá jen na plát­ně po­mo­cí ka­me­ry v Mar­ko­vě ru­ce. Na tom­to mís­tě je dob­ré do­pl­nit, že se ne­vy­plá­cí o pře­stáv­ce opouš­tět se­da­dlo, ne­boť se v té do­bě pro­mí­tá krát­ký do­ku­ment o ces­tě in­sce­nač­ní­ho tý­mu včet­ně her­ců do Pře­ro­va, kam je děj ro­má­nu i in­sce­na­ce za­sa­zen. Re­žij­ně byl ta­ké per­fekt­ní krok svě­řit ro­li to­xic­ké­ho dě­deč­ka, je­hož smrt sto­jí na za­čát­ku jak ro­má­no­vé­ho, tak di­va­del­ní­ho vy­prá­vě­ní, Si­mo­ně Pe­ko­vé, je­jíž ne­pře­hléd­nu­tel­ný exal­to­va­ný pro­jev přes­ně vy­sti­hu­je am­bi­va­lent­ní po­sta­vu s je­ho – ja­ko­by mi­moběž­ným – ži­vot­ním osu­dem, kte­rý ale osu­dy pří­buz­ných per­ma­nent­ně ovliv­ňu­je. A to i po je­ho smr­ti. Je však tře­ba při­po­me­nout, že in­sce­ná­to­ři zce­la za­me­zi­li Pe­ko­vé re­mi­nis­cen­ce do dě­do­va al­ko­ho­lis­mu, aro­gan­ce a vů­bec to­xic­ké­ho „chlap­ství“, jež je v pů­vod­ním dí­le dů­le­ži­tou sou­čás­tí ko­lá­že lo­kál­ní­ho, ma­lo­měst­ské­ho muž­ství.

Am­bi­ci­óz­ní adap­ta­ce po­pu­lár­ní­ho ro­má­nu v pod­sta­tě de­fi­nu­jí­cí­ho „vě­do­mé“ po­čát­ky čes­ké queer, ale i au­to­fikč­ní li­te­ra­tu­ry oče­ká­vá­ní ne­na­pl­ni­la. Kro­mě ně­ko­li­ka sku­teč­ně in­spi­ra­tiv­ních mo­men­tů – za všech­ny po­da­ře­ná me­ta­fo­ra bez­na­děj­né­ho re­gi­o­nu v po­do­bě ná­hrob­ků s ná­pi­sy ja­ko „fé­ro­vá mzda“, „kva­lit­ní vzdě­lá­ní“, „gen­de­ro­vá rov­nost“ ne­bo „so­ci­ál­ní spra­ve­dl­nost“ –, zů­sta­lo v pod­sta­tě jen u ilu­stro­va­né­ho vy­prá­vě­ní o těž­kém do­spí­vá­ní. In­sce­na­ce však po­u­ká­za­la na fakt, že adap­ta­ce li­te­rár­ních děl ne­ní ani jed­no­du­chá, ani sa­mo­spás­ná ces­ta k di­va­del­ní­mu dí­lu, kte­ré má zpro­střed­ko­vat emo­ce a sdě­le­ní.

Ha­Di­va­dlo – Ma­rek Tor­čík, On­dřej No­vot­ný: Roz­lo­žíš pa­měť. Scé­na a re­žie: On­dřej Šte­faňák, dra­ma­tur­gie: Jus­ti­na Gre­co­vá, kos­týmy: Ma­til­da Tlol­ko­vá, hud­ba: Pa­trik Raš­man. Hra­jí: Já­chym Sů­ra, Sa­ra Venclov­ská, Si­mo­na Pe­ko­vá, Ra­dim Chy­ba, Jo­sef Kost­ka. Pre­mi­é­ra 21. úno­ra 2026.