Ži­dé, Něm­ci, Pa­les­tin­ci, Ukra­jin­ci, Če­ši a Mo­ra­va­né. Kdo je ta­dy do­ma a proč?

Per­for­ma­tiv­ní pro­cház­ka, fil­mo­vá pro­jek­ce, mo­bi­li­za­ce a se­tká­ní v cen­t­ru Pra­hy bu­de sle­do­vat his­to­rii útě­ků, od­su­nů a pří­cho­dů li­dí růz­ných ná­rod­nos­tí. V dí­le jsou po­u­ži­ty his­to­ric­ké pra­me­ny, esej Ge­or­ge Orwel­la i vzpo­mín­ky tvůr­kyň a tvůr­ců.

Tvůr­čí tým vy­chá­zí z pře­svěd­če­ní, že ces­ta k lid­ské dů­stoj­nos­ti ve­de přes kon­krét­ní pří­běhy, se­tká­ní s mi­nu­los­tí a sdí­le­ný pro­ži­tek to­ho, jak dě­ji­ny do­pa­da­jí na oby­čej­né li­di bez roz­dí­lu ná­rod­nos­ti, et­ni­ci­ty či pře­svěd­če­ní. V ně­ko­li­ka za­sta­ve­ních pro­chá­zí účast­ní­ci a účast­ni­ce mís­ta spo­je­ná s pří­cho­dem ži­dov­ských ko­mu­nit v ra­ném stře­do­vě­ku a vzni­kem ži­dov­ské­ho měs­ta, s je­jich opa­ko­va­nou mi­gra­cí před an­ti­se­mi­tis­mem i s od­su­nem ně­mec­ké­ho oby­va­tel­stva po dru­hé svě­to­vé vál­ce.

Dru­há část pro­jek­tu pře­mos­ťu­je ta­to his­to­ric­ká za­sta­ve­ní k sou­čas­nos­ti, kdy pod­le OSN če­lí svět nej­vět­ší hu­ma­ni­tár­ní a uprch­lic­ké kri­zi v dě­ji­nách. Pro­to se od­vá­ží­me ho­vo­řit ta­ké o Pa­les­ti­ně, kte­rá nám je stá­le tak moc vzdá­le­ná. O je­jí ne­u­stá­lé pro­mě­ně. O li­dech, kte­ří ne­ma­jí kam uté­ci.

Cí­lem pro­jek­tu je uká­zat, jak se v dneš­ní spo­leč­nos­ti mí­sí em­pa­tie s vá­leč­ný­mi uprch­lí­ky či ci­vil­ním oby­va­tel­stvem v ze­mích sti­že­ný­mi vál­kou se stra­chem, ne­jis­to­tou a po­li­tic­ky ži­ve­ný­mi oba­va­mi.

„Na­ci­o­na­lis­mus by se ne­měl smě­šo­vat s vlas­te­nec­tvím. Obě slo­va se běž­ně po­u­ží­va­jí tak vág­ně, že ja­ká­ko­li de­fi­ni­ce mů­že být zpo­chyb­ně­na, ale je nut­no me­zi ni­mi roz­li­šo­vat, pro­to­že jde o dvě růz­né, do­kon­ce pro­ti­chůd­né myš­len­ky. Vlas­te­nec­tvím mys­lím od­da­nost ur­či­té­mu mís­tu a ur­či­té­mu způ­so­bu ži­vo­ta, jež jsou pod­le va­še­ho pře­svěd­če­ní ty nej­lep­ší na svě­tě, ale ne­má­te za­po­tře­bí je vnu­co­vat ji­ným li­dem. Vlas­te­nec­tví je svým způ­so­bem obran­né – jak vo­jen­sky, tak kul­tur­ně. Na dru­hé stra­ně na­ci­o­na­lis­mus je ne­od­dě­li­tel­ný od tou­hy po mo­ci. Tr­va­lým cí­lem kaž­dé­ho na­ci­o­na­lis­ty je za­jis­tit ješ­tě vět­ší moc a vět­ší pres­tiž ne pro se­be, ale pro ná­rod či ji­ný útvar, v němž se roz­ho­dl roz­pus­tit svou in­di­vi­du­a­li­tu.“

Ge­or­ge Orwell: Po­znám­ky k na­ci­o­na­lis­mu (ja­ro 1945)

Tvůr­čí tým

Kon­cept a re­a­li­za­ce: Len­ka Dom­brov­ská a Jan Mo­tal

Film a fo­to: Jan Mo­tal

Účin­ku­je: Jo­ha­na Schmi­dtma­je­ro­vá, Fe­dir Kis, Ya­sar Abu Ghosh a ta­ké Ja­kub Je­lí­nek

Pre­mi­é­ra se usku­teč­ni­la 11. dub­na 2026 v cen­t­ru Pra­hy.

Pro­jekt byl fi­nanč­ně pod­po­řen Stát­ním fon­dem kul­tu­ry a Na­da­cí Ži­vot uměl­ce.

Vstu­pen­ky: na ter­mí­ny 16. 9. a 17. 9. 2026 kou­pí­te ZDE

Ad­re­sa za­čát­ku: Ma­lostran­ské ná­měs­tí 12, Pra­ha 1 (prů­chod z ná­měs­tí do uli­ce Tr­žiš­tě)

Ohla­sy

Proč mlu­vím o kni­hách, když mám re­flek­to­vat per­for­ma­tiv­ní dí­lo?

Pro­to­že ne­můžu vy­stou­pit z ak­tu­ál­ní­ho mo­men­tu. Ne­můžu jen tak opus­tit svůj svět, ať už je to ten ma­te­ri­ál­ní ne­bo ten myš­len­ko­vý. Je to svět pl­ný útě­ku, zou­fal­ství, od­ci­ze­ní, ná­si­lí a hlav­ně vzdo­ru. Od­mí­tám je opus­tit.

Od­mí­tám opus­tit tu míst­nost, kte­rou jsem si při pro­cház­ce vy­tvo­ři­la ve vě­žič­ce na Ma­lostran­ském ná­měs­tí. Mě­li jsme si před­sta­vit svůj do­mov v ně­kte­rém z oken. Mož­ná ostat­ní oče­ká­va­li, co se sta­ne dál, ale já ne. Pod­da­la jsem se bez­pe­čí ima­gi­na­ce. Pů­vod­ně jsem si chtě­la vy­brat ok­na na kos­te­le, ale pak prů­vod­ky­ně (Jo­ha­na Schmi­dtma­je­ro­vá) řek­la, že si mů­že­me vy­brat i ty na kos­te­le, a já je – ja­ko pře­rost­lý te­e­nager – au­to­ma­tic­ky s od­po­rem za­vrh­la.

Mo­je vě­žič­ka mě­la ok­na do­ko­la. Ka­ma­rád­ka řek­la, že bych si tam moh­la dát mat­ra­ci do­prostřed míst­nos­ti a kou­kat na zá­pad i vý­chod slun­ce. „Ja­ko na­jed­nou jo?“ ze­pta­la jsem se škád­li­vě. Ve sku­teč­nos­ti jsem si ji přes­ně tak před­sta­vo­va­la. Vy­zdo­bi­la jsem ji zla­to-mod­ře ja­ko ně­ja­kou mý­tic­kou as­t­ro­no­mic­kou míst­nost s pod­la­hou pl­nou svit­ků.

Vy­chá­ze­la bych z ní jen pro chléb a dal­ší svit­ky. A hod­ně bych se mod­li­la. Pá­li­la u prá­ce ja­ké­ko­liv lo­kál­ní by­lin­ky, o kte­rých nic ne­vím. Mi­mo re­a­li­tu. Mi­mo his­to­rii. Mi­mo spo­le­čen­ské sys­témy. Ne­zá­le­že­lo by na tom, kdo jsem pro ostat­ní. Nejsem ni­kdo. Jsem člo­věk svit­ků a svět­la prou­dí­cí­ho ze všech stran. Ta­to míst­nost ni­kdy ne­e­xis­to­va­la, a i přes­to se mi po ní teď ne­po­psa­tel­ně stýská. Jak bych moh­la opus­tit svůj sku­teč­ný do­mov?

Ta­to na­pros­to fik­tiv­ní míst­nost je v těch­to dnech mým vnitř­ním exi­lem od běs­ní­cí re­a­li­ty. Sna­žím se pře­svěd­čit sa­mu se­be, aby mo­je po­sí­le­ná úz­kost z po­ten­ci­ál­ní ztrá­ty mé­ho ži­vo­ta ne­pře­chá­ze­la do kře­čo­vi­té obra­ny, ale do dla­ní a ob­je­tí. Zá­měr­ně ne­píšu do ob­je­tí dru­hých, pro­to­že pod­le Trinh T. Minh-ha žád­ní dru­zí nejsou. Ne­ní žád­né ty a já, ta­dy a tam. V exi­lu to nejsem Já, kdo exis­tu­je me­zi svě­ty, ale svět – To, exis­tu­je tam i ve mně zá­ro­veň. Jin­de se na­chá­zí prá­vě Zde.

Jin­de je ta­dy. Ta­dy Chur­chill sta­ví pracovní/koncentrační tá­bo­ry. Ta­dy je asi dva­náct ukra­jin­ských vla­jek a žád­ná pa­les­tin­ská. A žád­ná vlaj­ka Ugan­dy (tu jsem při Hře na vlaj­ky po­čí­ta­la já a je moc hezká). Ta­dy se Ži­dé stě­hu­jí z mís­ta na mís­to kvů­li ne­u­tu­cha­jí­cí­mu pro­ná­sle­do­vá­ní. Ta­dy stří­lí­me ná­hod­né Něm­ce a za­bí­rá­me je­jich do­my.

Do ru­ky je vám ná­h­le po his­to­ric­kých okén­cích vtisk­nu­ta pří­ruč­ka 72 ho­din vy­da­ná ne­dáv­no zru­še­ným Kri­zo­vým in­for­mač­ním tý­mem (KRIT) Mi­nis­ter­stva vni­t­ra.

Smích pri­vi­le­go­va­ných

V před­sta­ve­ní chy­bí mís­to, kde by by­lo mož­né se za­smát. Nej­ví­ce se li­dé smá­li, když jsme na­jed­nou mě­li utí­kat. Ne­vím proč. Ne­ví­te proč. Ne­ví­te kam. Pros­tě utí­ká­te po­dél zdí a sna­ží­te se vy­hnout ne­bez­pe­čí. Pře­va­děč (Fe­dir Kis) se vás za těž­ký pra­chy po­kou­ší pro­táh­nout po Kam­pě. Ko­lem ima­gi­nár­ních hlí­dek hle­dá­te psa ne­bo si ko­pe­te mí­ček.

Ka­ma­rád­ka, kte­rá se mnou šla po zla­tých stez­kách, je z Ukra­ji­ny. Uprchlí­ci a mi­gran­ti nejsou ti, kte­ří by si mě­li hrát na útěk. Jsme to pak my, kte­ří ni­kdy ni­kam utí­kat ne­mu­se­li, co si na to mu­sí hrát?

I v in­sce­na­ci Slepci/Сліпці (rež. Kos­ti­an­tin Vasiu­kov, Di­va­dlo 3+kk) jsem by­la ve­de­na se za­vá­za­ný­ma oči­ma nejdří­ve do im­pro­vi­zo­va­né­ho kry­tu v Káz­nici, ohma­tá­va­la šrap­ne­ly a utí­ka­la s kufrem. Ce­lou do­bu mě ve­dl kluk, co do Čes­ka ute­kl po rus­ké in­va­zi v Ukra­ji­nu.

Vím, že to fun­gu­je. Vím, že li­dé oprav­du po­cho­pí ně­čí zku­še­nost, až když ji ale­spoň ja­ko hru sa­mi pro­ži­jí. Ta­to by­tost­ná so­bec­kost mě ale ni­čí. Chtě­la bych, aby to fun­go­va­lo i bez to­ho.

Ne­mys­lím si, že si ta­ko­vou so­bec­kost mů­že­me do­vo­lit. Ne­mys­lím si, že mů­že­me dá­le odo­lá­vat anar­chis­tic­ké­mu heslu: „Když je je­den me­zi ná­mi ot­rok jsme všich­ni ot­ro­ci.“ Jin­de je ta­dy. Ot­rok jsem já.

„In our thou­sands in our mil­li­ons we are all Pa­les­ti­ni­ans!“

Ta­to slo­va jsem vy­řkla na pro­tes­tech sto­krát. Je to jen rou­há­ní. Před­sta­vit si jen po do­bu chan­tu, že i na mně je pácha­ná ge­no­ci­da, abych po­kra­čo­va­la v pod­po­ře bo­je za osvo­bo­ze­ní podro­be­né­ho li­du. Čis­té rou­há­ní. Jed­nou jsem na pro­tes­tu řva­la: „You are not alo­ne,“ a při­šla za mnou Pa­lestin­ka, ať to­to ne­chan­tu­ji, pro­to­že oni jsou oprav­du sa­mi.

Jsem na­štva­ná na všech­ny pri­vi­le­go­va­né li­di. I na ty (včet­ně mě), kte­ří si sku­teč­ně mys­lí, že pro­ží­va­jí oprav­do­vou so­li­da­ri­tu se vše­mi nu­ce­ně vy­síd­le­ný­mi, je­jichž do­mo­vy už tře­ba ani ne­sto­jí. Mys­lí­me si to, do­kud to sa­mi (ale­spoň na je­den pr­cha­vý ne­re­ál­ný mo­ment) ne­pro­ži­je­me.

Jen­že mám hez­ký ev­rop­ský pas a s ním se pro­smý­kám i sí­tem no­vo­do­bé eu­ge­nic­ké stra­te­gie – kon­t­ro­ly hra­nic a se­lek­cí to­ho, kdo mů­že a ne­mů­že obo­ha­co­vat ná­rod­ní ge­nom. Ev­ro­pa i Ame­ri­ka si chrá­ní své ukra­de­né ko­lo­ni­ál­ní bo­hat­ství a svou bě­lost. Ra­sis­mus ne­skon­čil. Ra­sis­mus tr­vá. Jsme bí­lí an­dě­lé a ty jsi by­la prv­ní hol­ka na po­pra­vu.

Vzpo­mně­la jsem si na cvi­če­ní, kte­ré jsme dě­la­li na jed­né kon­fe­ren­ci. Vý­zkum­ni­ce z Nor­ska se nám sna­ži­la při­blí­žit mi­grant­skou zku­še­nost a hle­dá­ní prá­ce v no­vé ze­mi tak­to: „Na­piš­te si na je­den pa­pí­rek Do­mov, na dru­hý na­piš­te va­ši nej­bliž­ší oso­bu, na tře­tí va­še ob­lí­be­né mís­to.“ Zkus­te si to teď.

Za­stav­te se ve čte­ní a udě­lej­te to.

Nečtě­te dál.

Po­slou­chej­te!

Va­še pa­pír­ky s vá­mi bu­dou ces­to­vat do dal­ší čás­ti. Do Skaut­ské­ho in­sti­tu­tu v Ry­bár­ně, kde na vás če­ka­jí te­le­viz­ní zprá­vy o na­pa­de­ní va­ší ze­mě. Na­pja­tě a una­ve­ně je sle­du­je­te na lapto­pu po­sa­ze­ní v kru­hu. Moh­lo by to být i rá­dio. Všich­ni jste při­plác­nu­tí na tu ma­lou ob­ra­zov­ku, div se ne­dr­ží­te oče­ká­vá­ním hrůz za ru­ce.

Váš na­pa­de­ný do­mov je na­jed­nou v te­le­viz­ních zprá­vách vy­kres­lo­ván ja­ko se­me­niš­tě te­ro­ris­tů. Ex­per­ti mlu­ví, jak kdy­by na vás ne­zá­le­že­lo, jak kdy­bys­te ne­mě­li ti­sí­ce let vlast­ní his­to­rie. Pro­pa­dá­te úna­vě, pa­ni­ce a zou­fal­ství zá­ro­veň. Bo­jí­te se o svůj do­mov, ale ta­ky to­ho, ja­ký ži­vot vás če­ká ta­dy.

„To by pro dnešek sta­či­lo, ur­či­tě jste po ces­tě una­ve­ni,“ pro­ne­se Ya­sar Abu Ghosh a za­klap­ne laptop. Po­zná­vám ho, pro­to­že je to je­den z nej­zná­měj­ších Pa­les­tin­ců ži­jí­cích v Čes­ku. Ne­vím, jest­li ostat­ní v míst­nos­ti tu­ší, že ma­jí před se­bou skvě­lé­ho an­tro­po­lo­ga a vy­so­ko­škol­ské­ho pe­da­go­ga.

Ne­mě­lo by na tom zá­le­žet. Na po­zi­cích a na tom, čí zku­še­nos­ti jsou vy­sly­še­ny v čes­kém pro­sto­ru. Bo­hu­žel mám po­cit, že na tom čas­to zá­le­ží. Ty pa­les­tin­ské, ob­zvlášť ty pří­mo z Ga­zy a Zá­pad­ní­ho bře­hu, za­zní­va­jí ose­ka­ně a při­škr­ce­ně, po­kud vů­bec.

Jen zříd­kakdy vi­dí­me v di­va­dle ná­hod­né li­di z uli­ce, jak je při­ve­dl Max Nowo­tar­ski v před­sta­ve­ní Než skon­čí vál­ka / До кінця війни (Ha­Di­va­dlo). Žád­ný člo­věk v de­tenč­ních cen­t­rech ne­má mož­nost nám všem sdě­lit svůj pří­běh. A ti, co se to­pí ve Stře­do­zem­ním mo­ři, už vů­bec ne. Mož­ná si je ale­spoň mís­ta, kte­rá obý­va­jí, bu­dou pa­ma­to­vat, ja­ko si Pra­ha pa­ma­tu­je. S no­vým mi­grač­ním pak­tem si ale bu­de pa­ma­to­vat stá­le mé­ně.

Zku­še­nost je va­lid­ní jen tím, že ji člo­věk za­ží­vá. Ya­sar ne­při­šel ja­ko pe­da­gog, při­šel pros­tě ja­ko člověk.Vím, že to fun­gu­je. Vím, že li­dé oprav­du po­cho­pí ně­čí zku­še­nost, až když ji ale­spoň ja­ko hru sa­mi pro­ži­jí. Ta­to by­tost­ná so­bec­kost mě ale ni­čí. Chtě­la bych, aby to fun­go­va­lo i bez to­ho.

…

Si­mo­na Hen­drych­o­vá, Pod­hou­bí

Do­po­ru­ču­je­me si pře­číst

Text Na­ta­lie Berg­man, ži­dov­ské že­ny, kte­rá se vě­nu­je se hu­ma­ni­tár­ní prá­ci v Pa­les­ti­ně: Po­vo­le­né a za­ká­za­né ži­dov­ské hla­sy – dí­lo