Brněnské Divadlo Aldente, jedno z mála, které se u nás dlouhodobě zabývá inkluzí herců s handicapem, představilo novinku (ID)entita, ostravské Studio G pak adaptaci knihy Petra Motýla a Romana Pechy Perníková chaloupka pod názvem Perníkář. První je pohybové divadlo, v druhém se jediný herec Petr Panzenberger prakticky nehne. Přesto mají obě něco zásadního společného – vyprávějí svým způsobem o lidech z okraje společnosti, kam se dostali buď svým vrozeným handicapem (herečka s Downovým syndromem), anebo rozhodnutím (feťák). Festival tak ukázal, v čem spočívá jeho velikost v rámci ekosystému českých divadelních přehlídek – je to žánrový záběr, který, zdá se, dokáže absorbovat téměř cokoli.

Ačkoli existuje už od roku 2008, jako divadlo herců s Downovým syndromem se Divadlo Aldente vyprofilovalo až v roce 2014. Od té doby má ve svém portfoliu už dvanáct inscenací, v nichž účinkují herci s handicapem, s nimiž pracují dlouhodobě. Režisérka a vůdčí postava Divadlo Aldente Jitka Vrbková tak všechny kmenové herce velmi zná a v konkrétním případě Martiny Truskové, alias Martinuse, alias Ježíše Boha, ale i Zdeňka Svěráka, Lorda Voldemorta, Xindla X a kdovíkoho ještě, se dokonce osobní příběh handicapované herečky stal osou nejnovější inscenace. Divadelní svět Brno zaštítil její vznik dvouletým inscenačním inkubátorem, při němž bylo potřeba podle režisérčiných slov především naučit velmi svéráznou dívku, která je ráda středem pozornosti a ráda ji ovládá, pokoře k ostatním hercům/postavám v inscenaci i vlastní tělesné paměti. Její potřeba v krátkých intervalech měnit identity, tedy považovat se v drtivé většině za nějakou popkulturní postavu do té míry, že jí to poněkud komplikuje život v občanské komunikaci se systémovými institucemi (např. bankami), režisérku inspirovalo k vytvoření pohybové inscenace. V ní Martinus Ježíš Bůh (tak si aktuálně říká) nachází bezpečné prostředí pro své identitní výlety v souhře i disonanci s profesionální tanečnicí a choreografkou Martinou Hajdylou Lacovovu z platformy ME-SA.
Myšlenkovým rámcem inscenace je Platónovo podobenství o jeskyni, jehož úryvky jsou promítány kolem arénové scény, jíž se mohou diváci zkraje představení procházet, naslouchat zvukům, prohlížet si rekvizity i činnosti performerek. Po usazení už trojice Martina Hajdyla Lacová a zvukové performerstvo Martina Rousová a Jan Kyncl v náznaku objevování neznámého prostředí vstupují do středu scény a rychle z něj zase vyskakují, pokoušejí se v něm pohybovat, honí se kolem. Martina Hajdyla Lacová poté na sebe z cestovního kufru obléká oděv za oděvem v metaforickém nabalování identit. Tehdy na scénu konečně vstupuje také ústřední postava inscenace Martinus.
Jitka Vrbková v dramaturgickém úvodu upozorňovala, že Martinus často a ráda improvizuje, že podobně jako jiní znevýhodnění herci v podstatě nehrají, ale vycházejí z vlastní autenticity. S tím ovšem proniká do estetického zážitku nová a nezvyklá emoce – je to, co vidím, plánované? A pokud je to improvizace, do jaké míry řízená? Anebo jsem svědkem rozpadu celého představení? Přesně takové otázky mě napadaly vždy, když Martinus vstupovala do svých pohybových kreací nejrůznějšími komentáři, obracela se jimi na diváky a naplňovala oblouk vytyčený Platónovými úvahami o realitě. Nic na scéně by ale nefungovalo nebýt Martiny Rousové a Jana Kyncla – dvou hudebníků, kteří se nepřetržitě starali o zvukovou složku představení. Pohybují se v něm jako postavy organicky obsluhující nejroztodivnější nástroje i vlastní hlasový rejstřík a jejich hudba je tak konstrukčním, nikoli jen doprovodným prvkem inscenace.
Režie obě aktérky vede citlivě od lyrických pohybových sekvencí přes odlehčené humorné scény (naprostým vrcholem je disco party s maskami popkulturních ikon, jež nafasují i diváci a scéna se promění v taneční parket všech) až po závěrečné nanebevstoupení Martinuse. Zde je potřeba se vrátit na začátek – představení začíná kolečkem, v němž Martina Rousová s Janem Kynclem střídavě deklamují okamžiky a data z reálných životů obou žen. U Martiny Hajdyly Lacové bylo mimo jiné konstatováno, že by ráda někdy něco řekla, ale že je tanečnice a ta se musí vyjadřovat jen pohybem. Vraťme se na konec. Martinus zjevně měla ve scéně s nanebevstoupením potřebu vystoupit ze scénáře a odmítla se slovy „jsem přece v nebi“ sestoupit a dojít ke své herecké partnerce pro katarzní objetí. Ta tedy vystoupila ze své taneční mlčenlivosti a domlouvala zpupné kolegyni, ať jde za ní. Nakonec se domluvily, že půjdou obě. Ale možná to jen bylo celé dokonale sehráno. Ta nejistota, na čem divák vlastně je, je nakonec docela osvěžující.

S nejistotou svým způsobem pracovala také inscenace Perníkář ostravského Studia G, které na jeviště přeneslo životní příběh Romana Pecha, havířovského narkomana a průkopníka výroby pervitinu u nás. Kdybych se nepřipravil, docela bych zapomněl, že nekoukám na divadlo, byť jednoho herce, ale připustil bych, že přede mnou stojí Pecha sám a líčí na nějaké besedě své životní peripetie. Od prvního kontaktu s toluenem přes první kontakty s komunistickou policií až po první setkání s pervitinem. A do toho pozoruhodně silná přátelská pouta v narkomanské komunitě, překvapivý humor v prostředí, které je neustále za hranou zákona a jednou nohou v hrobě, nebo až filmový vztah mezi narkomany a policií, která se může stát až skoro rodinným přítelem. Vedle nenápadné, ale přesto důležité světelné dramaturgie je jediným viditelnějším režijním vstupem Vojtěcha Štěpánka až závěrečný Romanův dialog s reprodukovaným hlasem Dity, rovněž bývalé narkomanky, matky jeho syna a především ženy, která se snaží Romana přesvědčit, aby přestal drogy brát.
Petr Panzenberger, jenž za tuto roli obdržel Cenu Thálie v kategorii Činohra, je tak sugestivní ve své ich formě, perfektně a přirozeně ovládá těšínský dialekt, respektive jeho umírněnou verzi namíchanou slezským nářečím a jeho vyprávění je natolik strhující, že si vystačí jen sám se sebou a židlí a hodinu a čtvrt mu visíte na rtech. Panzenberger pouze přesně volenou intenzitou hlasu a gesty, stejně jako občasnými imitovanými dialogy utáhne představení, které vlastně není ničím jiným než „jen“ vyprávěním. Ale tím, že to není Roman, nýbrž „Panzi“, který Romana naprosto dokonale představuje, je navzdory svému minimalismu inscenace hutná a překvapivě i výrazně obrazová. V Panzenbergerově podání havířovské, opavské či českotěšínské kulisy neutěšených sídlišť, hospod čtvrté cenové či vězení na tom prostém jevišti rostou, zhmotňují se. A divák, který se tam nechá vtáhnout, zažije s nimi až tělesný kontakt. Byl to jednoznačně nejvýraznější herecký výkon letošního ročníku festivalu.
Divadlo Aldente a ME-SA – (ID)entita. Režie: Jitka Vrbková, choreografie: Martina Hajdyla Lacová, Martina Trusková, hudba: Jan Kyncl, Martina Rousová, scénář: Jitka Vrbková, Martina Trusková, výtvarná spolupráce: Zuzana Hejtmánková, kostýmy: Kristýna Kučerová, výroba masek: Alice Šindelářová, světelný design: Bohumil Racek, Tomáš Král. Účinkující: Martina Hajdyla Lacová, Martina Trusková, Martina Rousová, Jan Kyncl.
Studio G – Petr Motýl a Roman Pecha: Perníkář. Režie, výběr hudby, scéna a kostýmy: Vojtěch Štěpánek, světla, zvuk: Adam Pěcha, produkce: Markéta Steriovská. Účinkující: Petr Panzenberger.
Předchozí díly reflexí najdete zde: Festivalové cesty I – dílo a Festivalové cesty II – dílo.

