Ne­ní jen zob­ra­ze­ním spo­le­čen­ské­ho pro­blé­mu; chce vstou­pit do svě­ta, ovliv­nit jej, na­ru­šit je­ho sa­mo­zřej­mos­ti a při­spět ke změ­ně. Ně­kdy ote­vře­ně, ně­kdy ne­ná­pad­ně­ji: tím, že mě­ní ja­zyk, ob­raz, si­tu­a­ci, in­sti­tu­ci ne­bo vztah me­zi tvůr­ky­ně­mi a tvůr­ci a pu­b­li­kem.

V čes­kém pro­stře­dí má však umě­lec­ká an­ga­žo­va­nost těž­ký osud. His­to­rič­ka umě­ní Pavlí­na Mor­ga­no­vá při­po­mí­ná, že po ro­ce 1989 po­jem „an­ga­žo­va­né umě­ní“ v pod­sta­tě zmi­zel ze slov­ní­ku čes­ké his­to­ri­o­gra­fie umě­ní a po­u­ží­val se na­nej­výš při vy­rov­ná­vá­ní se s mi­nu­los­tí. V de­va­de­sá­tých le­tech se vý­tvar­ná scé­na sou­stře­di­la spí­še na no­vé for­my tvor­by, no­vé způ­so­by fun­go­vá­ní umě­lec­ké­ho pro­vo­zu, ku­rá­tor­ské vý­sta­vy a te­o­re­tic­ká té­ma­ta. I fe­mi­nis­tic­ký dis­kurz měl v čes­kém pro­stře­dí spí­še ne­kon­fron­tu­jí­cí, ly­ric­kou po­do­bu. Ne­ní di­vu. An­ga­žo­va­nost pří­liš při­po­mí­na­la po­vin­né ide­o­lo­gic­ké ri­tu­á­ly mi­nu­lé­ho re­ži­mu: Hav­lo­va ze­li­ná­ře, kte­rý do vý­lo­hy me­zi ci­bu­li a mr­kev umís­til hes­lo Pro­le­tá­ři všech ze­mí, spoj­te se! – ni­ko­li pro­to, že by mu vě­řil, ale že se to od něj oče­ká­va­lo.

Zlom při­šel až v zá­vě­ru de­va­de­sá­tých let. Sym­bo­lem no­vé an­ga­žo­va­nos­ti se sta­la vý­sta­va Sní­že­ný roz­po­čet, kte­rou Ja­na a Ji­ří Šev­čí­ko­vi při­pra­vi­li v praž­ské Vý­stav­ní sí­ni Má­nes na pře­lo­mu let 1997 a 1998. Re­a­go­va­li na po­li­tic­ké a eko­no­mic­ké změ­ny trans­for­mač­ní spo­leč­nos­ti, na „uta­ho­vá­ní opas­ků“, re­duk­ci gran­tů Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ČR i na ne­u­dr­ži­tel­né po­sta­ve­ní uměl­kyň a uměl­ců, kte­ří jsou na in­sti­tu­cích a ve­řej­ných pe­ně­zích zá­vis­lí, ale zá­ro­veň je po­tře­bu­jí kri­ti­zo­vat. Vel­mi sou­čas­né té­ma.

Na stě­nách ga­le­rie se teh­dy ob­je­vi­ly i po­ly­sty­re­no­vé ná­pi­sy Iva­na Vosec­ké­ho: Ná­si­lí je mo­to­rem evo­lu­ce, Svo­bo­da je nic ne­chtít, a ta­ké Umě­ní je pře­py­ch. Prá­vě po­sled­ní vě­ta dob­ře vy­sti­hu­je do­bo­vý po­cit: umě­ní se po re­vo­lu­ci ocit­lo me­zi no­vou svo­bo­dou a no­vou zby­teč­nos­tí, me­zi snem au­to­no­mie a re­a­li­tou roz­počto­vých škr­tů.

Ve stej­né do­bě vzni­ká sku­pi­na Po­de Bal, kte­rá pře­kra­ču­je hra­ni­ci me­zi vý­tvar­ným umě­ním, po­li­tic­kou in­ter­ven­cí a ak­ti­vis­mem. V ro­ce 1998 na se­be upo­zor­ni­la pro­jek­tem Pro­hi­bi­ce par­la­men­tu, te­dy sé­rií pla­ká­tů pro­ti no­ve­le dro­go­vé­ho zá­ko­na umís­tě­ných v Po­sla­nec­ké sně­mov­ně; ješ­tě vět­ší ohlas měl pro­jekt GEN – Ga­le­rie etablo­va­né no­men­kla­tu­ry z roku 2000. Na pře­lo­mu mi­lé­nia na­stu­pu­jí ta­ké Ra­fa­ni. Uved­li se ak­cí Lás­ka, při níž pře­tře­li Len­no­no­vu zeď ze­le­nou bar­vou při­po­mí­na­jí­cí ná­tě­ry Ve­řej­né bez­peč­nos­ti a opat­ři­li ji slo­vem lás­ka.

Přes­to­že od těch­to prv­ních vý­raz­něj­ších in­ter­ven­cí uply­nu­lo už ví­ce než čtvrt­sto­le­tí, čes­ké an­ga­žo­va­né umě­ní zů­stá­vá čas­to ne­smě­lé, po­de­zí­ra­né ne­bo od­mí­ta­né. Bý­vá na­pa­dá­no ja­ko pro­pa­gan­da, ja­ko pro­jev „po­li­tic­kých ne­zisko­vek“ ne­bo ten­denč­nost. Uzná­vá­no je teh­dy, když se vzta­hu­je k té­ma­tům, na nichž v čes­kém in­te­lek­tu­ál­ním pro­stře­dí pa­nu­je re­la­tiv­ní sho­da: od­por k rus­ké agre­si, kri­ti­ka au­to­ri­tář­ství a po­pu­lis­mu, an­ti­ko­mu­nis­mus. Tam, kde se do­tý­ká ka­pi­ta­lis­mu, pa­tri­ar­chá­tu, ra­sis­mu, kli­ma­tic­ké­ho roz­vra­tu ne­bo čes­ké­ho se­be­po­ro­zu­mě­ní, na­rá­ží mno­hem rych­le­ji.

Sou­stře­dě­ná de­ba­ta o tom, co vlast­ně an­ga­žo­va­né umě­ní je, stá­le chy­bí. V li­te­ra­tu­ře se o ni po­ku­sil ča­so­pis Tvar, kte­rý v ro­ce 2010 otis­kl an­ke­tu An­ga­žo­va­ná li­te­ra­tu­ra? Pro­sím za­pně­te si bez­peč­nost­ní pás i esej Mi­cha­e­la Hause­ra Proč po­tře­bu­je­me an­ga­žo­va­nou po­ezii. De­ba­ta rych­le pře­rost­la v kon­tro­ver­zi, v níž za­zní­va­lo, že „bás­ník ne­ní sva­zák“ a že po­ezie ne­má slou­žit žád­né ide­o­lo­gii.

Dvě de­ká­dy po sa­me­to­vé re­vo­lu­ci tak stá­le pů­so­bi­la zku­še­nost so­ci­a­lis­tic­ké a nor­ma­li­zač­ní an­ga­žo­va­nos­ti ja­ko úko­lo­va­né služ­by re­ži­mu. Mé­ně se mlu­vi­lo o tom, jak mů­že umě­ní vstu­po­vat do ve­řej­né­ho pro­sto­ru dnes; víc o tom, zda se tím ne­o­te­ví­rá sta­ré po­st­to­ta­lit­ní trau­ma čes­ké kul­tu­ry. Hauser při­tom ne­na­vr­ho­val ná­vrat k agi­tač­ní po­ezii. Tvr­dil spí­še, že an­ga­žo­va­ná po­ezie má hle­dat kon­takt se „sku­teč­nos­tí“ so­ci­ál­ní, po­li­tic­kou ne­bo eko­lo­gic­kou, kte­rá na­ru­šu­je na­vyk­lý způ­sob vní­má­ní a vy­tr­há­vá sub­jekt ze se­be­jis­té­ho svě­ta.

Ge­ne­a­lo­gie en­gagé art je ale mno­hem star­ší než sta­lin­ský étos ne­bo so­ci­a­lis­tic­ký re­a­lis­mus. Vy­růs­tá už z de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí: z re­a­lis­mu, kte­rý chtěl zob­ra­zo­vat mo­der­ní ži­vot, z od­po­ru vů­či před­sta­vě l’art pour l’art, a ta­ké z no­vé ro­le ve­řej­ných in­te­lek­tu­á­lek a in­te­lek­tu­á­lů. Émi­le Zo­la roku 1898 svým ote­vře­ným do­pi­sem J’accuse…! vstou­pil do Drey­fu­so­vy afé­ry ni­ko­li ja­ko úřed­ník ne­bo po­li­tik, ale ja­ko spi­so­va­tel, kte­rý ris­ku­je svou po­zi­ci ve jmé­nu prav­dy a spra­ve­dl­nos­ti.

Pro kaž­dé hnu­tí, au­tor­stvo a epo­chu zna­me­na­la an­ga­žo­va­nost ně­co ji­né­ho: re­a­lis­tic­kou kri­ti­ku spo­leč­nos­ti, re­vo­luč­ní avant­gar­du, stra­nic­kou kul­tur­ní po­li­ti­ku, exis­ten­ci­ál­ní od­po­věd­nost tvůr­kyň a tvůr­ců, pro­test, in­sti­tu­ci­o­nál­ní kri­ti­ku, ko­mu­nit­ní prá­ci… V an­g­lo­fon­ním ga­le­rij­ním pro­stře­dí se dnes čas­to mlu­ví o so­ci­ally en­gaged practi­ce, te­dy o umě­ní za­lo­že­ném na spo­lu­prá­ci, par­ti­ci­pa­ci a prá­ci s lid­mi ja­ko ma­te­ri­á­lem či mé­di­em dí­la; exis­tu­je do­kon­ce ev­rop­ská Al­li­an­ce for So­ci­ally En­gaged Arts, kte­rá so­ci­ál­ně an­ga­žo­va­né umě­ní po­jí­má ja­ko pra­xi pro­po­ju­jí­cí uměl­ce a ko­mu­ni­ty při ře­še­ní so­ci­ál­ních, po­li­tic­kých a kul­tur­ních otá­zek.

Pro­mě­ni­la se i sa­mot­ná po­do­ba an­ga­žo­va­nos­ti. Dří­ve uměl­ky­ně a uměl­ci čas­tě­ji vy­ja­d­řo­va­li po­stoj; dnes čas­to vy­tvá­ře­jí si­tu­a­ce, plat­for­my, pro­ce­sy, ko­lek­ti­vy a vzta­hy. Na­mís­to ma­ni­fes­tů na­stu­pu­jí pro­jek­ty, do­čas­né ko­mu­ni­ty, ote­vře­né ar­chi­vy, in­ter­ven­ce, per­for­ma­tiv­ní ges­ta a dlou­ho­do­bá prá­ce s kon­krét­ní­mi lid­mi. Zů­stá­vá však zá­klad­ní in­tu­i­ce mo­der­ní­ho umě­ní: že au­tor­ky a au­to­ři nejsou mi­mo svět, ale vždy „v si­tu­a­ci“. Ne­mo­hou ne­být od­po­věd­ní za ob­ra­zy, slo­va, in­sti­tu­ce a vzta­hy, kte­ré po­má­ha­jí vy­tvá­řet. Sar­tro­va po­vá­leč­ná lit­té­ra­tu­re en­gagée tu­to od­po­věd­nost for­mu­lo­va­la pro li­te­ra­tu­ru; sou­čas­né te­o­rie Jacque­se Ran­ciè­ra, Claire Bis­hop ne­bo Gran­ta Kes­te­ra ji roz­ví­je­jí smě­rem k otáz­kám vi­di­tel­nos­ti, par­ti­ci­pa­ce, kon­flik­tu, di­a­lo­gu a mo­ci.

An­ga­žo­va­né umě­ní pro­to ne­ní to­též, co pro­pa­gan­da. Pro­pa­gan­da chce uzavřít vý­znam a při­vést pu­b­li­kum ke správ­né­mu zá­vě­ru. An­ga­žo­va­né umě­ní na­o­pak ote­ví­rá kon­flikt: uka­zu­je, co ne­chce­me vi­dět, ne­chá­vá za­znít hla­sy, kte­ré nesly­ší­me, a zpo­chyb­ňu­je pra­vi­dla pro­sto­ru, v němž se po­hy­bu­je­me. Je­ho úko­lem ne­ní do­dá­vat svě­tu správ­ná hes­la, ale brá­nit to­mu, aby se svět stal vý­lo­hou, je­jímž hes­lům ne­vě­ří­me, ale přes­to je ne­chá­vá­me vi­set.

(Úvod­ní ob­rá­zek je z vý­sta­vy Sní­že­ný roz­po­čet v Ga­le­rii Má­nes. Pra­ha, 1997–1998.)