Má umě­ní nést spo­le­čen­skou ne­bo po­li­tic­kou od­po­věd­nost?

Pro mě je mož­ná lep­ší for­mu­la­ce, zda ma­jí být uměl­ci spo­le­čen­sky a po­li­tic­ky od­po­věd­ní. Já ji­nou ces­tu, než je osob­ní ru­če­ní, ne­vi­dím, pro­to­že mít hlas ve ve­řej­ném pro­sto­ru je vel­ké pri­vi­le­gi­um. A pri­vi­le­gií si mu­sí­me být vě­do­mi včet­ně zá­vaz­ků, kte­ré to při­ná­ší. Ur­či­tě je le­gi­tim­ní, když je pro ně­ko­ho tvor­ba jen en­ter­ta­in­ment. Ale když se chci ja­ko tvůr­ce tvá­řit, že ře­ším ak­tu­ál­ní pro­blémy, fakt ne­sta­čí, že to „o tom Hamle­to­vi“ na­píšu na web a do pro­gra­mu. O to víc si ce­ním tvůr­ců, kte­ří jsou ochot­ní nést pro za­cho­vá­ní kon­zis­ten­ce své­ho hla­su a tvor­by i ně­ja­ké osob­ní ri­zi­ko.

Ja­kou ro­li hra­je umě­ní v do­bě kri­zí — vál­ky, kli­ma­tic­ké změ­ny, eko­no­mic­ké ne­jis­to­ty ne­bo po­la­ri­za­ce spo­leč­nos­ti?

Mys­lím, že umě­ní mů­že mít až te­ra­pe­u­tic­ký roz­měr. Tvor­ba je ostat­ně je­den ze způ­sobů prá­ce s trau­ma­tem. Mů­že­te ho pře­rá­mo­vat a vě­do­mě ohra­ni­čit. Když se ba­ví­me o di­va­dle, tak tam mů­že být až hma­ta­tel­né vě­do­mí, že „mo­je“ té­ma a bo­lest ně­kdo vi­dí. Mys­lím, že to je jed­na z klí­čo­vých lid­ských po­třeb, být vi­děn a ne­být na bo­lest sám. Na tvůr­ce to sa­mo­zřej­mě kla­de úpl­ně no­vé ná­ro­ky v otáz­kách cit­li­vos­ti a eti­ky.

Ja­kou po­do­bu by pod­le vás mě­la mít an­ga­žo­va­nost sou­čas­né­ho umě­ní, aby ne­by­la pou­ze ges­tem?

Ur­či­tě v kon­zis­ten­ci osob­ní­ho po­sto­je tvůr­ce a je­ho tvor­by. Ne­u­mím si před­sta­vit, že bych veš­ke­rý svůj umě­lec­ký a ob­čan­ský po­stoj zre­du­ko­va­la na to, že si všich­ni za­plá­če­me na ra­me­ni v klu­bu u pi­va. Dra­ma­tur­gic­ky to vi­dím v cí­le­ném bu­do­vá­ní cit­li­vos­ti ke sku­teč­ně ak­tu­ál­ním té­ma­tům, i když to s se­bou ne­se vět­ší mí­ru ri­zi­ka. Mám po­tře­bu s té­ma­ty ak­tiv­ně vy­stu­po­vat nad rá­mec sa­mot­né­ho před­sta­ve­ní. K no­vé in­sce­na­ci při­pra­vu­ji pro­žit­ko­vé for­má­ty pro ve­řej­nost, multi­žánro­vé pu­b­li­ka­ce, chci se se­tká­vat se zra­ni­tel­ný­mi sku­pi­na­mi, o kte­rých dě­lám di­va­dlo, a hle­dat, co jim mo­hu dát. Sna­žím se ini­ci­o­vat ve­řej­nou de­ba­tu. Straš­ně si tím kom­pli­ku­ju ži­vot, pro­to­že na to mu­sím se­hnat pe­ní­ze, ale udě­lat „jen“ di­va­dlo je už pro mě má­lo. U Tan­ce der­višů jsem si vy­zkou­še­la i ak­tiv­ní po­kus vy­tvo­řit tlak, kte­rý by mohl změ­nit sys­té­mo­vý pro­blém u člo­vě­ka, je­hož pří­běh byl sou­čás­tí in­sce­na­ce. To je přes­ně ten mo­ment, kdy jsem mě­la mož­nost ně­co udě­lat, a tak jsem do to­ho šla.

Setkal/a jste se ve své prá­ci s au­to­cen­zu­rou ne­bo oba­vou z re­ak­ce pu­b­li­ka či in­sti­tu­cí?

Mně dá­va­jí pro­stor ma­lé scé­ny, kte­ré jsou dra­ma­tur­gic­ky od­váž­né. V Ru­bí­nu, D21 ne­bo v Di­va­dle na cuc­ky jsem moh­la ote­ví­rat té­ma­ta, kte­rým hlu­bo­ce vě­řím. A uka­zu­je se, že to di­vác­ky fun­gu­je. Má­me cel­kem pra­vi­del­ně vy­pro­dá­no, di­vá­ci zů­stá­va­jí na be­se­dy, kte­ré po­řá­dá­me. Ale opa­ko­va­ně do­stá­vám od no­vi­ná­řů otáz­ku, proč in­sce­na­ce ja­ko Je­nom mat­ky vě­dí, o čem ten ži­vot je ne­bo Istanbul­ská úmlu­va ne­hra­jí spíš na vět­ších scé­nách, kde je šan­ce za­sáh­nout i úpl­ně ji­né sku­pi­ny pu­b­li­ka. A já upřím­ně ne­vím. Už rok pra­cu­ju na in­sce­na­ci o zá­vis­los­tech z po­hle­du blíz­kých osob, kte­rá bu­de mít pre­mi­é­ru v úno­ru 2027 v A stu­diu Ru­bín. Chtě­la jsem ji uvést na vel­ké scé­ně, pro­to­že té­ma po­va­žu­ju za na­pros­to zá­sad­ní, a vzhle­dem k ak­tu­ál­ní­mu ru­še­ní funkč­ní pro­ti­dro­go­vé po­li­ti­ky teď ješ­tě víc než dřív. Dí­ky své me­to­dě prá­ce do­ká­žu dy­na­mic­ky re­a­go­vat na spo­le­čen­ský vý­voj, ale jsou stro­py, kte­ré jsem do­sud pro­ra­zit ne­do­ká­za­la.

Mů­že umě­ní re­ál­ně pro­mě­ňo­vat spo­leč­nost, ne­bo spíš jen po­jme­no­vá­vá je­jí pro­blémy?

Mys­lím, že pro­mě­na spo­leč­nos­ti je me­ta, o kte­rou ne­vy­hnu­tel­ně mu­sím usi­lo­vat. Mo­je po­tře­ba ak­tiv­ně za­sa­ho­vat do ve­řej­né­ho pro­sto­ru s kaž­dým pro­jek­tem stou­pá. Skrz prá­ci s osob­ní­mi pří­běhy a pře­rá­mo­vá­vá­ní spo­le­čen­ských na­ra­ti­vů se da­ří i v ji­ných sek­to­rech ob­čan­ské spo­leč­nos­ti zpří­stup­ňo­vat li­dem kon­tro­verz­ní té­ma­ta. A vů­bec mi ne­va­dí, když se ta pro­mě­na bu­de dít na úrov­ni pár je­din­ců, kte­ří si ně­co odži­jí a ně­co v so­bě ote­vřou.