Tou­ží­me po ob­háj­ci, ane­bo po po­mstě?

AN­GA­ŽO­VA­NÉ UMĚ­NÍ 011

Délka: 11 min

Dát lekci je odpudivý seriál, protože ukazuje, co obvykle skrýváme – že toužíme po ponížení viníků.

Pro­střed­nic­tvím vi­deo­služ­by Net­flix i do čes­kých do­mác­nos­tí vtr­hl ko­rej­ský se­ri­ál Dát lek­ci (Te­ach You a Les­son, re­žie Hong Jong-chan), kte­rý byl v do­bě psa­ní té­to re­flexe čís­lo jed­na na plat­for­mě v rám­ci Čes­ka. Je­ho pro­ta­go­nis­té a pro­ta­go­nist­ka z jed­not­ky fik­tiv­ní­ho Úřa­du na ochra­nu vzdě­lá­va­cích práv jsou ne­smlou­va­ví msti­te­lé bez­prá­ví na ško­lách. Pro­to­že ma­jí zku­še­nos­ti ze spe­ci­ál­ních jed­no­tek, ne­vá­ha­jí si to roz­dat s ce­lou tlu­pou zdi­vo­če­lých te­e­nage­rů a do­slo­va je mlá­tit ja­ko ži­to; ne­za­sta­ví se před moc­ný­mi po­li­ti­ky ani vliv­ný­mi a bo­ha­tý­mi ro­di­či.

Na­šin­cům mů­že se­ri­ál na prv­ní po­hled při­po­me­nout Ochrán­ce (Čes­ká te­le­vi­ze, 2021) v re­žii Te­re­zy Ko­pá­čo­vé a To­má­še Ma­ší­na, s Luká­šem Va­cu­lí­kem v hlav­ní ro­li. I zde je pro­ta­go­nis­ta za­chrán­cem ši­ka­no­va­né­ho uči­tel­stva i stu­dent­stva, obrán­cem sla­bých a utla­čo­va­ných, na­pra­vo­va­te­lem křivd. Ale roz­díl me­zi obě­ma se­ri­á­ly je pro­past­ný – a ne­ní to jen od­liš­nou kul­tu­rou. Oba totiž re­flek­tu­jí kri­zi škol­ství ve vy­spě­lých ze­mích (ano, Čes­ko sku­teč­ně pod­le eko­no­mic­kých i roz­vo­jo­vých mě­ří­tek pat­ří me­zi top stá­ty svě­ta). Ale na roz­díl od pro­ces­ní­ho, pře­mýš­li­vé­ho a uváž­li­vé­ho Ale­še Pe­lá­na ko­rej­ský se­ri­ál před­sta­vu­je akč­ní su­per­hr­di­ny. Bý­va­lý elit­ní vo­ják Na Hwa-jin (ztvár­nil jej mu­zi­ká­lo­vý he­rec Kim Mu-ye­ol) spo­lu se svo­jí ko­le­gy­ní Im Han-rim (oce­ňo­va­ná Jin Ki-joo) a ko­mic­kým aj­ťá­kem Bong Ge­un-dae (hra­je jej ji­ho­ko­rej­ský rap­per Pyo Ji-ho­on zná­mý ja­ko P.O) se ří­dí do­slo­va prá­vem stan­ným na­mís­to to­ho ci­vil­ní­ho. Lyn­ču­jí, za­vá­dě­jí fy­zic­ké tres­ty, vy­dí­ra­jí a vů­bec se ne­cho­va­jí ja­ko za­stán­ci stát­ní or­ga­ni­za­ce.

Čes­ký di­vák či di­vač­ka má po dru­hém dí­le po­cit, že se tvůr­čí tým mu­sel zbláz­nit, a i když se po ně­ko­li­ka dal­ších dí­lech akč­ní slož­ka po­ně­kud uklid­ní, stá­le je to se­ri­ál za hra­nou nejen to­ho, co by by­lo v re­a­li­tě mož­né, ale z hle­dis­ka lid­ské dů­stoj­nos­ti při­ja­tel­né. Což vi­dět ur­či­tě ne­chce­te. Ale kdy­by šlo jen o dal­ší ko­rej­ský re­ven­ge thriller, ne­by­lo by na Dát lek­ci nic zvlášt­ní­ho. Zne­po­ko­ji­vé je, že ná­si­lí ne­po­dá­vá ja­ko ex­ces mi­mo sys­tém, ný­brž je­ho po­sled­ní zá­chra­nu. Hr­di­no­vé jsou zá­stup­ci stát­ní agen­tu­ry. Ne­při­chá­ze­jí zá­kon po­ru­šit na­vzdo­ry stá­tu, ný­brž vy­ko­nat je­ho po­tla­če­né přá­ní.

A tím se ten­to se­ri­ál li­ší od čes­ké­ho Ochrán­ce. Pe­lán pro­ti ko­rej­ské jed­not­ce pů­so­bí spí­še ja­ko jed­na z obě­tí sys­té­mu než ochrán­ce sla­bých. Oba se­ri­á­ly vy­chá­ze­jí z po­dob­né­ho po­ci­tu: škol­ství se­lhá­vá. Ni­čí lid­skou dů­stoj­nost a ži­vo­ty. Sla­bí zů­stá­va­jí sla­bí, ro­di­če tla­čí na uči­tel­stvo, ve­de­ní la­ví­ru­je, pe­da­go­go­vé a pe­da­gož­ky jsou ši­ka­no­vá­ni a dě­ti se učí mno­hem dří­ve po­li­ti­ce mo­ci než ob­čan­ské vý­cho­vě. Jen­že kaž­dá kul­tu­ra si pro ten­to roz­pad vysní ji­né­ho za­chrán­ce.

Aleš Pe­lán je škol­ský om­bud­sman, člo­věk spi­sů, na­slou­chá­ní, in­ves­ti­ga­ce. Je zo­sob­ně­ním mu­že, kte­rý se ne­sna­ží svět na­pra­vo­vat ná­si­lím, ale po­cho­pit ko­ře­ny pro­blé­mů. Vy­svět­lit je. Vě­ří, po­dob­ně ja­ko psy­cho­a­na­ly­tik, že když sys­té­mu po­ví prav­du, je­ho du­cho­vé se roz­ply­nou a ná­pra­va bu­de mož­ná vlast­ní­mi si­la­mi obě­tí. Když už jsem zmí­nil psy­cho­a­na­lý­zu: ta pra­cu­je s ide­ou, že si pro pře­ko­ná­ní vnitř­ních roz­po­rů vy­tvá­ří­me fan­ta­zie, k nimž se upí­ná­me. Čes­kou fan­ta­zií ná­pra­vy zhrou­ce­né­ho škol­ství je „vel­ký Dru­hý“ – dob­rý ex­pert. Ně­kdo kom­pe­tent­ní, kte­rý při­jde zven­čí, vy­slech­ne všech­ny stra­ny, roz­li­ší prav­du od vý­mlu­vy a uká­že, kde sys­tém se­lhal.

V Dát lek­ci je to ji­né. Na Hwa-jin se si­ce ta­ké tvá­ří ja­ko om­bud­sman (mi­ni­mál­ně tím, že sbí­rá pod­ně­ty), ale má blíž k hvězdě kung-fu mlá­ti­ček Bru­ce Lee než ad­vo­ká­to­vi Per­ry Ma­so­no­vi. Vtrh­ne do ško­ly ja­ko au­to­ri­ta, kte­rá si do­ká­že po­sluš­nost za­jis­tit tvr­dos­tí svých pěs­tí, hbi­tým po­stře­hem a moud­rý­mi ra­da­mi, jež po­sbí­ral snad v ně­ja­kém pa­per­bac­ko­vém vý­bě­ru z Kon­fu­cia. Je­ho hes­lo je: „Kde se uči­te­lé bo­jí dě­tí, tam se blí­ží ko­nec svě­ta.“ I to­to je fan­ta­zie kul­tu­ry, kte­rá za­ží­vá vzdě­lá­va­cí kri­zi. Je to ale fan­ta­zie ot­ce-au­to­ri­ty, kte­rý vy­táh­ne z kalhot pá­sek, aby ztrestal klu­ka ze sou­sed­ství, jenž vám roz­há­zel ak­tov­ku.

I přes ten­to roz­díl ale oba se­ri­á­ly a obě hlav­ní po­sta­vy lec­cos spo­ju­je. Nejen ur­put­ná sna­ha na­vzdo­ry mar­nos­ti pro­stu­pu­jí­cí spo­leč­nos­tí uka­zo­vat li­dem ve škol­ství na­dě­ji, stát na stra­ně uči­te­lů a uči­te­lek, kte­ří to mys­lí dob­ře a dá­va­jí dě­tem vše, brá­nit ta­len­to­va­né, ale sla­bé, so­ci­ál­ně vy­lou­če­né, chudé… Spo­ju­je je i osob­ní his­to­rie. Pe­lán má ne­moc­nou man­žel­ku, Na Hwa-jin při­šel o snou­ben­ku, kte­rou no­žem na chod­bě za­píchl stu­dent. A prá­vě od ní má svo­je hes­lo o kon­ci svě­ta.

Jde te­dy o dvě fan­ta­zie, kte­ré re­a­gu­jí na po­dob­ný symptom. Kri­zi le­gi­ti­mi­ty, ne­rov­nos­tí a tla­ku ve vzdě­lá­va­cím sys­té­mu. Čte­ná­ři ana­lý­zy Da­nie­la Pro­ko­pa dob­ře vě­dí, o čem mlu­vím: ve vzdě­lá­vá­ní u nás hra­je vel­kou ro­li so­ci­o­e­ko­no­mic­ký sta­tus, téměř po­lo­vi­na pat­nác­ti­le­tých cho­dí do škol s ne­do­stat­kem uči­tel­stva, tře­ti­na škol má ne­do­sta­teč­ně kva­li­fi­ko­va­ný pe­da­go­gic­ký sbor. Čtvr­ti­na dě­tí ve ško­lách je ně­ko­li­krát mě­síč­ně obě­tí ši­ka­ny. To jsou da­ta OECD (PI­SA 2022). Již­ní Ko­rea má si­ce ji­né pro­blémy, ale po­dob­ně zá­važ­né. Stu­du­jí­cí jsou pod mi­mo­řád­ným tla­kem, na­vště­vo­vat ško­lu ne­sta­čí – mu­sí se spo­lé­hat na do­u­čo­vá­ní a sou­kro­mé kur­zy. Ro­di­če mu­sí mě­síč­ně dá­vat v pře­poč­tu ví­ce než šest ti­síc ko­run, aby je­jich dě­ti vů­bec mě­ly ve vzdě­lá­va­cím sys­té­mu šan­ci. Uči­te­lé a uči­tel­ky jsou rov­něž pod ohrom­ným tla­kem a v ro­ce 2023 jich de­se­ti­ti­sí­ce pro­tes­to­va­ly po se­be­vraž­dě mla­dé uči­tel­ky, kte­rá už ne­u­nes­la ši­ka­nu od ro­di­čů. Oba sys­témy te­dy pro­chá­ze­jí kri­zí, ale kaž­dá má ji­ný tvar. V Čes­ku je to ne­rov­ná pod­po­ra, sla­bé ka­pa­ci­ty a mar­ná ví­ra v ex­per­ty, kte­ří ne­po­má­ha­jí. Ko­rej­ská kri­ze pra­me­ní z pře­tla­ku: ob­se­se vý­kon­nos­tí, ro­di­čov­ské­ho tla­ku a spo­rů o au­to­ri­tu. V obou pří­pa­dech hra­je ta­ky vel­kou ro­li ši­ka­na a no­vé tech­no­lo­gie, ja­ko jsou so­ci­ál­ní sí­tě.

Čes­ká te­le­viz­ní fan­ta­zie po­tom ří­ká: když in­sti­tu­ce selžou, po­tře­bu­je­me lep­ší ex­per­ty. Ne­chce­me po­li­ti­ka­ře­ní, chce­me klid a po­ro­zu­mě­ní. Ko­rej­ská fan­ta­zie pro­ti to­mu vy­ta­hu­je zbra­ně. Když in­sti­tu­ce selžou, po­tře­bu­je­me ně­ko­ho, kdo se ko­neč­ně ne­bu­de bát po­u­žít sí­lu.

To je psy­cho­a­na­ly­tic­ky za­jí­ma­vý mo­ment. Dát lek­ci je od­pu­di­vý se­ri­ál, pro­to­že kři­čí, co li­be­rál­ní spo­leč­nost ob­vykle skrý­vá – že tou­ží­me po po­ní­že­ní vi­ní­ků, po po­mstě. Ne­chce­me pou­ze, aby se ši­ka­na za­sta­vi­la. Chce­me vi­dět, jak ši­ka­ná­tor za­ku­sí strach. Jak se tře­se zbi­tý za­tla­če­ný do kou­ta pla­me­ny ne­ná­vis­ti (ta­ko­vou scé­nu sku­teč­ně je­den díl ob­sa­hu­je). Chce­me tě­les­ný dů­kaz, že se moc ob­rá­ti­la. A ka­tar­zi, kte­rá z to­ho ply­ne. Což je ob­scén­ní pod­sta­ta ko­rej­ské­ho se­ri­á­lu. Na­bí­zí di­vá­ko­vi mo­rál­ní ali­bi pro slast z tres­tu. Mů­že­me si ří­ci, že sto­jí­me na stra­ně obě­tí, uči­te­lů, dě­tí. A ne­chat prou­dit na­ši tou­hu po po­mstě pro­střed­nic­tvím ná­si­lí, s čis­tým svě­do­mím.

V tom je Dát lek­ci ne­bez­peč­něj­ší než Ochrán­ce, pro­to­že je prav­di­věj­ší. Čes­ký se­ri­ál je ci­vi­li­zo­va­ný, etic­ky sne­si­tel­ný, ve­řej­no­práv­ně kul­ti­vo­va­ný. Ale za­krý­vá hněv, kte­rý si v so­bě ne­se­me. Ja­ko bychom si ne­do­ká­za­li (na roz­díl od Ko­rej­ců) při­pus­tit, že jsme pl­ní zlo­by. A po­kud ji v so­bě ne­vi­dí­me, je otáz­ka, kdy a za ja­kých okol­nos­tí z nás pů­jde ven…

Je to mož­ná obec­něj­ší otáz­ka. Proč u nás tak čas­to po­tře­bu­je­me ex­per­ta? Proč si spo­le­čen­ský kon­flikt ne­u­mí­me před­sta­vit ji­nak než ja­ko věc k od­bor­né­mu po­sou­ze­ní, ne­ut­rál­ní­mu, pro­cedu­rál­ní­mu ře­še­ní? Čes­ká ne­dů­vě­ra k „po­li­ti­ce“ má dlou­hou ge­ne­a­lo­gii: od nor­ma­li­zač­ní­ho zne­chu­ce­ní přes di­si­dent­skou an­ti­po­li­ti­ku (vzpo­meň­me na Vác­la­va Hav­la) až po ne­o­li­be­rál­ní de­va­de­sá­tá lé­ta, v nichž se po­li­tic­ké roz­ho­do­vá­ní rá­do pře­vlé­ka­lo za eko­no­mic­kou nut­nost. Ne­zvyk­li jsme si vést spo­ry, chce­me je „kom­pe­tent­ně“ spra­vo­vat. A pro­to když při­jde kon­flikt, hned je na­še spo­leč­nost „po­la­ri­zo­va­ná“ a po­jí­má­me ji ja­ko střet ne­smi­ři­tel­ných pro­ti­pó­lů (v roz­po­ru s fak­ty, kdy pod­le so­ci­o­lo­gic­kých vý­zku­mů jsou ty­to ne­smi­ři­tel­né tá­bo­ry ve sku­teč­nos­ti po­měr­ně ma­lé).

Ji­ho­ko­rej­ská zku­še­nost je ji­ná. Tam­ní de­mo­kra­cie se ne­ro­di­la ze sa­me­to­vé­ho od­mít­nu­tí po­li­ti­ky, ale z tvr­dé kon­fron­ta­ce s vo­jen­ským au­to­ri­tář­stvím, z ma­so­vých stu­dent­ských pro­tes­tů, děl­nic­kých bo­jů. Z kr­va­vě po­tla­če­né­ho, pů­vod­ně stu­dent­ské­ho po­vstá­ní v Kwan­gdžu v ro­ce 1980 (obě­ti se po­čí­ta­jí ve stov­kách), ze svíč­ko­vých de­mon­stra­cí, kte­ré do­ká­za­ly v ro­ce 2016 svrh­nout pre­zi­dent­ku Pak Kun-hje. Ko­rej­ská spo­leč­nost má pro­to ve své mo­der­ní po­li­tic­ké pa­mě­ti mno­hem sil­ně­ji za­psa­nou zku­še­nost, že střet ne­mu­sí být do­kla­dem se­lhá­ní de­mo­kra­cie, ale pro­střed­kem na­by­tí svo­bo­dy. A tak i když je Dát lek­ci v Již­ní Ko­re­ji i sa­mot­ným uči­tel­stvem vní­mán am­bi­va­lent­ně a mno­hé dě­sí, ta­měj­ší pe­da­go­gic­ká aso­ci­a­ce vy­hlá­si­la, že přes všech­ny etic­ké pro­blémy zob­ra­zu­je „tvr­dou re­a­li­tu škol­ství“ a think-tank de­mo­kra­tic­ké stra­ny do­kon­ce na­vr­hl vy­tvo­řit stát­ní in­sti­tu­ci in­spi­ro­va­nou se­ri­á­lem. Je to roz­hod­ně kon­tro­verz­ní dí­lo a v Net­fli­xu si jis­tě mnou ru­ce, je to ale roz­hod­ně vy­zrá­lej­ší po­čin než je­ho před­lo­ha, web­to­on Get Scho­o­led, jenž če­lil kri­ti­ce za ra­sis­mus a šo­vi­nis­mus.

Dát lek­ci přes­to ne­chce­te sle­do­vat. Ne pro­to, že by byl jen ci­zo­kraj­ný, pře­pja­tý a bru­tál­ní. Ne­chce­te ho sle­do­vat pro­to, že v je­ho ná­si­lí po­zná­vá­te, co si ra­dě­ji ne­chá­vá­me pro se­be. Ko­rej­ské­mu se­ri­á­lu netře­ba od­pus­tit je­ho ná­si­lí, čes­ké­ho Ochrán­ce ne­mu­sí­me ode­psat ja­ko apo­teó­zu bez­moc­nos­ti. Spí­še bychom se mě­li ptát, co obě fan­ta­zie za­krý­va­jí. Čes­ká ví­ra v ex­per­ta mů­že být po­ho­dl­ným způ­so­bem, jak se vy­hnout po­li­tic­ké­mu kon­flik­tu; ko­rej­ská tou­ha po sí­le za­se mů­že snad­no sklouz­nout k au­to­ri­tář­ství. Me­zi Pe­lá­no­vou úřed­ni­či­nou a Na Hwa-ji­no­vým ka­ra­te se však ote­ví­rá pro­stor, v němž by mě­la za­čí­nat sku­teč­ná po­li­ti­ka vzdě­lá­vá­ní. Od­va­ha mlu­vit spo­lu o ne­rov­nos­tech, zra­ně­ních a hně­vu dřív, než si pro ně na­še kul­tu­ra vysní msti­te­le.

Ochrán­ce, Čes­ká te­le­vi­ze, 2021. Se­ri­ál o de­se­ti dí­lech. Scé­nář: To­máš Feř­tek, Ma­těj Pod­zi­mek. Re­žie: Te­re­za Ko­pá­čo­vá, To­máš Ma­šín. Hra­jí: Lukáš Va­cu­lík, Ive­ta Duš­ko­vá, Ja­ro­slav Ple­sl, Pa­vel Řez­ní­ček a dal­ší.

Dát lek­ci (Te­ach You a Les­son), Net­flix, 2026. Se­ri­ál o de­se­ti dí­lech. Scé­nář: Nam-Gy­oo Lee. Re­žie: Hong Jong-chan. Hra­jí: Kim Moo-ye­ol, Lee Se­ong-min, Jin Ki-joo, Pyo Ji-ho­on a dal­ší.  

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: