Guy Do­lev (* 1994, Tel Aviv) je umě­lec, vý­zkum­ník a pe­da­gog, kte­rý pra­cu­je s per­for­man­cí, vi­deem a tex­tem. Ži­je v Zá­pad­ním Je­ruza­lémě a vy­u­ží­vá cho­re­o­gra­fic­ké ná­stro­je, di­gi­tál­ní me­cha­nismy a kri­tic­ké způ­so­by myš­le­ní ke zkou­má­ní a ovliv­ňo­vá­ní po­li­tic­ké­ho a es­te­tic­ké­ho pro­sto­ru Izraele/Palestiny. Na vý­roč­ní di­va­del­ní kon­fe­ren­ci JA­MU v Br­ně před­sta­vil svou ne­dáv­nou vi­deo-před­náš­ku-per­for­man­ci Cow Park. To­to dí­lo vznik­lo ve spo­lu­prá­ci se sku­pi­nou Sa­ve the ArQ, sdru­že­ním ar­mén­ských ak­ti­vis­tů ze staré­ho měs­ta Je­ruza­lé­ma. Sle­du­je je­jich zá­pas o Cow Gar­den – ote­vře­ný pro­stor v ar­mén­ské čtvr­ti, dnes vy­u­ží­va­ný ja­ko par­ko­viš­tě, je­hož bu­douc­nost se sta­la před­mě­tem kon­tro­verz­ní­ho re­a­lit­ní­ho spo­ru.

Pra­cu­je­te s umě­ním způ­so­bem, kte­rý se zdá být blíz­ký ak­ti­vis­mu. Jak to­mu­to slo­vu ro­zu­mí­te?

Mys­lím, že to, co dě­lám, lze umís­tit na růz­né sou­řad­ni­ce: umě­lec­ké, vzdě­lá­va­cí a čis­tě ak­ti­vis­tic­ké. Ně­kdy se pro­po­ju­jí a ně­kdy zů­stá­va­jí od­dě­le­né.

Jsem na­pří­klad sou­čás­tí or­ga­ni­za­ce, kte­rá cho­dí do iz­ra­el­ských škol a se­zna­mu­je iz­ra­el­skou mlá­dež s iz­ra­el­sko-pa­les­tin­ským kon­flik­tem, ně­kdy i z po­měr­ně ra­di­kál­ních per­spek­tiv. To by se da­lo chá­pat ja­ko vzdě­lá­va­cí ak­ti­vis­mus usi­lu­jí­cí o po­li­tic­kou pro­mě­nu myš­le­ní mla­dých ži­dov­ských Iz­ra­el­ců.

Cow Park ale ne­ní ak­ti­vis­mus v už­ším smys­lu. Jed­nou z mo­ti­va­cí k je­ho vy­tvo­ře­ní by­la mo­je tou­ha být na­blíz­ku ak­ti­vis­tům ze Sa­ve the ArQ. Za­u­ja­lo mě je­jich je­di­neč­né pro­po­je­ní práv­ní, di­plo­ma­tic­ké a ko­mu­nit­ní prá­ce. Pro­to­že se spor tý­ká po­zem­ku, kte­rý dnes slou­ží ja­ko par­ko­viš­tě, za­čal jsem to­to mís­to a ak­ti­vis­ty na­tá­čet zad­ní ka­me­rou své­ho au­ta – te­dy cou­va­cí ka­me­rou. Pro mě je to do­slov­ný způ­sob při­bli­žo­vá­ní se k ně­če­mu: chci po­znat co nej­ví­ce de­tai­lů, po­zo­ro­vat z co nej­vět­ší blíz­kos­ti, ale exis­tu­je hra­ni­ce, za kte­rou už se s pří­bě­hem střet­nu pří­liš pří­mo.

Za­jí­mal mě ta­ké po­hled et­nic­ké men­ši­ny. V kon­tex­tu ná­rod­ní po­li­ti­ky jsme zvyklí vní­mat tu­to po­zi­ci ja­ko sla­bou. V ji­ných ohle­dech však při­ná­ší spe­ci­fic­ké vý­ho­dy. Mno­zí Ar­mé­ni v Je­ruza­lémě jsou na­pří­klad po­ly­glo­ti – mlu­ví ar­mén­sky, hebrej­sky, arab­sky i an­g­lic­ky. Jsou ja­zy­ko­vě i kul­tur­ně vel­mi fle­xi­bil­ní. Po­sta­ve­ní et­nic­ké men­ši­ny je vy­ba­vu­je ji­nak pro kaž­do­den­ní ži­vot i pro po­li­tic­ký zá­pas. To jsem chtěl pro­střed­nic­tvím té­to prá­ce po­zo­ro­vat zblíz­ka.

Tak­že spo­je­ní umě­ní a ak­ti­vis­mu je ta­ké for­mou uče­ní?

Ano, sa­mo­zřej­mě. Jsem po­zo­ro­va­tel. Sna­žím se být ve své cit­li­vos­ti co nej­o­te­vře­něj­ší, jak mi to te­dy mo­je zou­fa­le ome­ze­ná po­zi­ce do­vo­lu­je. Aby člo­věk mohl tvo­řit umě­ní, ale i vzdě­lá­vat, mu­sí si vy­pěs­to­vat schop­nost dob­ře na­slou­chat.

Vzdě­lá­vá­ní a ak­ti­vis­mus se pro­po­ju­jí i v ji­ném pro­jek­tu, kde ve­du di­va­del­ní lek­ce pro dě­ti z be­du­ín­ské ko­mu­ni­ty Umm Al­khair na Zá­pad­ním bře­hu Jor­dá­nu. Do­stal jsem se k to­mu po­té, co jsem byl vel­mi frustro­va­ný z ochran­né pří­tom­nos­ti* v pa­les­tin­ských ko­mu­ni­tách v Jor­dán­ském údo­lí a v ob­las­ti Ma­sa­fer Yat­ta. Měl jsem po­cit, že tam vlast­ně ne­do­ká­žu nic vý­znam­né­ho při­nést. Ne­byl jsem tak mi­li­tant­ní, jak jsem si mys­lel. Ale být v kon­tak­tu s dět­mi, roz­ví­jet je­jich schop­nost vy­ja­d­řo­vat se a cí­tit se bez­peč­ně pro­střed­nic­tvím fy­zic­ké­ho di­va­dla a di­va­del­ních her – to mi při­pa­da­lo smys­lu­pl­né.

Když se při­bli­žu­je­te těm­to hra­ni­cím, ne­u­stá­le na­rá­ží­te na své vlast­ní li­mi­ty: li­mi­ty svých do­ved­nos­tí, myš­le­ní i to­ho, co do­ká­že­te snést. A když vi­dí­te, že se po­li­tic­ká si­tu­a­ce lo­kál­ně i glo­bál­ně ne­u­stá­le zhor­šu­je, po­tře­bu­je­te vy­tr­va­lost. Mu­sí­te po­cho­pit, ja­ké po­li­tic­ké ak­ti­vi­ty jste schop­ni dě­lat dlou­ho­do­bě.

Vní­má­te se spí­še ja­ko ně­kdo, kdo s lid­mi mlu­ví, než ja­ko ně­kdo, kdo mlu­ví za ně?

To je dob­rá otáz­ka. Ně­kdy mlu­vím pře­de­vším sám za se­be.

V Cow Park se sna­žím vy­prá­vět pří­běh. Zá­ro­veň ale vy­u­ží­vám pří­běh et­nic­ké men­ši­ny, ar­mén­ské ko­mu­ni­ty v Je­ruza­lémě, k to­mu, abych no­vě pře­mýš­lel o Iz­ra­el­cích a Pa­les­tin­cích. Ne­sle­du­ji ten­to pří­běh jen je­jich oči­ma. Při­zná­vám svou vlast­ní po­zi­ci a to, co z to­ho­to pří­bě­hu vy­vo­zu­ji: způ­sob, ja­kým jej vi­dím, na­tá­čím, co zdů­raz­ňu­ji a jak pro­po­ju­ji mi­nu­lost se sou­čas­nos­tí.

Ne­mám ji­nou mož­nost než do to­ho vlo­žit i sám se­be. Sna­žím se to ale dě­lat po­cti­vě. Ne­chci „sply­nout s do­mo­rod­ci“. Uvě­do­mu­ji si, že jsem se na­ro­dil v Tel Avi­vu do ur­či­té eko­no­mic­ké a et­nic­ké po­zi­ce, kte­rá mi umož­ňu­je pů­so­bit v tom­to po­li­tic­kém pro­sto­ru ji­nak než ji­ným li­dem. I pro­to by­la dů­le­ži­tá vol­ba na­tá­čet cou­va­cí ka­me­rou – au­to vás izo­lu­je a vy­tvá­ří ur­či­tý od­stup.

Co vám zad­ní ka­me­ra umož­ni­la vi­dět?

Zad­ní ka­me­ra mi umož­ni­la vstou­pit do Cow Gar­den, aniž bych před­stí­ral, že do něj mo­hu vstou­pit ja­ko in­si­der. V mi­nu­los­ti se zde pásly krá­vy. Úto­čiš­tě zde na­šli i ar­mén­ští uprchlí­ci po ar­mén­ské ge­no­ci­dě. Dnes je z mís­ta par­ko­viš­tě a před­mět kon­tro­verz­ní­ho re­a­lit­ní­ho spo­ru.

Jíz­da po­zpát­ku se sta­la způ­so­bem, jak po­zo­ro­vat to, co je pře­kry­to as­fal­tem, au­ty a pří­tom­nos­tí. Mi­nu­lost má­me za zá­dy a pod no­ha­ma. Ka­me­ra na­víc vy­tvá­ří vý­raz­né ry­bí oko. Ohý­bá vše: čá­ry par­ko­viš­tě, zdi Staré­ho měs­ta, sta­ré fo­to­gra­fie, li­di vstu­pu­jí­cí do zá­bě­ru. Ty­to ob­ra­zy pro mě před­sta­vu­jí uto­pii kři­vek – svět bez os­t­rých úh­lů a přímých li­nií.

Dí­lo už ces­to­va­lo z Je­ruza­lé­ma do Tel Avi­vu a ná­sled­ně do Br­na. Ja­ký bu­de je­ho dal­ší ži­vot?

V tu­to chví­li na­bí­rá dal­ší po­do­by. V Tel Avi­vu jsem je uve­dl po­pr­vé a v Br­ně jsem za­čle­nil do­ku­men­ta­ci te­la­viv­ské ver­ze. V létě je chci před­sta­vit ve svém stu­diu v Je­ruza­lémě a do­pl­nit do­ku­men­ta­ci z Br­na. Lí­bí se mi ta­to no­mád­ská fle­xi­bi­li­ta. V do­bě ne­jis­to­ty by mě­lo být snad­né s dí­lem pu­to­vat.

Nejde ale jen o při­dá­vá­ní dal­ších míst. Kde­ko­liv dí­lo uvá­dím, hle­dám vztah ke kon­krét­ní­mu mís­tu. Dů­le­ži­té je od­ha­lit po­ten­ci­ál da­né­ho pro­sto­ru. Mís­ta pře­krý­va­jí ji­ná mís­ta, stej­ně ja­ko per­for­manč­ní pro­sto­ry pře­krý­va­jí ji­né vrst­vy his­to­rie, ale zá­ro­veň mo­hou umož­nit je­jich zno­vu­od­ha­le­ní.

Ve své per­for­man­ci pro­po­ju­je­te ar­mén­ský pří­běh s šir­ší his­to­rií ge­no­cid…

Při psa­ní pro mě by­lo dů­le­ži­té uká­zat to, co na­zý­vám ge­no­cid­ním kom­plexem – téměř ja­ko oi­di­pov­ský kom­plex – abra­há­mov­ských mo­no­te­is­tic­kých ná­bo­žen­ství.

Prv­ní kni­hou, kte­rou jsem do­ká­zal pře­číst po úto­ku Ha­másu ze 7. říj­na 2023, by­lo Čty­ři­cet dnů Musa Da­gu Fran­ze Wer­fe­la. Če­tl jsem ji bě­hem ni­či­vé vál­ky v Ga­ze. Už v tom je ob­sa­žen ten­to ge­no­cid­ní kom­plex: ži­dov­ský au­tor pí­ší­cí ve tři­cá­tých le­tech ně­mec­ky o ar­mén­ské ge­no­ci­dě z let 1915–1917 v Osman­ské ří­ši.

Poz­dě­ji jsem za­čal pře­mýš­let o ge­no­cid­ním kom­ple­xu tří mo­no­te­is­tic­kých ná­bo­žen­ství. V le­tech 1915–1917 mus­li­mo­vé (Tur­ci) za­bí­je­li křes­ťa­ny (Ar­mé­ny). Ve 40. le­tech ně­meč­tí křes­ťa­né a je­jich ev­ropští spo­lu­pra­cov­ní­ci za­bí­je­li Ži­dy. A dnes Ži­dé za­bí­je­jí mus­li­my – a v men­ší mí­ře ta­ké křes­ťa­ny. Sa­mo­zřej­mě se sta­lo mno­hem ví­ce hrůz­ných vě­cí a to­to ne­ní úpl­ná his­to­rie, ale ten­to troj­ú­hel­ník pro­po­ju­je tři ná­ro­dy, kte­ré ži­jí v mém bez­pro­střed­ním oko­lí v za­slí­be­ném a zá­ro­veň zrád­ném pro­sto­ru Izraele/Palestiny.

Ar­mén­ský mys­li­tel Marc Ni­cha­ni­an v kni­ze His­to­ri­o­gra­fic­ká per­ver­ze pí­še, že v já­dru kaž­dé­ho ná­ro­da a kaž­dé­ho na­ci­o­na­lis­tic­ké­ho hnu­tí exis­tu­je ge­no­cid­ní vů­le. Otáz­kou je pou­ze to, zda vznik­nou po­li­tic­ké pod­mín­ky, kte­ré umož­ní té­to vů­li pro­je­vit se a usku­teč­nit se.

Do­mní­vám se, že 7. říj­na 2023 jsme vi­dě­li „ak­tu­a­li­za­ci“ ur­či­té ge­no­cid­ní vů­le v pa­les­tin­ské spo­leč­nos­ti v Ga­ze. Po­li­tic­ké a vo­jen­ské pod­mín­ky pro ni exis­to­va­ly při­bliž­ně čty­ři­a­dva­cet ho­din. A v ná­sle­du­jí­cích le­tech jsme by­li svěd­ky ge­no­cid­ní vů­le iz­ra­el­ské spo­leč­nos­ti, pod­po­ro­va­né Spo­je­ný­mi stá­ty a Ev­ro­pou, kte­ré po­skyt­ly po­li­tic­ké kry­tí umož­ňu­jí­cí je­jí po­kra­čo­vá­ní.

Jak ar­mén­ská per­spek­ti­va mě­ní va­še uva­žo­vá­ní o Iz­ra­e­li a Pa­les­ti­ně?

V per­for­man­ci ří­kám, že Ar­mé­ni v Je­ruza­lémě jsou sou­čás­tí své­byt­né­ho, hr­dé­ho a sta­ro­by­lé­ho ná­ro­da. Nejsou ani Pa­les­tin­ci, ani Iz­ra­el­ci, ale ob­sa­hu­jí ně­co z obou. Po ge­ne­ra­cích sou­ži­tí s arab­skou a ži­dov­skou po­pu­la­cí je to po­cho­pi­tel­né. Na­zý­vám to re­zer­vo­va­nou asi­mi­la­cí ne­bo di­fe­ren­ci­a­cí skr­ze blíz­kost.

Pro­to pro mě se­tká­ní s ar­mén­ský­mi ak­ti­vis­ty před­sta­vo­va­lo po­hled na ja­kousi smí­še­nou ver­zi Izraele/Palestiny. Pu­b­li­kum vy­zý­vám, aby si před­sta­vi­lo ná­sle­du­jí­cí si­tu­a­ci: co zna­me­ná být po­tom­kem ve tře­tí či čtvr­té ge­ne­ra­ci pře­ži­vších čás­teč­ně uzna­né ge­no­ci­dy, žít ve stá­tě pře­ži­vších Ge­no­ci­dy s vel­kým G a v po­sled­ních le­tech zá­ro­veň sle­do­vat ge­no­ci­du v pří­mém pře­no­su?

Ne­ní to ne­ut­rál­ní úva­ha. Ob­ra­cím se s ní na iz­ra­el­sko-ži­dov­ské pu­b­li­kum z vlast­ní po­zi­ce. Je to však je­den z dů­vo­dů, proč se pro mě ar­mén­ský pří­běh stal tak sil­ným. Umož­nil mi pře­mýš­let o Izraeli/Palestině z ne­he­ge­mon­ní per­spek­ti­vy, aniž bych před­stí­ral, že ta­to per­spek­ti­va je mo­je.

Co mů­že an­ga­žo­va­né umě­ní dě­lat v si­tu­a­ci, kdy to mno­ho li­dí ne­chce vi­dět?

Ne­vím, zda na to mám od­po­věď. Mys­lím si ale, že otáz­ka vi­dě­ní je už sou­čás­tí dí­la. Ně­kdy ne­ní úko­lem umě­ní vy­tvo­řit pří­mé po­li­tic­ké sdě­le­ní, ale vy­tvo­řit si­tu­a­ci, v níž se sta­nou vi­di­tel­ný­mi jed­not­li­vé vrst­vy re­a­li­ty.

Ke kon­ci Cow Park uka­zu­ji jed­nu z nej­zná­měj­ších fo­to­gra­fií Cow Gar­den. By­la po­ří­ze­na po ni­či­vém ze­mětře­se­ní v ro­ce 1927 a za­chy­cu­je oby­va­te­le ar­mén­ské čtvr­ti, kte­ří na­šli úto­čiš­tě pod ši­rým ne­bem. Po­té jsem kom­po­zi­ci té­to fo­to­gra­fie zno­vu vy­tvo­řil s pu­b­li­kem. Vznik­lo tak pro­po­je­ní me­zi dvě­ma pu­b­li­ky: Ar­mé­ny roku 1927 a oby­va­te­li Tel Avi­vu o sto let poz­dě­ji.

Pře­mýš­lel jsem, co vlast­ně chci pu­b­li­ku při­po­me­nout. Si­tu­a­ci uprch­lí­ků? Po­sta­ve­ní et­nic­ké men­ši­ny? Po­ten­ci­ál ne­he­ge­mon­ní per­spek­ti­vy? Mož­ná všech­no do­hro­ma­dy. A mož­ná na tom ne­zá­le­ží, po­kud se po­da­ři­lo vy­tvo­řit di­va­del­ní kouz­lo: na oka­mžik se Iz­ra­el­ci sta­li Ar­mé­ny a pri­vi­le­go­va­ní ob­ča­né uprch­lí­ky. Na tě­lech všech účast­ní­ků té­to di­va­del­ní udá­los­ti se od­ha­lil ji­ný způ­sob vi­dě­ní po­li­tic­kých po­zic a his­to­ric­kých vrs­tev.

(Úvod­ní ob­rá­zek je z před­sta­ve­ní Cow Park v Br­ně na kon­fe­ren­ci DF JA­MU. FO­TO: JO­HA­NA SED­LÁ­KO­VÁ)

---

* Ochran­nou pří­tom­nost za­jiš­ťu­jí me­zi­ná­rod­ní ak­ti­vis­ti­ky a ak­ti­vis­té, kte­ří jsou fy­zic­ky pří­tomni na Pa­les­tin­ském úze­mí ohro­že­ném iz­ra­el­ský­mi osad­ní­ky, aby za­brá­ni­li ná­si­lí a bez­prá­ví.