Vý­sta­va s ná­zvem The Batt­le Be­tween YES and NO (Sou­boj me­zi ANO a NE) ku­rá­to­ro­va­la Chris­telle Ha­vra­nek, kte­rá se před svým an­gaž­má v ga­le­rii vě­no­va­la stu­diu čes­ké avant­gar­dy a pů­so­bi­la i v praž­ské Ná­rod­ní ga­le­rii. Vstup au­to­ra do ar­chi­tek­tu­ry a dra­ma­tur­gie vý­sta­vy je ale pa­tr­ný od prv­ní chví­le, kdy ná­vštěv­nic­tvo po­cho­pí, že struk­tu­ra hal a po­ko­jíč­ků, kte­rý­mi pro­chá­zí, od­rá­ží Ken­t­rid­go­va di­o­rá­ma­ta, ná­kre­sy a mo­de­ly. A v zá­vě­ru ex­po­zi­ce se v dlou­hé skle­ně­né vit­rí­ně se­tká­me ta­ké s mo­de­lem vý­sta­vy – čímž ja­ko by se zpří­tomni­lo au­tor­ské ges­to ukry­té ve struk­tu­ře ga­le­rij­ní plo­chy.

Vý­sta­va je uni­kát­ní i tím, že pro ni vznik­lo pů­vod­ní dí­lo vě­no­va­né Fran­zi Ka­f­ko­vi a je­ho ně­kdej­ší snou­ben­ce Fe­li­cii Baue­ro­vé. Pro čes­ké pu­b­li­kum je to sa­mo­zřej­mě leh­ké po­šimrá­ní na egu, pro­to­že i když byl Ka­f­ka et­nic­ký Ně­mec a Žid, po­va­žu­je­me jej stá­le za „na­še­ho“ a prá­vě ka­f­kov­ské vý­ro­čí v těch­to le­tech pl­ní pro­gra­my kul­tur­ních in­sti­tu­cí. Jis­tá vy­po­čí­ta­vost ne­va­dí, pro­to­že Ken­t­ridge před­sta­vu­je křeh­ké a vta­hu­jí­cí dí­lo pro­po­ju­jí­cí sta­ro­mil­ské fo­to­gra­fic­ké a scé­nic­ké po­stu­py de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí s mo­der­ní di­gi­tál­ní tech­no­lo­gií do­ko­na­le ve pro­spěch pů­so­bi­vos­ti ka­f­kov­ské­ho „di­va­dél­ka“, kte­ré zkon­stru­o­val. Lze je číst růz­ně a mi­lov­ník Ken­t­rid­go­va dí­la v tom jis­tě na­jde i – spí­še mi­mo­chod­né – věč­né au­to­ro­vo té­ma člo­vě­ka uskřípnu­té­ho sys­té­mem.

Prá­vě for­mál­ní uni­kát­nost Ken­t­rid­go­va an­ga­žo­va­né­ho umě­ní je tím, proč na vý­sta­vu za­jít (tr­vá až do 7. zá­ří, tak­že ča­su je dost). Au­tor jed­nak pro­po­ju­je růz­né tech­no­lo­gic­ké prin­ci­py, pře­de­vším kla­sic­ké vý­tvar­né a ki­ne­ma­to­gra­fic­ké po­stu­py s tě­mi di­gi­tál­ní­mi, jed­nak spo­ju­je du­šev­ní po­nor a až os­ten­ta­tiv­ní se­bez­a­mě­ře­nost (snad ve všem se ob­je­vu­je ja­ko au­tor, he­rec, re­ži­sér, vý­tvar­ník…) se spo­le­čen­skou kri­ti­kou. Je­ho an­ga­žo­va­nost ne­ní pr­vo­plá­no­vá, ale vy­u­ží­vá frag­men­tů pa­mě­ti, kul­tur­ních i his­to­ric­kých od­ka­zů. Je v dob­rém slo­va smys­lu tím, co jsme si v po­sled­ních le­tech na­vyk­li na­zý­vat umě­lec­kým vý­zku­mem – tr­va­lým prou­dem tvor­by, kte­rá oma­ká­vá, pře­tvá­ří a zno­vu uspo­řá­dá­vá pa­mě­ťo­vé, his­to­ric­ké a spo­le­čen­ské sto­py. Prá­vě ty­to tři vrst­vy (tech­no­lo­gic­ká, osob­ní a his­to­ric­ko-po­li­tic­ká) se slé­va­jí v je­den dlou­hý de­ní­ko­vý zá­znam „Ken­t­rid­go­va sto­le­tí“ (kte­ré se ne­pře­krý­vá úpl­ně se sto­le­tím dva­cá­tým, i když je v něm ví­ce než v tom sou­čas­ném). Je tak skvě­lou ku­rá­tor­skou (či au­tor­skou?) vol­bou, že vý­sta­va kon­čí si­mu­la­cí ná­vštěvy Ken­t­rid­go­va ate­li­é­ru, v němž je pa­tr­ný po­řá­da­jí­cí prin­cip je­ho umě­lec­ké tvor­by – hro­ma­dě­ní, kom­pul­zi­vi­ta a až ob­se­dant­ní vy­tvá­ře­ní ob­jek­tů re­pre­zen­tu­jí­cích svět, s nímž se ja­ko cit­li­vé a kri­tic­ké in­di­vi­du­um ne­u­stá­le pe­re.

Vý­raz­né je ta­ké Ken­t­rid­go­vo pře­ko­ná­vá­ní hra­nic umě­lec­kých dru­hů. Asi nej­ú­spěš­něj­ším ozna­če­ním je to umě­ní „per­for­ma­tiv­ní“, a to jak ve své vý­tvar­né, tak i di­va­del­ní (či oper­ní!) po­do­bě. Mé­dia a tech­no­lo­gie Ken­t­ridge ne­po­u­ží­vá ja­ko cíl, ale spí­še pro­stře­dek, jak ne­u­stá­le per­for­mo­vat vztah člo­vě­ka ke svě­tu, v němž je osob­ní spo­je­no nejen s his­to­ric­kým, ale i ge­o­po­li­tic­kým. A prá­vě v tom je ži­vý i pro ná­vštěv­ni­ce a ná­vštěv­ní­ky, kte­ří kon­text ji­ho­af­ric­ké­ho pro­ti­ko­lo­ni­ál­ní­ho bo­je ne­zna­jí. Af­ri­ka je dlou­ho­do­bě sle­pou skvr­nou čes­ké­ho umě­ní i ve­řej­né sfé­ry, ale té­ma­ta, jež Ken­t­ridge při­ná­ší, umož­ňu­jí ne­ná­sil­ně se se­zná­mit s po­ci­ty člo­vě­ka „na dru­hé stra­ně ba­ri­ká­dy“ – ve svě­tě, v němž Zá­pad a s ním i my jsme spí­še zá­stup­ci mo­rál­ních se­lhá­ní a útis­ku.

K to­mu je dob­ré při­po­me­nout si, kdo vlast­ně vý­sta­vu or­ga­ni­zu­je. Ote­vře­ní praž­ské Kun­sthalle totiž pro­vá­ze­ly na čes­ké po­mě­ry po­měr­ně vý­raz­né pro­tes­ty – těž­ko si vzpo­me­nout, kdy v ne­dáv­né mi­nu­los­ti vzbu­di­la tak ote­vře­ný ne­sou­hlas kul­tur­ní ob­ce ně­ja­ká no­vá ga­le­rie. Dů­vo­dem by­lo pod­ni­ká­ní bu­do­va­te­le ga­le­rie Pet­ra Pu­di­la, kte­rý zbo­ha­tl na pri­va­ti­za­cích (i když pří­mý po­díl na nich po­pí­rá). Ten byl v de­va­de­sá­tých le­tech ře­di­te­lem pro stra­te­gii v Mos­tec­ké uhel­né spo­leč­nos­ti, v ro­ce 2005 se po­té po­dí­lel na od­ku­pu Mos­tec­ké uhel­né a o pět let poz­dě­ji pro­dal svůj po­díl Pavlu Ty­ka­čo­vi. Pu­dil pat­ří me­zi nej­bo­hat­ší čes­ké pod­ni­ka­te­le a je­ho umě­lec­ké me­ce­náš­ství je sou­čás­tí roz­sáh­lé­ho port­fo­lia za­hr­nu­jí­cí­ho ener­ge­tic­ké fir­my (ny­ní v ob­las­ti ob­no­vi­tel­ných zdro­jů), de­ve­lo­per­ské pro­jek­ty (např. PPF Ga­te na Ev­rop­ské tří­dě v Pra­ze) ne­bo bi­o­tech­no­lo­gie a me­di­cí­nu. Pod­ni­ka­tel­ská sku­pi­na, jíž je spo­lu­vlast­ní­kem, ta­ké ovlá­dá ko­lín­skou vý­rob­nu kya­ni­du ne­bo stej­ně za­mě­ře­ný pod­nik v USA. Mi­mo­cho­dem je­ho fi­lan­tro­pic­ké ak­ti­vi­ty za­hr­nu­jí i vý­raz­nou pod­po­ru Post Bellum – pa­mě­ťo­vé or­ga­ni­za­ce s vý­raz­ným zá­sa­hem do čes­ké ve­řej­né sfé­ry i po­li­ti­ky. Pu­dil je te­dy po­st­pri­va­ti­zač­ní mi­li­ar­dář a oli­gar­cha, i když je­ho po­li­tic­ký vliv je mé­ně vi­di­tel­ný než tře­ba prá­vě u Ty­ka­če či dří­ve Pet­ra Kell­ne­ra.

Vy­sta­vo­vat v Kun­sthalle Ken­t­rid­go­vo dí­lo, je­hož část na­víc vznik­la pří­mo pro tu­to ga­le­rii, je te­dy kul­tur­ním po­či­nem s pa­chu­tí. Na jed­né stra­ně je běž­né, že i so­ci­ál­ně kri­tič­tí, an­ga­žo­va­ní, a do­kon­ce i pro­ti­ka­pi­ta­lis­tič­tí uměl­ci a uměl­ky­ně vy­sta­vu­jí v sou­kro­mých ga­le­ri­ích fi­nan­co­va­ných ener­ge­tic­ký­mi či fi­nanč­ní­mi mag­ná­ty a je­jich dí­la se tak mo­hou do­stat ve vel­ko­ry­sé pre­zen­ta­ci k ši­ro­ké­mu pu­b­li­ku, na stra­ně dru­hé je fi­nan­cu­jí a pro­pa­gu­jí li­dé, kte­ří za­stu­pu­jí sys­tém či do­kon­ce či­ny, pro­ti nimž své kri­tic­ké dí­lo za­mě­řu­jí. V Kun­sthalle je to pa­tr­né o to ví­ce, že na roz­díl od ješ­tě ví­ce „an­ga­žo­va­né­ho DO­Xu“, kde jsme svěd­ky spí­še dlou­ho­do­bé pri­va­ti­za­ce ve­řej­né­ho pro­sto­ru sou­kro­mým ka­pi­tá­lem (pro­to­že nejde o ma­je­tek jed­no­ho oli­gar­chy, ale pri­vát­ní­mi pe­ně­zi ovliv­ňo­va­nou in­sti­tu­ci pre­zen­tu­jí­cí se ja­ko ve­řej­ný pro­stor), zde jde vy­lo­že­ně o le­gi­ti­mi­za­ci vlast­ní­ho pod­ni­ká­ní umě­lec­kým me­ce­náš­stvím. Pu­di­lův ka­pi­tál si ne­ku­pu­je jen ob­ra­zy a dí­la, kte­rá vy­sta­vu­je, ale pře­de­vším Ken­t­rid­go­vu mo­rál­ní a kul­tur­ní au­to­ri­tu. A prá­vě kri­tic­ké a an­ga­žo­va­né umě­ní, ja­ké Ken­t­ridge re­pre­zen­tu­je, je ide­ál­ní ko­mo­di­tou, pro­to­že je­ho dí­lo ne­se étos his­to­ric­ké pa­mě­ti a od­po­ru.

Jsem rád, že má­me v Čes­ku po­pr­vé mož­nost vi­dět tak oso­bi­té a umě­lec­ky i po­li­tic­ky vý­znam­né dí­lo – a ješ­tě k to­mu se ale­spoň do­tknout pa­mě­ti míst, vů­či nimž jsme v Čes­ku dlou­ho­do­bě sle­pí. Zá­ro­veň bych byl ale mno­hem ra­dě­ji, kdy­by se ně­co ta­ko­vé­ho ob­je­vi­lo tře­ba v Ná­rod­ní ga­le­rii. Vý­sta­va ne­ní skan­dál­ní, Pu­dil ne­ní Ty­kač. Ale je to pa­ra­dox­ně mno­hem ví­ce zprá­va o sou­čas­ném umě­ní než o bo­ji pro­ti im­pe­ri­a­lis­mu a mo­ci: o kul­tur­ní sfé­ře, v níž an­ga­žo­va­né umě­ní zís­ká­vá vi­di­tel­nost dí­ky mo­ci, kte­rou sa­mo kri­ti­zu­je. Je to te­dy, ja­ko bychom vstou­pi­li do oka or­ká­nu – vý­sta­va při­ná­ší až me­di­ta­tiv­ní klid ob­klo­pe­ný ry­kem umě­lec­ké­ho sys­té­mu, kte­rý je dnes na glo­bál­ních fi­nanč­ních tr­zích a no­vých po­do­bách ko­lo­ni­a­lis­mu zá­vis­lý. A to i v pří­pa­dě, že usi­lu­je­me o umě­ní tak­zva­ně – an­ga­žo­va­né.

Kun­sthalle, Pra­ha – Wil­li­am Ken­t­ridge: The Batt­le Be­tween YES and NO. Ku­rá­tor­ka Chris­telle Ha­vra­nek. Vý­sta­va tr­vá do 16. dub­na do 7. zá­ří 2026.