Ve čtvr­tek rá­no 21. 5. se fes­ti­val ote­vřel mla­dým li­dem. In­sce­na­ce sou­bo­ru Za­pětdva­náct Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na o stře­tu ge­ne­ra­cí ne­cha­la za­znít je­jich hlas z je­viš­tě, při­táh­la však ta­ké do hle­diš­tě při­nejmen­ším jed­nu škol­ní sku­pi­nu. A z po­hle­du od­kvet­lé­ho mi­le­ni­á­la by­lo po­uč­né vní­mat i re­ak­ce ge­ne­rač­ních sou­put­ní­ků he­rec­tva, v ja­kých si­tu­a­cích se smě­jí, v ja­kých se oší­va­jí, jak v nich re­zo­nu­je to, co se na je­viš­ti dě­je.

In­sce­na­ce za­pa­dá jed­nak do dlou­ho­do­běj­ší­ho tvůr­čí­ho zájmu re­žij­ně-dra­ma­tur­gic­ké­ho dua An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes pří­mo cí­lí­cí­ho na mla­dé li­di, na je­jich emo­ce, otáz­ky i ná­zo­ry na svět a spo­leč­nost. A ta­ké za­pa­dá i do sí­lí­cí­ho zájmu o tu­to te­ma­ti­ku v ce­lém di­va­del­ním pro­stře­dí. V Dí­le jsem už o tom psal ně­ko­li­krát, a za­jí­ma­lo mě te­dy pře­de­vším, zda lze ješ­tě z té­to lát­ky vy­tě­žit ně­co pře­kva­pi­vé­ho. Ve srov­ná­ní s in­sce­na­ce­mi K so­bě a A proč? stej­né­ho tvůr­čí­ho tý­mu lze kon­sta­to­vat, že spí­še ne.

Mo­tiv zná­mé a zjev­ně emo­ci­o­nál­ně pře­sy­ce­né škol­ní hry vy­bí­je­né slou­ží po­dob­ně ja­ko za­lo­že­ní fik­tiv­ní dět­ské po­li­tic­ké stra­ny (A proč?) ne­bo pros­tě jen aré­no­vá zpo­věd­ni­ce (K so­bě) ja­ko pro­stře­dí sti­mu­lu­jí­cí ote­vře­ní za­su­nu­tých pro­blé­mů, otá­zek, po­ci­tů spja­tých s do­spí­vá­ním. Opět na je­viš­ti vi­dí­me — nut­no říct, že vel­mi su­ges­tiv­ní — ši­ka­nu, bo­dysha­ming, roz­pa­ky a vztek z ne­u­stá­lé­ho ob­ha­jo­vá­ní své­ho mís­ta ve­d­le do­spě­lých. Opět, stej­ně ja­ko v před­cho­zích pří­pa­dech (re­spek­ti­ve ča­so­vě poz­děj­ších, ne­boť Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na vznik­la už v ro­ce 2023, kdež­to vý­še zmi­ňo­va­né in­sce­na­ce da­tu­jí svůj vznik o dva roky poz­dě­ji), se pra­cu­je s mo­ti­vem vý­zvy k star­ší ge­ne­ra­ci, aby da­la hla­su mla­dých li­dí pro­stor, aby byl sly­šet je­jich ná­zor, a s mo­ti­vem re­spek­tu, kte­rý ze stra­ny star­ších vů­či mla­dým chy­bí. Ty­to dva mo­men­ty se opa­ko­va­ně ve všech in­sce­na­cích va­riu­jí, což je po­cho­pi­tel­né, ne­boť jde o nej­pal­či­věj­ší aspek­ty do­spí­vá­ní, di­va­del­ně je to ovšem pro­ble­ma­tic­ké. Do di­va­del­ní­ho eko­sys­té­mu tak ne­vstu­pu­je ně­ja­ké no­vé a ori­gi­nál­ní té­ma, ale je­ho čím dál prázd­něj­ší obal. Pa­ra­dox­ně tak mů­že vznik­nout ri­zi­ko, že se di­va­del­ní­kům po­da­ří pra­vý opak to­ho, co chtě­jí, a mla­dým li­dem ni­kdo na­slou­chat ne­bu­de, pro­to­že bu­dou spo­jo­vá­ni jen s frustra­cí z ne­vi­di­tel­nos­ti bez po­ten­ci­á­lu sku­teč­ně do ve­řej­né de­ba­ty ori­gi­nál­ně vstou­pit.

Což jis­tě ne­ní prav­da a je nut­né na dru­hou stra­nu zdů­raz­nit, že Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na při­ná­ší do pro­stře­dí young adult di­va­dla je­den no­vý mo­tiv – pří­mou je­višt­ní kon­fron­ta­ci se star­ší ge­ne­ra­cí. Poz­dě­ji v in­sce­na­ci A proč? se o ně­co po­dob­né­ho po­ku­si­li zno­vu, ale až na pár vý­ji­mek byl vý­sle­dek spí­še roz­dě­le­ní na men­to­ry a žá­ky. V Prv­ní rá­ně ka­pi­tá­na se ale her­ci sou­bo­ru Za­pětdva­náct (Pavlí­na Bal­ner, Mi­chal Bed­nář, Lu­cia Či­žin­ská, Jan Ho­f­man a Pe­tr Ťo­pek) pří­mo vy­ja­dřu­jí ke stej­ným otáz­kám ja­ko je­jich mla­dí ko­le­go­vé (opět je tu ši­ro­ký ko­lek­tiv 14 mla­dých her­ců a he­re­ček), po­rov­ná­va­jí své vní­má­ní svě­ta, zmat­ky, oba­vy i vztek, při­po­ju­jí vzpo­mín­ky na své do­spí­vá­ní. Jed­nou z nej­sil­něj­ších scén je pak zá­vě­reč­né se­tká­ní mlad­ší­ho a star­ší­ho já jed­né po­sta­vy vzá­jem­ně si čtou­cí do­pi­sy z mi­nu­los­ti o tom, jak se člo­věk za lé­ta změ­nil, jak ži­je. Oba her­ci, mla­dý a sta­rý, jsou spo­je­ni ur­či­tým stej­ným prv­kem kos­tý­mu a po pře­čte­ní zprá­vy si pak spo­lu pin­ka­jí ba­ló­nem, stří­da­jí se na hou­pač­ce apod. v me­ta­fo­ric­kém sply­nu­tí obou vě­ků do jed­né au­ten­tic­ké oso­by.

Před­sta­ve­ní oži­vu­je pří­tom­ná ži­vá ka­pe­la, tvo­ře­ná rov­něž mla­dým he­rec­tvem, kte­rá scé­ny skvě­le a har­mo­nic­ky do­pro­vá­zí, ne­str­há­vá na se­be po­zor­nost, ale ne­ní ani vý­ta­ho­vou ku­li­sou. Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na je jed­no­znač­ně per­fekt­ní vstu­pen­kou do svě­ta, s nímž star­ší ge­ne­ra­ce po­ma­lu ztrá­cí kon­takt a pře­stá­vá mu ro­zu­mět, stej­ně ja­ko mla­dí li­dé za­se ne­ro­zu­mí své ro­li ve svě­tě do­spě­lých. V kon­tex­tu dal­ších in­sce­na­cí za­pa­da­jí­cích do té­to te­ma­tic­ké li­nie, po­kud by i na­dá­le zů­stá­va­lo u obec­ných aspek­tů do­spí­vá­ní a ne­za­mě­ři­lo se už na kon­krét­ní jed­not­li­vi­ny, bych ale opa­tr­ně na­zna­čil oba­vy z roz­měl­ňo­vá­ní té­ma­tu.

Stej­ně ja­ko před­cho­zí fes­ti­va­lo­vý den, i ten­to na­bí­dl in­spi­ra­tiv­ní kon­trast uka­zu­jí­cí žánro­vou pes­t­rost na­bíd­ky. Ve­čer mě če­ka­la au­tor­ská in­sce­na­ce stu­dent­stva JA­MU, kon­krét­ně Ate­li­é­ru di­va­dla a vý­cho­vy pro nesly­ší­cí Pa­ne­lák. Dům ja­ko sym­bo­lic­ký pro­stor, kte­rý stej­ně ja­ko lid­skou spo­leč­nost en sich jsou li­dé nu­ce­ni obý­vat, po­tká­vat se v je­ho chod­bách a spo­leč­ných pro­sto­rách, ale mnoh­dy si ne­ro­zu­mí, nesly­ší se ne­bo se ne­chtě­jí sly­šet. Ob­sa­ze­ní nesly­ší­cí per­for­mer­ky a tlu­moč­ni­ce do zna­ko­vé­ho ja­zy­ka, tak ne­ní jen in­klu­ziv­ním či­nem, ale es­te­tic­ky funkč­ní roz­va­hou au­tor­stva, kte­rá je pří­mo osou je­višt­ní­ho vy­prá­vě­ní, ni­ko­li jen tr­pě­ným ex­pe­ri­men­tem.

Čtve­ři­ce per­for­me­rek (Ka­ro­lí­na Daňhe­lo­vá, Te­re­za Fu­čí­ko­vá, Bar­bo­ra Roky­to­vá a Ane­ta Ze­mán­ko­vá) obý­va­jí­cích své pa­ne­lá­ko­vé jed­not­ky, zob­ra­zo­va­né ja­ko drá­tě­né kon­struk­ce s ka­pa­ci­tou prá­vě jed­né oso­by, v zá­sa­dě jen s po­mo­cí fy­zic­ké­ho he­rec­tví před­sta­vu­je ty­pic­ké den­ní ri­tu­á­ly oby­va­tel pa­ne­lá­ku od sní­da­ně přes ran­ní hy­gi­e­nu až po vy­bí­rá­ní poš­tov­ních schrá­nek. Hro­ma­dí­cí se ne­po­řá­dek ale ne­p­ne je­jich po­zor­nost k pá­té­mu obyvateli/obyvatelce do­mu. Z jeho/její poš­tov­ní schrán­ky se sy­pou ne­vy­bí­ra­né obál­ky, na­zna­ču­je se, že po něm/ní zů­stá­va­jí ne­u­kli­ze­né chod­by, a čtyřem sou­sed­kám po­ma­lu do­chá­zí tr­pě­li­vost. Roz­tá­čí se tak ko­lo­toč si­tu­a­cí, v nichž se v rám­ci opa­ku­jí­cích se ri­tu­á­lů sna­ží kaž­dá jed­not­li­vě ně­jak pá­té­ho sou­se­da či sou­sed­ku kon­fron­to­vat se svou exis­ten­cí. Ký­že­ná ko­mi­ka i zá­plet­ka je pak způ­so­be­na vzá­jem­nou ne­vě­do­mos­tí, co kte­rá oby­va­tel­ka po­ta­jí u pá­tých dve­ří či­ní (uplá­cí se tu bonbó­ny, pi­vem, in­sta­lu­je se taj­ná ka­me­ra atd.), ne­do­ro­zu­mě­ním a vů­bec roz­pa­dem ko­mu­ni­ka­ce, již ur­ču­je pře­de­vším nesly­ší­cí he­reč­ka a je­jí zna­ko­vý ja­zyk ovlá­da­jí­cí tlu­moč­ni­ce.

Vlez­lý hu­deb­ní mo­tiv ilu­stru­jí­cí před­sta­ve­ní si za­ru­če­ně bu­de­te brou­kat ješ­tě dlou­ho po je­ho skon­če­ní (te­dy po­kud je ješ­tě vů­bec ně­kdy uvi­dí­te, zdá se, že je­ho za­řa­ze­ní do pro­gra­mu fes­ti­va­lu je spí­še vý­jim­kou a tvůr­ci už s re­prí­za­mi ne­po­čí­ta­jí). Zá­ro­veň pro ori­gi­nál­ní prá­ci s kon­struk­ce­mi, z nichž do­ve­dou per­for­mer­ky vy­tvo­řit ně­ko­li­ka­pa­t­ro­vé scho­diš­tě stej­ně ja­ko ku­li­sy pro bláz­ni­vou ho­nič­ku, se zvo­le­ná hud­ba je­ví až ja­ko ne­zbyt­ná sou­část. Ob­čas­ná „hlu­chá“ mís­ta pů­so­bí tís­ni­vě a obá­vám se, že to ne­byl zá­měr. Stej­ně tak jis­tá ne­lo­gič­nost při ná­vra­tech oby­va­te­lek do svých by­tů, kam se sna­ží do­zvo­nit. Má­lo­kdy se člo­věk sna­ží do­zvo­nit do své­ho by­tu, ob­zvlášť ži­je-li tam sám. Fy­zic­ké he­rec­tví je na­víc ná­roč­né na cit­li­vou prá­ci s mi­mi­kou a vý­ra­zem. Ob­čas­né sklouz­nu­tí k pře­hrá­vá­ní tak po­ně­kud ru­ši­lo cel­ko­vý do­jem z před­sta­ve­ní. Je­ho kva­li­ty zejmé­na ve funkč­ním za­po­je­ní slu­cho­vé­ho han­di­ca­pu to ale ni­jak ne­u­men­ši­lo.

Za­pětdva­náct – An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes: Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na. Re­žie: An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Ste­la Jouda­lo­vá, Adam Mil­ka, scé­no­gra­fie: Klá­ra Fle­ko­vá, Emi­lie Ka­li­vo­do­vá, Ju­lie Klí­mo­vá, Ju­lie Plesko­to­vá, Agá­ta Za­cho­vá, hud­ba: Ma­těj Ší­ma, Anež­ka Ka­li­vo­do­vá, An­drej Kop­čan, Ma­ri­án­ka Udat­ná, Voj­ta Udat­ný, svět­la: Ma­těj Pla­chý, zvuk: Ma­touš Po­spí­šil, pro­duk­ce: Klá­ra Markvar­to­vá, Ali­ce Koflá­ko­vá. Hra­jí: Bru­no Bab­ka, Pavlí­na Bal­ner, Mi­chal Bed­nář, Lu­cia Či­žin­ská, Eva Dub­no­vá, Ro­zá­lie Fi­dle­ro­vá, Jan Ho­f­man, Anež­ka Ka­li­vo­do­vá, Emi­lie Ka­li­vo­do­vá, Kar­la Ka­li­vo­do­vá, An­drej Kop­čan, Lau­ra Ma­lí­ko­vá, An­na Rössle­ro­vá, An­drea Se­mo­tju­ko­vá, Dan Sí­br, Vik­to­rie Tráv­níč­ko­vá, Pe­tr Ťo­pek, Ma­ri­án­ka Udat­ná, Voj­ta Udat­ný.

Di­va­del­ní fa­kul­ta JA­MU – Ko­lek­tiv: Pa­ne­lák. Re­žie: Ar­nošt Ha­šek, dra­ma­tur­gie: Ši­mon Pe­ták, scé­na: Ka­ro­lí­na Ba­lá­žo­vá, kos­týmy: Yer­ke­zhan Bo­lat, pro­jek­ce: Da­niel Bur­da, pro­duk­ce: Jo­sef Kož­ná­rek.