Po­dob­né otáz­ky ve mně pro­bou­ze­jí his­to­ri­ka, te­dy to­ho, kdo tu­ší, že lid­stvo už od pra­dáv­na ře­ší – i skr­ze umě­ní – ja­ký je svět a jest­li s ním ně­co smí­me, mů­že­me, má­me, mu­sí­me udě­lat. Od­po­věď na ta­ko­vé otáz­ky při­tom ne­ní nad­ča­so­vá a uni­ver­zál­ně plat­ná, je dá­na ak­tu­ál­ní si­tu­a­cí, ale ta­ké iden­ti­tou, s níž  se ja­ko jed­not­liv­ci a ja­ko sou­čás­tí nadosob­ních ko­lek­ti­vů zto­tož­ňu­je­me. Ne­bo­li po­la­ri­tou me­zi „my a oni“: me­zi ná­mi, co při­nejmen­ším tu­ší­me, co je a ne­ní správ­ně a dob­ré, a tě­mi, kte­ří to jak­si ne­chá­pou, ne­bo jsou do­kon­ce pro­ti to­mu.

Dě­ji­ny ovšem ta­ké do­klá­da­jí, že po­la­ri­ta my-oni mů­že lid­stvo znač­ně di­fe­ren­co­vat – v ro­vi­ně ná­bo­žen­ské, na­ci­o­nál­ní, ra­so­vé, so­ci­ál­ní a tříd­ní, ale i tře­ba eko­lo­gic­ké či gen­de­ro­vé… A je­jí pro­ží­vá­ní mů­že mít nad­to mno­ho růz­ných, vzá­jem­ně se pro­stu­pu­jí­cích po­dob. Od  au­to­ri­ta­tiv­ní­ho při­hlá­še­ní se k té je­di­né prav­di­vé prav­dě, či­li po­tí­rá­ní všech, kdo s ní ne­sou­hla­sí, přes ocho­tu při­pus­tit re­la­ti­vi­tu osob­ních ná­zo­ru až po jis­to­tu, že žád­ná prav­da ne­ní. Pří­pad­ně od pře­svěd­če­ní, že je nut­né za kaž­dou ce­nu há­jit stá­va­jí­cí či ztra­ce­ný mi­nu­lý Řád, přes sna­hu stvo­řit Řád no­vý a ko­neč­ně spra­ved­li­vý, až po čis­tou sub­ver­zi, vy­růs­ta­jí­cí z pře­svěd­če­ní, že je­di­né, co se dá dě­lat, je být pro­ti če­mu­ko­li. Re­spek­ti­ve od po­klon­ko­vá­ní se nor­mě a kon­ven­ci až po čis­tou ji­na­kost či pro­vo­ka­ci. V úva­hu lze však vzít i fakt, že jsou ob­do­bí a si­tu­a­ce, kdy an­gaž­má na té či oné stra­ně opo­zi­ce my-oni je pro tvůr­ce ko­merč­ně a spo­le­čen­sky vý­hod­né, ne­boť spo­leč­nost ur­či­tým ty­pem kon­flik­tu ži­jí a ví­tá je­ho umě­lec­kou te­ma­ti­za­ci, a na­o­pak jsou ob­do­bí, kte­ré ana­lo­gic­ké an­gaž­má při­pra­ví tvůr­ce o zá­jem po­ten­ci­ál­ních ad­re­sá­tů.

A k to­mu  je na­víc mož­né při­po­číst fakt, že nutká­ní osla­vo­vat či na­o­pak ne­go­vat stá­va­jí­cí pří­tom­nost  mů­že ak­ti­vi­zo­vat nejen li­di ro­zum­né a in­te­li­gent­ní, kte­ří jsou s to roz­po­znat a umě­lec­ky vy­já­d­řit ces­tu, po níž by by­lo dob­ré krá­čet, ale i na­pros­té bl­by a pi­tom­ce, sa­mo­li­bé par­chan­ty, kte­ří jsou při­pra­ve­ni se bo­jo­vat za kaž­dou pi­to­most, je-li ale­spoň tro­chu de­bil­ní.

Tak­že za co a pro­ti če­mu se v tak­to vy­me­ze­ných sou­řad­ni­cích mů­že umě­ní teď a ta­dy an­ga­žo­vat?

Osob­ně pa­t­řím  ke ge­ne­ra­ci, kte­rá do­zrá­va­la v ča­se, kdy sou­slo­ví „an­ga­žo­va­né umě­ní“ mě­lo hnus­nou pa­chuť ofi­ci­ál­ní­ho při­ta­ká­ní po­li­tic­ké­mu re­ži­mu, s nímž jsme se mě­li po­vin­ně iden­ti­fi­ko­vat. Pro­to jsme teh­dy dá­va­li před­nost umě­ní ji­né­mu, re­flek­tu­jí­cí­mu slo­ži­tost  a mno­hoznač­nost re­ál­né­ho lid­ské­ho by­tí. Dnes už vím, že to­to sou­slo­ví  a umě­lec­ká tvor­ba, kte­rá je k ně­mu hlá­sí, mů­že být funkč­ní  – a mám ta­ké cel­kem jas­no, za to se an­ga­žo­vat. Ře­če­no hod­ně zjed­no­du­še­ně: za myš­len­ko­vou svo­bo­du a de­mo­kra­cii, kte­rá bu­de re­spek­to­vat ro­zum; za lid­skou rov­no­práv­nost na všech vy­jme­no­va­ných ro­vi­nách, jež bu­de vní­mat lid­skou růz­no­ro­dost na všech vy­jme­no­va­ných ro­vi­nách; za ma­te­ri­ál­ní a eko­no­mic­ký roz­voj, kte­rý vez­me do úva­hy, že by by­lo  dost dob­ré ochrá­nit tu­to pla­ne­tu a lid­skou schop­nost mys­let hla­vou, te­dy na­še po­tom­ky, před zká­zou.

V kon­fron­ta­ci s tím mě te­dy dnes dost se­rou po­čet­ní po­li­tič­tí po­pu­lis­té, kte­ří se pro­ti tak­to vy­me­ze­ným po­stu­lá­tům ak­tiv­ně an­ga­žu­jí, za­š­ti­ťu­jí­ce se růz­ný­mi ty­py so­ci­ál­ní­ho so­bec­tví, jis­to­tou, že kaž­dý pře­ce ví, že „Ze­mě je pla­ca­tá“, ja­kož i ví­rou, že bychom ty ko­lem nás mě­li řád­ně vo­chcat: ukrást si, co pů­jde, a ni­ko­mu nic ne­dat. A ka­ma­rá­dit se pře­de­vším s tě­mi, co to­též  či­ní na me­zi­ná­rod­ní a glo­bál­ní úrov­ni.

Zá­ro­veň nicmé­ně mu­sím při­znat, že jsem ta­ké dost os­tra­ži­tý vů­či li­dem, kte­ří se z mé­ho po­hle­du si­ce an­ga­žu­jí na „správ­né stra­ně“, avšak či­ní tak s jis­to­tou, že vše­mu ro­zu­mí, ne­boť jsou ma­ji­te­li jed­né je­di­né a úpl­ně prav­di­vé prav­dy – a svým apri­or­ně zjed­no­du­še­ným před­po­ro­zu­mě­ním po­mě­řu­jí ce­lý svět, aniž by se ob­tě­žo­va­li je­ho po­zná­vá­ním. Po­kud jde o umě­ní, tak ta­ko­ví­to li­dé pro­du­ku­jí snad­no kon­zu­mo­va­tel­ná dí­la, kte­rá si ne­po­chyb­ně v oka­mži­ku své­ho vzni­ku na­jdou své stej­ně pře­mýš­le­jí­cí ad­re­sá­ty, avšak zá­hy s ča­sem od­te­čou do za­po­mně­ní.

Pro­to mys­lím, že se po­li­tic­ky se má an­ga­žo­vat kaž­dý člo­věk, v tom co umí, a to na­vzdo­ry to­mu, že člo­věk ro­zum­ně mys­lí­cí a cí­tí­cí ne­mu­sí na dneš­ním tr­hu s bl­bost­mi na prv­ní dobrou uspět.   Uměl­ci ma­jí za­kou­šet, tře­ba i pro­vo­ka­tiv­ně, co mů­že náš svět pro­mě­nit k lep­ší­mu, ane­bo ale­spoň za­brá­nit to­mu, aby ne­byl ješ­tě hor­ší. Sou­čas­ně by ale umě­ní ne­mě­lo svě­tu dik­to­vat pře­dem da­né tri­vi­ál­ní od­po­vě­di a vy­dě­lá­vat na repli­ka­ci krá­vo­vin a ptá­ko­vin. Na­dá­le tu­díž vlast­ně tr­vám na to, co už jsem jed­nou na­psal: umě­ní by se mě­lo an­ga­žo­vat pře­de­vším svou schop­nos­tí re­flek­to­vat slo­ži­tost  a mno­hoznač­nost re­ál­né­ho by­tí na té­to pla­ne­tě. Což by moh­lo ale­spoň ně­kte­rým li­dem da­ro­vat po­zná­ní, že je ně­kdy lep­ší pro­blémy re­ál­ně po­zná­vat, ana­ly­zo­vat, po­jme­no­vat a ro­zum­ně ře­šit, než jen ra­dost­ně ge­ne­ro­vat.

Omlou­vám se za svůj ide­a­lis­mus.