Začal už 17. ročník jednoho z největších tuzemských divadelních festivalů – Divadelní svět Brno. Letos není výjimečný pouze množstvím a pestrostí interpretů, kteří zde vystupují, ale také časovým průnikem s jiným festivalem – Meeting Brno, který je v této době obzvlášť mediálně lákavý. Hostí totiž poprvé v dějinách sjezd sudetských Němců, který vyvolává nejen mezi brněnskými občany takové emoce jako nejlepší divadelní představení. Osobně jsem se zúčastnil piety za oběti holocaustu na 5. nástupišti brněnského Hlavního nádraží, ale popořadě a zpět k festivalu.

Ve středu 20. 5., stejně jako následující dva dny, nabídl hned zkraje programu hororovou grotesku Veroniky Poldauf Riedlbauchové a Divadla Mikro-teatro. Svým zaměřením na pantomimu a pohybové herectví s minimem replik je Mikro-teatro ideální akvizice pro mezinárodní festivaly. Minimalistická inscenace Delikatesa je prezentovaná jako bytové divadlo, ale umím si ji představit i v nějakém šapitó, krytu, nejlépe však v restauračním prostředí nebo zkrátka kdekoli, kde lze udělat aspoň trochu přítmí a intimní atmosféru. V Brně se hrálo v unikátním prostoru Café Kaprál, v pokoji obklopeném knihovnou, s krbem v pozadí, s množstvím obrazů na zdech. A také se starodávným stolem a bidýlkem, z nějž na vše shlížel vycpaný havran. Do pokoje vstoupí host (Michal Chovanec), židle u stolu se sama odsune, host tedy v rozpacích usedne a omylem udeří do zvonku. Přichází číšník (Ondřej Klíč) a odstartuje sled situací, jejichž osou je obsluhování hosta nápoji a jídlem. Ani nápoj, ani jídlo však host nedostává, pouze prázdné sklenice a talíře. Je to však spouštěč brilantních Chovancových pantomimických reakcí, zejména grimas, neboť po celou dobu představení se nehne ze židle u stolu. Pohybově náročnější úkoly má Ondřej Klíč, jehož číšník musí neustále přicházet a odcházet, servírovat, hrát na suzafon (patrně, nejsem odborník na žesťové nástroje) nebo obsluhovat akustické triky, jimiž doprovází některé Chovancovy výstupy – obzvlášť zvukový doprovod konzumace neexistujících chodů je komediálně nejvděčnější.
Inscenace ovšem velmi funkčně a přirozeně spájí komedii s hororem. Pohybujícími židlemi to nekončí, v jednom chodu objeví host na talíři živou pohybující se ruku, kterou ve frustraci z dosud nenaplněných gastronomických tužeb hodlá sníst, leč uniká mu. Později na jiném talíři se objeví dokonce ženská hlava (Veronika Poldauf Riedlbauchová), jejíž grimasy v reakci na útoky vidličkou jsou, v kongeniálním spojení s akustickými efekty, svým způsobem vtipné i děsivé zároveň. V tento moment se hororová groteska mění v romantický duet tančící hlavy a sedícího hosta v bluesovém rytmu, který se po čase posune do milostného trojúhelníku, když do duetu vstoupí číšník zpěvem o lásce k hlavě s opakujícím se refrénem „nevermore“ odkazujícím na Poeova Havrana. Toho se dokonce daří tvůrcům rozpohybovat díky jednoduchému světelnému efektu rozkmitané stínohry s pomocí baterky.
Navzdory minimalistické scéně vyznívá představení hutně právě díky působivým světelným a akustickým efektům a především pak díky perfektní mimice všech tří aktérů. Svým způsobem jednoduchá zápletka hosta na podivné hostině, jehož čeká i předvídatelný hororový konec, postavená na zručnosti a precizním herectví jednoznačně může mít ambice být jedním z vrcholů letošního ročníku festivalu.

Pozoruhodným protipólem k této divadelní jednohubce bylo večerní představení Faidra (Zatmění). V Národním divadle Brno klasický příběh nešťastného manželství a nezkrotné touhy antické královny režíroval Jakub Šmíd. S dramaturgyní Barbarou Gregorovou vybrali drama Pera Olova Enquista z roku 1980. Inscenátoři příběh zasazují do pozoruhodného mashupu moderních kulis fancy bytu a antických reálií přiznávajících Thésea jako krále a vojevůdce a připomínajících i legendu jeho souboje s Minotaurem. Z tradiční látky se tvůrci (v čele s Enquistem) zaměřili především na tělesnost. Faidra (Hana Briešťanská) je na scéně prakticky nepřetržitě jen v negližé, mluví velmi otevřeně o svém stárnoucím těle, o mladém těle Hippolyta (Viktor Kuzník), mluví o nezdolné vášni, mase, krvi, hnětení částí těl. Citlivě a přirozeně se k těmto nejintimnějším zpovědím využívají videoprojekce, nejčastěji promítané z pohledu otevřené lednice, v níž Faidra hledá další a další víno. Popisuje tělesný styk, a když si ho na Hippolytovi vynucuje, metaforicky jej přirovnává k Théseově vstupu do labyrintu.
K nekonsensuálnímu sexu mezi Faidrou a Hippolytem nakonec nedojde, ale v kontextu současné reality je poměrně odvážné vidět v roli sexuálního predátora ženu. A ještě odvážnější je tvrdit, že její role je ambivalentní, že je i není vina. To, co se na jevišti odehrává, ovšem nepřipouští jiný výklad, než že je ona agresorkou a muž obětí. Navzdory motivacím a sexuální frustraci, jež je bezpochyby skličující, ale nikoli omluvou, však inscenace její jednání neospravedlňuje. Dokonce v daný moment není akcentován ani její mocenský vztah královny vůči králově synu. Je to zkrátka nevlastní matka, „stará kurva“, jak se sama tituluje, nešťastná ve svém manželském životě a zamilovaná do mladšího muže. Podstatná je v tomto směru jedna z úvodních scén, kdy do detailu popisuje nepochopení, jak se mohla tak vášnivě zamilovat do syna svého muže, do mladíka, jehož dokonce v jednu chvíli označuje jako „skoro ještě dítě“.
Byt je rozdělen do tří horizontálních rovin oddělených posuvnými dveřmi a vedle hlavních postav jimi neustále procházejí tři Oinony (Jana Štvrtecká, Isabela Smečka a Kateřina Liďáková) – v maskách služebnic, uklízeček či lékařek. Ve zvláštním bezčasí je nechává Šmíd pronášet hlas vypravěče, vstupovat aktivně do děje nebo jen události komentovat. Strhující je jejich rapový výstup demaskující celý antický mýtus, kdy opakovaně v refrénu deklamují „my víme, jak to bylo“.
Naopak jistou hluchou linií je domlouvaný sňatek Hippolyta s Aricií (Kateřina Mizeráková). Po domnělé smrti Thésea se řeší, kdo se stane jeho následovníkem a přirozeně se nabízí právě jeho syn. Má-li mít šanci, měl by si vzít právě Théseovu zajatkyni a jedinou přeživší z jednoho jeho válečného výpadu Aricii. Oba se sňatkem souhlasí a schyluje se k jejich intimnímu styku. Aricia je klišovitě obdařena pásem cudnosti a navíc Hippolyta tělesně odmítá. Hippolytos sice její pravidla respektuje, ale divák očekává frustraci, která ho přivede do náruče Faidry. Nic z toho se však neděje, Hippolytos Faidru později ve zmiňované sexuální scéně odmítá, režie fiasko s Aricií ovšem nijak nepřipomíná. A když se konečně na scéně Théseus (Roman Nevěčný) objeví, Hippolytos je obviněn ze znásilnění Faidry a Aricia se obává, že je její osud zpečetěn, její role v příběhu de facto končí, aniž by jej jakkoli posunula či ovlivnila.
Nevěčného Théseus naplňuje beze zbytku postavu omezeného a brutálního panovníka, který si osobuje právo vlastnit Faidru a rozhodovat o osudu svého syna. Je to dokonalý, byť poněkud šablonovitý případ macha, který by ovšem v této jednoznačné plakátovosti mohl v aktuální diskusi o toxickém mužství docela dobře rezonovat. Stejně tak dobrým rozhodnutím bylo obsadit Hanu Briešťanskou do role Faidry. Její jadrný způsob, kterým vyjadřuje své tělesné chtíče, ale stejně přirozeně se pohybuje i v křehkých situacích reflexe svého poníženého postavení stárnoucí ženy, nadhled snoubící se s emocionálním rozkladem, udržuje dynamiku představení a směruje je ke známému a nezvratnému konci. V něm má svou roli i poněkud lyrický tón inscenace, který se obloukem klene od počátečního i závěrečného popisu slunce zapadajícího nad obzorem jako oka života, při němž uvažuje nad sebevraždou, která se nakonec náznakově naplní.
Faidra brněnského Národního divadla je sebevědomou interpretací antické látky posazené do současných reálií kulturních válek. Nechává nahlédnout do intimního života ženy, a přestože ji ve stěžejní moment zobrazuje jako predátorku, okolnosti jejího jednání mohou vést případného soudce k pochopení. Nikoliv však k vyvinění.
Divadlo Mikro-teatro: Delikatesa. Koncept a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová, scénografie: Kateřina Jirmanová, hudba a sound-design: Jan Čtvrtník, produkce: Veronika Všianská, Tereza Sikorová, dramaturgická spolupráce: Miroslav Ondra. Hrají: Tereza Sikorová, Michal Chovanec, Ondřej Klíč.
Národní divadlo Brno – Per Olov Enquist: Faidra (Zatmění). Režie: Jakub Šmíd, dramaturgie: Barbara Gregorová, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Petr Vítek, hudba: David Hlaváč, světelný design: Karel Šimek, hudební nastudování: Petr Svozílek. Hrají: Hana Briešťanská, Viktor Kuzník, Vladimír Krátký, Kateřina Mizeráková, Roman Nevěčný, Isabela Smečka, Jana Štvrtecká, Kateřina Liďáková.

