Po­li­ti­ci a po­li­tič­ky ma­jí rá­di umě­ní. Do­kud kul­tu­ra vy­rá­bí zá­ba­vu a bez­peč­né slo­ga­ny pro tu­ris­ty, ozna­ču­jí ji za dů­le­ži­tou sou­část ná­rod­ní iden­ti­ty. Jakmi­le ale umě­lec­tvo za­čne upo­zor­ňo­vat na mo­cen­skou aro­gan­ci, spo­le­čen­ské ne­rov­nos­ti ne­bo ma­ni­pu­la­ci ve­řej­ným pro­sto­rem, pro mno­hé z po­li­tic­ké i pod­ni­ka­tel­ské gar­ni­tu­ry na­stá­vá pro­blém, kte­rý je po­tře­ba vy­ře­šit. Umě­ní je na­jed­nou pří­liš hla­si­té a pří­liš kri­tic­ké.

Dra­ma­tik (a ta­ké po­li­tik) Vác­lav Ha­vel opa­ko­va­ně při­po­mí­nal, že moc má ten­den­ci vy­tvá­řet vlast­ní ja­zyk a vlast­ní ob­raz re­a­li­ty. A prá­vě an­ga­žo­va­né umě­ní do­ká­že ten­to me­cha­nis­mus ro­ze­brat, zne­jis­tit a ně­kdy ta­ké ze­směš­nit. Je jed­ním ze zá­klad­ních pro­sto­rů, kde lze ve­řej­ně for­mu­lo­vat po­chyb­nost, iro­nii ne­bo ne­sou­hlas. Před­sta­va, že umě­ní má být apo­li­tic­ké, je po­li­tic­ký po­ža­da­vek, jenž ří­ká je­di­né – ne­kom­pli­kuj­te mo­cen­ský pro­voz, bav­te pu­b­li­kum a pří­liš ne­mluv­te o tom, co se dě­je ko­lem vás.

Na Slo­ven­sku už ně­ko­lik let sle­du­je­me po­li­tic­ký trend – kul­tu­ra má být pře­de­vším to­vár­nou na folklor, a jakmi­le za­čne být kri­tic­ká, je po­tře­ba ji uml­čet. V pra­xi to zna­me­ná – vy­mě­nit ve­de­ní in­sti­tu­cí, mlu­vit o ná­rod­ních hod­no­tách a po­de­zí­rat uměl­ce z eli­tář­ství ne­bo škod­li­vé­ho li­be­ra­lis­mu. Když mi­nis­try­ně kul­tu­ry Mar­ti­na Šim­ko­vi­čo­vá od­vo­lá­vá šéfy vý­znam­ných in­sti­tu­cí a vy­tvá­ří at­mo­sfé­ru po­li­tic­ké­ho tla­ku a ide­o­lo­gic­kých čis­tek, nejde už „jen“ o kul­tur­ní vál­ku z fa­ce­boo­ko­vých sta­tu­sů; jed­ná se o prak­tic­kou sna­hu do­stat kul­tu­ru pod kon­t­ro­lu a při­po­me­nout jí, ko­mu má být vděč­ná.

Ne­ní ná­ho­da, že se si­tu­a­ce ko­lem Slo­ven­ské ná­rod­ní ga­le­rie sta­la té­ma­tem ne­dáv­né vý­sta­vy v praž­ském Do­mě fo­to­gra­fie. Ne­pů­so­bi­la jen ja­ko do­ku­ment slo­ven­ské kul­tur­ní kri­ze, ale ta­ké ja­ko va­ro­vá­ní, jak rych­le lze roz­lo­žit dů­vě­ru v in­sti­tu­ce, po­kud se za­čnou po­su­zo­vat pod­le ide­o­lo­gic­ké po­sluš­nos­ti mís­to od­bor­nos­ti. Au­to­ri­tář­ství totiž ne­za­čí­ná pá­le­ním knih. Za­čí­ná mno­hem ne­ná­pad­ně­ji – sna­hou pře­svěd­čit ve­řej­nost, že kri­tic­ký umě­lec či kri­tic­ká uměl­ky­ně jsou li­dé od­tr­že­ní od re­a­li­ty a kaž­do­den­nos­ti, ti, kte­ří ka­zí ob­raz ze­mě. Sta­čí vy­tvo­řit at­mo­sfé­ru po­de­zře­ní a z kul­tu­ry se po­ma­lu stá­vá pro­stor au­to­cen­zu­ry, kte­rá je pro umě­ní čas­to ne­bez­peč­něj­ší než ote­vře­ný zá­kaz. A kul­tu­ra, kte­rá se bo­jí kon­flik­tu, se po­stup­ně mě­ní v mar­ke­ting.

An­ga­žo­va­nost ne­ní agi­ta­ce. Cí­lem agit­ky či pro­pa­gan­dy, ať už umě­lec­ké či ne­u­mě­lec­ké, je slou­žit ide­o­lo­gii, ovliv­ňo­vat li­di a ome­zo­vat je­jich svo­bod­né myš­le­ní. An­ga­žo­va­né umě­ní na­o­pak na­ru­šu­je po­ho­dl­ný kon­sen­zus a brá­ní de­mo­kra­tic­ký pro­stor před sa­mo­zřej­mos­tí mo­ci, je kri­tic­ké a od­mí­tá jed­no­du­ché od­po­vě­di. Pro­to je je­de­nác­té čís­lo ča­so­pi­su DÍ­LO vě­no­vá­no an­ga­žo­va­né­mu umě­ní – je­ho po­třeb­nos­ti, mís­tu ve ve­řej­ném pro­sto­ru i v sou­čas­né spo­leč­nos­ti.

(Úvod­ní sní­mek je z vý­sta­vy Slo­bod­ná ná­rod­ná ga­lé­ria – Po­pis jed­né­ho zá­pa­su. FO­TO: LEN­KA MÁR­FÖL­DY)