Na půdě se vám zabydlí dva podezřelí chlapíci. Chovají se jako žháři, mluví jako žháři, nosí si na ni sudy s benzinem jako žháři. A vy se snažíte vyhnout problémům, a tak se alespoň naoko snažíte být slušný. Právě na téhle odzbrojující lidské slabosti stojí Frischova satira Pan Biedermann a žháři, která v HaDivadle získává až znepokojivou aktuálnost.
Režisér Jan Doležel a dramaturgyně Jana Vaverková skvěle pracují s groteskní nadsázkou. Směšná je zbabělost a bezradnost manželů Biedermannových. Frustrující je jejich křečovitá snaha zachovat dekorum i ve chvíli, kdy se jim pod střechou hromadí důkazy o blížící se katastrofě. Jenže čím víc se smějeme, tím méně nám je do smíchu. Max Frisch přesně vystihl mechanismus, kdy zlo nevyhrává silou, ale naší neschopností postavit se mu včas. A brněnská inscenace tento mechanismus odhaluje s odzbrojující přímostí.
Výrazná scéna Jakuba Šulíka podporuje dvojí tón inscenace – je hravá a pracuje s nadsázkou, zároveň ale skrývá něco tísnivého a nebezpečného. Nejvýraznější oporou inscenace ovšem jsou Ema Lovecká a Kanwar Šulc v roli žhářů. Jejich herectví dodává inscenaci lehkost, hravost a zároveň cosi jako veselou zrůdnost. Díky ní i dalším členům souboru nezůstává hra jen skvělou alegorií, ale divadlem plným nepříjemně přesných postřehů. (I když v brněnské inscenaci je nejslabší částí epilog, jenž zůstává ponejvíce autorem předepsaným přívěskem, k němuž tvůrci bohužel nenašli zásadnější interpretační klíč.)
Tvůrci sice v inscenaci zdůrazňují, že se zlo rodí ze sociální nerovnosti, v díle ovšem prosvítá důležitější otázka, kterou položil už Max Frisch: proč jsme zlo tak dlouho odmítali vidět. Žháři se k Biedermannovým nenastěhovali na pozvání. Prostě přišli. A konvenční maloměšťáci nenašli sílu říct dost, přitom v jednodušších sporech ohledy neberou. V tom je tato moralita stále tak bolestně aktuální. Někdy totiž největším problémem není zlo na půdě, ale naše víra, že když budeme dost dlouho zavírat oči, samo odejde.
HaDivadlo, Brno – Max Frisch: Pan Biedermann a žháři. Překlad: Eva Bezděková, režie: Jan Doležel, dramaturgie: Jana Vaverková, úprava: Jan Doležel a Jana Vaverková, přebásnění chóru: Robin Mayer, scéna: Jakub Šulík, kostýmy: Jana Mlatečková, hudba: Matúš Kobolka. Premiéra 22. května 2026.

