Na pů­dě se vám za­byd­lí dva po­de­zře­lí chla­pí­ci. Cho­va­jí se ja­ko žhá­ři, mlu­ví ja­ko žhá­ři, no­sí si na ni su­dy s ben­zi­nem ja­ko žhá­ři. A vy se sna­ží­te vy­hnout pro­blé­mům, a tak se ale­spoň na­o­ko sna­ží­te být sluš­ný. Prá­vě na té­hle od­zbro­ju­jí­cí lid­ské sla­bos­ti sto­jí Frischo­va sa­ti­ra Pan Bie­der­mann a žhá­ři, kte­rá v Ha­Di­va­dle zís­ká­vá až zne­po­ko­ji­vou ak­tu­ál­nost.

Re­ži­sér Jan Do­le­žel a dra­ma­tur­gy­ně Ja­na Va­ver­ko­vá skvě­le pra­cu­jí s gro­tesk­ní nad­sáz­kou. Směš­ná je zba­bě­lost a bez­rad­nost man­že­lů Bie­der­man­no­vých. Frustru­jí­cí je je­jich kře­čo­vi­tá sna­ha za­cho­vat de­ko­rum i ve chví­li, kdy se jim pod stře­chou hro­ma­dí dů­ka­zy o blí­ží­cí se ka­ta­stro­fě. Jen­že čím víc se smě­je­me, tím mé­ně nám je do smí­chu. Max Frisch přes­ně vy­sti­hl me­cha­nis­mus, kdy zlo ne­vy­hrá­vá si­lou, ale na­ší ne­schop­nos­tí po­sta­vit se mu včas. A br­něn­ská in­sce­na­ce ten­to me­cha­nis­mus od­ha­lu­je s od­zbro­ju­jí­cí pří­mos­tí.

Vý­razná scé­na Ja­ku­ba Šu­lí­ka pod­po­ru­je dvo­jí tón in­sce­na­ce – je hra­vá a pra­cu­je s nad­sáz­kou, zá­ro­veň ale skrý­vá ně­co tís­ni­vé­ho a ne­bez­peč­né­ho. Nej­vý­raz­něj­ší opo­rou in­sce­na­ce ovšem jsou Ema Lo­vec­ká a Ka­n­war Šulc v ro­li žhá­řů. Je­jich he­rec­tví do­dá­vá in­sce­na­ci leh­kost, hra­vost a zá­ro­veň co­si ja­ko ve­se­lou zrůd­nost. Dí­ky ní i dal­ším čle­nům sou­bo­ru ne­zů­stá­vá hra jen skvě­lou ale­go­rií, ale di­va­dlem pl­ným ne­pří­jem­ně přes­ných po­stře­hů. (I když v br­něn­ské in­sce­na­ci je nej­slab­ší čás­tí epi­log, jenž zů­stá­vá po­nej­ví­ce au­to­rem pře­de­psa­ným pří­věs­kem, k ně­muž tvůr­ci bo­hu­žel ne­na­šli zá­sad­něj­ší in­ter­pre­tač­ní klíč.)

Tvůr­ci si­ce v in­sce­na­ci zdů­raz­ňu­jí, že se zlo ro­dí ze so­ci­ál­ní ne­rov­nos­ti, v dí­le ovšem pro­sví­tá dů­le­ži­těj­ší otáz­ka, kte­rou po­lo­žil už Max Frisch: proč jsme zlo tak dlou­ho od­mí­ta­li vi­dět. Žhá­ři se k Bie­der­man­no­vým ne­na­stě­ho­va­li na po­zvá­ní. Pros­tě při­šli. A kon­venč­ní ma­lo­měš­ťá­ci ne­na­šli sí­lu říct dost, při­tom v jed­no­duš­ších spo­rech ohle­dy ne­be­rou. V tom je ta­to mo­ra­li­ta stá­le tak bo­lest­ně ak­tu­ál­ní. Ně­kdy totiž nej­vět­ším pro­blé­mem ne­ní zlo na pů­dě, ale na­še ví­ra, že když bu­de­me dost dlou­ho za­ví­rat oči, sa­mo ode­jde.

Ha­Di­va­dlo, Br­no – Max Frisch: Pan Bie­der­mann a žhá­ři. Pře­klad: Eva Bezdě­ko­vá, re­žie: Jan Do­le­žel, dra­ma­tur­gie: Ja­na Va­ver­ko­vá, úpra­va: Jan Do­le­žel a Ja­na Va­ver­ko­vá, pře­bás­ně­ní chó­ru: Ro­bin Ma­yer, scé­na: Ja­kub Šu­lík, kos­týmy: Ja­na Mla­teč­ko­vá, hud­ba: Mat­úš Ko­bol­ka. Pre­mi­é­ra 22. květ­na 2026.