Sou­slo­ví, kte­ré se v po­sled­ních le­tech čas­to ob­je­vu­je ve spo­le­čen­ských i v po­li­tic­kých de­ba­tách. Šer­mu­je se s ním, za­klí­ná se jím. Tra­dič­ní ro­di­na je prý v ohro­že­ní:

1. Pro­to­že se že­ny eman­ci­pu­jí, což zna­me­ná, že pra­cu­jí, ne­u­klí­zí a má­lo ro­dí dě­ti, ne­bo ro­dí má­lo dě­tí. (V ro­ce 1980 se v Čes­ké re­pub­li­ce na­ro­di­lo 128 ti­síc dě­tí, v ro­ce 2021 se na­ro­di­lo téměř 112 ti­síc dě­tí, v ro­ce 2024 pou­ze 84 ti­síc dě­tí.)
2. Pro­to­že mla­dí si rad­ši uží­va­jí, ces­tu­jí, pro­fes­ně se re­a­li­zu­jí, od­da­lu­jí svat­bu a hlav­ně plo­ze­ní a ro­ze­ní dě­tí. (Věk pr­vo­ro­di­ček byl v ro­ce 1980 v prů­mě­ru 22 let, v ro­ce 2000 byl 25 let a v ro­ce 2024 se vy­špl­hal na 29 let.)
3. Pro­to­že spo­leč­nost to­le­ru­je stej­no­po­hlav­ní pá­ry, kte­ré ma­jí ces­tu k dí­tě­ti kom­pli­ko­va­něj­ší. Na­víc je pro­ti pří­ro­dě a o bo­hu, aby za­klá­da­li ro­di­nu, kte­rou už od­ne­pa­mě­ti tvo­ří dí­tě (či dě­ti), že­na a muž – po­řa­dí člen­stva si do­vo­li­la pod­le osob­ních pre­fe­ren­cí upra­vit au­tor­ka člán­ku. (Kon­krét­ní da­ta chy­bí, ale pod­le od­ha­dů vy­růs­tá v čes­kých du­ho­vých ro­di­nách až ně­ko­lik ti­síc dě­tí.)

To jsou nej­čas­těj­ší te­ze, kte­ré po­tla­ču­jí rov­no­práv­nost a zne­va­žu­jí lid­skou svo­bo­du. Na­víc jsou od­po­vě­di mno­hem slo­ži­těj­ší a váž­něj­ší. Svět se zdá být čím dál kom­pli­ko­va­něj­ší a ne­bez­peč­něj­ší. Ne­o­hro­žu­jí nás „jen“ při­bli­žu­jí­cí se vá­leč­né kon­flik­ty a ne­do­sta­teč­né ře­še­ní kli­ma­tic­ké kri­ze, stej­ně tak pal­či­vá je by­to­vá otáz­ka ob­rov­ské čás­ti čes­ké po­pu­la­ce a pen­zij­ní re­for­my, o kte­rých se spíš ml­čí. Lo­gic­ky se tak stá­le ví­ce li­dí ptá, zda má smy­sl v tom­to svě­ta­zří­ze­ní po­kra­čo­vat. A ve­d­le to­ho­to až ni­hi­lis­tic­ké­ho po­sto­je sa­mo­zřej­mě exis­tu­je mno­ho sub­jek­tiv­ních, avšak ne mé­ně dů­le­ži­tých roz­hod­nu­tí, proč se ne­ú­čast­nit pěs­to­vá­ní fe­no­mé­nu tra­dič­ní ro­di­na.

Aby by­lo jas­no, my v DÍ­LE pro­ti ro­di­ně ne­bro­jí­me (je ta­dy dost ma­mek a tať­ků, part­ne­rek, man­že­lek, part­ne­rů, man­že­lů, dce­rek a syn­ků), chce­me ale upo­zor­nit, že ten­to eko­sys­tém mů­že mít ví­ce ba­rev. A pro­to se v již de­vá­tém čís­le bu­de­me za­bý­vat ta­ké tím, co je ne­tra­dič­ní ro­di­na. Pro­to­že ne-za­řa­di­tel­né, ne-oby­čej­né, ne-nor­mál­ní má­me dost rá­di.

A co jsme ten­to­krát při­pra­vi­li? Bás­ník a per­for­mer On­dřej Macl ve svém tex­tu Ro­di­no, ne­zlob se od­ha­lu­je, co dnes mů­že (a ne­mu­sí) být pro tři­cát­ní­ky ro­di­na. Pu­b­li­cist­ka Ve­ro­ni­ka Ho­leč­ko­vá re­flek­tu­je in­sce­na­ci DVA­CE­Tjed­na, na kte­ré spo­lu­pra­co­va­lo přes­ně to­lik tvůr­kyň v če­le s je­di­nou že­nou na je­viš­ti, a to Mi­řen­kou Če­cho­vou. Do­mi­nik Me­li­char na­vští­vil Ví­deň a re­trospek­tiv­ní vý­sta­vu le­gen­dár­ní per­for­mer­ky Ma­ri­ny Abra­mo­vić, jež je vel­kou in­spi­ra­cí prá­vě a nejen Mi­řen­ky Če­cho­vé. Re­cen­zent­ka Adéla Vru­bel se nad kni­hou Smut­ný tygr za­mýš­lí, co je to ne­funkč­ní, avšak tra­dič­ní ro­di­na. Já a Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá chys­tá­me sou­hrn­né člán­ky o di­va­del­ních in­sce­na­cích a per­for­man­cích, kte­ré zob­ra­zu­jí (ne)obvyklé ro­di­ny. A sa­mo­zřej­mě ani v tom­to čís­le ne­chy­bí an­ke­ta, ve kte­ré své řek­ne řa­da tvůr­kyň a tvůr­ců s roz­ma­ni­tý­mi pro­fes­ní­mi a osob­ní­mi zku­še­nost­mi. Ja­ko prv­ní od­po­ví­dá Ka­rel Vla­dy­ka ali­as Just Ka­ren.

P. S.: Mo­hu pro­zra­dit, že RO­DI­NĚ se bu­de­me vě­no­vat opa­ko­va­ně, je­li­kož na pod­zim uve­de­me pre­mi­é­ru in­sce­na­ce Di­va­dlo kr­ve ve Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce – a v ní se ro­dem, pa­mě­tí, se­xu­a­li­tou i iden­ti­tou plá­nu­je­me za­bý­vat oprav­du hod­ně.