Při­chá­zím do pro­sto­ru, kde se bu­de per­for­man­ce ko­nat. Vní­mám, kam na­šla­pu­ji. Změk­ču­ji po­hled, ne­za­mě­řu­ji se na je­den bod, ale roz­ši­řu­ji ho do stran a za se­be. Ote­ví­rám se vů­ním a na­slou­chám du­chu mís­ta. Ptám se, zda tu dnes ve­čer mů­že­me být spo­lu. Če­kám na od­po­věď, ne­na­lé­hám a re­spek­tu­ji. Po­řád zů­stá­vám pl­ně v tě­le. Po­lo­vi­nou po­zor­nos­ti v tě­le, po­lo­vi­nou v pro­sto­ru. Až když vím – na všech úrov­ních vní­má­ní –, že mo­hu, na­hlas vy­slo­vím, že tu dnes ve­čer po­ve­de­me s du­chem mís­ta di­a­log. A po­kud vní­mám, že zde ne, hle­dám, do­kud ne­na­jdu mís­to, kte­ré mě při­jme a kde se bu­du cí­tit správ­ně.

Na­ná­ším si na tvář bí­lou bar­vu, kte­rá mi po­má­há usa­dit se v ne­utrá­lu. Opus­tit tou­hy, plá­ny, úko­ly a vzor­ce Kris­tý­ny, a roz­ší­řit po­zor­nost dovnitř, do te­ku­tin a po­hy­bů tká­ní, i ven, do prou­dů i po­hy­bů oko­lí. Zá­sad­ní je zů­stat ukot­ve­na, být si vě­do­ma ča­su i pro­sto­ru, za­čát­ku i kon­ce ri­tu­á­lu. V opač­ném pří­pa­dě bych se moh­la v ši­ro­kých zá­hy­bech mys­li, tě­la i du­cha ztra­tit, a to roz­hod­ně ne­ní cíl.

Bu­tó je pro mě stá­vá­ním se. Od ko­ře­nů, cho­di­del, lýtek, přes ko­le­na, steh­na, pá­nev, bři­cho, zá­da, srd­ce, hrud­ník, ra­me­na, pa­že, dla­ně, po krk, hla­vu a dál se mo­hu stát kvě­ti­nou, vě­trem, ka­me­nem v zá­kla­dech bu­do­vy mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ne­bo věz­něm v úz­kém ko­ri­do­ru při pře­stu­pu na Můst­ku. Stá­vá­ní se pro mě ne­ní před­vá­dě­ním na­cvi­če­né­ho, fi­xa­cí osvěd­če­né for­my ani do­rov­ná­vá­ním se ostat­ním. Pu­pen se ta­ky ne­dí­vá po ostat­ních na stro­mě, jest­li už se mů­že za­čít ot­ví­rat. Ne­na­po­do­bu­je ostat­ní pu­pe­ny ani ne­ře­ší, jest­li ne­ní moc ne­bo jest­li to le­tos ne­pro­švi­hl. Ote­vře se ve svůj čas, ve své in­ten­zi­tě, ja­ko by to by­lo na­po­sle­dy. Pro­to­že – kdo­ví? Mož­ná je.

Jsem sou­čás­tí de­cho­vé vl­ny, kte­rá ús­tí vy­so­ko nad mou hla­vou, pro­chá­zí pá­te­ří a po­kra­ču­je do hlou­bi ze­mě. Vě­do­mí té­hle zá­sad­ní při­ná­le­ži­tos­ti mi po­má­há ne­brat se ani bě­hem per­for­man­ce sa­mot­né moc váž­ně. Chví­le hlu­bo­ké­ho po­bý­vá­ní v pří­tom­nos­ti, čas­to na­ve­nek pro­je­ve­né skr­ze třes, sta­že­ní ne­bo vý­raz­né zpo­ma­le­ní, se pro­to při­ro­ze­ně pro­lí­na­jí s chví­le­mi vti­pu, gro­tes­ky a pro­je­vů směš­nos­ti vše­ho sna­že­ní. A de­cho­vá vl­na sa­ma mě ta­ky čas­to ve­de k cit­li­vos­ti vů­či ča­su ri­tu­á­lu. Uka­zu­je, kdy skon­čit, aniž bych otáz­ku „zda už“ kon­zul­to­va­la s ne­o­kor­texem.

A po­tom po­ma­lu do­kon­čím ob­raz, jejž jsem tva­ro­va­la, za­čnu se za­se víc za­mě­řo­vat na kon­krét­ní bo­dy, scho­dy, ře­ku, pí­sek, pu­b­li­kum, své­ho part­ne­ra ne­bo hu­deb­ní­ka. Vra­cím se, na­dech­nu se do Kris­tý­ny a jsem po­ma­lu zpět. Smý­vá­ním bar­vy po per­for­man­ce se ná­vrat do­kon­čí úpl­ně. A sdí­le­ním s pu­b­li­kem se in­ten­ziv­ní zku­še­nost in­te­gru­je i pro mě. Je­li­kož vní­mám bu­tó ja­ko vněj­ší sdí­le­ní vnitř­ní­ho po­hy­bu, ne­dě­lám per­for­man­ce čas­to. Ne­ní to jed­no­du­še mož­né, zdra­vé, pro mě udr­ži­tel­né. Stá­vá­ní se bě­hem bu­tó je pro mě zpo­ma­le­ním mo­men­tů pro­mě­ny, pře­cho­dů z jed­né fá­ze do dru­hé. Ne zpo­ma­le­ním pro zpo­ma­le­ní, ale zpo­ma­le­ním, jež je při­ro­ze­ným dů­sled­kem zvý­še­né po­zor­nos­ti. Je mi opoj­nou fas­ci­na­cí teď, kte­ré je prů­zrač­ně pro­hléd­nu­tel­né, dá se pl­ně vy­chut­nat a hlu­bo­ce sy­tí. Bu­tó ja­ko ta­ko­vé pro mě v to­mhle kon­tex­tu ne­ní cí­lem sa­mo o so­bě, ale jen pro­střed­kem, jak být vel­ko­ry­sej­ší sa­ma k so­bě, vní­ma­věj­ší k roz­ma­ni­tým for­mám ži­vo­ta, vě­do­měj­ší cyk­lič­nos­ti – zá­ni­ku jed­né po­do­by a tva­ro­vá­ní no­vé. Po­má­há mi hrát si, zkou­mat, ukon­čo­vat a v leh­kos­ti zů­stá­vat v šir­ší pří­tom­nos­ti.