Upro­střed let­ní­ho zpo­ma­le­ní vče­ra při­šla zprá­va, že Mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry ČR při­pra­vi­lo ná­vrh do­ku­men­tu Stát­ní kul­tur­ní po­li­ti­ka Vlá­dy Čes­ké re­pub­li­ky ČR 2026–2030+. Ma­te­ri­ál to má být stra­te­gic­ký a par­ti­ci­pa­tiv­ní, způ­sob, ja­kým se o něm ve­řej­nost do­zví­dá, to­mu však pří­liš ne­od­po­ví­dá. Na webo­vých strán­kách Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry je totiž stá­le zve­řej­něn jen do­sud plat­ný do­ku­ment s ná­zvem Stát­ní kul­tur­ní po­li­ti­ka ČR 2026 – 2030+, jenž vzni­kl pod ve­de­ním před­cho­zí­ho mi­nis­t­ra kul­tu­ry Mar­ti­na Ba­xy. No­vý ná­vrh, kte­rý je mož­né při­po­mín­ko­vat do 4. srp­na, je zve­řej­něn na strán­kách Hos­po­dář­ské ko­mo­ry ČR. Zá­stup­ci mi­nis­ter­stva při­tom ješ­tě ne­dáv­no opa­ko­va­ně po­pí­ra­li, že při­pra­vu­jí no­vou kul­tur­ní po­li­ti­ku.

Za­tím­co před­cho­zí kul­tur­ní po­li­ti­ka vzni­ka­la za účas­ti pro­fes­ních or­ga­ni­za­cí a zá­stup­ců růz­ných ob­las­tí kul­tu­ry, no­vý ná­vrh byl při­pra­vo­ván pře­de­vším v rám­ci mi­nis­ter­stva a ja­ko hlav­ní au­tor­ka je uve­de­na tis­ko­vá mluv­čí Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ČR Bar­bo­ra Šťast­ná. Při srov­ná­ní obou do­ku­men­tů je pa­tr­né, že se vý­raz­ně li­ší jak mí­rou pro­pra­co­va­nos­ti, tak za­po­je­ním ak­té­rů s roz­ma­ni­tý­mi pro­fes­ní­mi zku­še­nost­mi. Ten­to způ­sob vzni­ku pro­to vy­vo­lá­vá otáz­ku, zda jde sku­teč­ně o dlou­ho­do­bou stra­te­gii stá­tu, ne­bo spí­še o na­pl­ně­ní ak­tu­ál­ních po­li­tic­kých pri­o­rit.

V no­vém do­ku­men­tu je uve­de­no, že stát pod­po­ru­je kul­tu­ru pro­to, aby „slou­ži­la li­dem“, a že ve­řej­ná pod­po­ra má smě­řo­vat ke „kva­lit­ní kul­tu­ře“ se „sku­teč­ným vý­zna­mem“ pro spo­leč­nost. Pro­to je po­tře­ba se ptát: Kdo má roz­ho­do­vat o tom, co je kva­lit­ní a co má sku­teč­ný vý­znam? Uvě­do­mu­je si sou­čas­ná vlá­da, že kul­tu­ra ne­ní služ­kou li­du a stá­tu a že vždy ne­mu­sí na­pl­ňo­vat po­li­tic­ké před­sta­vy o tom, co je uži­teč­né?

Úko­lem de­mo­kra­tic­ké­ho stá­tu je vy­tvá­řet pod­mín­ky pro svo­bod­nou tvor­bu, chrá­nit je­jí roz­ma­ni­tost a za­jiš­ťo­vat, aby kul­tu­ra by­la do­stup­ná růz­ným sku­pi­nám spo­leč­nos­ti. Ve­řej­ná pod­po­ra mu­sí stát na ne­zá­vis­lém, od­bor­ném a plu­ra­lit­ním roz­ho­do­vá­ní. Stát sa­mo­zřej­mě mů­že sta­no­vo­vat pod­mín­ky a cí­le své kul­tur­ní po­li­ti­ky – na­pří­klad pod­po­ru do­stup­nos­ti, vzdě­lá­vá­ní ne­bo pé­če o kul­tur­ní dě­dic­tví – ne­měl by však ur­čo­vat, ja­ké umě­ní je spo­le­čen­sky žá­dou­cí. Mu­sí po­čí­tat s mož­nos­tí, že pod­po­ro­va­né umě­ní ne­bu­de po­ho­dl­né a ne­bu­de po­tvr­zo­vat vět­ši­no­vý ná­zor. Po­třeb­né je i to, kte­ré kri­ti­zu­je moc, na­ru­šu­je ste­re­o­ty­py, uka­zu­je zku­še­nos­ti těch, kte­ří bý­va­jí pře­hlí­že­ni, a ote­ví­rá té­ma­ta, kte­rá pře­sa­hu­jí krát­ko­do­bý po­li­tic­ký ho­ri­zont – na­pří­klad vztah člo­vě­ka k pří­ro­dě a pla­ne­tě.

No­vý do­ku­ment MK ČR na­pří­klad opo­mí­jí ro­li kul­tu­ry v ob­las­ti me­di­ál­ní a in­for­mač­ní gra­mot­nos­ti a odol­nos­ti spo­leč­nos­ti vů­či dez­in­for­ma­cím. V do­bě, kdy se ve­dou zá­sad­ní de­ba­ty o fi­nan­co­vá­ní a po­sta­ve­ní ve­řej­no­práv­ních mé­dií, je ab­sen­ce té­to ob­las­ti v kul­tur­ní stra­te­gii zvlášť pro­ble­ma­tic­ká. Kul­tu­ra a ne­zá­vis­lá mé­dia jsou dů­le­ži­tý­mi in­sti­tu­ce­mi, kte­ré po­má­ha­jí spo­leč­nos­ti ori­en­to­vat se ve svě­tě in­for­ma­cí, roz­li­šo­vat fak­ta od ma­ni­pu­la­cí a vést ote­vře­nou ve­řej­nou de­ba­tu. Ne­do­sta­teč­ně je v tom­to stra­te­gic­kém ma­te­ri­á­lu roz­pra­co­va­ná ta­ké ob­last vzdě­lá­vá­ní. Do­ku­ment zdů­raz­ňu­je vý­znam kre­a­ti­vi­ty, mno­hem mé­ně se však vě­nu­je do­stup­nos­ti umě­lec­ké­ho vzdě­lá­vá­ní, pod­po­ře za­čí­na­jí­cích tvůr­ců ne­bo od­stra­ňo­vá­ní so­ci­ál­ních a re­gi­o­nál­ních ba­ri­ér.

Rom­ská kul­tu­ra, queer tvor­ba, tvor­ba li­dí se zdra­vot­ním po­sti­že­ním, zku­še­nos­ti li­dí z vy­lou­če­ných ko­mu­nit a dal­ších pře­hlí­že­ných sku­pin ne­smí být vní­má­ny ja­ko do­pl­něk k údaj­ně jed­not­né vět­ši­no­vé kul­tu­ře. Čes­ká kul­tu­ra ani čes­ká iden­ti­ta ni­kdy ne­by­ly jed­no­li­tým cel­kem. Vzni­ka­ly a vzni­ka­jí z roz­díl­ných zku­še­nos­tí, tra­dic a hla­sů. Úko­lem stá­tu ne­ní tu­to roz­ma­ni­tost usměr­ňo­vat, ale umož­nit jí exis­to­vat. Pod­po­ra čes­ké kul­tur­ní iden­ti­ty pro­to ne­mů­že být zú­že­na na folklor, jak se v po­sled­ní do­bě sna­ží – po vzo­ru Slo­ven­ska – ak­cen­to­vat Mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry ČR.

Ná­vrh no­vé stát­ní kul­tur­ní po­li­ti­ky na­bí­zí mno­hé – ví­ce­le­té fi­nan­co­vá­ní, lep­ší od­mě­ňo­vá­ní pra­cov­ní­ků v kul­tu­ře, in­ves­ti­ce do in­frastruk­tu­ry, pod­po­ru re­gi­o­nů i vět­ší do­stup­nost kul­tur­ních slu­žeb. Pod­stat­něj­ší je ovšem sle­do­vat, co v ná­vr­hu schá­zí. Chy­bí v něm pře­de­vším de­kla­ra­ce, že umě­ní je pro­sto­rem svo­bod­né tvor­by a myš­le­ní a že hod­no­ta kul­tu­ry se ne­od­vo­zu­je pou­ze od bez­pro­střed­ní eko­no­mic­ké ne­bo po­li­tic­ké uži­teč­nos­ti.