Fes­ti­val Za dveř­mi le­tos v čer­ven­ci osla­vil osm­náct let. Sym­bo­lic­ká pl­no­le­tost při­tom ne­zna­me­na­la, že by se pře­hlíd­ka usa­di­la ne­bo pře­sta­la zkou­šet, co všech­no lze ve ve­řej­ném pro­sto­ru ro­ze­hrát. Šes­ti­den­ní pro­gram zno­vu uká­zal, že pou­lič­ní di­va­dlo ne­mu­sí být jen krát­kou atrak­cí pro ná­hod­né ko­lemjdou­cí. Do­ká­že pra­co­vat s fy­zic­kou vir­tu­o­zi­tou, ob­ra­zem i jem­ným ná­zna­kem – a pře­de­vším vy­u­ží­vat měs­to ni­ko­li ja­ko ná­hrad­ní je­viš­tě, ale ja­ko pod­stat­nou sou­část in­sce­na­ce.

V kla­sic­kém di­va­del­ním sá­le jsou pro­stor, svět­lo i po­zor­nost pu­b­li­ka do znač­né mí­ry pod kon­t­ro­lou. Ven­ku mu­sí per­for­me­ři po­čí­tat s pro­měn­li­vý­mi okol­nost­mi. To však mů­že být zdro­jem no­vých, ne­o­by­čej­ných im­pul­sů – ak­ro­ba­tic­ký vý­kon ne­mu­sí pů­so­bit ja­ko uza­vře­ná de­mon­stra­ce tech­nic­ké do­ko­na­los­ti, ale ja­ko ne­če­ka­né na­ru­še­ní běž­né­ho měst­ské­ho pro­vo­zu.

Bel­gic­ký sou­bor Tri­po­tes la Com­pag­nie tu­to leh­kost vy­sti­hl v in­sce­na­ci Kiss & Fly. Ná­roč­né ak­ro­ba­tic­ké prv­ky v je­jich po­dá­ní po­strá­da­ly oká­za­lý ar­tist­ní pa­tos i pr­vo­plá­no­vou sna­hu ohro­mo­vat fy­zic­kou si­lou. Per­for­me­ři se po­hy­bo­va­li s ta­ko­vou non­ša­lan­cí, ja­ko by sal­ta, pře­sko­ky a vzá­jem­né pře­ná­še­ní těl by­ly při­ro­ze­nou sou­čás­tí oby­čej­né­ho dne.

Ven­kov­ní pro­stře­dí ten­to do­jem ješ­tě po­si­lo­va­lo. Ak­ro­ba­cie ne­by­la od re­a­li­ty od­dě­le­na ma­néží ani za­rá­mo­vá­na svě­tel­ným ku­že­lem. Vy­růs­ta­la pří­mo z ote­vře­né­ho pro­sto­ru, kte­rý se na chví­li pro­mě­nil v hřiš­tě. Tech­nic­ká vir­tu­o­zi­ta při­tom zů­stá­va­la vi­di­tel­ná, ale ne­pů­so­bi­la těž­ko­pád­ně, dí­ky če­muž ne­měl di­vák po­cit, že sle­du­je ris­kant­ní zkouš­ku lid­ských mož­nos­tí, ný­brž po­hy­bo­vý di­a­log.

Leh­kost lid­ské­ho tě­la mě­la v pro­gra­mu svůj vý­raz­ný pro­ti­pól v Re­za­vé rap­so­dii Pet­ra Pí­ši. Ví­ce než sedm me­t­rů vy­so­ký ko­vo­vý ry­tíř oží­val pod ruka­ma de­ví­ti mužů v bu­řin­kách. Di­vá­ci při­tom vi­dě­li sys­tém lan, kon­struk­cí i lid­ských těl, kte­rá je­ho po­hyb fy­zic­ky za­jiš­ťo­va­la. Za­tím­co tra­dič­ní lout­kář­ství se zpra­vi­dla sna­ží me­cha­nis­mus ovlá­dá­ní skrýt a vy­tvo­řit ilu­zi sa­mo­stat­ně ži­jí­cí by­tos­ti, Píša nic ne­za­krý­val. Prá­vě při­zna­ná ná­ma­ha vo­di­čů a su­ro­vost že­lez­né kon­struk­ce umož­ňo­va­ly sle­do­vat, jak se ne­ži­vá hmo­ta po­stup­ně mě­ní v po­sta­vu. Kaž­dé mrk­nu­tí ko­vo­vých očí, oto­če­ní hla­vy ne­bo opa­tr­né se­vře­ní křeh­ké mú­zy vzni­ka­lo před oči­ma pu­b­li­ka ja­ko vý­sle­dek přes­né sou­hry ně­ko­li­ka li­dí.

Ve­li­kost lout­ky by v uza­vře­ném sá­le snad­no pů­so­bi­la stís­ně­ně ne­bo pou­ze efekt­ně. V ote­vře­ném pro­sto­ru však zís­ka­la po­třeb­né mě­řít­ko. Moh­la se ty­čit nad di­vá­ky i oko­lím a sou­čas­ně zů­stá­vat po­div­ně zra­ni­tel­ná, pro­to­že me­cha­nis­mus je­jí­ho po­hy­bu ne­byl ni­kdy uta­jen. In­sce­na­ce tak ne­před­stí­ra­la, že ko­vo­vý ry­tíř sku­teč­ně ži­je. Uka­zo­va­la mno­hem za­jí­ma­věj­ší pro­ces: že i sva­ře­ná kon­struk­ce mů­že dí­ky lid­ské po­zor­nos­ti, ryt­mu a spo­leč­né prá­ci na ně­ko­lik oka­mži­ků zís­kat vlast­ní cha­rak­ter.

S ma­te­ri­á­lem ja­ko ak­tiv­ním part­ne­rem pra­co­va­la ta­ké no­vin­ka BAU Eliš­ky Brt­nic­ké a Mat­tii Co­missy, i když v mno­hem ko­mor­něj­ším mě­řít­ku. Ve vzdu­chu dře­vě­né „čás­ti sta­veb­ni­ce“, kte­ré vi­se­ly ve vzdu­chu, ne­vy­tvá­ře­ly ho­to­vou scé­no­gra­fii. Stá­va­ly se ne­sta­bil­ním sys­té­mem, kte­rý by­lo mož­né sklá­dat, bo­řit, pře­lé­zat ne­bo vy­u­ží­vat ja­ko do­čas­nou opo­ru.

Tě­la per­for­me­rů se kon­struk­ci ne­po­kou­še­la zce­la ovlád­nout, ale spí­še s ní prů­běž­ně vy­jed­ná­va­la. To, co ješ­tě před chví­lí slou­ži­lo ja­ko úto­čiš­tě, se moh­lo vzá­pě­tí stát pře­káž­kou – pev­ná stav­ba se mě­ni­la v hro­ma­du dí­lů a ná­sled­ně v ji­ný, opět pou­ze do­čas­ný ce­lek. V ote­vře­ném pro­sto­ru ten­to prin­cip pů­so­bil ob­zvlášť vý­mluv­ně. Stav­ba ne­mě­la stě­ny, kte­ré by ji chrá­ni­ly před okol­ním svě­tem, a je­jí ne­stá­lost tak by­la ne­u­stá­le pa­tr­ná.

Když do fy­zic­ké kom­po­zi­ce vstou­pi­ly dět­ské hla­sy uva­žu­jí­cí o tom, co pro ně zna­me­ná do­mov, in­sce­na­ce zís­ka­la dal­ší ro­vi­nu. Při­po­mí­na­la, že do­mov mů­že být stej­ně vrat­ký a pro­měn­li­vý ja­ko dře­vě­ná kon­struk­ce, kte­rou je tře­ba zno­vu a zno­vu sklá­dat.

Z oby­čej­ných před­mě­tů vy­chá­ze­lo ta­ké slo­vin­sko-srb­ské duo Ana Monro & Cir­kus­fe­ra v in­sce­na­ci 40–60. Pa­pí­ro­vé trub­ky a taš­ky vy­u­ží­va­lo k bu­do­vá­ní po­my­sl­né so­chy i k sé­rii drob­ných, zá­měr­ně zpo­ma­le­ných úko­nů, kte­ré mís­ty při­po­mí­na­ly becket­tov­ské če­ká­ní. Po­ma­lé tem­po ostře kon­tras­to­va­lo s ru­chem okol­ní­ho měs­ta a zá­ro­veň ote­ví­ra­lo růz­né mož­nos­ti čte­ní: dě­ti re­a­go­va­ly pře­de­vším na hra­vost a klaun­skou ab­sur­di­tu, za­tím­co do­spě­lí moh­li v opa­ko­vá­ní a zdán­li­vé bez­cíl­nos­ti roz­po­zná­vat úna­vu, bez­rad­nost či ztrá­tu ori­en­ta­ce v ča­se. Vý­ji­meč­nost in­sce­na­ce tak spo­čí­va­la prá­vě v tom, že se ne­sna­ži­la uli­ci ovlád­nout vý­raz­nos­tí, ale do­ká­za­la upro­střed je­jí­ho ru­chu pro­sa­dit vlast­ní ryt­mus a při­mět di­vá­ky, aby mu na chví­li při­způ­so­bi­li svou po­zor­nost.

Prá­vě v té­to žánro­vé i for­mál­ní roz­ma­ni­tos­ti se uka­zu­je dra­ma­tur­gic­ká jis­to­ta fes­ti­va­lu Za dveř­mi. Pře­hlíd­ka ne­sá­zí na jed­not­ný mo­del pou­lič­ní­ho di­va­dla, ale dá­vá pro­stor roz­díl­ným způ­sobům prá­ce s tě­lem, ma­te­ri­á­lem i měst­ským pro­stře­dím.

Tri­po­tes la Com­pag­nie: Kiss & Fly. Tým: Le­o­nar­do Mi­cha­el Gar­cía Ro­dri­gu­ez, Cris­ti­an Fo­re­ro Po­sa­da, Le­on Bör­gens, Gi­an­na Sut­ter­let, Da­niel Torral­bo Pé­rez. Pre­mi­é­ra 1. 5. 2025.

Tan­čír­na Třešť – Pe­tr Píša a kol.: Re­za­vá rap­so­die. Vý­tvar­ný ná­vrh: Jo­sef So­dom­ka. Vý­ro­ba lout­ky: Pe­tr Píša, Oli­ver Krej­čí, To­máš Ja­no­vec, Adam Štu­mar. Pro­vo­zo­va­tel: Tan­čír­na Třešť, z. s. Přes­né da­tum pre­mi­é­ry se mi ne­po­da­ři­lo do­hle­dat; lout­ka vznik­la na kon­ci roku 2014 a ná­sled­ně za­ha­jo­va­la pro­jekt Pl­zeň – Ev­rop­ské hlav­ní měs­to kul­tu­ry 2015.

Eliš­ka Brt­nic­ká: BAU. Kon­cept a scé­no­gra­fie: Eliš­ka Brt­nic­ká. Tvor­ba a per­for­man­ce: Eliš­ka Brt­nic­ká, Mat­tia Co­mis­so. Hud­ba: Ro­man Dža­čár. Pro­duk­ce: Eva Ro­š­ka­ňu­ko­vá. Pre­mi­é­ra ou­t­do­o­ro­vé ver­ze v létě 2026.

Gle­da­liš­če Ane Monro & Cir­kus­fe­ra: 40–60. Au­to­ři, re­žie a in­ter­pre­ta­ce: Mi­lan Ma­nić, Go­ro Osoj­nik. Ko­pro­duk­ce: Cir­kus­fe­ra, Gle­da­liš­če Ane Monro. Gra­fic­ký de­sign: An­tun Gve­ro­vić. Pre­mi­é­ra ver­ze pro cir­ku­so­vé ša­pi­tó 21. 9. 2023 v Bě­le­hra­dě; pre­mi­é­ra ve ve­řej­ném pro­sto­ru 14. 10. 2023 v Lubla­ni.