Rád bych při­po­jil krát­ký osob­ní úvod, hlav­ně aby by­lo pa­tr­né, že ne­mlu­vím, jak se to opo­nen­ti sna­ží na­zna­čit, ja­ko dez­o­lát, po­tre­fe­ná husa, kte­rá o fa­kul­tě nic ne­ví, nic ne­dě­la­la, a teď vy­lez­la z ně­ja­ké exo­tic­ké dí­ry a zjiš­ťu­je, co že se to dě­je: Když už hra­je­me na žeb­říč­ky, při nul­tém hod­no­ce­ní aka­de­mic­kých pra­cov­ní­ků jsem ob­dr­žel ne­vyš­ší hod­no­ce­ní A, de­set let jsem ve­dou­cím zá­klad­ní sou­čás­ti, byl jsem čle­nem před­cho­zích se­ná­tů, byv zvo­len v rám­ci vol­né­ho usku­pe­ní tvo­ří­cí­ho je­jich já­dro do­sud, byl jsem čle­nem se­nát­ních ko­mi­sí (v hos­po­dář­ské ko­mi­si po­pr­vé v ro­ce 2008), za­se­dal jsem v mi­nu­lé vě­dec­ké ra­dě fa­kul­ty. To­to ve­de­ní jsem dva­krát vo­lil. Pro­ti slou­če­ní s Ústa­vem asij­ských stu­dií vesměs nic ne­na­mí­tám.

Při­po­jil jsem se z dů­vo­dů so­li­da­ri­ty: ne­mys­lím si, že na fa­kul­tu pat­ří ta­ko­vý styl jed­ná­ní a mlu­ve­ní o vě­cech, ať jsou pří­či­ny pro­ce­sů jak­ko­li po­cho­pi­tel­né a i kdy­by by­ly cí­le na­sto­krát bo­hu­li­bé. Zá­ro­veň však jde o obec­něj­ší prin­ci­py a zjev­ně i ide­o­vý spor o smě­řo­vá­ní fa­kul­ty a pod­sta­tu na­ší prá­ce. Fi­nanč­ní kri­ze jen ob­na­ži­la po­su­ny, kte­ré jsem měl pří­le­ži­tost po­zo­ro­vat dlou­há le­ta v řa­dě fa­kult­ních or­gá­nů i v ku­loá­rech. Jde o hlu­bo­ké změ­ny v po­je­tí to­ho, proč jsme vlast­ně ta­dy, kte­ré ne­by­ly aka­de­mic­kou ob­cí ja­ko cel­kem re­flek­to­vá­ny vů­bec ne­bo jen okra­jo­vě, na­to­ž­pak aby v úhr­nu by­ly spo­leč­ně pro­de­ba­to­vá­vá­ny.

Nejdřív se vy­já­d­řím k no­vém mo­de­lu roz­dě­lo­vá­ní pro­střed­ků fa­kult­ním pra­co­viš­tím, SR­FF¹, a až po­tom mám ně­ko­lik tro­chu obec­něj­ších, leč sou­vi­se­jí­cích bo­dů. Je to jed­nak mé té­ma už z mi­nu­los­ti, ale je to ta­ké nej­vý­znač­něj­ší vý­sle­dek těch­to změn a zá­ro­veň je­jich nej­moc­něj­ší ná­stroj. Ne­ní ta­ké ná­ho­da, že ar­gu­men­ta­ce ze stra­ny ko­le­gia a je­ho pod­po­ro­va­te­lů se to­čí přes­ně ko­lem ně­ho a že je ten­to mo­del se­lek­tiv­ně po­u­ží­ván jak hůl na psa. Pro­to je za­po­tře­bí zo­pa­ko­vat ně­kte­ré vě­ci, jež od mě za­zně­ly bě­hem znač­ně pro­ble­ma­tic­ké de­ba­ty a za ne­val­né­ho zájmu aka­de­mic­ké ob­ce:

SR­FF je pro­duk­tem po­st­ko­mu­nis­tic­ké men­ta­li­ty – by­li jsme mož­ná po­sled­ní, kdo ně­co ta­ko­vé­ho ne­měl, ale je dluž­no ří­ci, že v rám­ci ČR; zá­pad­ní aka­de­mie je ta­ké v hlu­bo­ké kri­zi, ale ni­kdo z ev­rop­ských ko­le­gů ne­chce vě­řit, že ta­ko­vým způ­so­bem se u nás ny­ní vy­po­čí­tá­va­jí pe­ní­ze jdou­cí jed­not­li­vým ka­tedrám; to­to zna­jí le­da tak ješ­tě ně­kde v ze­mích bý­va­lé­ho vý­chod­ní­ho blo­ku ne­bo v Čí­ně

SR­FF je ná­stro­jem ne­o­li­be­rál­ní dis­ci­pli­na­ce a se­be­dis­ci­pli­na­ce; po­kud teď bu­de­me po­sed­lí vý­ko­nem, pro­duk­ci, in­de­xy apod., mů­že­me to na FF rov­nou za­ba­lit

SR­FF zhru­ba, ale pře­ce ko­pí­ru­je od­mě­ňo­va­cí me­cha­nismy RUK a MŠMT a vý­raz­ně ztě­žu­je až zne­mož­ňu­je au­to­nomní vni­t­ro­fa­kult­ní fi­nanč­ní po­li­ti­ku

SR­FF ru­ší prin­cip so­li­da­ri­ty aka­de­mic­ké ob­ce FF a pře­tvá­ří aka­de­mic­kou obec v na­vzá­jem si kon­ku­ru­jí­cí fir­my účast­ní­cí se kry­sích zá­vo­dů; pod­le apri­or­ně re­duk­ci­o­nis­tic­kých kri­té­rií pro­ti so­bě má­me bo­jo­vat o kus žvan­ce, kte­rý v lep­ším pří­pa­dě zů­stá­vá stej­ný

SR­FF umoc­ňu­je na fa­kul­tě tra­dič­ní ka­ted­ro­vý prin­cip ko­lek­tiv­ní vi­ny: sví­zel­né do­pa­dy, kte­rých tak li­tu­jí au­to­ři pro­ti­vý­zvy, nejdou totiž jen za pro­puš­tě­ný­mi za­měst­nan­ci, ný­brž po­sti­hu­jí ce­lé obo­ry a ka­ted­ry a ma­jí ko­li­krát trýzni­vé a zce­la de­mo­ra­li­zač­ní ná­sled­ky pro ty, co zby­dou

SR­FF se tvá­ří ja­ko apli­ka­ce tzv. „spra­ve­dl­ných a ne­stran­ných pra­vi­del sou­tě­že“, ale ja­ko ve všech v ne­o­li­be­rál­ních po­li­ti­kách ve­de k pro­hlu­bo­vá­ní stá­va­jí­cích roz­dí­lů, resp. ne­spra­ve­dl­nos­tí, při­čemž nelze od­hléd­nout od fak­to­ru ra­di­kál­ně od­liš­ných star­tov­ních pod­mí­nek jed­not­li­vých ka­te­der a od je­jich dů­sled­ků

SR­FF roz­ho­du­je o by­tí či ne­by­tí ka­te­der, a při­tom mo­ti­vu­je k cho­vá­ní, kte­ré je v roz­po­ru s aka­de­mic­kou in­te­gri­tou; na tu se ovšem po starém ide­a­lis­tic­kém způ­so­bu ape­lu­je: pro ve­de­ní tu jsou bo­dy a ko­ru­ny v sil­ně re­duk­tiv­ním au­to­ma­tic­kém hod­no­ce­ní vý­ko­nu, pro aka­de­mi­ky tu jsou svě­do­mí, in­te­gri­ta, kva­li­ta­tiv­ní lať­ky, spo­le­čen­ská zod­po­věd­nost a mra­ky dal­ších ký­že­ných vě­cí, kte­ré mo­del ne­hod­no­tí a kte­ré vlast­ně od­vá­dě­jí od úz­ce vy­me­ze­né prá­ce na „bo­dech“

Do­mní­vám se, ač­ko­li to bu­de pů­so­bit mno­hým ja­ko vý­zvy ide­a­lis­ty, že tech­no­kra­tic­ké pří­stu­py při sprá­vě fa­kul­ty je zá­hod­no ome­zit na nut­né mi­ni­mum, ni­ko­li je roz­ši­řo­vat a dě­lat z nich před­nost, i kdy­by si kor­pu­so­ví lin­gvis­té a ji­ní pá­ni ta­bu­lek a vzo­reč­ků mys­le­li opak. Ří­kám to ja­ko lin­gvis­ta, jenž ta­ky pra­cu­je kvan­ti­ta­tiv­ní­mi me­to­da­mi, ja­ko ně­kdo, kdo od mlá­dí pro­gra­mu­je, ne ja­ko za­bed­ně­ný ide­a­lis­tic­ký fi­lo­lo­gic­ký tro­tl, jak bý­vá na­zna­čo­vá­no.

Je nut­no oprav­du váž­ně vzít v po­taz růz­no­ro­dost fa­kul­ty, pře­zna­čit ji zpět­ně na klad, jak by­lo do­ne­dáv­na zvy­kem, na onu roz­ma­ni­tost, na roz­díl od sou­čas­né pra­xe, ale i způ­so­bu vy­ja­d­řo­vá­ní, kdy se ta­to růz­nost obo­rů a ka­te­der pro­mě­ni­la ve stra­šá­ka roz­tříš­tě­nos­ti. Na mís­tě je od­mít­nout ar­gu­men­ta­ci pře­vza­tou zvnějš­ku fa­kul­ty, ve smys­lu, že FF UK vy­bo­ču­je z prů­mě­ru UK, EU atp., a pro­to se té­to ne­zvyk­lé roz­ma­ni­tos­ti po­tře­bu­je­me zba­vit (kro­mě to­ho, že čím je vše stej­něj­ší a slou­če­něj­ší, líp se to ří­dí). Je dlou­ho­do­bě oči­vid­né, že o so­bě růz­né čás­ti fa­kul­ty a růz­né obo­ry sko­ro nic ne­ví, nic vě­dět ne­chtě­jí a k té­to ob­jek­tiv­ní vý­raz­né růz­nos­ti chy­bí ja­ký­ko­li re­spekt (despekt až ote­vře­né ne­přá­tel­ství ostat­ně cha­rak­te­ri­zu­je de­ba­tu i ny­ní, ale my jsme na to ze si­no­lo­gie zvyklí, kam pa­měť sa­há).

Je nut­no uznat prá­vo na exis­ten­ci růz­ně pro­fi­lo­va­ných obo­rů, od prak­tič­tě­ji za­mě­ře­ných např. pře­kla­da­te­lů a tlu­moč­ní­ků po vě­de­čtě­ji za­mě­ře­né dej­me to­mu srov­ná­va­cí ja­zy­ko­věd­ce či fi­lo­zo­fy. A to­též je mož­no ana­lo­gic­ky říct o jed­not­liv­cích: ka­ted­ry ma­jí fun­go­vat ja­ko ce­lek, ja­ko tým, v němž jsou za­stou­pe­ni li­dé s růz­ný­mi vlo­ha­mi, před­nost­mi a tě­žiš­ti pů­so­be­ní, z nichž ně­kte­ré se si­ce ne­od­ra­zí v tzv. vý­ko­nu, ale jsou ko­li­krát i da­le­ko dů­le­ži­těj­ší. Je pro­to ne­žá­dou­cí všech­ny cpát do stej­né­ho stroj­ku na ex­ce­lo­vé ta­bul­ky.

Je za­po­tře­bí, a to je asi to hlav­ní, vzít v po­taz ce­lé rozpě­tí prá­ce aka­de­mi­ka, a to ni­ko­li jen ver­bál­ně. V sou­čas­ném sys­té­mu se za ne­pod­stat­ný od­pad po­va­žu­je to, co v mno­ha pří­pa­dech pat­ří k nej­vlast­něj­ší­mu smys­lu na­ší prá­ce. Ten­to sys­tém ig­no­ru­je a mar­gi­na­li­zu­je psa­ní skript a učeb­nic, psa­ní ja­zy­ko­vých pří­ru­ček, po­hr­dá po­pu­lár­ně-na­uč­ný­mi pu­b­li­ka­ce­mi, spo­lu­pra­cí se sdě­lo­va­cí­mi pro­střed­ky, pře­kla­dy. Ne­o­ko­lo­ni­ál­ním způ­so­bem při­stu­pu­je k na­še­mu pů­so­be­ní v do­má­cím pro­stře­dí, k pu­b­li­ka­cím v češ­ti­ně, a no­vě i k vý­u­ce v češ­ti­ně. Je to chá­pá­no (a ta­ké hod­no­ce­no) ja­ko pri­már­ně pod­řad­né, ne­vý­znam­né, v lep­ším ja­ko ko­ní­ček pro vol­ný čas.

Na zá­věr chci do­dat, že fi­nanč­ní kri­zi ne­způ­so­bi­la tzv. ne­vý­kon­nost ko­ho­ko­li na fa­kul­tě, ný­brž po­li­ti­ka RUK. A my se teď rve­me do kr­ve kvů­li 40 mi­li­ó­nům a na­vzá­jem se de­nun­cu­je­me před ve­řej­nos­tí, a do­kon­ce ně­kte­ří čel­ní před­sta­vi­te­lé fa­kul­ty dis­kre­di­tu­jí tu­to in­sti­tu­ci ja­ko ce­lek.

.…..

1. Sys­tém pro roz­dě­lo­vá­ní fi­nanč­ních pro­střed­ků. Jde o no­vý mo­del, pod­le ně­hož fa­kul­ta roz­dě­lu­je pe­ní­ze jed­not­li­vým zá­klad­ním sou­čás­tem (ka­tedrám a ústa­vům). ↩︎

O té­ma­tu re­or­ga­ni­za­ce FF UK jsme již psa­li, pře­čtě­te si na­pří­klad roz­ho­vo­ry: Pře­ži­je praž­ská di­va­del­ní vě­da? – dí­lo a Nejde jen o škr­ty, fi­lo­zo­fic­ká fa­kul­ta po­tře­bu­je změ­nit struk­tu­ru – dí­lo.