Děkanát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy před necelými dvěma měsíci studentům stručně oznámil, že se od nového kalendářního roku plánuje restrukturalizace několika oborů. To, jak rozsáhlá má být, se dozvídáme postupně a poměrně nekonkrétně z odpovědí na otevřené dopisy či vyjádření našich kateder, které ovšem teprve o změnách s vedením fakulty jednají, tedy nemají komplexní odpovědi.
Jako studentku Katedry divadelní vědy se mě plánované změny pravděpodobně dotknou. Náš obor má v současné době na devadesát studujících a dle současného návrhu by na něj od začátku roku 2027 měli zůstat pouze dva vyučující, což jistě nelze považovat za uspokojivý stav. Plány na restrukturalizaci právě těchto “malých” uměnovědných oborů (divadelní či hudební vědy, filmových studií, estetiky) přitom nejsou v přístupu k podpoře kultury ojedinělým “výkřikem do tmy”. Naopak, zdají se být symptomem postoje části společnosti a také deklarací politické reprezentace, že některé obory a odvětví lidské společnosti jsou zbytečné (obvykle právě ty, jimž se nevěnují). Stále častěji a hlasitěji se objevují argumenty, že umění nevytváří dostatečný zisk a že není-li možné ho komodifikovat natolik, aby samo sebe zaplatilo, není společensky přínosné. Jako studenti či absolventi uměnovědných oborů stále silněji pociťujeme, že jsme vnímáni jako někdo, kdo nepřináší do společnosti dost peněz. Jsme na tom snad ještě hůř než umělci působící v praxi.
Hodnota kultury se ale nedá posuzovat jejím okamžitým finančním výnosem. Stejně jako společnost potřebuje historiky, archiváře nebo vědce, jejichž práce se nedá jednoduše převést na okamžitý zisk, potřebuje i odborníky, kteří rozumějí kulturnímu prostředí.
Zkusím subjektivně odpovědět na otázku, proč má rušení a oslabování uměnovědných oborů negativní důsledky i pro ty, kteří se divadelní teorii nevěnují a dokonce je divadlo ani nezajímá. Symbióza umělecké teorie a praxe neexistuje jen na úrovni profesionálních divadel a pouze ve velkých městech. Češi totiž jsou kulturní národ! A Katedra divadelní vědy nevzdělává jen budoucí divadelní vědce, jak by se mohlo z názvu zdát, ale lidi, kteří po absolutoriu zajišťují kulturní infrastrukturu v celé republice.
Nejen české loutkářství, ale nově i hraní amatérského divadla v Česku je zapsáno na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Pyšníme se dokonce obdivuhodnou hustotou amatérských spolků na obyvatele (jeden spolek připadá na cca 6 000 obyvatel ČR). A zapálené, mnohdy kvalitní a inovativní divadlo vzniká i na českých periferiích. Existují a fungují ochotnická i studentská divadla, přehlídky (postupové i nepostupové), setkání a festivaly různé velikosti (přehlídka malých divadel v Chocni pro několik desítek diváků či Jiráskův Hronov s 60 000 návštěvníky). A tyto aktivity vyžadují různé formy podpory a rozvíjení. A jsou to přitom absolventi uměnověd, kteří po absolvování studia často působí opět ve svém domácím regionu, kde organizují tyto festivaly, píší o divadle, vedou semináře a vzdělávají tvůrce. Často také působí v institucích, které tuto činnost zaštiťují, například v kulturních centrech, muzeích nebo knihovnách. Právě rozvojem místních akcí vznikají nové příležitosti pro turismus a služby – města jako Chrudim, Hronov či Písek ožívají právě během svých divadelních festivalů. Tyto akce přinášejí do regionů jak ekonomický přínos, tak prestiž.
Kultura se dále rozvíjí prostřednictvím vzdělávání dospělých ochotníků, ale také dětí nebo pedagogů ZUŠ. V komunitě ochotnického divadla či dětského divadla, například na ZUŠ, vyvstávají inovativní formy, experimenty a kreativní pokusy směřovat divadlo. Podhoubí amatérského divadla plodí i budoucí profesionály a výrazné osobnosti (například před více než třiceti lety Petra Lébla).
Často se soustředíme na podporu a hodnocení tvorby a dění v Praze a pak si stěžujeme na pragocentrismus. O to důležitější je ptát se, jaké kulturní potřeby mají obyvatelé menších měst. A obohacování kultury v regionech často zajišťují absolventi uměnovědných oborů. Proto oblast potřebuje odborníky – kritiky, publicisty, dramaturgy, pedagogy a historiky. Pro celou společnost je důležité jim poskytnout co nejlepší vzdělání a pak je podporovat, protože tito absolventi dovedou (nejen) teoretické a historické pozadí svého oboru přetavit v inspiraci pro živé divadlo, a to v oblastech i v centrech.
Je potřeba připomínat, že úspora nákladů na několik pracovních míst může nastat okamžitě a být krátkodobým řešením finanční krize, ale obnova jednou zaniklého odborného zázemí může trvat desetiletí.
Pokud byste chtěli posílit hlas studentstva a jejich snahy o pozastavení restrukturalizace v její navrhované podobě, připojte se k nám 10. září ve 12:15 na Ovocném trhu. Před budovou rektorátu Univerzity Karlovy zazní několik proslovů, poté se průvodem vydáme na Palachovo náměstí k hlavní budově Filozofické fakulty. Chápeme, že změny za účelem úspory peněz jsou nutné. Ne ale v podobě, jejímiž důsledky bude zánik několika oborů, bez konkrétních návrhů, jak budeme moci školu dokončit. Proto tedy: “Nechte nás studovat!”

