Ces­ta vzá­jem­né­ho po­ží­rá­ní

UTO­PIE 012

Délka: 6 min

Projev Terezy Havelkové z Ústavu hudební vědy FF UK z 10. září. Zazněl před akademickým senátem, který schvaloval reorganizaci fakulty.

Ne­bu­du mlu­vit o kor­po­rát­ních ma­ný­rách v ří­ze­ní fa­kul­ty, ani o ne­šťast­ném způ­so­bu, ja­kým byl pro­ces slu­čo­vá­ní spuš­těn a přes lé­to ve­den. Chci tu uči­nit pár obec­něj­ších po­zná­mek, ovšem, po­kud do­vo­lí­te, na­po­je­ných na osob­ní zku­še­nost. A pře­dem upo­zor­ňu­ji, že zá­měr­ně vo­lím po­ně­kud ex­pre­siv­ní ja­zyk – sou­čás­tí pro­blé­mu je totiž pod­le mě je­ho eu­fe­mi­za­ce, a „věc­ný tón“ mů­že ně­kdy za­stí­rat pa­siv­ně agre­siv­ní a pa­ter­na­lis­tic­kou pod­sta­tu ko­mu­ni­ka­ce.

Slu­čo­vá­ní zvý­raz­ni­lo ně­kte­ré me­cha­nismy, kte­ré na fa­kul­tě po­zo­ru­ji dlou­ho­do­bě, pře­de­vším mar­gi­na­li­za­ci ně­kte­rých – pře­de­vším tzv. ma­lých – obo­rů a hlu­bo­ké sys­té­mo­vé ne­rov­nos­ti uvnitř fa­kul­ty. Když jsme před pár le­ty pro­tes­to­va­li v rám­ci Ho­di­ny prav­dy, tak jsme na vnitř­ní ne­rov­nos­ti ne­u­po­zor­ňo­va­li, abychom net­říš­ti­li sí­ly. Mys­lím, že je nej­vyš­ší čas o nich za­čít mlu­vit, a po­su­nout se od obec­ných de­kla­ra­cí a čas­to hez­ky zně­jí­cích zá­mě­rů k ži­té re­a­li­tě.

Jed­nou mi je­den ko­le­ga z obo­ru, kte­rý po­va­žo­val za pod­stat­ně dů­le­ži­těj­ší než ten můj, u skle­nič­ky vy­svět­lo­val, že my tam v tom čtvr­tém pa­t­ře se vlast­ně vů­bec ne­po­čí­tá­me, že jsme pro fa­kul­tu ja­ko ce­lek na­pros­to ire­le­vant­ní. Po­do­tý­kám, že to by­lo ješ­tě před ma­so­vou vraž­dou, po kte­ré část aka­de­mic­ké ob­ce zjis­ti­la, že čtvr­té pa­tro sku­teč­ně exis­tu­je. (Z úcty k obě­tem se vy­hý­bám eu­fe­mic­ké­mu ozna­če­ní „udá­los­ti“.)

Ten­to typ ne­re­spek­tu se pl­ně pro­je­vil ta­ké při pro­ce­su slu­čo­vá­ní. Až v je­ho prů­bě­hu se ně­kte­ří zá­stup­ci ve­de­ní fa­kul­ty do­zví­da­li, co všech­no dě­lá­me a čím se vlast­ně přes­ně za­bý­vá­me (včet­ně např. pro­fi­lu ab­sol­vent­stva). To svěd­čí nejen o zá­klad­ní ne­zna­los­ti (chtě­lo by se říct in­kom­pe­ten­ci), ale, což je hor­ší, pře­de­vším o apri­or­ním ne­zájmu o na­še obo­ry. (S tím ta­ké sou­vi­sí lec­kdy na­iv­ní až legrač­ní před­sta­vy o mož­ných obo­ro­vých prů­ni­cích.)

Hi­e­rar­chic­ké myš­le­ní a obo­ro­vá aro­gan­ce dlou­ho­do­bě pro­hlu­bu­jí sys­té­mo­vé zne­vý­hod­ňo­vá­ní ně­kte­rých obo­rů. Za fra­pant­ní pří­klad té­to pře­hlí­ži­vos­ti v na­šem pří­pa­dě po­va­žu­ji pro­jekt KRE­AS, kte­rý měl kre­a­ti­vi­tu pří­mo v ná­zvu, ale my (umě­no­vě­dy ze čtvr­té­ho pa­t­ra, kon­krét­ně hu­deb­ní a di­va­del­ní vě­da) jsme do něj ne­by­li při­zvá­ni, přes­to, že jsme o to stá­li. Nejde o to ven­ti­lo­vat sta­ré křiv­dy – ta­to pře­hlí­ži­vost pro nás mě­la kon­krét­ní ma­te­ri­ál­ní dů­sled­ky. Za­tím­co ko­le­go­vé z ji­ných ka­te­der (z těch, kte­ré mě­ly v té do­bě vět­ší po­díl na fa­kult­ní mo­ci) se na KRE­A­Su do ur­či­té mí­ry fi­nanč­ně za­ho­ji­li, my jsme dál pra­co­va­li za pod­la­hy pla­to­vých ta­bu­lek. Ne­chci pá­lit mos­ty ani pro­hlu­bo­vat pří­ko­py, ale fak­tem je, ně­kte­ří z nás dlou­ho­do­bě pů­so­bí na tro­chu ji­né fa­kul­tě než ně­kte­ří z vás.

Tím se do­stá­vám k hod­no­ce­ní aka­de­mic­kých pra­cov­ní­ků a oné čas­to sklo­ňo­va­né ex­ce­len­ci. Osob­ně ví­tám, že po le­tech po­čí­tá­ní ne­di­fe­ren­co­va­ných čá­rek je tu sna­ha me­zi od­bor­ný­mi vý­stu­py kva­li­ta­tiv­ně roz­li­šo­vat. Všich­ni ale zá­ro­veň ví­me, že scien­to­me­t­ric­ká kri­té­ria jsou hlu­bo­ce pro­ble­ma­tic­ká. Na­víc i kdy­bychom zá­klad­ní pa­ra­me­t­ry hod­no­ce­ní při­ja­li, je tře­ba zdů­raz­nit, že jsme do něj ne­vstu­po­va­li všich­ni za stej­ných, rov­ných pod­mí­nek. Žá­dat ex­ce­len­ci za pod­la­hu ta­bul­ko­vé­ho pla­tu po­va­žu­ji za per­verz­ní, stej­ně ja­ko srov­ná­vá­ní s tě­mi, kdo dlou­ho­do­bě be­rou (čas­to ne­za­ne­dba­tel­ně) víc. Pů­vod­ní ujiš­ťo­vá­ní, že i troj­ka je dob­rá znám­ka, rych­le vza­lo za své – teď jsou céč­ka zá­min­kou k vy­ha­zo­vu. Zá­ro­veň, jak mi ne­dáv­no při­po­mněl ko­le­ga, já si své áč­ko můžu tak ako­rát vy­le­pit na zeď – můj plat se i na­dá­le po­hy­bu­je hlu­bo­ko pod prů­mě­rem i me­di­á­nem mzdy od­bor­né­ho asi­s­ten­ta na na­ší fa­kul­tě. Mám zkrát­ka smůlu, že ne­pů­so­bím na „dů­le­ži­těj­ším“ obo­ru, v ně­kte­rém z niž­ších pa­ter té­to bu­do­vy.

Ve­de­ní má jis­tě prá­vo dě­lat po­li­tic­ká a kon­cepč­ní roz­hod­nu­tí, ale tak to řek­ně­me na­ro­vi­nu a ne­tvař­me se, že to tak pros­tě vy­šlo a že pra­cu­je­me s ob­jek­tiv­ní­mi da­ty. Je zřej­mé, že hod­no­ce­ní aka­de­mic­kých pra­cov­ní­ků, stej­ně ja­ko mo­del SR­FF (o kte­rém ješ­tě bu­de řeč), je po­u­ží­vá­no úče­lo­vě a se­lek­tiv­ně, s nej­hor­ším do­pa­dem na ony už tak sys­té­mo­vě zne­vý­hod­ně­né ma­lé obo­ry.

Jsem pře­svěd­če­na, že nás s ros­tou­cím vli­vem AI v nej­bliž­ší do­bě ve vě­dě i vý­u­ce če­ka­jí pře­vrat­né změ­ny, je­jichž da­le­ko­sáh­lost v tu­to chví­li ani ne­do­ká­že­me do­hléd­nout. Je dost dob­ře mož­né, že ja­ko ži­vo­ta­schop­něj­ší se uká­žou obo­ry s přímým na­po­je­ním na ži­tou spo­le­čen­skou pra­xi a ži­vou kul­tu­ru (ja­ko jsou an­dra­go­gi­ka ne­bo di­va­del­ní vě­da), spíš než ty po­sta­ve­né na pro­duk­ci sekun­dár­ních a ter­ci­ár­ních od­bor­ných tex­tů. Roz­ma­ni­tost obo­rů a ty­pů vý­stu­pů pak mož­ná ko­neč­ně bu­de vý­ho­dou, ni­ko­li pří­tě­ží. A pa­tr­ně po­ros­te i dů­raz na tře­tí ro­li uni­ver­zi­ty, kte­rou stá­va­jí­cí mo­de­ly fi­nan­co­vá­ní ig­no­ru­jí.

Přes­to, že na­zí­rám nut­nost ně­kte­rých or­ga­ni­zač­ních změn, do­mní­vám se, že bu­douc­nost fa­kul­ty mu­sí být po­sta­ve­na na vzá­jem­ném re­spek­tu k obo­ro­vým spe­ci­fi­kům a od­liš­nos­tem, ni­ko­li na vzá­jem­né dis­ci­pli­na­ci a se­be­dis­ci­pli­na­ci. Za­stán­ci re­or­ga­ni­za­ce mlu­ví o so­li­da­ri­tě – ne­zlob­te se, ale já tuhle so­li­da­ri­tu dlou­ho­do­bě ne­cí­tím. Je tře­ba a pri­o­ri od­mít­nout z vnějš­ku vnu­co­va­ný na­ra­tiv, že je nás a na­šich obo­rů moc. Ces­ta vzá­jem­né­ho po­ží­rá­ní s vi­di­nou, že ti, co zů­sta­nou, se na­ko­nec mož­ná bu­dou mít líp, je ces­ta do zá­hu­by. Po­kud tak­to bu­de­me re­a­go­vat na kaž­dou fi­nanč­ní kri­zi, ko­lik z nás tu na­ko­nec zů­sta­ne a co zbu­de z hu­ma­nit­ních věd?

Dě­ku­ji Vám za po­zor­nost.

O té­ma­tu re­or­ga­ni­za­ce FF UK jsme již psa­li, pře­čtě­te si na­pří­klad roz­ho­vo­ry: Pře­ži­je praž­ská di­va­del­ní vě­da? – dí­lo a Nejde jen o škr­ty, fi­lo­zo­fic­ká fa­kul­ta po­tře­bu­je změ­nit struk­tu­ru – dí­lo.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: