Sta­rý li­šák Ez­ra by uměl na­psat bá­seň

o vy­rov­na­ném roz­počtu Mam­da­ni­ho,

mož­ná by po­vo­lal stí­ny,

aby se z nich sta­ly ka­me­ny dlu­hů v po­lích,

kte­ré ne­chal ská­cet So­lón

ve měs­tě pu­ka­jí­cím ja­ko hli­ně­ný džbán,

a vy­dal zá­ko­ny psa­né ver­šem,

se­třá­sl bře­me­no z be­der li­du,

ja­ko lé­kař ošet­řil ne­moc­né tě­lo Atén.

A Zo­hran Mam­da­ni ne­škr­tl

ani jed­nu kni­hov­nu, ani jed­nu škol­ku,

ani jed­nu ne­moc­ni­ci, do půl roku od zvo­le­ní

srov­nal roz­po­čet New Yor­ku ja­ko pí­sař svit­ky roz­há­ze­né

moř­ským vě­trem, ja­ko sta­vi­tel na­klo­ně­ný sloup,

ja­ko So­lón měs­to před vzpou­rou.

Jak ale vy­rov­nal ten roz­po­čet?

Ptá se mě za zřa­se­ným zá­vě­sem bu­douc­nost.

(Sto­jí v mas­ce, tvář ja­ko mo­zai­ka v še­ru.)

Od­po­ví­dám, že zve­dl da­ně nej­bo­hat­ším

o pár pro­cent,

a by­lo. A sta­lo se. A bo­há­či pla­ti­li, a ni­kam

ne­o­de­šli, i když tím stra­ši­li

jak věšt­ci za­tmě­ním.

Vy­rov­nal roz­po­čet,

a bez­plat­nou pé­či roz­ší­řil,

a prá­va queer li­dí upev­nil,

a za­čal s plá­ny na měst­ské ob­cho­dy

v nej­chud­ších čtvr­tích, a kri­mi­na­li­ta po­kles­la,

a do­pra­va se zlep­ši­la, za půl roku, za ne­ce­lých

pět mě­sí­ců, tak rych­le se roz­padla před­sta­va,

že se ne­dá nic změ­nit, že nejde nic dě­lat,

jak ta stéla, kte­rou zbou­ral So­lón.

Ten krás­ný muž,

je­hož úsměv roz­kvé­tá ja­ko jar­ní ha­luz

ten krás­ný muž s hla­sem sla­ví­ka,

jenž use­dl na ta­ma­ry­šek,

ten mus­lim­ský so­ci­a­lis­ta s něž­ný­ma oči­ma,

čer­ný­ma ja­ko noc na mo­ři,

ten krás­ný muž

kte­rý ne­má v srd­ci ká­men,

ale stud­nu, z níž mo­hou pít chu­dí i ci­zin­ci,

v tom­to ro­ce v No­vém svě­tě

za­čal s ob­no­vou de­mo­kra­cie v ča­se,

kdy ty­ra­ni vlád­nou, kam se po­dí­váš.

Kvě­ten 2026.