„Máme možnost vymýtit chudobu, vyřešit klimatickou změnu, vyléčit obrovské množství lidských nemocí, poskytnout mimořádně kvalitní vzdělání všem lidem na světě,” prohlásil začátkem roku 2019 Sam Altman, ředitel OpenAI. Sliboval vizi budoucnosti, v níž díky umělé inteligenci budou všichni lidé žít v prakticky bezbřehém blahobytu.
O necelé čtyři roky později zveřejnila Altmanova firma ChatGPT. Jedná se o rozhraní, které lidem umožňuje snadno a konverzačně pracovat s velkým jazykovým modelem generativní umělé inteligence Firma vystřelila k obrovské popularitě a politickému i byznysovému vlivu. Teď se chystá začít prodávat akcie na burze a očekává se, že její tržní ocenění – tedy v současném kapitalistickém systému oblíbený nástroj odvozování hodnoty všeho materiálního i nemateriálního – by mohlo překonat dosavadní rekordy.
Celý tento příběh budí o to větší fascinaci při čtení knihy Empire of AI autorky Karen Hao. Novinářka v něm na základě stovek rozhovorů a důkladných rešerší nesčetných dokumentů pojednává právě o OpenAI. Podle ní za vznikem firmy stála mimo jiné až paranoidní obava z toho, že bájnou obecnou umělou inteligenci, která replikuje člověka, a umělou superinteligenci, jež člověka dokonce předčí, vyvine jako první komerční aktér řízený více ziskem než etikou a obecným blahem. Tehdy byl takovým strašákem Google. Kdo by jím asi byl dnes?
Ačkoli současná umělá inteligence v podobě velkých jazykových modelů dokáže odpovědět téměř na cokoli, samotná definice „inteligence“ vyvolává spíše otázky a nejasnosti. Výzkumnictvo dlouhodobě diskutuje o tom, co vlastně znamená být inteligentní a jak to lze uměle vytvořit. Z této debaty tak mimo jiné vyplývá, že Altmanem prorokovaná utopie a umělá inteligence se potkávají v jednom podstatném bodě: obojí označuje něco, co si umíme představit, ale čeho zatím nejsme schopni dosáhnout.
Každá část Altmanova výroku z roku 2019 se proto už stihla rozpadnout. Práce na přípravě podkladů pro trénování modelů umělé inteligence i stavba a provoz potřebných datových center prohlubují zdravotní a finanční potíže již znevýhodněných obyvatel. Logika neustálé agresivní expanze vytváří zásadní environmentální zátěž pro už tak přetíženou planetu. A nekoná se ani mimořádně kvalitní vzdělání: nekritické používání jazykových modelů generativní umělé inteligence zpomaluje náš mozek a reprodukuje a dále prohlubuje existující nerovnosti ve zdrojích vědění a reprezentaci.
Nakonec se tak ukazuje, že velké jazykové modely umělé inteligence, jako je právě ChatGPT od OpenAI, Gemini od Google či Claude od Anthropic, přinášejí blahobyt hlavně jejich vlastníkům a provozovatelům. Generické maskulinum je v tomto případě namístě.

Je takový vývoj překvapivý? Možná v rozsahu a hloubce, samotný příběh umělé inteligence ale působí spíš povědomě. Připomíná styl vyprávění o technologiích, který teoretik a historik komunikace James Carey pojmenoval jako „technological sublime“, což se obvykle překládá jako „technologické vznešeno“. Pojem označuje až posvátnou fascinaci novou technologií, jakou byl dříve například telegraf nebo internet. Takové fascinaci však často chybí historický kontext, kritický odstup a zohlednění širších společenských, ekonomických, politických a dalších podmínek.
Snad se už konečně dostáváme do fáze, kdy zdánlivě nezlomné kouzlo umělé inteligence přestává fungovat. Koneckonců i technologičtí giganti začali v poslední době vyzývat zaměstnance k omezení používání umělé inteligence, jakkoli je k tomu samému dříve nadšeně ponoukali. Znovu se ukazuje, že lepší budoucnost bychom neměli hledat jen v nových technologiích. Můžeme zkusit začít sami se sebou a v našich blízkých, živých komunitách.