Po­u­ží­vá­me identi­tu ob­ča­na – on-li­ne ná­stroj, kte­rým pro­ká­že­me před da­ňo­vým úřa­dem, že jsme to my. Ban­kov­ní iden­ti­ta nám v tom po­mů­že ta­ké. V ma­te­ma­ti­ce iden­ti­ta ozna­ču­je zob­ra­ze­ní, kte­ré při­řa­zu­je prv­ku mno­ži­ny se­be sa­ma – zná­me to ze střed­ní ško­ly, kdy jsme se u ta­bu­le po­ti­li nad rov­ni­ce­mi. To „rov­ná se“ me­zi a plus b v zá­vor­ce na dru­hou vle­vo a roz­lo­že­nou po­do­bou vzor­ce vpra­vo, to je ona iden­ti­ta. „Jsem, kte­rý jsem,“ iden­ti­fi­ku­je se v tře­tí ka­pi­to­le sta­ro­zá­kon­ní kni­hy Exo­dus Bůh Moj­ží­šo­vi. Hebrej­sky „ehjé ašer ehjé“, což je pěk­ný lin­gvis­tic­ký ré­bus. Zna­me­ná totiž čas pří­tom­ný, bu­dou­cí, zá­ro­veň se od­rá­ží v tetragra­mu JHWH či­li bo­žím jmé­ně (v češ­ti­ně ně­kdy ří­ká­me Je­ho­va). Ab­so­lut­ní iden­ti­tou je te­dy transcen­dent­no.

Po­kud však ty­to myš­len­ky sne­se­me z ne­bes, úřed­ních ša­no­nů a for­mál­ní lo­gi­ky na úro­veň ži­té zku­še­nos­ti, věc se slo­ži­tí. Iden­ti­ta ja­ko od­po­věď na otáz­ku „kdo jsem?“ ne­ní vů­bec tri­vi­ál­ní. Lze ji totiž po­lo­žit růz­ný­mi způ­so­by. Tak tře­ba: „Jsem po­řád tím stej­ným člo­vě­kem?“ Takhle se v ur­či­tých ob­do­bích své­ho ži­vo­ta tá­že­me sa­mi se­be, zda jsme in­te­grál­ní by­tos­tí. Jest­li se ne­mě­ní­me pří­liš, jest­li ne­zra­zu­je­me svě­do­mí. Ostat­ně – „ja­ký je pří­běh mé­ho ži­vo­ta?“ To je ta­ky dob­rá otáz­ka, kte­rá od­ha­lu­je, že iden­ti­ta mů­že mít i po­va­hu vy­prá­vě­ní. „Kam pa­t­řím?“ ne­bo „Ja­kou ro­li za­stá­vám?“ Ptá­me se, co zna­me­ná být dob­rým uči­te­lem, uměl­ky­ní, dce­rou, ot­cem… „Jak mě vi­dí ti dru­zí?“ Je snad­né iden­ti­fi­ko­vat se pod­le rod­né­ho čís­la, ale dob­ře ví­me, že ani když dru­hé­ho člo­vě­ka zná­me do­ko­na­le, ne­mu­sí­me ho vždy „po­znat“. Jsou chví­le, kdy má­me po­cit, že ho­vo­ří­me s ně­kým úpl­ně ji­ným.

Iden­ti­ta zá­ro­veň od­ka­zu­je na stej­nost a od­liš­nost. Do ja­ké ka­te­go­rie nás řa­dí úřa­dy, stá­ty, in­sti­tu­ce, al­go­ritmy. Jsou to ka­te­go­rie, s ni­miž se zto­tož­ňu­ji? S ni­miž se „iden­ti­fi­ku­ji“? Obec­ně vza­to, člo­věk se mů­že za ně­co po­va­žo­vat, dru­zí jej vi­dí ji­nak, stát jej evi­du­je ješ­tě ji­nak a v on-li­ne pro­stře­dí ho al­go­rit­mus pro­střed­nic­tvím ma­te­ma­tic­ké­ho vzor­ce za­řa­dí ješ­tě ji­nam. Na­ko­nec se zdá, že slo­vo iden­ti­ta po­strá­dá ja­ký­ko­liv vý­znam, pro­to­že v růz­ných per­spek­ti­vách na­bý­vá od­liš­né vý­zna­my a pře­de­vším – kul­tur­ně a his­to­ric­ky se pro­mě­ňu­je. To­ho si po­všimli už před ví­ce než čtvrt­sto­le­tím Ro­gers Bru­ba­ker a Fre­de­rick Co­o­per ve svém člán­ku Bey­ond „Iden­ti­ty“, když ko­men­to­va­li mo­der­ní roz­pad pojmu. „Po­kud je iden­ti­ta všu­de, ne­ní ni­kde,“ na­psa­li a do­po­ru­či­li ob­rá­tit se k ji­ným pojmům a kon­cep­tům pro ozna­če­ní to­ho, co vět­ši­nou mí­ní­me ja­ko „identi­tu“.

Po­kud bychom si však přes­to chtě­li slo­vo iden­ti­ta po­ne­chat, mu­sí­me vzít v úva­hu pře­de­vším sku­teč­nost, že už ne­mů­že­me spo­lé­hat na tra­dič­ní, sta­ré po­je­tí, v němž iden­ti­ta je sa­mo­zřej­má či pev­ná a člo­věk ji vy­ja­dřu­je. Pod­le kla­sic­ké psy­cho­lo­gie vý­vo­je, jak ji po­pi­so­val na­pří­klad Erik Erik­son, se člo­věk zku­še­nos­tí své­ho ži­vo­ta for­mu­je do osob­nos­ti, kte­rá si upev­ňu­je svo­ji identi­tu pro­po­ju­jí­cí mi­nu­lost s bu­douc­nos­tí a osvěd­ču­je ji kon­fron­ta­cí s dru­hý­mi. Sou­do­bý po­hled na ta­ko­vý vý­vo­jo­vý mo­del je vel­mi kri­tic­ký. Upo­zor­ňu­je, že za­tím­co na­pros­tá vět­ši­na mla­dých li­dí ži­je mi­mo vy­spě­lé stá­ty, vý­vo­jo­vá psy­cho­lo­gie v mi­nu­los­ti pra­co­va­la pře­de­vším se zku­še­nost­mi ma­lé sku­pi­ny pri­vi­le­go­va­ných eu­ro­a­me­ric­kých mla­dých.

Na­še iden­ti­ta te­dy ne­ní pou­ze in­di­vi­du­ál­ní hle­dá­ní ně­ja­ké au­ten­ti­ci­ty, ale vzni­ká a mo­de­lu­je se in­ter­ak­cí s dru­hý­mi. Ne­ní to žád­ná uza­vře­ná esen­ce, za­ku­ta­ná hlu­bo­ko v na­šem nit­ru. Vel­mi dob­ře to po­psal i u nás po­pu­lár­ní Er­ving Go­f­f­man – svo­je iden­ti­ty „per­for­mu­je­me“, te­dy vy­tvá­ří­me je v si­tu­a­cích spo­le­čen­ské­ho ži­vo­ta, abychom v nich uspě­li. Pro­to se ří­ká: „Všich­ni hra­je­me di­va­dlo“. Dob­ře to jde vi­dět na so­ci­ál­ních sí­tích.

Ale nejen na nich. Umě­ní je pro­sto­rem, kde se iden­ti­ta pro­je­vu­je pře­de­vším ja­ko vy­prá­vě­ní. Fi­lo­zof Paul Ri­co­eur zdů­raz­ňo­val ča­so­vou po­va­hu or­ga­ni­za­ce lid­ské zku­še­nos­ti. Udá­los­ti sa­my ne­ma­jí vý­znam, do­kud je ne­vřa­dí­me do pří­bě­hu. Od­kud po­chá­zím? Co se mi sta­lo? Co to pro mě zna­me­ná? A stu­die so­ci­o­lo­žek a so­ci­o­lo­gů (jme­nuj­me tře­ba jen jed­no­ho ze za­kla­da­te­lů kul­tu­rál­ních stu­dií Stu­ar­ta Hal­la) zdů­raz­ňu­jí, že ty­to pří­běhy má­lo­kdy vy­prá­ví­me my o so­bě. Nej­čas­tě­ji „jsme vy­prá­vě­ni“ pro­střed­nic­tvím me­di­ál­ních a kul­tur­ních re­pre­zen­ta­cí. A tak se učí­me chá­pat, kdo to jsou li­dé z Ukra­ji­ny, ze Slo­ven­ska či z USA na zá­kla­dě zpráv, se­ri­á­lů na Net­fli­xu ne­bo ho­vo­rů in­te­lek­tu­á­lek a in­te­lek­tu­á­lů na be­se­dách. I tak se kon­stru­u­je iden­ti­ta, kte­rá pak mů­že dr­tit ty, jichž se tý­ká.

Věc se ješ­tě slo­ži­tí sku­teč­nos­tí, že těch iden­tit sa­mo­zřej­mě má­me ví­ce. Kim­ber­lé Cren­shaw na kon­ci osm­de­sá­tých let za­ča­la ra­zit po­jem „in­ter­sek­ci­o­na­li­ta“, kte­rý se u nás pří­liš ne­pro­sa­dil, ale přes­ně tu­to sku­teč­nost vy­sti­hu­je. Po­všimla si, že na­pří­klad po­kud jsou v to­vár­ně dis­kri­mi­no­vá­ny čer­noš­ské že­ny, ve­de­ní se brá­ní po­u­ka­zem na to, že pře­ce v pod­ni­ku pra­cu­jí Afro­a­me­ri­ča­né i že­ny, tak­že jde o in­di­vi­du­ál­ní pro­blém. Cren­shaw nicmé­ně po­u­ka­zu­je, že po­kud se v da­ném pří­kla­du sejde iden­ti­ta že­ny a iden­ti­ta Afro­a­me­ri­čan­ky, k dis­kri­mi­na­ci do­chá­zí – stej­né bar­vy ple­ti se totiž za­měst­ná­va­jí vět­ši­nou muži a že­ny jsou bí­lé. In­ter­sek­ci­o­na­li­ta zna­me­ná, že na­še iden­ti­ty se pro­lí­na­jí a mo­hou vy­tvo­řit mix, kte­rý nás buď pri­vi­le­gu­je, ane­bo ve­de k to­mu, že jsme ze spo­leč­nos­ti vy­lu­čo­vá­ni.

Tak­že být že­nou z vyš­ší střed­ní tří­dy ne­mu­sí být tak utis­ku­jí­cí, ja­ko být že­nou uprch­li­cí. A na­o­pak, být mu­žem uprch­lí­kem mů­že být ví­ce stig­ma­ti­zu­jí­cí, než být že­nou – pro­to­že „muži ma­jí bo­jo­vat za vlast“, jak pra­ví li­do­vý před­su­dek. Ne­pla­tí te­dy jen, že iden­ti­ty se roz­pouš­tí a jsou hyb­rid­ní, jak to po­zo­ru­je­me pře­de­vším u li­dí s ne­ma­in­stre­a­mo­vou se­xu­ál­ní iden­ti­tou či kom­bi­na­cí růz­ných se­xu­ál­ních iden­tit. Zá­ro­veň se spo­ju­jí a vy­lu­ču­jí, tak­že mo­hou vy­tvá­řet vý­buš­ný mix, jenž dvě zdán­li­vě „to­tož­né“ (iden­tic­ké) oso­by od­sou­dí k úpl­ně od­liš­né­mu způ­so­bu re­pre­zen­ta­ce ve spo­leč­nos­ti a osu­du.

Iden­ti­ta je te­dy pro­ces, pří­běh, po­hyb, kte­rý klo­pý­tá i v pří­pa­dě, že člo­věk pat­ří k tak zva­né vět­ši­no­vé spo­leč­nos­ti. Ilu­zí na­še­ho vě­ku je, že lze iden­ti­ty uzá­ko­nit, na­vrá­tit se k ně­ja­kým „při­ro­ze­ným“ iden­ti­tám (kte­ré ni­kdy ne­e­xis­to­va­ly v té po­do­bě, jak o nich blouz­ní kon­zer­va­tiv­ní pra­vi­ce – vzpo­meň­me jen, že muži v mi­nu­los­ti no­si­li pa­ru­ky a ša­ty). Nic ta­ko­vé­ho nejde. Ale stej­ně nejde žít bez iden­ti­ty, pro­to­že bychom ztra­ti­li osob­ní in­te­gri­tu a sta­li se pro ostat­ní ne­či­tel­ní. Od­po­vě­di na ty­to otáz­ky mu­sí­me hle­dat spo­leč­ně.