Br­něn­ské ex­pe­ri­men­tál­ní Di­va­dlo Husa na pro­váz­ku se v prá­vě za­há­je­né se­zo­ně chys­tá na­sví­tit ev­rop­ský roz­měr na­ší iden­ti­ty. V roz­ho­vo­ru s dra­ma­tur­gem a umě­lec­kým šéfem pře­mýš­lí­me o tom, jak se lze vy­po­řá­dat s tak so­ci­ál­ně i geo-po­li­tic­ky ná­roč­ným a his­to­ric­ky na­bi­tým té­ma­tem v je­višt­ním pro­sto­ru. A ješ­tě ke vše­mu s hu­mo­rem! Tak proč ne i de­ko­lo­ni­ál­ně?

Ná­zev se­zo­ny 2026/2027 je Ma­de in Eu­ro­pe. Proč to­to té­ma prá­vě teď? Re­a­gu­je­te na ně­ja­ké kon­krét­ní ev­rop­ské udá­los­ti ne­bo spí­še na vnitř­ní vý­voj v di­va­dle?

Asi na obo­jí. Ně­kdo by mož­ná ře­kl, že ta­ko­vá di­va­del­ní se­zo­na vy­chá­zí z jis­to­ty to­ho, co chce­me ja­ko tvůr­ci a tvůr­ky­ně v di­a­lo­gu s na­ším pu­b­li­kem a do­bou říct, ve sku­teč­nos­ti je to ale po­kaž­dé pou­ze jis­to­ta, s čím se na zku­šeb­ně a na je­viš­ti po­tře­bu­je­me spo­leč­ně utkat. Po­vět­ši­nou se pro­to to­čí­me pa­ra­dox­ně spíš ko­lem to­ho, co v nás ak­tu­ál­ně pro­bou­zí ne­jis­to­tu. Bě­hem na­šich dra­ma­tur­gic­kých roz­ho­vo­rů hro­ma­dí­me otáz­ky a pře­vá­dí­me je na spo­leč­né jme­no­va­te­le, abychom je na­ko­nec ora­zít­ko­va­li tím či oním se­zon­ním hes­lem a vy­sla­li je do svě­ta. Le­toš­ní hes­lo Ma­de in Eu­ro­pe ozna­ču­je ba­lík tá­zá­ní, ma­te­ri­á­lů a pří­bě­hů, kte­ré se dnes pod­le nás ně­ja­kým osob­ním, ne­če­ka­ným způ­so­bem mo­hou do­tý­kat na­še­ho ev­ro­pan­ství.

Tvá­ří v tvář běs­ně­ní fi­nanč­ní­ho a tech­no­lo­gic­ké­ho ka­pi­tá­lu nad­ná­rod­ních fi­rem či ce­lo­pla­ne­tár­ní de­vasta­ci – ne­ní snad už i v čes­ké kot­li­ně na ča­se hle­dat a na­chá­zet čin­ný a au­ten­tic­ký vztah k na­ší šir­ší ev­rop­ské iden­ti­tě? Co dě­lat, když v tom po­li­tic­ká re­pre­zen­ta­ce, po­vy­šu­jí­cí krát­ko­zra­kost, so­bec­tví a fu­ri­ant­ství na ná­rod­ní po­li­tic­ký pro­gram, se­lhá­vá? Lze Ev­ro­pu pro­mýš­let a za­kou­šet i ji­nak a jin­de? Tře­ba v jed­nom ar­to­vém di­va­dle v cen­t­ru Br­na a pro­střed­nic­tvím pří­bě­hů, kte­ré o ní bu­de­me vy­prá­vět? Vě­ří­me, že ano.

„Ev­ro­pa je v kri­zi. Je sla­bá. Zpo­ho­dl­ně­lá. Zde­ge­ne­ro­va­ná. Na­iv­ní. Ne­ak­ce­schop­ná. Ne­ní při­zvá­na ke sto­lu. Je sta­rá. Je brz­da. Už by­la. Je vám to po­vě­do­mé? Zdá se, že prá­vě to je pří­běh, kte­rý jsme se dnes roz­hod­li si o svém kon­ti­nen­tu vy­prá­vět. A ne­ní di­vu, vždyť vy­prá­vě­ní o na­i­vi­tě a bez­mo­ci nás co­by Ev­ro­pa­ny a Ev­ro­pan­ky ja­ko své­ho dru­hu za­kla­da­tel­ský mý­tus pro­vá­zí nejmé­ně tři ti­sí­ce let.“ Proč prá­vě zmi­ňo­va­ný pří­běh? Pat­ří vý­ro­ky v po­pi­su no­vé se­zo­ny kon­krét­ním li­dem?

Prá­vě o ten­to na­ra­tiv jsme v po­sled­ní do­bě v růz­ných po­do­bách ne­zříd­ka za­ko­pá­va­li, zejmé­na v sou­vis­los­ti s ge­o­po­li­tic­kou si­tu­a­cí ve svě­tě. Za­jí­ma­vé při­tom je, že mů­že vést k po­vzbu­ze­ní Ev­ro­pa­nů a Ev­ro­pa­nek stej­ně ja­ko ke ztrá­tě vů­le a ocho­ty se k Ev­ro­pě vů­bec hlá­sit. Ať už jej růz­ní mluv­čí po­u­ží­va­li s ja­kým­ko­li úmys­lem – ji­nak ře­če­no: ať už za ním sto­jí ja­ká­ko­li dra­ma­tur­gie, co­by pro­váz­kov­ští dra­ma­tur­go­vé a dra­ma­tur­gy­ně jsme se za­tou­ži­li po­o­hléd­nout ješ­tě i po ji­ných vy­prá­vě­ních, kte­rá by jej moh­la při­nejmen­ším do­pl­nit a roz­ší­řit nám per­spek­ti­vu.

Jest­li to z po­pi­su správ­ně chá­pu, svou vi­zi for­mu­lu­je­te tak­to: „Ev­ro­pa je totiž bez­peč­ná. Je sil­ná. Pro­gre­siv­ní. Svo­bod­ná. Od­po­věd­ná. Ev­ro­pa je ta­houn. Zve ke sto­lu. Ví, kam mí­ří. A pře­de­vším – je  ‚ma­de by us‘.“ Proč vám mo­men­tál­ně při­jde dů­le­ži­té říct prá­vě to­to? Vní­má­te i ně­ja­ká mož­ná úska­lí to­ho­to pří­bě­hu vzhle­dem k his­to­rii Ev­ro­py a je­jí ak­tu­ál­ní ro­li ve svě­tě?

Úska­lí? Vní­mám jich ce­lou řa­du! Ve zmí­ně­ném se­zon­ním tex­tu jsem se v úvo­du po­ku­sil na­sto­lit mi­mo­řád­ně ne­ga­tiv­ní a zdá se mi, že dnes i pře­va­žu­jí­cí ev­rop­ský na­ra­tiv, abych jej v zá­vě­ru po­kus­ně v pod­sta­tě jed­na ku jed­né pře­vrá­til v je­ho po­zi­tiv. A prav­di­vý, ře­kl bych, ne­ní ani je­den. Prá­vě v ši­ro­kém na­pě­ťo­vém po­li vy­me­ze­ném tě­mi­to dvě­ma na­ra­tiv­ní­mi ex­trémy se chce­me v se­zo­ně Ma­de in Eu­ro­pe po­hy­bo­vat. Nej­víc ze vše­ho je te­dy na­ší vi­zí ptát se po tom, ja­ký je vztah pří­bě­hů, kte­ré si z ně­ja­ké­ho dů­vo­du vo­lí­me za své, a na­ší iden­ti­ty.

Je prav­da, že iden­ti­ta ev­ro­pan­ství mů­že být v růz­né mí­ře zvo­le­ná a re­flek­to­va­ná. Co pro vás na Pro­váz­ku zna­me­ná ev­ro­pan­ství a jak ho pro­ží­vá­te ve svém kaž­do­den­ním ži­vo­tě? Jak vel­kou sou­čás­tí va­ší iden­ti­ty je? Ja­kou ro­li hrá­ly ty­to otáz­ky v ko­lek­tiv­ních dis­ku­zích nad no­vou se­zó­nou? S ja­kým pří­bě­hem se osob­ně iden­ti­fi­ku­je­te?

Mám ob­rov­ské štěs­tí. Na­ro­dil jsem se v ro­ce 1989 a pa­t­řím tím k prv­ní po­re­vo­luč­ní ge­ne­ra­ci, kte­rá do­spí­va­la v ote­vře­né Ev­ro­pě. Měl jsem mož­nost stu­do­vat a pra­co­vat v za­hra­ni­čí. Když dnes ces­tu­ji, čas­to si ani ne­všim­nu, že jsem pře­kro­čil stát­ní hra­ni­ci. Když sly­ším an­g­lič­ti­nu, něm­či­nu či fran­couz­šti­nu, při­pa­dám si do­ma. Ev­ro­pan­ství je je­den z při­ro­ze­ných prv­ků mo­jí osob­ní iden­ti­ty. A tak chci upřím­ně vě­řit, že si na­še ge­ne­ra­ce jed­no­ho dne už jen tak ne­ne­chá vnu­tit před­sta­vu, že to, co při­chá­zí z dru­hé stra­ny ná­rod­ní hra­ni­ce, má ji­ný tvar či bar­vu, je pou­ze ci­zí a dé­mo­nic­ky zlo­vol­né.

Jen­že jsem zá­ro­veň čte­ná­řem vel­kých ev­rop­ských hu­ma­nis­tic­kých vy­pra­vě­čů dva­cá­té­ho sto­le­tí a vel­mi ži­vě si pa­ma­tu­ji, jak přes­ně ten­to op­ti­mis­tic­ký ži­vo­ta­po­cit a otřes­né vy­stříz­li­vě­ní z něj skr­ze obě svě­to­vé vál­ky ve svém Svě­tě vče­rejš­ka lí­čí ra­kous­ký spi­so­va­tel Ste­fan Zweig… Za­brá­nit, aby se his­to­rie opa­ko­va­la, je už i pro na­ši ge­ne­ra­ci vel­mi kon­krét­ní úkol.

Pro­vá­zek, kde ny­ní pů­so­bím, se od své­ho vzni­ku kon­cem še­de­sá­tých let in­spi­ro­val vli­vy a myš­len­ka­mi o re­for­mě di­va­dla, kte­ré k nám při­ro­ze­ně při­chá­ze­ly z dal­ších ev­rop­ských ze­mí, k nimž hle­děl. Byl ev­rop­ským di­va­dlem v do­bě, kdy mu by­la vel­ká část Ev­ro­py za­po­vě­ze­na. Pro na­ši dra­ma­tur­gii být Ev­ro­pa­ny zna­me­ná: být si vě­do­mi pri­vi­le­gií, o kte­rá jsme se sa­mi ne­za­slou­ži­li, jimž se dí­ky své­mu pů­vo­du ja­ko­by au­to­ma­tic­ky tě­ší­me a kte­rá jsou his­to­ric­ky i ze­mě­pis­ně na­pros­to ne­sa­mo­zřej­má. A zá­ro­veň si ne­pře­stat uvě­do­mo­vat, že by­la do jed­no­ho vy­kou­pe­na ne­sčet­ný­mi oběť­mi a ži­vo­ty oby­va­tel nejen na­še­ho kon­ti­nen­tu! Obo­jí za­va­zu­je.

To je sku­teč­ně kom­pli­ko­va­ná po­zi­ce nejen k osob­ní­mu, ale i di­va­del­ní­mu na­vi­go­vá­ní. Ja­kou ro­li by mě­lo mít di­va­dlo v ohle­dá­vá­ní a mož­ném pro­po­no­vá­ní vy­bra­ných na­ra­ti­vů? Vzta­hu­je­te se ně­jak k for­mu­lo­va­né Čes­ké vi­zi 2009?

Pře­de­vším ne­chce­me zů­stat v pas­ti ré­to­ric­ko-ná­zo­ro­vé či ry­ze in­te­lek­tu­ál­ní ro­vi­ny. Dra­ma­tur­gic­ká úva­ha a se­zon­ní text nejsou než po­zván­ka do di­va­dla, kde te­pr­ve se usku­teč­ňu­je smy­sl na­ší prá­ce. Za­čá­tek. Své pře­mýš­le­ní o sou­čas­né Ev­ro­pě a je­jích na­ra­ti­vech tak tou­ží­me pře­ta­vit do pes­t­ros­ti di­va­del­ních zá­žit­ků, kte­ré oslo­vu­jí nejen in­te­lekt, ale i cí­tě­ní a fan­ta­zii. A kte­ré bu­dou pře­kva­po­vat na­še pu­b­li­kum i nás sa­mot­né.

Chce­me se o so­bě ně­co do­zvě­dět. Ať už jde o mu­zi­ká­lo­vou in­sce­na­ci La vie en ro­se v re­žii Eliš­ky Ba­log, kte­rá se spo­lu s ná­mi roz­hod­la zpra­co­vat sku­teč­nou kau­zu Gisèle Pe­li­cot po lé­ta zne­u­ží­va­né ve spán­ku vlast­ním man­že­lem (ja­ko jis­té pro­ti­vy­prá­vě­ní o my­tic­ké Eu­ró­pě), Dál­ko­vý vý­slech Vác­la­va Hav­la, je­hož osob­ní pří­běh sply­nul s tím ná­rod­ním, po­hled do ku­chy­ně po­li­tic­ké­ho mar­ke­tingu a je­ho na­ra­ti­vů v au­tor­ské in­sce­na­ci Re­fe­ren­dum o vy­stou­pe­ní dua Pe­tr Er­bes a Bo­ris Je­di­nák ne­bo o no­vé pře­čte­ní Tolsté­ho ro­má­nu An­na Ka­re­ni­na v po­dá­ní na­ší kme­no­vé re­ži­sér­ky An­ny Da­vi­do­vé. Náš ama­tér­ský sou­bor se­ni­o­rů a se­ni­o­rek Stu­dio 60+ se ten­to­krát za­se po­tká se tře­mi stu­dent­ský­mi tvůr­čí­mi týmy, jež vzejdou po­čát­kem se­zo­ny z open callu in­spi­ro­va­né­ho hes­lem se­zo­ny Ma­de in Eu­ro­pe, aby se k vlast­ní­mu ev­ro­pan­ství spo­leč­ně vztáh­li v me­zi­ge­ne­rač­ním di­a­lo­gu.

Na Čes­kou vi­zi 2009 se ne­od­vo­lá­vá­me, byť se osob­ně k stej­no­jmen­né pu­b­li­ka­ci čas od ča­su rád vra­cím. Co zna­me­ná ev­ro­pan­ství pro vás?

Spe­ci­fic­ky mě za­u­ja­lo zmi­ňo­va­né fu­ri­ant­ství, kte­ré si au­to­ma­tic­ky aso­ciu­ji s Mo­to­ris­ty a hes­lem je­jich kam­pa­ně „Hroz­ní jsme“ v blí­ží­cích se ko­mu­nál­ních vol­bách. Je­jich se­be­pre­zen­ta­ce obec­ně za­hr­nu­je hod­ně vy­smí­vá­ní, zleh­čo­vá­ní a po­ni­žo­vá­ní. Bo­hu­žel mám po­cit, že to oslo­vu­je vel­ké množ­ství li­dí. Co ří­ká­te na je­jich hes­lo? Co si mys­lí­te, že ta­ko­vé „me­di­ál­ní di­va­dlo“, kte­ré Mo­to­ris­té před­vá­dí, vy­vo­lá­vá v čes­ké spo­leč­nos­ti ne­bo, co to o ní ří­ká?

Kde schá­zí po­li­tic­ký pro­gram, kom­pe­ten­ce a vý­sled­ky, čas­to zbý­vá jen blouz­ně­ní o kul­tur­ních vál­kách a vý­kři­ky, ja­ko je ten­to. Oslo­vit mo­hou snad pou­ze ty, kdo po­li­ti­ku be­rou je­nom ja­ko ge­ne­rá­tor ob­sa­hů pro so­ci­ál­ní sí­tě, pro­to­že v ní, co­by v ná­stroj zlep­šo­vá­ní na­šich ži­vo­tů, nadob­ro ztra­ti­li ví­ru. Na­štěs­tí se zdá, že tak zlé to ješ­tě ne­ní – a že vět­ši­na z nás ztrá­cí ví­ru jen v Mo­to­ris­ty v po­li­ti­ce. 

Vtip je ale i funkč­ní od­ve­tou, kte­rou mám po­cit, že Pro­vá­zek čas­to ob­rat­ně ta­sí v ab­surd­ních po­do­bách. Bu­de vtip vy­u­ží­ván i v té­to se­zo­ně a kon­krét­ně v ja­kých in­sce­na­cích?

Je pro mě těž­ké si před­sta­vit se­zo­nu bez hu­mo­ru. A vlast­ně si ho v ně­ja­ké for­mě ne­u­mím od­mys­let od žád­né z na­šich in­sce­na­cí, což ne­zna­me­ná, že jde o ko­me­die. Tu­ším, že nej­blíž to­mu­to žán­ru bu­de mít v ak­tu­ál­ní se­zo­ně Re­fe­ren­dum o vy­stou­pe­ní a v jis­té mí­ře mož­ná i Dál­ko­vý vý­slech. Hu­mor v na­ší tvor­bě je lék pro­ti ra­di­ka­li­tě vše­ho dru­hu (i na­ší vlast­ní) a pa­ra­dox­ně mys­lím i dů­kaz, že té­ma­ta, ji­miž se za­bý­vá­me, be­re­me váž­ně.

Hu­mor ja­ko dů­kaz, že té­ma­ta be­re­te váž­ně – vel­mi po­e­tic­ké. Dě­ku­ji ta­ké za po­pis vzta­hu in­sce­na­cí k vy­zně­ní se­zo­ny i za vhled do kon­cepč­ních pro­ce­sů v di­va­dle. Pře­de­vším fo­kus na ne­jis­to­ty mi při­pa­dá za­jí­ma­vý a dis­ku­ze mo­hou vést oprav­du k já­dru na­šich spo­le­čen­ských i in­di­vi­du­ál­ních stra­chů. V tom­to kon­tex­tu mi za­čí­ná dá­vat smy­sl „spo­leč­né utká­vá­ní“ se dvě­ma ex­trémy, te­dy s před­sta­vo­va­ný­mi „po­zi­tiv­ní­mi“ a „ne­ga­tiv­ní­mi“ na­ra­ti­vy a hle­dá­ní vlast­ní ces­ty a ak­tu­ál­ní iden­ti­ty me­zi ni­mi. Hod­no­ce­ní po­zi­tiv a ne­ga­tiv od­ha­lu­je ur­či­té hod­no­to­vé za­kot­ve­ní ne­bo mi­ni­mál­ně styč­né bo­dy.

Osob­ně v obou ex­tré­mech vní­mám sil­ný mo­cen­ský, eu­ro­cen­t­ric­ký až im­pe­ri­a­lis­tic­ký na­ra­tiv. Je­den, kte­rý opla­ká­vá ztra­ce­nou (ko­lo­ni­ál­ní) sí­lu a dru­hý, kte­rý ji opět sli­bu­je v ur­či­té trans­for­mo­va­né li­be­rál­ní po­do­bě. Ne­do­ká­žu se pro­to iden­ti­fi­ko­vat ani s jed­ním z před­klá­da­ných pří­bě­hů, pro­to­že se dr­ží po­je­tí mo­der­ni­ty od­po­je­né od sta­le­tí vy­ko­řis­ťo­vá­ní. Stej­ně tak ko­lem se­be cí­tím ji­né pó­ly se­be­po­jí­má­ní ev­ro­pan­ství. Řek­la bych pro­to, že na jed­né (dle mé­ho vní­má­ní té ne­ga­tiv­ní) stra­ně je ce­lý onen mo­der­nis­tic­ký osví­cen­ský mý­tus o vy­spě­los­ti a po­kro­ku a na dru­hé de­ko­lo­ni­ál­ní prou­dy smě­řu­jí­cí ke kri­tic­ké­mu zhod­no­ce­ní to­ho­to mý­tu, vá­mi zmi­ňo­va­ných pri­vi­le­gií a k při­je­tí zod­po­věd­nos­ti za his­to­rii. V po­sled­ních le­tech vní­mám i sil­né prou­dy ohle­dá­va­jí­cí identi­tu a spe­ci­fic­ké po­sta­ve­ní cen­t­rál­ní a vý­chod­ní Ev­ro­py. Mlu­vit o Ev­ro­pě bez té­to lo­ka­li­zo­va­nos­ti mi pro­to ne­dá­vá pří­liš smy­sl.

Ev­ro­pan­ství pro mě tak ne­ní ně­co, co by mě­lo být uni­form­ně osla­vo­vá­no, ale na­hlíd­nu­to kri­tic­ky a nu­an­co­va­ně nejen skr­ze na­še oči, ale pře­de­vším zven­čí. V tom­to je di­va­del­ní pro­stor po­zo­ru­hod­ným mís­tem spo­leč­né re­flexe a in­di­vi­du­ál­ní se­be­re­flexe. Zmi­ňu­je­te pře­kva­po­vá­ní pu­b­li­ka i vás. Bu­de ně­ja­ká mož­nost, jak i je prak­tic­ky za­po­jit do ono­ho „spo­leč­né­ho utká­vá­ní“ ji­nak než pa­siv­ní di­vác­kou zku­še­nos­tí? S ja­ký­mi po­ci­ty ne­bo otáz­ka­mi bys­te chtě­li, aby li­dé od­chá­ze­li z před­sta­ve­ní té­to se­zo­ny?

Těž­ko se mi při­jí­má před­sta­va, že by di­vác­ká zku­še­nost mě­la ne­bo do­kon­ce vů­bec moh­la být „pa­siv­ní“, a to nejen z po­hle­du Osol­sobě­ho de­fi­ni­ce di­va­dla ja­ko „ko­mu­ni­ka­ce ko­mu­ni­ka­cí o ko­mu­ni­ka­ci“. Usi­lu­je­me pu­b­li­kum an­ga­žo­vat do di­a­lo­gu s vi­dě­ným, na­še in­sce­na­ce a kaž­dé ve­čer­ní před­sta­ve­ní od něj po­ža­du­jí tvůr­čí spo­lu­účast. Di­vá­ci a di­vač­ky si­ce zů­stá­va­jí ne­hyb­ně na svých mís­tech (i když ani to ne­pla­tí vždyc­ky), trou­fám si ale tvr­dit, že tím je­jich „pa­si­vi­ta“ čas­to kon­čí a že na vý­sled­ném zá­žit­ku ma­jí vy­lo­že­ně tvůr­čí po­díl. A ur­či­tě to ne­pla­tí jen pro pu­b­li­kum Pro­váz­ku.

Po­kud jde o otáz­ky či po­ci­ty, kte­ré bychom chtě­li v di­vác­tvu pro­bou­zet… Prá­vě na to se co­by dra­ma­tur­go­vé a dra­ma­tur­gy­ně ptá­me in­sce­na­ci od in­sce­na­ce a od­po­vě­di se v jed­not­li­vých pří­pa­dech zkon­krét­ňu­jí a růz­ní. Obec­ně chce­me tím, co dě­lá­me, na­ru­šo­vat ste­re­o­typ­ní vní­má­ní a vzor­ce, uvá­dět je do po­hy­bu, za­ska­ko­vat, pře­kva­po­vat, pro­vo­ko­vat, ot­ví­rat no­vým úh­lům po­hle­du… Ide­ál­ně i sa­mi se­be. A hlav­ně: Přes­to­že té­ma­ta, kte­rá při­ná­ší­me, mo­hou být ná­roč­ná, by­li bychom rá­di, aby si pu­b­li­kum od­ná­še­lo po­cit, že jsou spo­leč­ně ko­mu­ni­ko­va­tel­ná, zdo­la­tel­ná. Aby vždy od­chá­ze­lo prá­vě s chu­tí být ve vzta­hu k nim ak­tiv­ní.

Chá­pu to te­dy tak, že po­pis se­zo­ny je zá­měr­ně pro­vo­ka­tiv­ní, aby li­di zve­dl ze židle, mo­bi­li­zo­val k ak­ci. Ev­ro­pan­ství mů­že být pro hod­ně li­dí ne­če­ka­ným re­fe­renč­ním bo­dem k oněm par­ci­ál­ním pro­ble­ma­ti­kám. Mů­žou si tře­ba po­pr­vé v ži­vo­tě po­lo­žit otáz­ku, co má zne­u­ží­vá­ní žen spo­leč­né­ho s tím, že ži­ju v Ev­ro­pě.

Po­kud se za­mě­řím čis­tě na vy­bra­né ti­tu­ly a je­jich pro­vá­za­nost s té­ma­tem se­zo­ny, při­jde mi za­jí­ma­vé, ja­ké úse­ky ev­ro­pan­ství ohle­dá­va­jí. V La vie en ro­se vi­dím fe­mi­nis­tic­kou kri­ti­ku vzrůs­ta­jí­cí ma­no­sfé­ry a po­ten­ci­ál­ně i pa­tri­ar­chá­tu. Dál­ko­vý vý­slech mů­že být vhod­ný pro ilu­stra­ci mi­nu­lé­ho i ak­tu­ál­ní­ho vzta­hu ná­rod­ní a nad­ná­rod­ní iden­ti­ty skr­ze vý­znam­né­ho čes­ké­ho politika/dramatika. Zmi­ňo­va­né „běs­ně­ní fi­nanč­ní­ho a tech­no­lo­gic­ké­ho ka­pi­tá­lu nad­ná­rod­ních fi­rem“ vě­řím, že se mů­že zhmot­nit v Re­fe­ren­du o vy­stou­pe­ní. Vě­řím ta­ké, že uve­de­ní An­ny Ka­re­ni­ny, te­dy hry rus­ké­ho au­to­ra v ak­tu­ál­ních pod­mín­kách in­va­ze na Ukra­ji­nu mů­že pro­sa­ko­vat skr­ze osob­ní pří­běh i do šir­ší­ho spo­ru Zá­pa­du a Vý­cho­du Ev­ro­py a na­ší po­zi­ce.

Co mi však v se­zo­ně chy­bí i vzhle­dem k je­jí­mu po­pi­su je prá­vě za­mě­ře­ní na kli­ma­tic­kou kri­zi, vze­stup kraj­ní pra­vi­ce, seku­ri­ti­za­ce spo­je­ná i s no­vým pak­tem o mi­gra­ci, dě­dic­tví ho­lo­kaus­tu a Stu­de­né vál­ky, po­kra­ču­jí­cí vy­ko­řis­ťo­vá­ní pů­vod­ně ko­lo­ni­zo­va­ných ze­mí ne­bo vo­jen­ská a eko­no­mic­ká spo­lu­účast ve vál­kách a ge­no­ci­dách. V čes­kém pro­sto­ru na­víc ak­tu­ál­ně vel­mi re­zo­nu­jí re­pa­ra­ce za ste­ri­li­za­ce rom­ských žen, což by­ly prak­ti­ky po­sta­ve­né na ev­rop­ských eu­ge­nic­kých zá­kla­dech. Je lo­gic­ké, že všech­na té­ma­ta nejdou v se­zó­ně ob­sáh­nout a při po­ku­su o to by vzni­kl na­pros­tý cha­os. Ev­ro­pan­ství je ale všech­no to­to do­hro­ma­dy a mno­hem víc.

Jak se v di­va­dle prak­tic­ky i emoč­ně vy­po­řá­dá­vá­te s tou­to kom­ple­xi­tou a nut­nos­tí vy­brat si jen ur­či­tou vý­seč? Po­zi­ce Pro­váz­ku je v tom­to spe­ci­fic­ká, je­li­kož, jak pí­še­te: „byl ev­rop­ským di­va­dlem v do­bě, kdy mu by­la vel­ká část Ev­ro­py za­po­vě­ze­na“. To sa­mo o so­bě je in­spi­ra­tiv­ní po­hled. Bu­de­te se mu ješ­tě v prů­bě­hu se­zo­ny vě­no­vat?

Zdá se mi, že vě­do­mí kom­ple­xi­ty zpro­po­jo­va­né­ho svě­ta, je­ho té­mat a pro­blé­mů, o níž pí­še­te, dnes pů­so­bí nejen na dra­ma­tur­gy a dra­ma­tur­gy­ně Pro­váz­ku ne­bo ji­ných di­va­del, ale vlast­ně na všech­ny vní­ma­vé li­di. Ně­kdy to mů­že být až pa­ra­ly­zu­jí­cí. Na Pro­váz­ku se pro­to sna­ží­me re­a­lis­tic­ky od­ha­do­vat, če­mu jsme schop­ni se v ja­ké kva­li­tě a v ja­kém ča­se otevřít, a zá­ro­veň pe­čo­vat o jis­tou nad­se­zón­ní kon­ti­nu­i­tu a in­te­gri­tu na­ší dra­ma­tur­gie.

Ně­kte­rých té­mat, kte­rá zmi­ňu­je­te, jsme se již do­tkli v mi­nu­lých se­zo­nách, ně­kte­rá nás ne­po­chyb­ně ješ­tě če­ka­jí. S Čerwu­i­šem (2021) jsme se vy­pra­vi­li ke ko­ře­nům na­šich před­stav o vlast­ní vy­spě­los­ti a na­hléd­li ko­lo­ni­a­lis­mus v ma­lém čes­kém pro­stře­dí a v ro­vi­ně takřka exis­ten­ci­ál­ní. Po­e­tic­ký do­ku­ment Pozdra­vu­ju a lí­bám vás všec­ki (2023) na­bí­dl sku­teč­ný pří­běh lás­ky v ča­se azy­lo­vé­ho ří­ze­ní a sdí­lel zku­še­nos­ti čes­ko-kurd­ské­ho pá­ru, kte­rý ne­má ani ve 21. sto­le­tí svou bu­douc­nost ve vlast­ních ru­kou. Kli­ma­tic­ká kri­ze pro­sa­ko­va­la do in­sce­na­cí Ra­dě­ji ze­ší­let v di­vo­či­ně na mo­ti­vy roz­ho­vo­rů Ale­še Pa­lá­na (2021), An­tie­va (2023) pod­le ži­vot­ní­ho pří­bě­hu před­chůd­ky­ně eko­fe­mi­nis­mu An­ny Pa­mmro­vé a Jed­nou nám za to děc­ka po­dě­ku­jou (2024). A opa­ko­va­ně jsme se k ní vra­ce­li i v rám­ci růz­ných dis­ku­sí. Té­ma­ty čes­ko-rom­ské­ho sou­ži­tí jsme se je­nom in­sce­nač­ně pří­mo za­bý­va­li už dva­krát a roz­hod­ně ne­kon­čí­me.

A pak jsou tu i té­ma­ta, pro kte­rá jsme za­tím ne­na­šli vhod­né (ro­zu­měj­te tře­ba i do­sti za­pá­le­né) spo­lu­pra­cov­ní­ky či spo­lu­pra­cov­ni­ce ne­bo správ­ný scé­nic­ký klíč, ale mů­že­me a chce­me je roz­ví­jet v rám­ci do­pro­vod­ných for­má­tů. Zejmé­na v rám­ci cyk­lu se­zon­ních dis­ku­sí provázek.téma, kte­rý při­pra­vu­je­me ve spo­lu­prá­ci s Lu­cií Čej­ko­vou z FSS MU­NI a je­jím stu­dent­stvem. Mys­lím, že hlav­ně zmi­ňo­va­né­mu vze­stu­pu kraj­ní pra­vi­ce a eko­no­mic­ké spo­lu­účas­ti Ev­ro­py ve vál­kách a ge­no­ci­dách se při­tom ne­vy­hne­me.