Br­něn­ská Di­vo­ká kach­na je roz­hod­ně zá­bav­něj­ší, než jak ji Ib­sen za­mýš­lel. Spo­je­ním Ná­rod­ní­ho di­va­dla Br­no s Di­va­dlem Al­den­te pra­cu­jí­cím s her­ci s Dow­no­vým syn­dro­mem na­víc ra­zant­ně vstu­pu­je do no­vé­ho in­ter­pre­tač­ní­ho rám­ce. Vý­raz­ným, až nad­měr­ným vy­u­ži­tím pro­jek­cí ovšem tro­chu ško­dí na­lé­ha­vos­ti, stej­ně ja­ko, ne­bo­jím se to na­psat, mnoh­dy ne­za­po­me­nu­tel­ným he­rec­kým vý­ko­nům.

Pře­nos re­a­lis­tic­ké­ho dě­je z kon­ce 19. sto­le­tí do sou­čas­né re­a­li­ty se při­ro­ze­ně ne­mohl ode­hrát bez vi­zu­ál­ních a tex­to­vých úprav. Tou nej­vi­di­tel­něj­ší je jed­no­znač­ně úvod­ní for­bí­na, jež do po­pře­dí uvá­dí mar­gi­nál­ní po­sta­vu pa­ní Sør­by­o­vé, je­jí před­sta­vi­tel­ka Ka­te­ři­na Liďá­ko­vá před­ve­de vskut­ku bo­ha­tý ko­me­di­ál­ní rejstřík. Z před­scé­ny si udě­lá de fac­to onewo­man show, v níž je je­jím úko­lem ba­nál­ní před­sta­ve­ní všech ostat­ních po­stav. Způ­sob, ja­kým tak či­ní, re­spek­ti­ve ener­gie, s níž do to­ho­to úko­lu vstu­pu­je, je str­hu­jí­cí.

Na scé­ně tvo­ře­né rastrem z trá­mů a růz­ně sto­jí­cích ra­di­á­to­rů už ovšem čle­no­vé Ekda­lo­vy a Wer­le­o­vy ro­di­ny za­čí­na­jí klo­pý­tat nejen fy­zic­ky, ale ta­ké ve svých ži­vo­tech a vzta­zích. Roz­po­hy­bu­je se zná­mý na­ra­tiv po le­tech v ho­rách se na­vrá­ti­vší­ho sy­na Gre­ger­se pod­ni­ka­te­le Hå­ke­na Wer­le­ho. Gre­gers (Vik­tor Kuz­ník) v du­chu ja­kých­si „ide­ál­ních ná­ro­ků“ za­čne sys­te­ma­tic­ky dro­lit dří­ve pev­né a šťast­né pou­to ro­di­ny Hjal­ma­ra Ekda­la. Hjal­mar v po­dá­ní Iva­na Dej­ma­la se roz­kro­ču­je me­zi do ne­be vo­la­jí­cí na­i­vi­tou, strach na­há­ně­jí­cí zá­had­nos­tí, dě­tin­skou uma­nu­tos­tí, ne­schop­nos­tí i au­to­ri­tář­stvím. Ne­za­řa­di­tel­nost a ne­u­cho­pi­tel­nost cha­rak­te­ru je­ho po­sta­vy ja­ko by vy­šly ze skle­pác­ké ma­go­rič­nos­ti a ho­ro­ro­vos­ti Hru­šín­ské­ho spa­lo­va­če. Bez Isa­be­ly Smeč­ky v ro­li man­žel­ky Gi­ny by ale byl di­vác­ký po­ži­tek z je­ho ne­za­po­me­nu­tel­né­ho vý­ra­zu po­lo­vič­ní. Je­ho po­sta­vu sa­mo­zřej­mě do­pl­ňu­je ta­ké upja­tý a neu­ro­tic­ký vý­raz Kuz­ní­ko­va Gre­ger­se. V kon­tras­tu ke Gi­ni­ně ra­ci­o­nál­ní ode­vzda­nos­ti ovšem vy­nik­ne Hjal­ma­ro­va ira­ci­o­na­li­ta nej­pro­ni­ka­vě­ji.

Trá­mo­vé scé­ně se za­vě­še­nou, surre­ál­ně vy­zní­va­jí­cí velry­bí kos­tí vé­vo­dí pro­jek­ční plát­no, na něž se ži­vě pro­mí­tá, co se ode­hrá­vá za ním. Prá­vě tam se znač­nou část před­sta­ve­ní zdr­žu­je Ha­na Bar­to­ňo­vá, host­ka z ře­če­né­ho Di­va­dla Al­den­te, ztvár­ňu­jí­cí ústřed­ní ro­li čtr­nác­ti­le­té Hjal­ma­ro­vy dce­ry Hed­vi­ky. Je to zá­ro­veň mís­to, kde se má na­chá­zet sym­bo­lic­ká di­vo­ká kach­na, a kte­ré je na­sy­ce­no dal­ší­mi ima­gi­na­tiv­ní­mi prv­ky scé­no­gra­fa Dra­ga­na Stoj­čev­ské­ho, ja­ko je vy­cpa­ný med­věd ne­bo chlu­pa­tý mr­ka­cí ká­men. Ty pod­tr­hu­jí zne­po­ko­ji­vost ztvár­ňo­va­né­ho svě­ta, ale ješ­tě ví­ce zne­po­ko­ji­vost vnitř­ních svě­tů po­stav, kte­ré ne­za­dr­ži­tel­ně spě­jí k tragé­dii, již ak­ce­le­ru­je prá­vě Gre­ger­so­vo zje­ve­ní.

Jed­ná se ovšem ta­ké o nej­slab­ší mís­to in­sce­na­ce. V ne­u­stá­lém od­bí­há­ní po­stav za plát­no, v dů­ra­zu na sym­bo­lic­ké od­ha­lo­vá­ní ne­zjev­ných, za­su­tých a po­tla­čo­va­ných udá­los­tí z mi­nu­la se vy­trá­cí mo­ti­va­ce po­há­ně­jí­cí Gre­ger­se k ot­ví­rá­ní Hjal­ma­ro­vých očí. V jed­nu chví­li Gre­gers, sko­ro za­po­me­nu­tý člen té­to spo­leč­nos­ti a Hjal­ma­rův dáv­ný pří­tel, vstou­pí do je­jich ak­tu­ál­ní re­a­li­ty a vzá­pě­tí už sle­du­je­me je­ho sna­hy o zni­če­ní spo­ko­je­né ro­di­ny, aniž by by­lo zřej­mé, proč to dě­lá, ja­ký z to­ho má uži­tek.

Skvě­le z to­ho­to ná­no­su po­ně­kud cha­o­tic­ké­ho lpě­ní na před­lo­ze vy­stu­pu­je Hed­vi­ka, pře­de­vším te­dy vol­ba ne­chat ji ztvár­nit he­reč­kou s Dow­no­vým syn­dro­mem. Ib­se­no­va Hed­vi­ka je od­sou­ze­na k ne­vi­do­mos­ti, Fri­čo­va Hed­vi­ka s ne­hra­ným hen­di­ke­pem po­sou­vá vztah me­zi ní a di­vá­kem do úpl­ně no­vé si­tu­a­ce. Když Ha­na Bar­to­ňo­vá v ro­li Hed­vi­ky za­kři­čí „nejsem de­ment“, má di­vák při­ro­ze­nou ten­den­ci se za­smát. S ohle­dem na he­reč­ku však při­chá­zí no­vá emo­ce – účast, sou­cit, ohle­du­pl­nost… Nut­no do­dat, že Bar­to­ňo­vá Hed­vi­ku před­ved­la su­ve­rén­ně, s mi­lou úpor­nos­tí a uvě­ři­tel­ně. Je to au­ten­tic­ký zá­ži­tek a je­jí vol­bu lze bez pře­há­ně­ní ozna­čit za klí­čo­vý pro cel­ko­vý ráz in­sce­na­ce.

O to víc ten­to fakt vy­nik­ne v kon­tras­tu k dal­ší vý­znam­né te­ma­tic­ké ro­vi­ně, již Frič do in­sce­na­ce za­kó­do­val. Ve­d­le křeh­kos­ti me­zi­lid­ských vzta­hů zkou­še­ných vněj­ší­mi si­la­mi je to sa­mo di­va­dlo. Iro­ni­zo­va­né je už ve vzpo­mí­na­né for­bí­ně a smr­tel­nou rá­nu do­sta­ne v sa­mém zá­vě­ru, kdy má sku­teč­ná smrt při­jít, jak pra­ví Ib­se­no­va před­lo­ha. Ne­slu­ší se pro­zra­zo­vat víc, jen to­lik, že zpo­chyb­ňo­vá­ní tra­dic, ji­ný­mi slo­vy opa­ko­vá­ní pravd do je­jich vy­prázd­nění je na­ko­nec to nej­pod­stat­něj­ší, na co Fri­čo­va ver­ze Di­vo­ké kach­ny upo­zor­ňu­je. A di­va­del­ní dí­lo ne­u­men­šu­jí ani roz­pa­ky nad jis­tou zkrat­ko­vi­tos­tí v re­žij­ním a dra­ma­tur­gic­kém ve­de­ní či pře­mí­rou vi­deo­pro­jek­cí.

Ná­rod­ní di­va­dlo Br­no a Di­va­dlo Al­den­te – He­nrik Ib­sen: Di­vo­ká kach­na. Pře­klad Ka­ro­lí­na Steh­lí­ko­vá, re­žie a úpra­va Jan Frič, dra­ma­tur­gie a úpra­va Mar­ta Ljub­ko­vá, scé­na Dra­gan Stoj­čev­ski, kos­týmy Ma­rek Cpin, hud­ba Ja­kub Kudláč, svě­tel­ný de­sign Jan Hu­go Hejzlar, vi­deo Do­mi­nik Žiž­ka, hu­deb­ní de­sign Da­vid Her­zig, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce Bar­ba­ra Gre­go­ro­vá, od­bor­ná spo­lu­prá­ce Jit­ka Vrb­ko­vá. Pre­mi­é­ra 30. led­na 2026 v Ma­he­no­vě di­va­dle.