„Co na tom, že opa­ry nad čtvr­tí Ha­zá­rí­bá­gh pách­nou tak, až se člo­vě­ku zve­dá ža­lu­dek. V kaž­dém po­řád­ném ob­chod­ním cen­t­ru je pře­ce kli­ma­ti­za­ce.“ Tak kon­čí kni­ha Ži­vot na mí­ru, jež vy­šla v edi­ci Pro­kle­tí re­por­té­ři slo­ven­ské­ho vy­da­va­tel­ství Ab­synt. Pol­ský in­ves­ti­ga­tiv­ní no­vi­nář Ma­rek Ra­bij se spe­ci­a­li­zu­je na pro­ble­ma­ti­ku glo­ba­li­za­ce a roku 2013 se vy­dal do Ban­gla­déše, aby za­zna­me­nal zří­ce­ní to­vár­ny Ra­na Pla­za. Nejel tam ovšem pro­to, aby nej­tragič­těj­ší udá­lost v his­to­rii tex­til­ní­ho prů­mys­lu na­fo­til a na­psal o něm zprá­vu, kte­rou za pár dní na ti­tul­ních strán­kách pře­kry­je ji­ná svě­to­vá ka­ta­stro­fa. Roz­ho­dl se po­no­řit hlou­bě­ji a roz­krýt spod­ní vrst­vy fun­go­vá­ní prů­mys­lu, je­ho do­pa­dy na ce­lo­svě­to­vou eko­no­mi­ku. A pře­de­vším chtěl uká­zal ně­ko­lik pří­bě­hů míst­ních oby­va­tel. Těch, kte­ří ne­dáv­no po­hřbi­li své blíz­ké, těch, kte­ří stá­le v po­dob­ných to­vár­nách dřou, těch, kte­ří pře­ží­va­jí ve slu­mech a lep­ší bu­douc­nost je roz­hod­ně ne­če­ká.

Re­por­táž ur­či­tě ne­na­pra­ví svět, ale mož­ná má sí­lu pár dal­ších li­dí po­sta­vit před di­le­ma, zda bu­dou po­kra­čo­vat ve vy­ko­řis­ťo­vá­ní. Ra­bij totiž na frá­ze, že jed­not­li­vec ne­změ­ním nic a za vše mo­hou pou­ze vel­ké to­vár­ny, vel­ké ob­choďá­ky a vel­ká (po­li­tic­ká) zví­řa­ta, tak úpl­ně ne­vě­ří. Je­ho re­por­táž­ní styl je věc­ný, do­ká­že po­psat mís­ta, pří­běhy a si­tu­a­ce ve­li­ce ži­vě, roz­hod­ně ne­mo­ra­li­zu­je. Přes­to si trou­fám říct, že si po pře­čte­ní roz­mys­lí­te, zda si příš­tě kou­pí­te tri­ko, kte­ré by­lo vy­ro­be­no tře­ba v Ban­gla­déši. Ra­bij totiž v kni­ze zdo­ku­men­to­val ta­ké dět­skou prá­ci, dlou­hé smě­ny, kdy ne­ní za­měst­nan­cům do­vo­le­nou ani si za­jít na zá­chod. A to čte­ná­ře zkrát­ka mu­sí při­mět k za­myš­le­ní, co a v ja­kém množ­ství vlast­ně k ži­vo­tu po­tře­bu­je.

Na­bí­zí se pa­ra­le­la s re­por­tá­že­mi Sa­ši Uh­lo­vé, kte­ré poz­dě­ji vy­šly kniž­ně ja­ko Hr­di­no­vé ka­pi­ta­lis­tic­ké prá­ce. No­vi­nář­ce se po­da­ři­lo ale­spoň tro­chu změ­nit pře­mýš­le­ní o na­ku­po­vá­ní a spo­tře­bě v Čes­ku a roz­hod­ně v tom ne­by­la sa­ma, v ro­ce 2016 na­pří­klad vznik­la mo­bil­ní apli­ka­ce Bez An­dre­je, kte­rá po na­ske­no­vá­ní čá­ro­vé­ho kó­du pro­duk­tu zob­ra­zi­la, jest­li po­chá­zí z fi­rem hol­din­gu Ag­ro­fert. V ro­ce 2020 se pak ob­je­vi­la apli­ka­ce Bez Hol­din­gu, kte­rá umí ozna­čit tře­ba ta­ké zbo­ží Mi­rosla­va To­ma­na.

Re­por­táž Ži­vot na mí­ru po­má­há uvě­do­mit si skry­té ná­kla­dy na­še­ho spo­tře­bi­tel­ské­ho ži­vo­ta. A vý­cho­dis­kem z té­to no­vé de­pre­se mů­že být tře­ba pří­klon k slow fa­shi­on¹. Mi­mo­cho­dem apli­ka­ce ozna­ču­jí­cí nefé­ro­vou, ne­e­tic­kou a ne­u­dr­ži­tel­nou mó­du a kos­me­ti­ku ta­ké exis­tu­jí (na­pří­klad aus­tral­ská apli­ka­ce Go­od On You) a tvůr­ci ob­le­če­ní, kte­ří dba­jí na udr­ži­tel­nost a eti­ku ce­lé­ho vý­rob­ní­ho pro­ce­su ta­ky. Sta­čí se roz­hod­nout.

RA­BIJ, M.: Ži­vot na mí­ru. Pře­klad Mi­cha­e­la Be­ne­šo­vá. Ži­li­na, Ab­synt 2021. 176 s.

——————-

1. Pro slow fa­shi­on (po­ma­lá mó­da) jsou pod­stat­né eko­lo­gic­ké i etic­ké aspek­ty vý­ro­by. Je dlou­ho­do­bě udr­ži­tel­ná a dá­vá před­nost kva­li­tě před kvan­ti­tou. Slow fa­shi­on vy­bí­zí k re­spek­tu k pří­ro­dě i lid­ským prá­vům. Fast fa­shi­on (rych­lá mó­da) se vy­rá­bí v ob­rov­ském množ­ství bez ohle­du na ži­vot­ní pro­stře­dí či pra­cov­ní pod­mín­ky za­měst­nan­ců s je­di­ným cí­lem – aby by­la vel­mi lev­ná a zisk z je­jí­ho pro­de­je byl co nej­vět­ší. Tak­to vy­ro­be­né oděvy na­jde­te na­pří­klad v ře­těz­cích H&M, Za­ra, C&A, She­in, Pri­mark. ↩︎