V sym­pa­tic­ké ban­ce – je-li ta­ko­vá ban­ka před­sta­vi­tel­ná. Ža­da­tel o půjč­ku se ner­vóz­ně vr­tí na žid­lič­ce a pro­ti ně­mu se­dí ban­kov­ní úřed­ník, za nímž sto­jí dal­ší ban­kov­ní úřed­ni­ce. Oba se usmí­va­jí. Před ža­da­te­lem je plas­to­vý ke­lí­mek s vo­dou.

Úřed­ník:           Vy si chce­te půj­čit?

Úřed­ni­ce:         Pe­ní­ze?

Úřed­ník:           Od nás?

Úřed­ni­ce:         To­lik?

Ža­da­tel:             To je hod­ně?

Úřed­ni­ce:         Tak zá­le­ží

Úřed­ník:           Jo, jo, hod­ně zá­le­ží.

Ža­da­tel:            Na čem?

Úřed­ník:          Zda to spla­tí­te.

Úřed­ni­ce:         Vý­bor­ně, ko­le­go, krás­ná spo­lu­prá­ce.

Ža­da­tel:            Spla­tím. Jis­tě.

Úřed­ni­ce:         Má­te strach?

Ža­da­tel:            Já?

Úřed­ni­ce:         Má­te, ale to mít ne­mu­sí­te.

Úřed­ni­ce:         Jste ner­vóz­ní.

Ža­da­tel:            Ne, nejsem.

Úřed­ni­ce:        Ale nelže­te. Po­tí­te se. Ja­ko on. Ač­ko­li si za­tím ve­de dob­ře. Je tu ale no­vý. Ja­ko vy.

Úřed­ník:          Ano, bu­du váš osob­ní ban­kéř.

Úřed­ni­ce:        A já na vše do­hléd­nu. Jsem Vě­ra.

Úřed­ník:          Já Adam.

Ža­da­tel:            To mě tě­ší.

Úřed­ník:          Nejde o to, zda to spla­tí­te, ale zda to mů­že­te spla­tit. To jsou dvě vě­ci.

Úřed­ni­ce:        Přes­ně.

Ža­da­tel:            Aha.

Úřed­ník:          Co dě­lá­te?

Ža­da­tel:            Dou­fám, že mi půj­čí­te.

Úřed­ník:          Prá­ce. Ja­kou prá­ci má­te?

Úřed­ni­ce:        Ne­bo­li čím se ži­ví­te.

Ža­da­tel:            To je jed­no a to­též?

Úřed­ník:          Bý­vá to tak.

Ža­da­tel:            Píšu.

Úřed­ník:          Co?

Ža­da­tel:            Hry, scé­ná­ře, ob­čas ně­co ma­lé­ho a tak.

Úřed­ník:          Aha. No to… hmm. Aha.

Úřed­ni­ce:        No, ano, správ­ná re­ak­ce ko­le­go. A dál?

Ža­da­tel:            Re­ží­ru­ju. V di­va­dle. Ta­ky ob­čas.

Úřed­ni­ce:        V ja­kém?

Úřed­ník:          V Ná­rod­ním tře­ba?

Oba se za­smě­jí…

Úřed­ni­ce:        To se vám po­ved­lo, Ada­me.

Ža­da­tel:            Co je správ­ná od­po­věď?

Úřed­ni­ce:        Kdy­by v Ná­rod­ním, tak to je Lous­ká­ček, tam bys­te mi uměl se­hnat mís­to, dvě tři čty­ři? To by po­moh­lo.

Ža­da­tel:            To je ba­let. Já re­ží­ru­ju či­no­hru.

Úřed­ni­ce:   Za­jí­ma­vé.

Ža­da­tel:             To ří­ká­me po pre­mi­é­rách.

Úřed­ník:           Za­jí­ma­vé.

Ža­da­tel:            Když se nám to moc ne­zdá­lo. Když si ne­ví­me ra­dy, co říct.

Úřed­ni­ce:        Tak to po­u­ží­vá­te stej­ně ja­ko já. Ja­ká ná­ho­da!  

Úřed­ník:          Bu­de­te chtít i dru­hou kar­tu?

Ža­da­tel:            K če­mu?

Úřed­ník:          Mas­ter­ca­rd a Vi­sa, ně­kde jed­na jin­de dru­há.

Úřed­ni­ce:        A ne­za­po­meň?

Úřed­ník:          Pro­sím? Ach ano, a kre­dit­ní ta­ky?

Ža­da­tel:            Asi ne, dě­ku­ju.

Úřed­ni­ce:        Na kre­dit­ní je lep­ší po­jiš­tě­ní na led­ni­ce tře­ba, na prač­ky, del­ší zá­ru­ka, jen tak. To jed­na mo­je ka­ma­rád­ka si po­ří­di­la prač­ku, za dva a půl roku jí ode­šla a jen dí­ky to­muhle spe­ci­ál­ní­mu po­jiš­tě­ní ji moh­la oka­mži­tě vy­mě­nit a ne­mu­se­la mít ne­na­dá­lé vý­da­je, moh­la od­jet k mo­ři, výs­kat si, ra­do­vat se. Skvě­lé kre­ve­ty tam mě­li. Pa­rá­da pros­tě. Roz­mys­le­te si to. Ta kre­dit­ní kar­ta je zdar­ma, pa­ne re­ži­sé­re.  

Úřed­ník:          Na rok.

Úřed­ni­ce:        A při­po­jiš­tě­ní mů­že­me při­dat.

Úřed­ník:          Zdar­ma.

Ža­da­tel:            To ne.

Úřed­ník:          Ale je to pár ko­run. Mě­síč­ně.

Ža­da­tel:            Tak­že mi půj­čí­te?

Úřed­ník:          Ale co dě­lá­te za tu prá­ci? Z če­ho nám to spla­tí­te?

Ža­da­tel:            No z té re­žie asi.

Úřed­ník:          To je pra­vi­del­né?

Ža­da­tel.            Ne, ale ně­kdy je to víc, ně­kdy mé­ně tře­ba. Zá­le­ží.

Úřed­ník:          Ale pe­ní­ze ně­ja­ké má.

Ža­da­tel:            Kde?

Úřed­ník:          Na spo­ří­cím.

Ža­da­tel:            A to zna­me­ná?

Úřed­ník:          Mů­že­me mu půj­čit.

Úřed­ni­ce:        Vez­me­te si to na tri­ko, Ada­me?

Ža­da­tel:            Vez­mě­te si to na tri­ko Ada­me. Pro­sím.

Úřed­ni­ce:        Ne­tlač­te na Ada­ma, Adam je tu no­vý, ne­má zku­še­nos­ti, ne­ní si jis­tý, zda tu chce zů­stat, zda tu vi­dí svou bu­douc­nost, že?

Úřed­ník:          Vi­dím.

Úřed­ni­ce:        Zda je to je­ho vysně­ná prá­ce. Ne­ví. Vá­há.

Úřed­ník:          Ne­vá­hám. Vím.

Úřed­ni­ce:        Adam stu­do­val ta­ky umě­ní, ví­te?

Ža­da­tel:            Oprav­du? Co?

Úřed­ník:          Ale. To ne­sto­jí za řeč.

Úřed­ni­ce:        Ale jen se při­znej, Ada­me.

Úřed­ník:          Kul­tu­ro­lo­gii.  

Úřed­ni­ce:        To je sko­ro ja­ko to va­še di­va­dlo. A to Adam vy­u­ží­vá. Hod­ně nás tu ba­ví o obě­do­vých pauzách. Má to v so­bě. Bys­te ho mohl ně­kam ob­sa­dit, ne? Cho­dil by po prá­ci.

Ža­da­tel:            No, teď bych spí­še po­tře­bo­val tu půjč­ku.

Úřed­ni­ce:        No je to na Ada­mo­vi sa­mo­zřej­mě, já ja­ko bych tu ne­by­la.

Úřed­ník:          Tak ano, ano.

Ža­da­tel:            Ano?

Úřed­ni­ce:        Vez­me­te si to te­dy na tri­ko, Ada­me?

Úřed­ník:          Co?

Úřed­ník:          Půj­čit fi­nanč­ní pro­střed­ky ban­ky člo­vě­ku bez prá­ce.

Ža­da­tel:            Já nejsem bez/

Úřed­ni­ce:        /Pssst. Já tu nejsem kvů­li vám. Já tu jsem kvů­li Ada­mo­vi, kvů­li je­ho ško­le­ní, je­ho lep­ším pra­cov­ním ná­vy­kům. Tak jak se roz­hod­ne­te, Ada­me?

Ža­da­tel:            Po­šlu na vás po­chva­lu.

Úřed­ník:          Dě­ku­ju.

Úřed­ni­ce:         Tu po­chva­lu ob­dr­žím já.  

Ža­da­tel:            Mám dneska svá­tek.

Úřed­ni­ce:        No, a to je krás­né, to vám rá­da po­skyt­nu čtvr­tou kar­tu. Na půl roku zdar­ma. Zla­tá se vstu­pem do le­tišt­ních sa­lón­ků. Kam po­le­tí­te?

Ža­da­tel:            Ni­kam, bu­du splá­cet hy­po­té­ku.

Úřed­ni­ce:        Ne­boj­te, to vám ne­hro­zí, mů­že­te si klid­ně ně­kam za­le­tět. Vi­dím, že má­te na spo­ří­cím účtě sku­teč­ně roz­to­mi­lý pol­štá­řek, to na ně­ja­ký pl­no­hod­not­ný eu­ro­vej­káč vy­sta­čí a k to­mu pro­sec­co na le­tišt­ním sa­lón­ku, už teď vám zá­vi­dím. Jak já bych le­tě­la, hned bych ně­kam le­tě­la, ale to já si ne­mo­hu do­vo­lit, já mu­sím pra­co­vat, ne ja­ko vy, vy mů­že­te mít vol­no kdy­ko­li si za­ma­ne­te, to mu­sí být krás­ný ži­vot.

Úřed­ník:          Můžu Vám ješ­tě ně­jak po­mo­ci?

Ža­da­tel:            Tak­že mi ne­půj­čí­te?

Úřed­ni­ce:        Vý­bor­ně, Ada­me. Pů­jde vám to. A vy nás omluv­te, pa­ne re­ži­sé­re, ne­ber­te si to osob­ně, je to je­nom prá­ce, nic víc. Na co bys­te nás po­zval do di­va­dla?

KO­NEC