Před mno­ha le­ty (ješ­tě než jsem se vzda­la před­sta­vy, že bych moh­la na­jít čes­ké­ho psy­cho­lo­ga, kte­rý by do­ká­zal po­cho­pit, co zna­me­ná po­hy­bo­vat se v té­to spo­leč­nos­ti ja­ko člo­věk s ji­na­kos­tí) jsem se­dě­la v tem­né če­kár­ně a dou­fa­la, že mi bu­de di­a­gnos­ti­ko­vá­no ADHD. Psy­cho­log měl zpož­dě­ní a já jsem se roz­hod­la udě­lat ně­co, co je v čes­ké kul­tu­ře téměř ne­mys­li­tel­né: roz­sví­ti­la jsem.

Na zá­kla­dě to­ho­to či­nu mi ře­kl, že má po­de­zře­ní spí­še na an­ti­so­ci­ál­ní po­ru­chu osob­nos­ti než na ADHD. Let­mo jsem na něj po­hléd­la a všimla si po­li­ce pl­né sen­za­cechti­vých knih o psy­cho­pa­tech a sé­ri­o­vých vra­zích. Zů­stat v míst­nos­ti o sa­mo­tě s po­měr­ně vzrost­lým mu­žem, je­hož fan­ta­zie se zdá­la být znač­ně za­měst­na­ná vraž­da­mi, ne­byl zrov­na uklid­ňu­jí­cí za­čá­tek.

Roz­ho­vor se od­klo­nil od mé di­a­gnó­zy ve chví­li, kdy zjis­til, že jsem Ži­dov­ka a vy­růs­ta­la jsem v Iz­ra­e­li. Oka­mži­tě zmí­nil Fau­du, po­pu­lár­ní iz­ra­el­ský se­ri­ál o taj­ných vo­jen­ských jed­not­kách, zná­mý svým na­ci­o­na­lis­tic­kým tó­nem a ne­cit­li­vým zob­ra­ze­ním Pa­les­tin­ců. Ře­kl mi, že Iz­ra­el­ce ob­di­vu­je, pro­to­že za­bí­je­jí mus­li­my. Za­ry­la jsem prs­ty do křes­la a za­ča­la se po­tit.

Před­po­klá­dal, že je­ho vý­rok při­jmu ja­ko kom­pli­ment. Čes­ká re­pub­li­ka je totiž mís­to, kde se fi­lo­se­mi­tis­mus¹ a hlu­bo­ce za­ko­ře­ně­ná ne­dů­vě­ra vů­či mus­li­mům se­tká­va­jí a vy­tvá­ře­jí pro­stor pro ne­o­cho­tu na­slou­chat pro-pa­les­tin­ským ži­dov­ským hla­sům. An­ti-si­o­nis­tic­ké ži­dov­ské per­spek­ti­vy zde exis­tu­jí, ale čas­to jsou po­va­žo­vá­ny za okra­jo­vé a hla­si­tí an­ti-si­o­nis­tič­tí Ži­dé če­lí ob­vi­ně­ním z an­ti­se­mi­tis­mu – zříd­kakdy jsou vní­má­ni ja­ko le­gi­tim­ní sou­část spek­tra ži­dov­ské­ho po­li­tic­ké­ho a etic­ké­ho myš­le­ní.

Na­u­či­la jsem se, že Žid smí být v té­to ze­mi jen jed­ním: vě­cí mi­nu­los­ti. Ži­dé v Čes­ké re­pub­li­ce jsou ti, kte­ří ma­jí být při­po­mí­ná­ni, stu­do­vá­ni, do ur­či­té mí­ry ro­man­ti­zo­vá­ni, ale ži­ví Ži­dé ne­smě­jí na­ru­šo­vat zná­mé na­ra­ti­vy. Mno­ho Če­chů s nad­še­ním na­vště­vu­je ži­dov­ské hřbi­to­vy a sy­na­go­gy, ale je­jich nad­še­ní sláb­ne ve chví­li, kdy se se­t­ka­jí s Ži­dem, kte­rý pod­po­ru­je vy­má­há­ní me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va v Ga­ze. Sil­ně je zner­vóz­ňu­je Ži­dov­ka, kte­rá to, co se dě­je v Ga­ze, na­zý­vá ge­no­ci­dou. Sta­čí na­ru­šit ten­kou vrst­vu fi­lo­se­mi­tis­mu a uká­že se, že Če­ši se čas­to vní­ma­jí ja­ko ná­rod z vět­ši­ny pros­tý an­ti­se­mi­tis­mu, což his­to­ric­ky ne­od­po­ví­dá sku­teč­nos­ti.

Hla­sy ve ve­řej­ném pro­sto­ru

Ne­o­cho­ta při­jí­mat pro-pa­les­tin­ské Ži­dy je po­si­lo­vá­na i ve ve­řej­ném pro­sto­ru. Vy­ja­d­řo­vat pro-pa­les­tin­ský po­stoj v Čes­ké re­pub­li­ce je slo­ži­té ta­ké pro­to, že ma­in­stre­a­mo­vá mé­dia a vel­ká část aka­de­mic­ké­ho dis­kur­zu o Pa­les­ti­ně a Iz­ra­e­li udr­žu­jí ve­řej­nost v ne­pro­ble­ma­ti­zo­va­né, tak­zva­ně pro-iz­ra­el­ské po­zi­ci. Zpra­vo­daj­ství pre­zen­tu­je si­tu­a­ci prizma­tem iz­ra­el­ských bez­peč­nost­ních obav, za­tím­co pa­les­tin­ské utr­pe­ní je si­ce uzná­vá­no, ale zů­stá­vá z vel­ké čás­ti ne­pro­zkou­ma­né. Ví­ce než dva roky po 7. říj­nu je zpra­vo­daj­ství stá­le ukot­ve­no ve zlo­či­nech spácha­ných Ha­má­sem na Iz­ra­el­cích.

Vý­znam­ný no­vi­nář tak mů­že ob­ha­jo­vat po­u­ži­tí bí­lé­ho fos­fo­ru – lát­ky, kte­rá pro­pa­lu­je ků­ži a tká­ně a je pod­le me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va sil­ně ome­ze­ná — ja­ko „le­gi­tim­ní vo­jen­ský ná­stroj“, aniž by če­lil vý­raz­něj­ší kri­ti­ce, za­tím­co vy­síd­le­ní ví­ce než mi­li­o­nu oby­va­tel Ga­zy, ší­ře­ní ne­lé­če­ných ne­mo­cí a zá­měr­né hla­do­vě­ní ci­vi­lis­tů zů­stá­vá na okra­ji ve­řej­né­ho zájmu. Je vý­mluv­né, že ten­týž no­vi­nář, kte­rý ob­ha­jo­val po­u­ži­tí bí­lé­ho fos­fo­ru, ve fa­ce­boo­ko­vém pří­spěv­ku ká­ral ne­si­o­nis­tic­ké Ži­dy za to, že „ne­vy­sly­ší vo­lá­ní své ži­dov­ské kr­ve“, čímž opa­ko­val ja­zyk et­nic­ké­ho na­ci­o­na­lis­mu. To, že je­ho vol­ba slov zů­stá­vá bez po­všim­nu­tí, vy­po­ví­dá o hra­ni­cích při­ja­tel­né­ho dis­kur­zu i o tom, do ja­ké mí­ry jsou ně­kte­ré for­my ra­si­a­li­zo­va­né­ho myš­le­ní na­dá­le nor­ma­li­zo­vá­ny.

Čes­ká aka­de­mic­ká sfé­ra na­víc brá­ní změ­ně dis­kur­zu. Dis­ku­se o pa­les­tin­ských úmr­tích jsou ve­de­ny tak od­ta­ži­tým, pro­cedu­rál­ním tó­nem, že se lid­ské ztrá­ty stá­va­jí abs­trak­cí. Ho­vo­ří se o efek­ti­vi­tě vo­jen­ské ak­ce, čí­sel­ných vý­sled­cích a po­mě­rech. Sly­še­la jsem vý­znam­né aka­de­mic­ké hla­sy po­pi­so­vat ti­sí­ce ci­vil­ních obě­tí spo­lu s po­dob­ným po­čtem před­po­klá­da­ných mi­li­tan­tů ja­ko „dob­rý po­měr“. Je těž­ké si před­sta­vit, že by byl ta­ko­vý ja­zyk po­u­žit, kdy­by oběť­mi by­li bí­lí Ev­ro­pa­né ne­bo Ži­dé.

Sta­la jsem se ak­ti­vist­kou, pro­to­že jsem po­sled­ní dva roky v kon­tak­tu s Pa­les­tin­ci v Ga­ze i na Zá­pad­ním bře­hu, a pří­běhy, kte­ré jsem sly­še­la, mě bu­dou pro­ná­sle­do­vat až do kon­ce ži­vo­ta. Mo­hu vám vy­prá­vět o zka­že­ném jíd­le a pod­vý­ži­vě, o svém pří­te­li, kte­rý strá­vil čty­ři­cet ho­din sna­hou zís­kat je­di­ný py­tel mou­ky, jen aby mu byl vzá­pě­tí ukra­den. Mo­hu vám vy­prá­vět o dě­tech, kte­ré by­ly za­stře­le­ny, když se­dě­ly ve­d­le svých ro­di­čů, o mě­sí­cích strá­ve­ných ve sta­nech, kte­ré by­ly cí­lem pal­by z mu­ni­ce do­da­né Ev­ro­pou, včet­ně Čes­ké re­pub­li­ky.

I zdán­li­vě men­ší, ale po­řád ne­sne­si­tel­né tragé­die na mě sil­ně do­lé­ha­jí. Můj šest­nác­ti­le­tý pří­tel při­šel o svou koč­ku, pak ji na­šel, a na­ko­nec ji prav­dě­po­dob­ně ztra­til na­vždy. Mlu­ví o ní čas­to. Mlu­ví ta­ké a o tom, že by si přál, aby je­ho tě­lo pře­sta­lo růst, aby zmi­zel, mís­to aby po­kra­čo­val ve svě­tě, kte­rý mu ne­dá­vá žád­ný dů­vod k na­dě­ji. Už dva roky ho ne­u­stá­le bo­lí zu­by, způ­so­bem, kte­rý mi při­po­mněl mé pra­ro­di­če po dru­hé svě­to­vé vál­ce. I oni z vál­ky vy­šli bez zu­bů, bez do­mo­va a bez ro­di­ny.

Li­dé z Ga­zy, kte­ré znám, mi při­po­mí­na­jí ge­ne­ra­ci mých pra­ro­di­čů. Je to všech­no tak po­vě­do­mé. Mám po­cit, ja­ko by to by­la mo­je vlast­ní his­to­rie — až po de­tail svě­ta, kte­rý od­vra­cí zrak a za­ví­rá před ni­mi své hra­ni­ce. Stej­ně ja­ko to udě­lal nám. Pod­po­ra té­to ge­no­ci­dy ze stra­ny Ži­dů je pro mě, a pro mno­ho dal­ších Ži­dů, nej­vět­ší zra­dou na­še­ho li­du. Jak mů­že­me my, kte­ří jsme vy­růs­ta­li s pra­ro­di­či, je­jichž pa­že by­ly po­te­to­va­né čís­ly, pod­po­ro­vat to­též?

Hla­sy vy­vra­ce­jí­cí exis­tu­jí­cí na­ra­ti­vy

Exis­tu­je ně­ko­lik dů­vo­dů, proč jsou ži­dov­ské pro-pa­les­tin­ské hla­sy v té­to ze­mi zříd­ka sly­šet. Jed­ním z nich je de­mo­gra­fie: v dů­sled­ku ge­no­ci­dy zde ne­ní mno­ho Ži­dů, a roz­ma­ni­tost per­spek­tiv je tak ome­ze­ná. Je to však ta­ké otáz­ka to­ho, kte­ré hla­sy je do­vo­le­no sly­šet. Čes­ká mé­dia a ve­řej­ný dis­kurz obec­ně zvý­raz­ňu­jí ži­dov­ské hla­sy, kte­ré po­tvr­zu­jí exis­tu­jí­cí na­ra­ti­vy, za­tím­co ty, kte­ré je zpo­chyb­ňu­jí, mar­gi­na­li­zu­jí. Žid, kte­rý od­po­ví­dá oče­ká­va­né­mu scé­ná­ři, je při­ja­tel­ný; ten, kte­rý ho na­ru­šu­je, ni­ko­li.

Ne­mo­hu se ubrá­nit po­ci­tu, že ži­dov­ská že­na, kte­rá vy­stu­pu­je pro­ti ge­no­ci­dě, je ně­čím, na co Čes­ká re­pub­li­ka za­tím ne­ní při­pra­ve­na — prá­vě kvů­li vlast­ní mi­nu­los­ti. Ve­d­le ev­rop­ské ge­no­ci­dy mi­nu­lé­ho sto­le­tí zů­stá­vá mno­ho čás­tí čes­ké psy­chi­ky ne­pro­zkou­ma­ných. Pro­to mů­že být ci­zin­ka snad­no ozna­če­na ně­kte­rý­mi čes­ký­mi psy­cho­lo­gy za hys­te­ric­kou ne­bo jí mů­že být při­sou­ze­na an­ti­so­ci­ál­ní po­ru­cha osob­nos­ti, ale když je roz­po­zná­na ja­ko ži­dov­ská Iz­ra­el­ka, mů­že být ná­h­le vní­má­na ja­ko sil­ná a mi­li­ta­ris­tic­ká. Ja­ko že­na, u níž se před­po­klá­dá, že si uží­vá ná­si­lí pácha­né na li­dech s tmavší bar­vou ple­ti a je na ně hr­dá. A prá­vě za to je ob­di­vo­vá­na.

Ne­o­cho­ta čes­ké spo­leč­nos­ti na­slou­chat nám, an­ti-si­o­nis­tic­kým Ži­dům, od­rá­ží šir­ší pro­blémy ra­sis­mu a se­lhá­ní em­pa­tie, kte­ré, po­kud ne­bu­dou ře­še­ny, hro­zí, že za­ne­cha­jí čes­kou ve­řej­nost dez­o­ri­en­to­va­nou v otáz­ce Pa­les­ti­ny a na špat­né stra­ně dě­jin.

Ob­rá­zek: Cha­nu­ko­vý mí­ro­vý pro­test, 2025. Jewish Voice of Pe­a­ce, zdroj zde.