Je to vždy setkání konkrétní události s charakterem prožívajícího a jeho momentálního emočního nastavení. Může to být koneckonců blbost, s níž se čtenáři neztotožní, ale jen proto, že to není jejich „zážitek“, tedy něco zažitého. Jen zprostředkovaná událost. V pozici autora mám povinnost objektivizovat. Hledat průsečíky s neznámými, což je sice zábavné a dobrodružné, ale nutně redukující. Nutkání napsat o vídeňské bilanční výstavě performerky Mariny Abramović jako o tom nejdůležitějším, co jsem v loňském roce zažil a co ještě čtenáři mohou stejně jako já zažít, musím potlačit, protože o tom pojednávám v jiném textu v Díle. Na tomto místě zanechávám jen poznámku: pokud stejně jako já trpíte na performance na hranici snesitelnosti s násilně ovlivňujícím potenciálem, pak nutně musíte jet do vídeňské Albertiny. Přehlídka toho nejdůležitějšího z práce legendy akčního umění je tu k vidění do 1. března. Vřele doporučuji spojit ji s výstavou Mapping the 60s v MUMOK, kde lze vidět také akci Yoko Ono Cut Piece (1964) výrazně připomínající, respektive snad inspirující Marinu Abramovič k její průlomové performanci Rhythm 0 (1974). V obou případech šlo s odstupem deseti let o vybídnutí diváctva k přímé interakci s tělem performerky ve snaze poukázat na toxické chápání materiality umění.
Tenhle text si nicméně zaslouží odkaz na domácí prostředí a nakonec i něco ze mě. Je to koneckonců můj největší kulturní zážitek. A ten se, nedá se nic dělat, týká i paralelní činnosti kolegů z Díla. V politice by se tomu dalo říct střet zájmů. Nejsme ale v politice, tak co jako. Ale vlastně šlo taky svým způsobem o dotek s materialistou umění, přímo s materialistou umělce.
V druhé polovině září 2025 se tak jako posledních 32 let konal festival …příští vlna / next wave…, na němž od roku 2010 spolupracuju jako korektor či editor zpravodaje Tsunami. Letos však poprvé také jako vystupující – s mým hudebním duem MAD. Byli jsme součástí programu předávání poct v Čítárně Unijazz, což by samo o sobě na takové množství písmen, jež jsem tomu doteď věnoval, nestačilo. Součástí stejného programu byla ovšem taky legenda českého undergroundu Vráťa Brabenec s projektem Pražský enigmatický orchestr. S Vráťou jsem pro Nextku, potažmo pro knihu Tváře alternativy vedl rozhovor už v roce 2022 a byl to zážitek se spoustou piva a nikotinu. Mluvili jsme o Ginsbergovi i Mejlovi Hlavsovi i současném jakože undergroundu. Rozuměli jsme si. Aspoň myslím. A najednou se tenhle člověk z Plastiků a Křižovnické školy ocitnul na stejném pódiu jako já. Můj pocit pološílené grupie, která se v gravitačním poli svého hrdiny cítí jako král, nezměnil ani fakt, že během naší produkce Vráťa seděl na dvorku Čítárny a ve společnosti kolegy harmonikáře řval na celý Žižkov nějaké přisprostlé songy a vždycky, když šel někdo ven s pivem nebo dovnitř pro pivo, nás rušil. Byl to přece Vráťa. Když vás ruší Vráťa Brabenec, je to jako byste v nějakém androšském baráku mluvili s dalšími pošetilci o svobodě a poezii a najednou mezi vás přišla sama Svoboda a Poezie. Byl jsem jako pološílená grupie. Ale na plakátku. A o tyhle plakátky jde. Ty lákají a zpětně znovu a znovu nechávají prožít. Máte je v hlavě, nalepené žvejkou na zdi nebo vyfocené v telefonu a sem tam si na ně vzpomenete, popatříte na ně. A zase to všechno zažíváte.
Vráťa svůj koncert ani nedohrál, odešel prakticky uprostřed písničky na cigáro a už na dvorku zůstal. Pak jsme ladili a hráli my. Vráťa byl furt venku, ale tak nějak i uvnitř. Zpíval jsem naše písně v duetu s člověkem, jemuž jsem byl úplně u zadku, ale sdíleli jsme plakátek. Chtěl bych tomu říkat mezigenerační kontinuita, kdyby to nebyla do nebe volající troufalost. Stejně jsem byl celý ten večer jako na obláčku. A to jen díky Nextce – tenhle festival je prostě… ale vždyť už to víte. Přijďte na podzim na další ročník, a i když nebudete s Vráťou na pódiu, zažijete to. Zažijete TO. Zážitek.
(Autorem úvodní fotografie je Kamil Košun.)

