Je to vždy se­tká­ní kon­krét­ní udá­los­ti s cha­rak­te­rem pro­ží­va­jí­cí­ho a je­ho mo­men­tál­ní­ho emoč­ní­ho na­sta­ve­ní. Mů­že to být ko­nec­kon­ců bl­bost, s níž se čte­ná­ři ne­zto­tož­ní, ale jen pro­to, že to ne­ní je­jich „zá­ži­tek“, te­dy ně­co za­ži­té­ho. Jen zpro­střed­ko­va­ná udá­lost. V po­zi­ci au­to­ra mám po­vin­nost ob­jek­ti­vi­zo­vat. Hle­dat prů­se­čí­ky s ne­zná­mý­mi, což je si­ce zá­bav­né a dob­ro­druž­né, ale nut­ně re­du­ku­jí­cí. Nutká­ní na­psat o ví­deň­ské bi­lanč­ní vý­sta­vě per­for­mer­ky Ma­ri­ny Abra­mo­vić ja­ko o tom nej­dů­le­ži­těj­ším, co jsem v loň­ském ro­ce za­žil a co ješ­tě čte­ná­ři mo­hou stej­ně ja­ko já za­žít, mu­sím po­tla­čit, pro­to­že o tom po­jed­ná­vám v ji­ném tex­tu v Dí­le. Na tom­to mís­tě za­ne­chá­vám jen po­znám­ku: po­kud stej­ně ja­ko já tr­pí­te na per­for­man­ce na hra­ni­ci sne­si­tel­nos­ti s ná­sil­ně ovliv­ňu­jí­cím po­ten­ci­á­lem, pak nut­ně mu­sí­te jet do ví­deň­ské Al­ber­ti­ny. Pře­hlíd­ka to­ho nej­dů­le­ži­těj­ší­ho z prá­ce le­gen­dy akč­ní­ho umě­ní je tu k vi­dě­ní do 1. břez­na. Vře­le do­po­ru­ču­ji spo­jit ji s vý­sta­vou Map­ping the 60s v MUMOK, kde lze vi­dět ta­ké ak­ci Yo­ko Ono Cut Pie­ce (1964) vý­raz­ně při­po­mí­na­jí­cí, re­spek­ti­ve snad in­spi­ru­jí­cí Ma­ri­nu Abra­mo­vič k je­jí prů­lo­mo­vé per­for­man­ci Rhy­thm 0 (1974). V obou pří­pa­dech šlo s od­stu­pem de­se­ti let o vy­bíd­nu­tí di­vác­tva k pří­mé in­ter­ak­ci s tě­lem per­for­mer­ky ve sna­ze po­u­ká­zat na to­xic­ké chá­pá­ní ma­te­ri­a­li­ty umě­ní.

Te­nhle text si nicmé­ně za­slou­ží od­kaz na do­má­cí pro­stře­dí a na­ko­nec i ně­co ze mě. Je to ko­nec­kon­ců můj nej­vět­ší kul­tur­ní zá­ži­tek. A ten se, ne­dá se nic dě­lat, tý­ká i pa­ra­lel­ní čin­nos­ti ko­le­gů z Dí­la. V po­li­ti­ce by se to­mu da­lo říct střet zá­jmů. Nejsme ale v po­li­ti­ce, tak co ja­ko. Ale vlast­ně šlo ta­ky svým způ­so­bem o do­tek s ma­te­ri­a­lis­tou umě­ní, pří­mo s ma­te­ri­a­lis­tou uměl­ce.

V dru­hé po­lo­vi­ně zá­ří 2025 se tak ja­ko po­sled­ních 32 let ko­nal fes­ti­val …příští vl­na / next wa­ve…, na němž od roku 2010 spo­lu­pra­cu­ju ja­ko ko­rek­tor či edi­tor zpra­vo­da­je Tsuna­mi. Le­tos však po­pr­vé ta­ké ja­ko vy­stu­pu­jí­cí – s mým hu­deb­ním du­em MAD. By­li jsme sou­čás­tí pro­gra­mu pře­dá­vá­ní poct v Čí­tár­ně Uni­jazz, což by sa­mo o so­bě na ta­ko­vé množ­ství pís­men, jež jsem to­mu do­teď vě­no­val, ne­sta­či­lo. Sou­čás­tí stej­né­ho pro­gra­mu by­la ovšem ta­ky le­gen­da čes­ké­ho un­der­groun­du Vrá­ťa Bra­be­nec s pro­jek­tem Praž­ský enig­ma­tic­ký or­chestr. S Vrá­ťou jsem pro Next­ku, po­taž­mo pro kni­hu Tvá­ře al­ter­na­ti­vy ve­dl roz­ho­vor už v ro­ce 2022 a byl to zá­ži­tek se spous­tou pi­va a ni­ko­ti­nu. Mlu­vi­li jsme o Gin­sber­go­vi i Mej­lo­vi Hlav­so­vi i sou­čas­ném ja­ko­že un­der­groun­du. Ro­zu­mě­li jsme si. Aspoň mys­lím. A na­jed­nou se te­nhle člo­věk z Plas­ti­ků a Kři­žov­nic­ké ško­ly ocit­nul na stej­ném pó­diu ja­ko já. Můj po­cit po­lo­ší­le­né gru­pie, kte­rá se v gra­vi­tač­ním po­li své­ho hr­di­ny cí­tí ja­ko král, ne­změ­nil ani fakt, že bě­hem na­ší pro­duk­ce Vrá­ťa se­děl na dvor­ku Čí­tár­ny a ve spo­leč­nos­ti ko­le­gy har­mo­ni­ká­ře řval na ce­lý Žiž­kov ně­ja­ké při­sprost­lé son­gy a vždyc­ky, když šel ně­kdo ven s pi­vem ne­bo dovnitř pro pi­vo, nás ru­šil. Byl to pře­ce Vrá­ťa. Když vás ru­ší Vrá­ťa Bra­be­nec, je to ja­ko bys­te v ně­ja­kém an­d­roš­ském ba­rá­ku mlu­vi­li s dal­ší­mi po­še­til­ci o svo­bo­dě a po­ezii a na­jed­nou me­zi vás při­šla sa­ma Svo­bo­da a Po­ezie. Byl jsem ja­ko po­lo­ší­le­ná gru­pie. Ale na pla­kát­ku. A o ty­hle pla­kát­ky jde. Ty lá­ka­jí a zpět­ně zno­vu a zno­vu ne­chá­va­jí pro­žít. Má­te je v hla­vě, na­le­pe­né žvej­kou na zdi ne­bo vy­fo­ce­né v te­le­fo­nu a sem tam si na ně vzpo­me­ne­te, po­pat­ří­te na ně. A za­se to všech­no za­ží­vá­te.

Vrá­ťa svůj kon­cert ani ne­do­hrál, ode­šel prak­tic­ky upro­střed pís­nič­ky na ci­gá­ro a už na dvor­ku zů­stal. Pak jsme la­di­li a hrá­li my. Vrá­ťa byl furt ven­ku, ale tak ně­jak i uvnitř. Zpí­val jsem na­še pís­ně v du­e­tu s člo­vě­kem, je­muž jsem byl úpl­ně u zad­ku, ale sdí­le­li jsme pla­ká­tek. Chtěl bych to­mu ří­kat me­zi­ge­ne­rač­ní kon­ti­nu­i­ta, kdy­by to ne­by­la do ne­be vo­la­jí­cí trou­fa­lost. Stej­ně jsem byl ce­lý ten ve­čer ja­ko na ob­láč­ku. A to jen dí­ky Next­ce – te­nhle fes­ti­val je pros­tě… ale vždyť už to ví­te. Přijď­te na pod­zim na dal­ší roč­ník, a i když ne­bu­de­te s Vrá­ťou na pó­diu, za­ži­je­te to. Za­ži­je­te TO. Zá­ži­tek.

(Au­to­rem úvod­ní fo­to­gra­fie je Ka­mil Ko­šun.)