Ja­na Bo­hutín­ská má v člán­ku Umě­ní za­ja­té kul­tur­ní po­li­ti­kou prav­du, když v sou­vis­los­ti se spor­ným roz­ho­do­vá­ním o magis­trát­ních do­ta­cích zmi­ňu­je „pe­na­li­za­ci za křeh­kost“. Správ­ně by mě­lo být na lec­čems, nejen na skle­ně­ném zbo­ží, va­rov­né ozna­če­ní FRAGI­LE, a to s vě­do­mím, že co je křeh­ké, je už tím vzác­né a za­slou­ží si zvlášt­ní ochra­nu. Vě­ci křeh­ké lze snad­no ne­ná­vrat­ně zni­čit. A nejde po­cho­pi­tel­ně jen o vě­ci. Stej­ně snad­no ja­ko dí­lo ze skla lze zni­čit uměl­ce, kte­rý to dí­lo tvo­ří, i sa­mo sklář­ské umě­ní. A ne­tý­ká se to jen umě­ní. V dneš­ním svě­tě je křeh­ké a ohro­že­né lec­cos. Zejmé­na to, če­mu Kurt Von­ne­gut ří­kal „oby­čej­ná lid­ská sluš­nost“. Sta­čí se po­dí­vat na ros­tou­cí agre­si­vi­tu a lás­ku k ne­ná­vis­ti, na si­lác­ké im­pe­ri­ál­ní chout­ky nej­moc­něj­ších z moc­ných, na bu­jí­cí ne­o­by­čej­nou lid­skou ne­sluš­nost.

Obá­vám se, že pod­le vět­ší čás­ti po­pu­la­ce si ně­ja­ké ne­ko­merč­ní, ne­zisko­vé, ne­zři­zo­va­né di­va­dlo žád­nou zvlášt­ní pé­či ne­za­slou­ží, mož­ná do­kon­ce, že si ji pod­le té čás­ti po­pu­la­ce, kte­rá sho­dou okol­nos­tí rá­da vo­lí ne­o­by­čej­ně lid­sky ne­sluš­né po­pu­lis­ty, ne­za­slou­ží vů­bec žád­né di­va­dlo. Exis­to­vat má pou­ze to, co se uži­ví sa­mo. Jen­že bez pod­po­ry by stě­ží exis­to­va­la nejen ne­zisko­vá di­va­dla ne­ko­merč­ní­ho ty­pu, ný­brž i ta ko­merč­ní. Ne­mě­la by totiž z če­ho růst. To by si pri­már­ně mě­li uvě­do­mo­vat po­li­ti­ci a na zmí­ně­ném di­va­dle ne­šet­řit. Leč i di­va­del­ní­ci by ne­mě­li na tu oby­čej­nou lid­skou sluš­nost za­po­mí­nat. Ur­či­tě teh­dy ne, když za­čnou spo­lu­roz­ho­do­vat. Tře­ba o měst­ských do­ta­cích.

P.S.: Mám do­ce­la bo­ha­té zku­še­nos­ti z mno­hých gran­to­vých ko­mi­sí a po­dob­ných gré­mií a rad. Bě­hem čtvrt sto­le­tí, kdy jsem v nich pů­so­bil, mě mno­ho­krát udi­vi­lo, jak rych­le po­li­ti­ci, stát­ní úřed­ní­ci, ale i di­va­del­ní­ci v ta­ko­vých ra­dách pod­leh­nou po­ci­tu, že pe­ní­ze, o kte­rých (spolu)rozhodují jsou je­jich, že je te­dy mo­hou, když roz­dá­va­jí „ze své­ho“, roz­dá­vat s le­da­by­lou li­bo­vol­nos­tí. Ani di­va­del­ní­ci si ně­kdy ne­u­vě­do­mu­jí, že sys­tém, kdy o ve­řej­ných pro­střed­cích (spolu)rozhodují od­bor­ní­ci, je stej­ně křeh­ký ja­ko to ne­zisko­vé, ne­zři­zo­va­né, chce­te-li ex­pe­ri­men­tál­ní, stu­di­o­vé, „osvo­bo­ze­né“ di­va­dlo. Jsou v ohro­že­ní, pro­to­že mo­ci­pá­ni se o svou moc a „své“ pe­ní­ze dě­lit ne­chtě­jí. Jen se rá­di zba­vu­jí zod­po­věd­nos­ti.