Kdy jste vy­fo­til svůj prv­ní sní­mek?

Mo­je prv­ní fo­to­gra­fie vznik­ly na kon­ci gym­ná­zia, ale váž­něj­ší po­ku­sy při­šly až na pře­lo­mu mi­lé­nia, kdy jsem na­šel sta­rou zr­ca­dlov­ku po dě­do­vi. S tím­to ná­le­zem se po­jí i prv­ní sní­mek, kte­rý jsem po­ří­dil ve stře­du 3. lis­to­pa­du 1999 v 15:00 z bal­ko­nu br­něn­ských ko­le­jí Druž­ba. By­lo za­mra­če­no a fo­til jsem s ča­sem 1/250 vte­ři­ny a clo­nou 5,6. Teh­dy jsem stu­do­val in­for­ma­ti­ku a zá­znam na fil­mo­vý ma­te­ri­ál jsem po­jal do­slo­va vě­dec­ky – s peč­li­vos­tí, kte­rá mi zů­sta­la dodnes.

---

Jak dlou­ho se vě­nu­je­te fo­to­gra­fo­vá­ní di­va­del­ních před­sta­ve­ní a ja­ká by­la va­še ces­ta k di­va­dlu?

K di­va­dlu jsem se do­stal vlast­ně ná­ho­dou, když mi na­bíd­li mož­nost fo­tit fes­ti­val Di­va­del­ní Flo­ra v Olo­mou­ci. Te­o­re­tic­kou pří­pra­vu jsem ab­sol­vo­val z knih do­ku­men­tu­jí­cí se­zo­ny Ná­rod­ní­ho di­va­dla. Prv­ní ry­ze di­va­del­ní sní­mek jsem po­ří­dil 12. květ­na 2009 v 17:03 v di­va­del­ním sá­le olo­mouc­ké­ho Kon­vik­tu – jed­na­lo se o in­sce­na­ci In­si­de Out ma­ďar­ské ta­neč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ky An­ny Réti. Do té do­by jsem se vě­no­val pře­váž­ně kla­sic­ké­mu do­ku­men­tu pod vli­vem stu­dií na In­sti­tu­tu tvůr­čí fo­to­gra­fie v Opa­vě. Di­va­dlo fo­tím te­dy ví­ce než šest­náct let.

---

Za­chy­cu­je­te ta­ké zá­ku­li­sí či pro­ces pří­prav a zkou­še­ní di­va­del­ních in­sce­na­cí? Při­stu­pu­je­te k to­mu­to fo­ce­ní ji­nak, než k za­zna­me­ná­vá­ní di­va­del­ní­ho před­sta­ve­ní?

Ano, zá­ku­li­sí mě na di­va­dle fas­ci­nu­je mož­ná ješ­tě víc než sa­mot­ná je­višt­ní ak­ce. Ba­ví mě fo­tit v šat­nách těs­ně před za­čát­kem před­sta­ve­ní. Za ty roky se s di­va­del­ní­mi sou­bo­ry do­ce­la znám, tak­že mě pouš­tě­jí k so­bě blíz­ko. Rád zkou­mám ne­tra­dič­ní po­hle­dy, špl­hám v pro­va­ziš­tích a ne­u­stá­le hle­dám no­vé úh­ly. A prá­vě di­vá­ci se pro mě stá­va­jí čím dál dů­le­ži­těj­ší sou­čás­tí vý­sled­né fo­to­gra­fie. Jsou zr­ca­dlem dě­ní na scé­ně, do­tvá­ře­jí ce­lek. Di­va­del­ní fo­to­gra­fie pro mě ne­ní jen o her­cích a scé­ně, ale o ce­lém pro­sto­ru, kde se se­tká­vá in­sce­na­ce, di­vák a oka­mžik, kte­rý už se ni­kdy přes­ně ne­zo­pa­ku­je.

Ctím tu je­di­neč­nost – to, že všech­no se dě­je teď a ni­kdy zno­vu úpl­ně stej­ně. Pro­to mám nej­ra­dě­ji fo­to­gra­fo­vá­ní pří­mo bě­hem před­sta­ve­ní. Ba­ví mě to víc než zkouš­ky, pro­to­že v tu chví­li už je všech­no sku­teč­né.

---

Do­ká­zal bys­te po­psat zá­klad­ní spe­ci­fi­ka di­va­del­ní fo­to­gra­fie? A co pod­le vás mů­že ten­to ter­mín a obor všech­no ob­sa­ho­vat?

Nej­dů­le­ži­těj­ší je pro mě sply­nout s pro­stře­dím a do­stat se co nej­blíž – ne fy­zic­ky, ale vnitř­ně. Di­va­del­ní fo­to­gra­fie je pro mě zvlášt­ní dis­ci­plí­na, pro­to­že ba­lan­cu­je me­zi do­ku­men­tem a in­ter­pre­ta­cí. Čas­to zá­měr­ně po­pí­rám re­žij­ní kon­cep­ci, cho­re­o­gra­fii, scé­no­gra­fii i svě­tel­ný de­sign a ce­lé si to vy­klá­dám po svém. V to­mhle po­sto­ji je pro mě jis­tá svo­bo­da – hle­dá­ní vlast­ní­ho čte­ní in­sce­na­ce, kte­ré se ne­ří­dí jen tím, co se dě­je na je­viš­ti.

Mož­ná tím nej­vět­ším pa­ra­do­xem di­va­del­ní fo­to­gra­fie je sna­ha za­chy­tit ně­co, co exis­tu­je jen ta­dy a teď, v je­di­ném oka­mži­ku, a co se po před­sta­ve­ní roz­ply­ne. Je to po­kus o ucho­pe­ní po­mí­ji­vos­ti, o pře­ne­se­ní ži­vé­ho zá­žit­ku do sta­tic­ké­ho ob­ra­zu.

Fo­to­gra­fo­vá­ní di­va­dla mě po­su­nu­lo i ja­ko člo­vě­ka. Na­u­či­lo mě vní­mat pří­běh ji­nak – skr­ze tě­lo, ges­to, svět­lo a zvuk. Di­va­dlo pro mě před­sta­vu­je dal­ší in­ter­pre­tač­ní ka­nál, po­dob­ně ja­ko film ne­bo li­te­rár­ní dí­lo, ale s jed­ním zá­sad­ním roz­dí­lem: všech­no se dě­je na­ži­vo. Ne­mů­žeš to pře­to­čit, ani ob­rá­tit list. Kaž­dý oka­mžik se sta­ne jen jed­nou, a prá­vě to vě­do­mí ne­vrat­nos­ti je na di­va­dle tak fas­ci­nu­jí­cí.

---

Kdo je pro vás „nej­vět­ší di­va­del­ní fo­to­graf“?

To je těž­ká otáz­ka. Mám vel­ký re­spekt k prů­kop­ní­kům, kte­ří do­ká­za­li za­chy­tit di­va­dlo v do­bě, kdy ne­e­xis­to­va­ly di­gi­tál­ní tech­no­lo­gie a mu­se­li spo­lé­hat na film, in­tu­i­ci a pre­ciz­ní na­ča­so­vá­ní. By­li to ex­pe­ri­men­tá­to­ři s vý­voj­ka­mi, kte­ří do­ká­za­li vy­táh­nout ne­mož­né z má­lo cit­li­vých fil­mů. Vlast­ně se mi po té do­bě tro­chu stýská – ta tech­nic­ká ome­ze­nost by­la v ně­čem in­spi­ru­jí­cí.

Po­kud bych měl zmí­nit kon­krét­ní jmé­no, pak pa­ra­dox­ně nejde o fo­to­gra­fa, ale o Voj­tu Va­ry­še – nej­vět­ší­ho di­va­del­ní­ho pan­ká­če, kte­rý mi v ro­ce 2009 bě­hem ně­ko­li­ka ve­če­rů v olo­mouc­kém Ver­ti­gu pře­dal veš­ke­ré di­va­del­ní zá­kla­dy. Byl to on, kdo mi ote­vřel ces­tu k Duša­nu Da­vi­du Pa­říz­ko­vi, k ně­mec­ké­mu a ra­kous­ké­mu di­va­dlu – a vů­bec k po­cho­pe­ní, že do di­va­dla se ne­cho­dí od­po­čí­vat, ale ne­chat si po­řád­ně na­lo­žit.

Me­dai­lo­nek

Lukáš Hor­ký je fo­to­graf, vi­zu­ál­ní umě­lec, hu­deb­ník, gra­fic­ký de­sig­nér a vy­da­va­tel, kte­rý ve své tvor­bě pro­po­ju­je do­ku­men­tár­ní a kon­cep­tu­ál­ní fo­to­gra­fii s mul­ti­me­di­ál­ní­mi pří­stu­py. Za­bý­vá se té­ma­ty pro­mě­ny kra­ji­ny, iden­ti­ty míst a je­jich his­to­ric­kých vrs­tev. Je­ho prá­ce se po­hy­bu­je na po­me­zí kla­sic­ké­ho do­ku­men­tu, ly­ric­ké­ho vi­zu­ál­ní­ho de­ní­ku a in­ter­me­di­ál­ní­ho umě­ní. V ro­ce 1999 za­lo­žil s ky­ta­ris­tou Da­vi­dem Kopři­vou a bu­be­ní­kem Pe­trem Fu­ci­ma­nem hu­deb­ní sku­pi­nu Downbe­low, kte­rá se vě­nu­je al­ter­na­tiv­ní­mu roc­ku a in­die-rocko­vé scé­ně. Bě­hem pan­de­mie co­vi­du-19 za­lo­žil kniž­ní na­kla­da­tel­ství Sur­banz a edi­ci Ur­le, kte­rá se za­mě­řu­je na za­po­me­nu­té ně­mec­ké au­to­ry z čes­ké­ho po­hra­ni­čí. V ro­ce 2018 zís­kal čest­né uzná­ní a v ro­ce 2025 se umís­til na tře­tím mís­tě v ka­te­go­rii Pro­fe­si­o­ná­lo­vé v Pře­hlíd­ce di­va­del­ní fo­to­gra­fie.

(Au­tor­kou por­trét­ní­ho sním­ku Luká­še Hor­ké­ho je Mo­ni­ka Čer­mí­no­vá.)