Rostliny mlčky napodobují
tvary písmen
Kamera přistihla ledňáčka
jak dlouze hledí
v zamyšlení
do středu souhvězdí Persefony
Zpocený student bere schody po dvou
a za běhu se ohlíží
jestli mu neraší peří
„Začíná nové stvoření,“
křičí svým tenkým, mutujícím hlasem
ale než doběhne do kanceláře
trčí mu z brady šedivý vous
na jeho lesklém temeni se lepí vlasy
jak říční tráva
na balvanu
a student mlčí
mlčí do tváře Boha
který se usmívá jak dítě
a po stranách se rozpadá
do pixelů
„Upokoj se,“ říká Bůh studentovi
„Stvoření nemůže nikdy být nové
Stvoření je čas vyjmutý z času
Tlustý, silný, sukovitý
špalek přítomnosti, to je stvoření
a údery srdcí
jsou údery seker,“
šeptá shovívavý Bůh
a hladí plačícího studenta po rameni
jako by štípal třísky
…
Urči tu vzdálenost
od bodu, kde se lidé mění v statistiky
k bodu, kde se ze statistik
stávají přírodní děje
Poměř tu vzdálenost skutečností zázraku
Momentem, kdy ses ohlédla
protože jsi cítila můj pohled dřív
než jsem se podíval, protože jsem cítil
že se ohlédneš
V šklebu svět vidět jízlivě
je krutě přesné
ale pouze v čase, který chytneš u kořene
a nutíš ho stát na místě a syčíš mu do ucha
ani se nehýbej
Nechej čas pulzovat a rozběhne se
jako tkalcovský stav z lyonské manufaktury
všechno se rozmlží a prolne
Přediva vztahů, následků a příčin
Takový svět lze jenom přijmout
Odmítnout můžeš jenom sebe
Přejel jsem ve třetím vagónu
o čtyři stanice
kvůli upřenému pohledu
maličké cikánky
Nemilovala mě
Byla zfetovaná
Ale všiml jsem si toho pozdě
a sám ji miloval
ještě dlouhé roky po té
a do nocí jsem volal:
Divocí bohové
Bohové čipů, pomněnek
i tabatěrek
Bohové uličníci
i bohové uličníků
Nejistí bohové
Bohové děti
Bohové neteční
i nekoneční:
Zastavte ta zvěrstva!
Veďte nás do zahrad
které nespálíme!