Dnes se ko­ná stáv­ka za­měst­nan­kyň a za­měst­nan­ců Čes­ké te­le­vi­ze a Čes­ké­ho roz­hla­su kvů­li změ­ně fi­nan­co­vá­ní ve­řej­no­práv­ních mé­dií. Pod­po­ru­je ji řa­da jed­not­liv­ců i in­sti­tu­cí – od di­va­del po uni­ver­zi­ty. Je ovšem nut­né do­dat, že obra­na ne­zá­vis­los­ti mé­dií ve­řej­né služ­by by ne­mě­la kon­čit u de­bat o po­plat­cích. Stej­ně dů­le­ži­té je sle­do­vat, jak se vo­lí čle­no­vé rad ČT a ČRo, pro­to­že prá­vě způ­sob je­jich vý­bě­ru je jed­nou z po­jis­tek pro­ti po­li­tic­kým zá­sa­hům do vy­sí­lá­ní. Svo­bo­da pro­je­vu je na­víc ohro­že­na i jin­de – li­te­rár­ní ča­so­pi­sy se ny­ní do­stá­va­jí do si­tu­a­ce, kte­rá si za­slou­ží vý­raz­něj­ší po­zor­nost.

Mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry ČR v do­tač­ní vý­zvě pro rok 2027 vy­lu­ču­je z pod­po­ro­va­né ob­las­ti „obec­né po­li­tic­ké zpra­vo­daj­ství, ko­men­to­vá­ní ak­tu­ál­ní­ho po­li­tic­ké­ho dě­ní ani dal­ší po­li­tic­kou pu­b­li­cis­ti­ku“. To je vel­ký zá­sah do pod­mí­nek, za nichž mo­hou ne­zá­vis­lé li­te­rár­ní ča­so­pi­sy vy­ko­ná­vat svou prá­ci. Osm li­te­rár­ních pe­ri­o­dik – A2, Host, iLiteratura.cz, Plav, Re­vol­ver Re­vue, Re­vue Pro­stor, Sou­vis­los­ti a Tvar – se pro­ti no­vým pod­mín­kám spo­leč­ně ohra­di­lo ve sta­no­vis­ku na­zva­ném Jsme pro­ti po­li­ti­ce cen­zu­ry.

Li­te­rár­ní ča­so­pi­sy jsou pro­sto­rem pro for­mu­lo­vá­ní ná­zo­rů na umě­ní a svět, ve kte­rém vzni­ká. I zdán­li­vě in­tim­ní a es­te­tic­ká vý­po­věď vzni­ká v kon­krét­ních spo­le­čen­ských pod­mín­kách, kte­ré je nut­né pro­zkou­mat a po­psat. Ostat­ně i roz­hod­nu­tí, že se umě­ní po­li­ti­ky ne­tý­ká, je po­li­tic­kým po­sto­jem.

Člá­nek 17 Lis­ti­ny zá­klad­ních práv a svo­bod za­ru­ču­je svo­bo­du pro­je­vu a prá­vo na in­for­ma­ce, včet­ně prá­va vy­ja­d­řo­vat ná­zo­ry tis­kem a svo­bod­ně ší­řit in­for­ma­ce. Ve tře­tím od­stav­ci na­víc sta­no­ví, že cen­zu­ra je ne­pří­pust­ná. Je te­dy nut­né se ptát, zda mů­že stát pro­střed­nic­tvím pod­mí­nek ve­řej­né pod­po­ry ne­pří­mo ovliv­ňo­vat, o čem ne­zá­vis­lé re­dak­ce pí­ší. Svo­bo­du pro­je­vu totiž mo­hou ohro­žo­vat i pod­mín­ky, kte­ré re­dak­ce ve­dou k úva­hám, zda zpra­co­vá­ním ur­či­tých té­mat ne­o­hro­zí svou exis­ten­ci. Prá­vě ta­ko­vý od­ra­zu­jí­cí úči­nek ozna­ču­je ter­mín chil­ling ef­fect – oba­va z fi­nanč­ních či ji­ných ná­sled­ků mů­že vést k au­to­cen­zu­ře, te­dy k to­mu, že in­sti­tu­ce za­čnou své vy­ja­d­řo­vá­ní o „ne­po­ho­dl­ných“ té­ma­tech sa­my ome­zo­vat.

Stát ne­má pro­střed­nic­tvím fi­nan­co­vá­ní ur­čo­vat ob­sah a ide­o­vé smě­řo­vá­ní umě­lec­kých (či pu­b­li­cis­tic­kých) děl. Sa­mo­zřej­mě to ne­zna­me­ná, že ve­řej­né pe­ní­ze ma­jí být roz­dě­lo­vá­ny bez pra­vi­del, ale ta ma­jí být transpa­rent­ní, od­bor­ná a před­ví­da­tel­ná. Vždyť je pa­ra­dox­ní, aby se pod­po­ra ne­zá­vis­lé kul­tu­ry sta­la ná­stro­jem, kte­rý ne­zá­vis­lost ome­zu­je.

Vztah stá­tu a kul­tu­ry se ne­pro­je­vu­je pou­ze v do­tač­ních pra­vi­dlech, ale ta­ké v tom, jak stát při­stu­pu­je k uměl­ky­ním a uměl­cům a ja­kým způ­so­bem oce­ňu­je je­jich prá­ci. Ne­děl­ní pře­dá­vá­ní Stát­ních cen za li­te­ra­tu­ru a pře­klad a Cen Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry uká­za­lo, že vzta­hy me­zi mi­nis­ter­stvem a kul­tur­ní ob­cí jsou – mír­ně ře­če­no – na­pja­té.

Svo­bo­da říct ne

Ce­re­mo­ni­ál, kte­rý se ko­nal v ne­dě­li 1. 11. v Ru­dol­fi­nu, ne­měl pří­liš slav­nost­ní at­mo­sfé­ru. Pře­dá­vá­ní se na roz­díl od před­cho­zích let ne­ko­na­lo na No­vé scé­ně Ná­rod­ní­ho di­va­dla, usku­teč­ni­lo se v ma­lém Su­ko­vě sá­le Ru­dol­fi­na, po­čet hos­tů byl znač­ně ome­zen. Mi­nis­ter­stvo ne­po­zva­lo mé­dia, do­kon­ce ani Čes­kou te­le­vi­zi, kte­rá v před­cho­zích le­tech zpro­střed­ko­vá­va­la pří­mý pře­nos a při­pra­vo­va­la pro oce­ně­né me­dai­lon­ky. Dal­ším pře­kva­pi­vým mo­men­tem pak by­la ne­pří­tom­nost mi­nis­t­ra kul­tu­ry Oty Klem­pí­ře.

Ze sed­mi cen jich by­lo pře­dá­no jen pět. Oce­ně­ní z ru­kou mi­nis­t­ra Oty Klem­pí­ře od­mít­la pře­vzít ro­di­na re­ži­sé­ra Ju­ra­je Her­ze, kte­rý měl být oce­něn in me­mo­ri­am, a mul­ti­me­di­ál­ní uměl­ky­ně An­na Da­u­čí­ko­vá. Ta se ve své tvor­bě dlou­ho­do­bě za­bý­vá gen­de­rem, se­xu­a­li­tou a otáz­ka­mi iden­ti­ty a pat­ří k osob­nos­tem spo­je­ným se vzni­kem slo­ven­ské­ho fe­mi­nis­tic­ké­ho hnu­tí a ča­so­pi­su Aspekt. V le­tech 1979 až 1991 ži­la v Mosk­vě a je­jí zku­še­nost s teh­dej­ším so­vět­ským re­ži­mem ji při­ved­la k po­zná­ní, že an­ti­po­li­tič­nost v au­tor­ském vy­já­d­ře­ní ne­ní mož­ná. V od­mí­ta­vém do­pi­se mi­nis­tro­vi mi­mo ji­né na­psa­la: „Do­voľ­te, aby som Vám ozná­mi­la, že ude­le­nie Ce­ny Mi­nis­ter­stva kul­t­ú­ry ČR za prí­nos v ob­las­ti vý­tvar­né­ho ume­nia dôraz­ne a ne­od­vo­la­teľ­ne od­mi­e­tam. Dô­vo­dom toh­to môj­ho roz­hod­nu­tia je kul­t­úr­na po­li­ti­ka, usku­to­č­ňo­va­ná Mi­nis­ter­stvom kul­t­ú­ry ČR pod Va­ším ve­de­ním, kto­rá sa zá­sad­ne roz­chá­d­za a je ne­zlu­či­teľ­ná s prin­cí­p­mi, etic­kým na­sta­ve­ním a pra­xou môj­ho pro­fe­si­o­nál­ne­ho, ob­či­an­ske­ho i osob­né­ho ži­vo­ta. Pri­ja­tie toh­to inak vý­znam­né­ho a rešpek­to­va­né­ho oce­ne­nia by v da­ných súvis­los­ti­ach pre mňa zna­me­na­lo ne­o­spra­ve­dl­ni­teľ­né pri­taka­nie ak­tu­ál­ne­mu ma­líg­ne­mu ri­a­de­niu kul­t­ú­ry a te­da spo­lu­účasť na ne­zdra­vom vý­vo­ji v ob­las­ti ofi­ci­ál­nej kul­t­ú­ry v Če­chách.“

Od­mít­nout ce­nu totiž ne­zna­me­ná zpo­chyb­nit je­jí hod­no­tu či prá­ci od­bor­ných ko­mi­sí. Jed­ná se o od­mít­nu­tí způ­so­bu, ja­kým je to­to uzná­ní v da­né chví­li udě­lo­vá­no a re­pre­zen­to­vá­no. Je to ta­ké vy­me­ze­ní vů­či pod­mín­kám, kte­ré mi­nis­ter­stvo vy­tvá­ří pro svo­bod­ný roz­voj umě­ní a kul­tu­ry. Ne­bo – jak pra­vil Mi­chal Herz, syn Ju­ra­je Her­ze – nelze ak­cep­to­vat es­té­bác­kou mi­nu­lost mi­nis­t­ra.

N scho­diš­ti Ru­dol­fi­na se těs­ně před udí­le­ním usku­teč­nil ti­chý pro­test. Zá­stup­ky­ně a zá­stup­ci li­te­rár­ní a pře­kla­da­tel­ské ob­ce, stu­dent­ky, stu­den­ti i dal­ší ve­řej­nost se se­šli ke spo­leč­né­mu čte­ní knih, kte­ré po­va­žu­jí za dů­le­ži­té či od­váž­né. Se­tká­ní na­zva­né Slo­vem pro­ti ti­chu by­lo osla­vou oce­ně­ných uměl­kyň a uměl­ců, když se le­tos ne­ko­na­la ofi­ci­ál­ně, ale ta­ké svo­bod­né tvor­by. K pro­tes­tu se při­po­ji­li ta­ké per­for­me­ři z Di­rect Acti­on The­a­t­re, kte­ří by­li pře­vle­če­ní za těž­ko­o­děn­ce a po od­ha­le­ní hes­la Po­má­hat a chrá­nit kul­tu­ru si mlč­ky čet­li na scho­dech Ru­dol­fi­na.

Svo­bo­da pro­je­vu zna­me­ná mož­nost ří­ci na­hlas svůj ná­zor bez obav z po­sti­hu, na­pří­klad v po­do­bě vy­lou­če­ní z do­tač­ní­ho ří­ze­ní. Svo­bo­da pro­je­vu ne­se ta­ké prá­vo se vy­me­zo­vat. A ano, mů­že­me ten­to ko­men­tář uzavřít vě­tou, kte­rou po­sled­ní mě­sí­ce slý­chá­vá­me tak čas­to: „Když se jim to ne­lí­bí, tak pře­ce ne­mu­sí od mi­nis­ter­stva nic chtít.“ Jen­že roz­dě­lo­vá­ní ve­řej­ných pro­střed­ků, kte­ré mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry spra­vu­je, ne­smí zá­vi­set na tom, ja­ké svě­to­ná­zo­ry pří­jem­ci za­stá­va­jí a zpra­co­vá­va­jí – sa­mo­zřej­mě po­kud je­jich pro­jev ne­ní v roz­po­ru s prá­vem.

Kul­tu­ra po­tře­bu­je mi­nis­ter­stvo, kte­ré ji pod­po­ru­je a chrá­ní je­jí di­ver­zi­tu a svo­bo­du. V opač­ném pří­pa­dě je ta­to in­sti­tu­ce zby­teč­ná.

(Text byl ak­tu­a­li­zo­ván 4. 11. 2026 ci­ta­cí z do­pi­su An­ny Da­u­čí­ko­vé, kte­rý zve­řej­ni­la na so­ci­ál­ních sí­tích)