Skon­čil nej­vět­ší kniž­ní ve­letrh na svě­tě ve Frank­fur­tu, kde by­la Čes­ká re­pub­li­ka čest­ným hos­tem. Pro­jev spi­so­va­tel­ky Rad­ky De­ne­mar­ko­vé na za­há­je­ní a ne­ga­tiv­ní re­ak­ce na pro­jev na­še­ho mi­nis­t­ra kul­tu­ry Oty Klem­pí­ře tam­též roz­pou­ta­ly vel­kou dis­ku­zi o tom, jak moc se má pro­po­jo­vat kul­tu­ra s po­li­ti­kou a ob­čan­ský­mi po­sto­ji. Po­le­mi­ku na­víc zost­ři­ly no­vé do­tač­ní pod­mín­ky na­še­ho mi­nis­ter­stva kul­tu­ry, zve­řej­ně­né vzá­pě­tí po skon­če­ní ve­letr­hu ve Frank­fur­tu (ovšem s vel­kým zpož­dě­ním opro­ti ji­ným le­tům).

Od mi­nis­t­ra kul­tu­ry jsme se do­vě­dě­li, že ob­čan­sky an­ga­žo­va­ná vy­stou­pe­ní na kul­tur­ní ak­ci ne­pat­ří a že od je­ho re­sor­tu do­stá­va­jí spi­so­va­te­lé sta­mi­li­ó­ny na svou pre­zen­ta­ci v za­hra­ni­čí a pak tam dě­la­jí ta­ko­vou­to ostu­du.

Na Frank­furt­ský kniž­ní ve­letrh jez­dím pra­vi­del­ně de­set let. A na­vští­vil jsem i řa­du dal­ších ve­letrhů. Bě­hem té­to do­by se ni­kdy ne­sta­lo, že by se hlav­ní mot­to ak­ce a hlav­ní pro­je­vy ne­tý­ka­ly té­mat ja­ko de­mo­kra­cie, obra­na lid­ských práv, obra­na svo­bo­dy slo­va a umě­lec­ké­ho vy­já­d­ře­ní, re­spekt k mi­no­ri­tám, odol­nost spo­leč­nos­ti. Te­dy přes­ně těch té­mat, kte­rá nám opro­ti před­cho­zí ver­zi vy­padla z již hoj­ně pro­pí­ra­né no­vé „Stát­ní kul­tur­ní po­li­ti­ky“ (zá­měr­ně v uvo­zov­kách).

Pro­to se ta­ké pro­je­vu Rad­ky De­ne­mar­ko­vé do­sta­lo aplau­su vesto­je (to jsem za těch de­set let ta­ké ve Frank­fur­tu ne­za­žil). Re­flek­to­va­la jej řa­da svě­to­vých i do­má­cích mé­dií. Or­ga­ni­zá­to­ři spi­so­va­tel­ce opa­ko­va­ně dě­ko­va­li a pod­po­ři­li ji. Pro­jev přes­ně za­pa­dl do kon­tex­tu. Frank­furt chce být a je ve­d­le nej­vět­ší kniž­ní udá­los­ti ta­ké vr­chol­nou udá­los­tí kul­tur­ní po­li­ti­ky, kte­rá chce há­jit de­mo­kra­cii a svo­bo­du slo­va.

Slav­nost­ní za­há­je­ní by­lo ta­ké roz­lou­če­ním s do­sa­vad­ním ře­di­te­lem Jür­ge­nem Bo­o­sem, kte­rý frank­furt­ský kniž­ní ve­letrh ve­dl dva­cet let. Vel­mi ne­leh­kých let. By­lo to sil­né a do­jem­né, me­zi dě­ku­jí­cí­mi byl tře­ba i Sal­man Rush­die. I já sám jsem měl tro­chu čer­né svě­do­mí, jest­li náš hla­si­tý ne­sou­hlas s pro­je­vem na­še­ho mi­nis­t­ra ne­pře­kryl emo­ce a do­je­tí. Jür­gen Bo­os mě ovšem na ve­letr­hu sám vy­hle­dal a po­dě­ko­val za můj ob­čan­ský po­stoj. To za­se do­ja­lo mě. Te­dy nejen kul­ti­vo­va­ný pro­jev Rad­ky De­ne­mar­ko­vé, ale i bu­če­ní a pís­ká­ní by­lo re­flek­to­vá­no klad­ně. Pro­to­že to je pod­sta­tou de­mo­kra­cie i ote­vře­né­ho ná­zo­ro­vé­ho fó­ra, ja­kým ma­jí frank­furt­ský i dal­ší kniž­ní ve­letrhy být.

Své o tom ostat­ně ví i tam­též pří­tom­ný spol­ko­vý mi­nis­tr kul­tu­ry Wol­f­gang Wei­mer, kte­ré­mu se nemé­ně bouř­li­vé­ho při­je­tí do­sta­lo le­tos na ja­ře na ve­letr­hu v Lip­sku.

A ješ­tě mám po­znám­ku k té „ostudě za stát­ní pe­ní­ze a uměl­cích, co do­stá­va­jí sta­mi­li­o­ny“. Roz­po­čet na na­ší pre­zen­ta­ci ve Frank­fur­tu byl řá­do­vě asi 250 mi­li­o­nů, ale utrá­cel se prů­běž­ně po ně­ko­lik let. Ja­ko ak­tiv­ní účast­ník ce­lé­ho pro­ce­su mo­hu s na­pros­to čis­tým svě­do­mím kon­sta­to­vat, že kaž­dá do něj vlo­že­ná ko­ru­na se vrá­ti­la a vrá­tí ně­ko­li­krát. A že se še­t­ři­lo a po­stu­po­va­lo vel­mi hos­po­dár­ně. Běž­ně se u nás cel­ko­vá pod­po­ra li­te­ra­tu­ry a kniž­ní­ho prů­mys­lu po­hy­bu­je v řá­du niž­ších de­sí­tek mi­li­o­nů ko­run roč­ně ve všech gran­to­vých ří­ze­ních do­hro­ma­dy. A neji­nak je to­mu ve všech kul­tur­ních obo­rech.

Při­tom je zvy­kem, že stát vy­na­klá­dá kaž­do­roč­ně vel­ké fi­nanč­ní pro­střed­ky na pod­po­ru ex­por­tu, na pod­po­ru účas­ti čes­kých fi­rem na ve­letr­zích, stro­jí­ren­ských, IT, po­tra­vi­nář­ských apod. Ve spo­leč­nos­ti je sil­ně za­ko­ře­ně­ná před­sta­va, že kul­tu­ra sto­jí na do­ta­cích, ale po­kud stát­ní fi­nan­co­vá­ní kul­tu­ry srov­ná­me s tím, co jde do ji­ných od­vět­ví, je to zlo­mek. Mi­mo­cho­dem v jed­né dis­ku­zi za­zněl hez­ký pří­měr: „Dej­te uměl­ci pa­de­sát ti­síc a on vy­tvo­ří hezkou věc pro spous­tu li­dí. Ane­bo dej­te mi­li­ar­du Ag­ro­fer­tu, aby se do­stal do čer­ných čí­sel.“

Mů­že­me si čás­teč­ně sa­mi za to, že de­ba­ta o kul­tu­ře se ne­u­stá­le stá­čí k pe­nězům a my na tu­to hru mi­nis­ter­stvu při­stu­pu­je­me. Jsem pře­svěd­čen, že je­ho cí­lem ne­ní pe­ní­ze kul­tu­ře se­brat, ale uplat­nit prin­cip „roz­děl a pa­nuj“ – pe­ní­ze ti dá­me, ale mu­síš být po­sluš­ný. Čer­s­tvě zve­řej­ně­né pod­mín­ky do­tač­ních ří­ze­ní jsou na­sta­ve­né tak, aby si kul­tu­ra sa­ma na­sa­di­la ná­hu­bek, aby se au­to­cen­zu­ro­va­la, nor­ma­li­zo­va­la. Aby si ni­kdo ne­byl jis­tý, co je mož­né a co ne, po­kud sto­jí o spo­lu­fi­nan­co­vá­ní z mi­nis­ter­stva kul­tu­ry. Ja­ko by se ne­jed­na­lo o pod­po­ru ve­řej­né služ­by, kte­rou kul­tu­ra ob­ča­nům po­sky­tu­je.

Je tam ta­ky jed­na zce­la kou­zel­ná pod­mín­ka. Na ofi­ci­ál­ním za­há­je­ní kul­tur­ní ak­ce mů­že vy­stou­pit pou­ze zá­stup­ce Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ČR, účast ji­ných po­li­ti­ků je mož­ná pou­ze pa­siv­ně, v pu­b­li­ku. Te­dy po­kud po­řá­dá­te ak­ci s ví­ce­zdro­jo­vým fi­nan­co­vá­ním, kte­ré mi­nis­ter­stvo vy­ža­du­je a kte­ré je ve vět­ši­ně do­tač­ních ří­ze­ní pod­mín­kou udě­le­ní do­ta­ce, ostat­ní pod­po­ro­va­te­lé vy­stou­pit ne­mo­hou. A to, i když je to tře­ba ak­ce re­gi­o­nál­ní a má i vět­ší pří­spě­vek od kra­je či ob­ce než od mi­nis­ter­stva, hejtman či sta­ros­ta na ni ne­mo­hou vy­stou­pit. Po­kud má­te zášti­tu pre­zi­den­ta, ne­mů­že na da­né ak­ci vy­stou­pit ani pre­zi­dent.

To je ale jen tře­šin­ka na dor­tu, do­kres­lu­jí­cí ab­sur­di­tu, kte­ré se už ne­dá smát.