IDENTI­TU si čas­to před­sta­vu­je­me ja­ko ně­co, co má­me. Ně­co, co je nám vlast­ní a co nás od­li­šu­je od ostat­ních, cha­rak­te­ri­zu­je nás. Utvá­ří ji jmé­no, ja­zyk, ro­di­na, tě­lo, vzpo­mín­ky či pře­svěd­če­ní. Iden­ti­ta se ale pro­mě­ňu­je. Je osob­ní, a při­tom pat­ří ce­lé­mu oko­lí. Ně­kdy se mů­že stát prá­vo na identi­tu kaž­do­den­ním zá­pa­sem o při­je­tí oko­lí. Ně­kte­ří mu­sí stá­le ob­ha­jo­vat své da­nos­ti – pů­vod, bar­vu ple­ti, se­xu­ál­ní ori­en­ta­ci či gen­der, ji­ní své vol­by – ná­bo­žen­ství, způ­sob ži­vo­ta ne­bo tře­ba pro­fe­si.

Část těch­to otá­zek ote­ví­rá na­še in­sce­na­ce Di­va­dlo kr­ve. Co všech­no si ne­se­me ve svém tě­le, ve své pa­mě­ti a ve svém pří­bě­hu? Co nám při­pi­su­jí dru­zí? A co se sta­ne, když se na­še osob­ní zku­še­nost střet­ne s před­sta­va­mi spo­leč­nos­ti o tom, kým bychom mě­li být? Ha­na Frej­ko­vá a On­dřej Macl se se­tká­va­jí ja­ko dvě vý­raz­né osob­nos­ti, me­zi ni­miž ne­le­ží pou­ze ge­ne­rač­ní roz­díl, ale ta­ké od­liš­né zku­še­nos­ti s tě­lem, pa­mě­tí a ja­zy­kem. Je­jich se­tká­ní ote­ví­rá otáz­ku, co všech­no si ne­se­me v kr­vi a co vzni­ká ve chví­li, kdy o so­bě za­čne­me vy­prá­vět. Pre­mi­é­ru umě­lec­ké­ho do­ku­men­tu uve­de­me 29. 9. ve Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce v rám­ci fes­ti­va­lu queer di­va­dla WILD!

V tom­to čís­le ča­so­pi­su se na IDENTI­TU bu­de­me dí­vat z růz­ných stran – osob­ní, spo­le­čen­ské, his­to­ric­ké i umě­lec­ké. Bu­de­me se ptát, co všech­no nás utvá­ří a co se sta­ne, když se po­ku­sí­me pře­kro­čit hra­ni­ce, kte­ré nám by­ly při­psá­ny při na­ro­ze­ní. Je to ne­u­stá­lé pře­pi­so­vá­ní pří­bě­hu a my jich ně­ko­lik bu­de­me v tom­to čís­le vy­prá­vět.

Již ny­ní si mů­že­te pře­číst roz­sáh­lý di­a­log na­ší no­vé au­tor­ky Si­mo­ny Hen­drych­o­vé a umě­lec­ké­ho šéfa Di­va­dla Husa na pro­váz­ku Mar­ti­na Slá­deč­ka o nad­chá­ze­jí­cí se­zo­ně a ta­ké o Ev­ro­pan­ství. Ve­ro­ni­ka Ho­leč­ko­vá na­psa­la re­fle­xi in­sce­na­ce Al­kés­tis, kte­rá by­la uvá­dě­na v rám­ci An­tic­ké Štva­ni­ce, Kris­tý­na Bo­há­čo­vá ve svém tex­tu zno­vuvy­vo­lá­vá po­ci­ty, kte­ré se jí zmoc­ňu­jí při bu­tó vy­stou­pe­ních. A tex­ty sa­mo­zřej­mě bu­dou při­bý­vat.