Spo­lu s ně­kte­rý­mi zná­mý­mi pří­běhy z před­cho­zích dvou pro­jek­tů se vra­ce­jí ta­ké té­ma­ta ne­funkč­ních ro­din, ná­si­lí, ústav­ní pé­če a ne­leh­ké­ho hle­dá­ní pev­né pů­dy pod no­ha­ma. Ten­to­krát však vý­raz­ně­ji za­zní­va­jí žen­ské hla­sy a s ni­mi i otáz­ka, co všech­no si člo­věk od­ná­ší z pro­stře­dí, kte­ré si sám ne­vy­bral.

Na prv­ní po­hled je pro dal­ší do­ku­men­tár­ní in­sta­la­ci při­pra­ve­ný pů­so­bi­vý rá­mec. Na sto­lech se­sta­ve­ných do ob­dél­ní­ku le­ží všed­ní před­mě­ty – rý­že, skle­ni­ce od ke­ču­pu, pi­vo či těs­to­vi­ny – a ze stran pro­stor uza­ví­ra­jí dvě pro­jek­ční plát­na. Use­dá­me ko­lem, na­sa­zu­je­me vlast­ní slu­chát­ka a dal­ší prů­běh už si nás ve­de sám. Za­čnou se ozý­vat hla­sy mužů (chlap­ců) a žen, je­jichž ži­vo­ty se sklá­da­jí z útě­ků, ná­si­lí, ne­funkč­ních ro­din, ústav­ní pé­če i poz­děj­ší sna­hy po­sta­vit se na vlast­ní no­hy.

Va­ni­šo­vá tak dál roz­ví­jí myš­len­ku před­cho­zích čás­tí pro­jek­tu: za dí­tě­tem, kte­ré oko­lí snad­no ozna­čí za pro­blé­mo­vé či „zlo­bi­vé“, bý­vá pří­běh, kte­rý zven­čí ne­vi­dí­me. Ně­kte­ré vý­po­vě­di se vra­ce­jí k osudům zná­mým z loň­ska, ji­né při­ná­še­jí zku­še­nost žen, je­jichž dět­ství skon­či­lo pří­liš br­zy a do­spě­lost ne­za­ča­la o mno­ho snáz. O ústav­ní pé­či se při­tom čas­to ne­mlu­ví ja­ko o mís­tě zá­chra­ny, ale ja­ko o dal­ší eta­pě, v níž se po­cit bez­pe­čí hle­dal jen ob­tíž­ně. Sí­lu těch­to svě­dec­tví ne­ní po­tře­ba umě­le zvy­šo­vat. Fun­gu­jí sa­ma. Prá­vě pro­to je ško­da, že ko­lem nich ten­to­krát téměř ne­vzni­ká di­va­dlo.

Ro­di­na je prv­ním pro­stře­dím, v němž se učí­me číst svět. Z ro­di­ny si od­ná­ší­me nejen ge­ne­tic­kou vý­ba­vu, ale ta­ké vě­do­mě i ne­vě­do­mě pře­bí­rá­me způ­so­by, jak na­va­zo­vat vzta­hy, za­chá­zet s emo­ce­mi, dů­vě­řo­vat dru­hým ne­bo re­a­go­vat na ohro­že­ní. Prá­vě pro­to nelze pří­běhy Par­si­fa­lek číst jen ja­ko sled in­di­vi­du­ál­ních se­lhá­ní a špat­ných roz­hod­nu­tí. Za mno­ha z nich sto­jí pro­stře­dí, kte­ré člo­vě­ku po­skyt­lo vel­mi vrat­ký zá­klad ješ­tě dřív, než měl mož­nost sám o ně­čem roz­ho­do­vat. Otáz­ka, na­ko­lik nás for­mu­je ro­di­na, dět­ství a pro­stře­dí, při­tom v sou­čas­né spo­leč­nos­ti vý­raz­ně re­zo­nu­je a vra­cí se i v ji­ných umě­lec­kých for­mách. Ve fil­mu ji ne­dáv­no ote­vře­la na­pří­klad Pe­pa Lu­bo­jacki v do­ku­men­tu Kdy­by se ho­lu­bi pro­mě­ni­li ve zla­to, kte­rý při sle­do­vá­ní osu­dů li­dí po­tý­ka­jí­cích se se zá­vis­los­tí a ži­vo­tem bez do­mo­va ob­ra­cí po­zor­nost i k to­mu, co je­jich dneš­ní si­tu­a­ci před­chá­ze­lo. Nejde při­tom o jed­no­du­chou rov­ni­ci pro­stře­dí rov­ná se osud. Spíš o při­po­mín­ku, že člo­věk ne­za­čí­ná svůj ži­vot na čis­tém pa­pí­ře. A prá­vě tak­to vrs­tev­na­té pří­běhy po­tře­bu­jí i ur­či­tý pro­stor, aby je di­vák mohl po­stup­ně roz­krý­vat a ne­chat v so­bě do­znít.

Ten na­bí­ze­li loňští Par­si­fa­lo­vé pod­stat­ně štědře­ji. Osob­ní zpo­vě­di ne­chá­va­li fy­zic­ky vstu­po­vat do pro­sto­ru: chlap­ci ma­lo­va­li, pře­tvá­ře­li před­mě­ty spo­je­né s vlast­ní mi­nu­los­tí a pu­b­li­kum se me­zi ni­mi po­hy­bo­va­lo. Bo­les­ti­vé vzpo­mín­ky tak ne­zů­stá­va­ly pou­ze ře­če­né, ale zís­ká­va­ly kon­krét­ní tvar a zá­ro­veň i do­sta­tek vzdu­chu. Par­si­fal­ky na­pro­ti to­mu téměř ce­lou do­bu ne­hyb­ně se­dí. Po­slou­chá­me, na plát­nech sle­du­je­me tvá­ře vy­pra­vě­čů a ně­kte­ří ak­té­ři se­dí pří­mo me­zi ná­mi. Je­jich pří­tom­nost však pro­stor ni­jak vý­raz­ně­ji ne­pro­mě­ní.

Prá­vě pro­stor byl při­tom jed­nou z nej­vět­ších de­víz loň­ských Par­si­fa­lů. Je­jich pří­běhy by­ly roz­pro­stře­né po ce­lé sy­na­go­ze: vstu­po­va­ly do mal­by, ob­jek­tů i po­hy­bu sa­mot­ných ak­té­rů a di­vák me­zi ni­mi mohl vol­ně pře­chá­zet. Ne­mu­sel při­jmout všech­ny vý­po­vě­di v jed­nom sou­vis­lém prou­du, mohl se u ně­kte­ré za­sta­vit, od ji­né ode­jít, na chví­li jen po­zo­ro­vat pro­stor a ne­chat před­cho­zí pří­běh do­znít. Prá­vě ta­to vzduš­nost dá­va­la těž­kým svě­dec­tvím pro­stor k na­dech­nu­tí – a ta­ké di­vá­ko­vi mož­nost dáv­ko­vat si je­jich in­ten­zi­tu pod­le se­be. Par­si­fal­ky uza­ví­ra­jí jed­not­li­vé osu­dy do sou­stře­dě­né­ho pět­a­čty­ři­ce­ti­mi­nu­to­vé­ho po­sle­chu. O to vět­ší je ško­da, že sy­na­go­ga, kte­rá by jim moh­la na­bíd­nout stej­ný pro­stor k po­hy­bu a od­de­chu, zů­stá­vá ten­to­krát téměř ne­vy­u­ži­tá.

Par­si­fal­ky tak zů­stá­va­jí spíš do­ku­men­tár­ní vý­po­vě­dí ur­če­nou k po­sle­chu než pl­no­hod­not­nou di­va­del­ní in­sta­la­cí. To ovšem ni­jak ne­u­men­šu­je zá­važ­nost sdí­le­ných zku­še­nos­tí ani od­va­hu těch, kte­ří je ne­cha­li za­znít. Ten­to­krát však zů­stá­vá di­va­del­ní for­ma vů­či sí­le sa­mot­ných vý­po­vě­dí po­ně­kud zdr­žen­li­vá. Když do­zní zá­věr po­sled­ní­ho pří­bě­hu, jed­not­li­vé su­ro­vi­ny le­ží ve vět­ši­ně pří­pa­dů přes­ně tam, kde by­ly na za­čát­ku. Ja­ko po­zůstat­ky hos­ti­ny, kte­rá se vlast­ně ni­kdy ne­ko­na­la. Re­kul­tur plá­nu­je příští rok uvést dal­ší po­kra­čo­vá­ní pro­jek­tu, ten­to­krát s ná­zvem Par­si­fal­stvo. Uvi­dí­me, kam vy­prá­vě­ní tvůr­čí tým po­su­ne.  

Re­kul­tur – Apo­le­na Va­ni­šo­vá: Par­si­fal­ky. Kon­cept a re­a­li­za­ce: Apo­le­na Va­ni­šo­vá, vi­zu­ál­ní spo­lu­prá­ce: Jo­ha­na Stříž­ko­vá, tech­nic­ké za­bez­pe­če­ní: To­máš Mlá­dek, Pe­tr Zá­brod­ský, pe­da­go­gic­ká spo­lu­prá­ce: Boh­da­na Koš­ťá­lo­vá. Účin­ku­jí: Da­vid, Ja­kub, Jan, Lu­cie, Mi­lan, Ni­co­las, Pa­trik a So­fie. Pro­du­cent­ka: Ewa Zem­bok, pro­dukč­ní plat­for­ma Re­kul­tur. Pre­mi­é­ra 22. zá­ří 2026 v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve…, No­vá li­beň­ská sy­na­go­ga.