Je pon­dě­lí 27. 7. ve­čer. Vět­ši­na li­dí z na­ší bub­li­ny i mi­mo ni se k tragé­dii na ber­lín­ském Pri­de po­cho­du již vy­já­d­ři­la. „Our hearts are ble­e­ding…“ – tak to zně­lo na na­šem In­stagra­mu. Po­tý­kám se s dob­ře zná­mý­mi po­ci­ty ohro­že­ní, ne­bez­pe­čí, hně­vu, ne­po­cho­pe­ní. Tak co, po­řád Queers for Pa­les­ti­ne? To má­te za to, že se tu a tam před­vá­dí­te a pro­vo­ku­je­te. Za to všech­no mů­že ote­vře­ná ná­ruč Mer­ke­lo­vé! V ki­ně Ae­ro pro­mí­ta­jí Lyn­chův film Mod­rý sa­met. To mi po­mů­že. Lynch vždy po­mů­že – dob­rý film vždy po­mů­že. Když se Je­ffrey Be­aumont se sl­za­mi v očích ptá: „Why are the­re pe­o­ple li­ke Frank? Why is the­re so much trouble in this world?“ / „Proč jsou na svě­tě li­dé ja­ko Frank? Proč je na svě­tě to­lik zla?“ Ne­chám své emo­ce na­pl­no vy­bublat.

Bě­hem po­cho­du, kte­rý sym­bo­li­zu­je roz­ma­ni­tost ko­mu­ni­ty LGB­TQIA+ a de fac­to ce­lé spo­leč­nos­ti, ze­mřel člo­věk. Pod­le nej­no­věj­ších in­for­ma­cí to by­la star­ší že­na z Pol­ska, kte­rá se zřej­mě zú­čast­ni­la po­cho­du, aby pod­po­ři­la svou queer dce­ru. A mís­to to­ho, abychom se v tom ne­ko­neč­ném ko­lobě­hu za­sta­vi­li, li­dé na­dá­le hle­da­jí vi­ní­ky, há­da­jí bar­vu ple­ti, vy­zná­ní, hod­no­tí po­sto­je. Sou­čas­ná po­li­tic­ká scé­na, úz­kost z kli­ma­tic­kých změn, ne­u­stá­lý strach z no­vé svě­to­vé vál­ky ja­ko by nás dr­že­ly se za­vá­za­ný­ma oči­ma u zdi a mlá­ti­ly paž­bou ne­zná­mé zbra­ně. Jsme pa­ra­ly­zo­vá­ni stra­chem a úz­kos­tí. Ne­dů­vě­řu­je­me ni­ko­mu a ni­če­mu. Jsme po­sta­vy v Bu­ñu­e­lo­vě fan­ta­zii a zá­vě­reč­né ti­tul­ky ne­při­chá­ze­jí. Mě­la bych mít od­po­vě­di, ale ne­mám. Sdí­lím ten strach s vá­mi a sna­žím se z to­ho ne­zbláz­nit.

STREETS OF BER­LIN,

I MUST LEA­VE YOU SO­ON,

WILL YOU FOR­GET ME?

WAS I EVER RE­ALLY HE­RE?

Bě­hem ve­če­rů PIN­KBUS čas­to mlu­vím o tom, ja­ké je to, že se stá­le mů­že­me schá­zet v di­va­dle ne­bo na ji­ném mís­tě, ob­lé­kat se do po­div­ných „lar­ger than li­fe“ po­stav, žen, mon­ster, by­tos­tí, ob­rov­ské pri­vi­le­gi­um, kte­ré stá­le be­re­me ja­ko sa­mo­zřej­most. Ne­ní to sa­mo­zřej­most. Na Slo­ven­sku Mar­ti­na Šim­ko­vi­čo­vá spo­lu se stí­no­vým mi­nis­trem kul­tu­ry prak­tic­ky zne­mož­ni­la ja­kou­ko­li mož­nost exis­ten­ce queer sou­bo­rů, kte­ré jsou od­ká­zá­ny na men­ší díl­čí gran­ty, pří­pad­ně na crowd­fun­ding. Štve mě, s ja­kou sa­mo­zřej­mos­tí se ta­to rych­lá ře­še­ní uza­ví­ra­jí s tím, že „no, ně­jak se nám to po­da­ři­lo dát do­hro­ma­dy“. Sa­k­ra, LGB­TQIA+ li­dé jsou sou­čás­tí spo­leč­nos­ti, pla­tí da­ně, vy­u­ží­va­jí služ­by. Ne­ži­je­me v od­dě­le­né bub­li­ně ně­kde na okra­ji měs­ta, ohra­ni­če­né ost­na­tý­mi plo­ty.

Te­dy za­tím – kon­cen­t­rač­ní tá­bo­ry, ano, sly­ší­te správ­ně, kon­cen­t­rač­ní tá­bo­ry v Če­čen­sku stá­le ti­še exis­tu­jí a jsou ha­neb­ným ve­řej­ným ta­jem­stvím. V af­ric­kých ze­mích je zce­la běž­ný trest smr­ti ne­bo těž­ké vě­ze­ní za ji­nou než he­te­ro­se­xu­ál­ní ori­en­ta­ci. Dlou­ho jsem si mys­lel, že mám štěs­tí, že mi mo­je tě­les­ná kon­sti­tu­ce dá­vá ja­kousi zvlášt­ní „imu­ni­tu“ pro­ti těm­to úto­kům. Ne­dáv­no však v mém vcho­du sou­sed, kte­ré­ho jsem vi­děl po­pr­vé, při po­hle­du na mě po­zna­me­nal: „To se to u nás pěk­ně zúchyl­ňu­je.“ Ji­ný ka­ma­rád, or­ga­ni­zá­tor queer ak­cí na Slo­ven­sku, ve svém sta­tu­su pí­še, že před kaž­dou ak­cí má strach, jest­li tam ně­kdo ne­při­jde a ne­začne stří­let. Do­ká­že­te vů­bec po­cho­pit tu dě­si­vou ab­sur­di­tu, s níž se li­dé z ko­mu­ni­ty LGB­TQIA+ na­u­či­li žít?

Zvyk­la jsem si na­to­lik na svou bub­li­nu, že už sa­ma ne­vi­dím re­a­li­tu? Nesly­ším chi­cho­tá­ní li­dí, kte­ří vi­dí obéz­ní­ho queer člo­vě­ka v ša­tech ne­bo v při­lé­ha­vém trič­ku? Vy­tvo­ři­la jsem si vlast­ní ma­t­rix ja­ko se­be­obra­nu pro­ti to­mu, co se dě­je?

IN­TER­MEZ­ZO

Po­sled­ní dny ak­tiv­ně ži­ji pod­le slov Ši­mo­na Ho­lé­ho, re­ži­sé­ra fil­mu Chi­ca Che­ca, kte­rý (pa­rafrá­zo­va­ně) ří­ká, že dě­lat dnes vě­ci, kte­ré jsou po­zi­tiv­ní a ma­jí šťast­ný ko­nec, je vlast­ně vel­mi ra­di­kál­ní. Sou­běž­ně s tím mi vy­vstá­vá na mys­li slav­ný vý­rok Ma­don­ny: „Mys­lím, že to nej­kon­tro­verz­něj­ší, co jsem v ži­vo­tě udě­la­la, by­lo to, že jsem vy­tr­va­la.“ Šá­lek s ká­vou na mém sto­le je zjev­ně po­lo­prázd­ný, i když se sám se­be pře­svěd­ču­ji, že je po­lo­pl­ný, re­spek­ti­ve že si ká­vu můžu kdy­ko­li do­lít. Bu­de to v po­řád­ku, ma­mi?

KO­NEC IN­TER­MEZ­ZA

Je pon­dě­lí 27. 7. ve­čer, vrá­til jsem se z klu­bu Ae­ro, kde pro­mí­ta­li Lyn­chův film Mod­rý sa­met. Dí­vám se do zr­ca­dla a vi­dím zná­mou tvář. Tu, kte­rá za­ži­la slo­ven­ské re­fe­ren­dum o ro­di­ně, kte­rá za­ži­la prv­ní bra­ti­slav­ský PRI­DE, kte­rá při­šla den po­té do ka­vár­ny Tep­lá­reň s je­di­nou otáz­kou: „Co jsme to pro­ži­li?“ Pár dní po mo­nu­men­tál­ní tragé­dii na Zá­moc­ké jsem ko­mu­ni­ko­val s teh­dej­ší ře­di­tel­kou Dúho­vé­ho Pri­de Ja­nou Mi­če­ko­vou a ře­kl jsem jí, že po­kud bych mohl co­ko­li udě­lat, ať se na mě bez vá­há­ní ob­rá­tí. Ná­měs­tí by­lo ti­ché, při­pa­da­lo nám na­pros­to bi­zar­ní vy­stu­po­vat teď v dra­gu. Těs­ně před­tím, než jsem vy­stou­pi­la na pó­di­um, ne­cha­la jsem si na bři­cho na­ma­lo­vat terč. Ozva­ly se prv­ní tó­ny pís­ně I Will Sur­vi­ve. Ode­vzdá­vám se ryt­mu, ode­vzdá­vám se slo­vům pís­ně.

NO, NOT I. I WILL SUR­VI­VE.

AS LONG AS I KNOW HOW TO LO­VE,

I KNOW I’LL STAY ALI­VE

Já jsem si boj za svá prá­va, za prá­va dal­ších li­dí z mé ko­mu­ni­ty ne­vy­bra­la. Na­še exis­ten­ce ni­kdy ne­mě­la být ak­tem po­li­tic­ké re­vol­ty – vy jste z nás ta­ko­vou udě­la­li. Va­še po­li­ti­ka ne­ná­vis­ti, va­še ne­u­stá­lá po­tře­ba hle­dat ne­pří­te­le, ten ne­ko­neč­ný hlad pak uká­zat prs­tem na to, kdo za co mů­že. Hra­je­me ro­le, kte­ré jsme ne­chtě­li zkou­šet, ale kaž­dý den nás nu­tí­te je opa­ko­vat. Pro­to bu­de­me po­cho­do­vat. Pro­to bu­de­me no­sit pod­pat­ky. Pro­to bu­de­me no­sit ma­ke-up. Pro­to bu­de­me sta­vět svou exis­ten­ci na na­ší iden­ti­tě – do­kud to ne­po­cho­pí­te. Vždy jsme tu by­li. Vždy tu bu­de­me. Queer. Spo­leč­ně. Sil­ní.