Pozvání ke kulatému stolu, ve kterém se debatovalo o kulturní politice hlavního města Prahy, dotacích pro kulturu, komerčním a experimentálním divadle, přijaly a přijali: Veronika Bednářová, zástupkyně šéfredaktorky Divadelních novin, členka grantové komise MHMP; Petr Erbes, dramaturg působící v Divadle Na zábradlí, souboru Zapětdvanáct a prostoru Vzlet; Karel Král, publicista a emeritní šéfredaktor časopisu Svět a divadlo; Becka McFadden, performerka a choreografka, nositelka ocenění Thálie v kategorii Alternativní divadlo; Jiří Sulženko, ředitel odboru kultury a cestovního ruchu MHMP.
Jan Motal: Děkuji všem, že jste přijali naše pozvání k diskuzi. Vážíme si toho. Já jsem si na začátek připravil makropohled. Budeme spolu mluvit o dotacích, o podpoře nezávislého umění v Praze. Všichni dobře víme, že v posledních letech jsme prošli dvěma krizemi, které kulturní obor zasáhly – nejprve pandemie covidu, potom nárůst inflace na patnáct procent, což byla nejvyšší hodnota za dekády. Inflaci vytáhly položky jako náklady na bydlení, nájemné, energie a potraviny, což samozřejmě zasáhlo především ty části kulturního ekosystému, které nemají stabilní institucionální financování ani tržní výnosy. Používáme pro ně pojem prekariát. A rozhodně to ještě není za námi. Malé a střední nezřizované subjekty, kolektivy, festivaly, nezávislé prostory a freelanceři jsou v horší situaci než v minulosti.
Zároveň město Praha dlouhodobě končí přebytkem ve svém rozpočtu – není v tom samozřejmě sama, je to charakteristický rys hospodaření územních celků. Čili vstupujeme do diskuze, ve které je u nás nezávislá kultura v situaci křehčí, než byla třeba před deseti lety. Zároveň jsme v situaci, kdy Praha peníze má. A kdy po posledním rozhodování odborné komise pro kulturní dotace výsledky vzbudily odpor části nezávislé divadelní scény.
Takže má první otázka směřuje k panu Sulženkovi. Jak vnímáte systém rozdělování peněz ve vztahu k nezávislé kultuře? Funguje dobře?
Jiří Sulženko: Děkuji za slovo. Já myslím, že na jednoduchou otázku je jednoduchá odpověď. Funguje dobře, je dobře nastavený.
Je otázka, jestli v tom systému je dost peněz. Když se podíváme, jak se pohybuje roční alokace, tak kromě propadu během druhého roku covidu vlastně pořád stoupá. A samozřejmě, že nestoupá tak rychle, jako dopady inflace, nicméně to je úplně čistě politické rozhodnutí. Za to nenese odpovědnost odbor kultury ani dotační komise, která prostě pracuje s penězi, které jsou v rámci rozpočtu schválené.
Zmínil jste, že výsledky rozhodování komise vzbudily odpor. Vlastně jsem dostal asi pět či šest e‑mailů, což nepovažuji za nějaký odpor. V pondělí rada schválila osmdesát projektů ve výši asi osmdesáti milionů korun, zbytek schválí, doufejme, ve čtvrtek 12. února zastupitelstvo, čímž se tedy naplní podpora ve výši čtyři sta dvaceti milionů korun.
Četl jsem článek na Novinky.cz, kde hovoří lidé z kulturní scény, kteří jsou spokojení. Včetně třeba divadla Mana. Těm se divím, že jsou spokojení, protože já bych jim dal více peněz, kdybych měl.
Co může budit negativní emoce – poprvé se mezi roky 2025 a 2026 snížila alokace na jednoleté dotace. A to si myslím, že je problém. Na ten jsme upozorňovali jak náměstka primátora Jiřího Pospíšila (TOP 09 – pozn. red.), který v tu dobu měl gesci kultury na starosti, tak pana radního pro finance (Zdeněk Kovářík, ODS – pozn. red.). Že ten propad samozřejmě pocítí jednoletí žadatelé a vzbudí to nějakou negativní reakci. Takže to je fakt a my pracujeme na tom, aby příští rok to bylo naopak, aby k tomu snížení znova nedošlo.

Motal: Děkuji. Jenom doplním, že v těch čtyři sta dvaceti milionech je vázaný objem na víceleté dotace z minulých let tři sta deset milionů. Čili přibližně sto deset milionů bylo určeno na letošek. Poprosím Karla Krále, jestli by mohl říct, jak on vidí funkčnost toho systému i jak hodnotí rozdělení financí na příští roky.
Karel Král: Celkově ten pražský grantový systém byl vymyšlený dobře, ale nějak se kazí, řekl bych. Je divné, že na to, co by mělo tvořit jakousi základnu, se dává nejméně. Jednoleté granty jsou úrodné pole, z kterého by divadlo mělo růst. Víceleté granty jsou pro ty, kteří jsou zavedení. To, že to takhle dopadlo, je podle mě chyba, protože dotovaná jsou i komerční divadla, která původně neměla šanci. Nemohla se dostat ke grantovým penězům. A příspěvkové organizace jsou podle mě relikt socialismu, ale chápu lobby, silné lobby těchto institucí.
Chyba vznikla hned po listopadu 1989, kdy se v Čechách nepodařilo prosadit spravedlivý systém, kde by měli všichni v zásadě stejnou možnost na zisk podpory, ať už jsou závislí, nezávislí, zřizovaní, nezřizovaní. To atakovali sami divadelníci pokusy o získání takové či onaké protekce. První byli právě ti z příspěvkových organizací. Bohužel lobbování prorůstá s korupcí.
Sulženko: Opravdu chcete, pane Králi, tvrdit, že v tom dotačním systému je korupce? Je tam sedmnáct členů dotační komise, osmdesát externích hodnotitelů. Potom systém ekonomických hodnotitelů. Nejdřív to schválí rada. Potom to projde zastupitelstvem.
Veronika Bednářová: Já bych do toho taky ráda vstoupila. Ta krajina se strašně změnila, komerční divadla už dneska mají svoje umělecké směřování, mají často velice prestižní divadelní ceny, mají za sebou zahraniční hostování. Ta krajina je prostě komplikovaná, tak s tím ta grantová komise musí nějak nakládat a musí se tím zabývat a musí o tom diskutovat.
Motal: Děkuji za žhavý začátek, ale pojďme se posunout od otázky korupce, která v tuhle chvíli není hlavním tématem našeho setkání. Veroniko, já se vás teda zeptám, jak se vám v komisi rozhoduje? Je ten systém funkční?
Bednářová: Já jsem v grantové komisi s přestávkami, tuším, od roku 2008. Zažila jsem změny, přechody a stále v něm setrvávám ráda a poměrně pyšně, právě díky jeho transparentnosti a neustálé snaze se zdokonalovat. A to i ve srovnání s evropskými metropolemi. My jsme loni najeli na způsob rozhodování, který možná taky přináší určitý stín kritiky, ale já za ním absolutně stojím. Protože je v pořádku, že hodnotíme podle pěti zcela jasně daných kritérií, kterými jsou účelnost, potřebnost, hospodárnost, efektivnost a proveditelnost.
Podle toho jsme schopni napsat ta hodnocení velice objektivně, s tím, že nám nikdo nebrání v tom, abychom do toho dali určitá kontextuální doplnění a zamyšlení nebo cokoliv dalšího. Těchto pět kritérií tam vždycky musí být tak, aby se dostalo skutečně i na to nejkřehčí umění.
Od toho tam jsme, to je naše povinnost, to je naše práce, kvantifikovat a určitým způsobem analyzovat to, jak je žádost napsaná a zaslouží-li si podporu, tak přesně proč. Já se vlastně v tom systému cítím velice komfortně a bezpečně.
Motal: Zaznělo tady těch pět kritérií: účelnost, potřebnost, hospodárnost a efektivnost. Otázka zůstává stejná. Petře, jak se ti ta kritéria naplňují? Jak se umělcům a umělkyním granty vyplňují?
Petr Erbes: Děkuju za otázku. Já si netroufám mluvit za nikoho jiného než za sebe a potažmo za soubor Zapětdvanáct. Je nás tady víc, každý má za sebou jinou zkušenost, a hlavně jiný typ uměleckého projevu, který vytváří. Zároveň nespadám pouze tady do kolonky nezávislé divadlo, protože až do června působím v Divadle Na zábradlí. Čili současně působím na nezávislé scéně, ve zřizovaných divadlech a od ledna v kulturním centru Vzlet, který má formu eseročka.
Abych se uživil, pracuji na mnoha pozicích. A myslím, že to zároveň vyjadřuje zkušenost mnoha lidí. Nevím, jestli používat slovo prekariát, ale jsou to lidé nucení systémem dělat mnoho věcí zároveň, což není správné. A to je zároveň do jisté míry podstata toho nezávislého sektoru.
Vrátil bych se ale k otázce komerčnosti. Protože z mého pohledu to není nějaké tabu v tom grantovém systému. Když budu mluvit o Vzletu, tak ten funguje způsobem, že umělecký program – divadelní, galerijní, komunitní, vzdělávací – může podporovat díky komerčním pronájmům, které musí dělat vzhledem k tomu, že nemá peníze jako příspěvkové organizace.
A jak se nám vyplňují granty? Nevím, vyplňování je asi v pořádku.

Motal: Když se vrátím k těm kritériím, jsou to kategorie, podle nichž, jak tady zaznělo, je možné hodnotit objektivně žádosti? Přidal bys něco, nebo ubral?
Erbes: Vlastně nevím, nedokážu to okomentovat. Pro mě jako pro tvůrce je zásadní téma, které mě zajímá. Jak k němu budu přistupovat. Ale rozumím tomu, že grantový systém potřebuje mít i pohled, jestli projekty jsou realizovatelné. Z mého pohledu je otázka, do jaké míry hodnocení odpovídá výsledku. Třeba účelnost je pojem, ke kterému je těžké se vztahovat, protože co je účelné, to se u každého může lišit.
Motal: Pozvání ke kulatému stolu přijala i Becka McFadden, která mimo jiné v roce 2023 obdržela cenu Thálie v oboru alternativní divadlo za výkon v inscenaci Black Dress. Vy máte možnost srovnávat vývoj dotační podpory, protože působíte v Londýně i v Česku. Vidíte nějaké paralely?
Becka McFadden: Paralely vidím víc teď, než na začátku mého působení v českých divadlech. Takový grantový systém, o kterém tady diskutujeme, v Londýně neexistuje. Máme tam Arts Council England, jenž funguje pro celou Anglii. A každý rok je tam méně a méně peněz. Takže vidím, jaký vliv to má na život umělců, kteří v Londýně žijí a pracují, a taky, jaký vliv to má na život města. A vidím například, že lidé můžou tvořit mnohem méně než v Česku.
Když jsem byla v Londýně, měla jsem štěstí, když jsem mohla vytvořit jednu inscenaci každý druhý rok. Pro mladé umělce je tam velice těžké najít prostor pro realizaci vlastní vize. To znamená, že třicetiletí, čtyřicetiletí lidé pracují jako asistenti, nemají možnost vytvořit větší produkce. A je to kvůli nedostatečnému financování. Ten tlak na prostory a na umělce znamená, že vytvořit inscenaci je moc drahé. Ztrácíme kvůli tomu důležité hlasy, důležité příběhy, což mi přijde jako velká škoda. Vidíme, že prostory se bojí riskovat. Když umělec přijde s plánem na zajímavý projekt, je často důležitější, že má marketingový plán než ten dramaturgický.
Samozřejmě chápu, že je mojí zodpovědností aktivně spolupracovat na marketingu, na propagaci. Musím o tom přemýšlet, musím přemýšlet o publiku. Když mluvíme o běžném financování, vnímám to, že dělám službu pro lidi města. Ale my v divadle nejsme odborníci na marketing. A když přemýšlíme hlavně o penězích, o prodeji, tak to má vliv na kvalitu.
Viděla jsem to loni. Rozhodla jsem hrát Black Dress v rámci festivalu Prague Fringe (festival se zahraniční účastí, mj. podporovaný i městem Praha – https://www.praguefringe.com/ – pozn. red.), což jsem chápala jako příležitost k networkingu. Nepřijde mi, že to je technicky náročné představení. Ale pro lidi z festivalu to bylo strašně technicky náročné.
Vizuální stránka divadla bývá potlačena, když lidé nemají dostatečný čas na práci v prostoru. V Česku jsme zvyklí chystat představení celý den. V Anglii máte tak dvě hodiny. Byla by velká škoda, kdyby něco takového se stalo v Praze. Protože to znamená, že pak lidi pracují hlavně s textem. Že vizuální stránka padá. A myslím, že celý náš obor to opravdu hodně zažívá.
Finanční tlak je i důvod, proč se hodně umělců odstěhovalo z Londýna. Ti, co tam zůstávají, jsou starší umělci, kteří mají pevnější základy, a ti, kteří mají větší komerční sílu. Dějí se tam stále dobré projekty, ale je to velmi těžké. Myslím, že tady v Praze a v Čechách máme dobré podpůrné struktury. Když o tom mluvím v Anglii, závidí nám.
A bojím se trochu, že to nevnímáme, jak dobré ty věci v Česku jsou. Když teď vidím například, že projekty jako Nová síť dostávají méně peněz, bojím se budoucnosti. Tyto organizace není snadné znovu vybudovat.
Motal: Mluvili jsme o „úrodném poli“ jednoletých grantů. Je to tedy primárně politická otázka, na co se klade důraz? Kdo určuje ten plán, co se bude preferovat?
Sulženko: To je možná dobré vysvětlit. Politicky je rozhodnuto, kolik peněz půjde do toho systému, celková suma. Kolik je z toho rozděleno na víceleté a jednoleté dotace není předmětem politické dohody, ale je to výsledek předchozího rozhodování dotační komise. Protože víceleté dotace se podávají a navrhují s ročním předstihem.
To znamená – kdo požádal o víceletou dotaci v roce 2025, tak ji žádal na rok 2027 a dál. A tudíž v momentu schvalování rozpočtu nepodléhá částka navržená na víceleté dotace od roku 2027 dál při rozhodování v roce 2025 žádnému limitu. Rozhodující je debata dotační komise, jak bude vstřícná, jak bude ty víceleté dotace podporovat. Nicméně samozřejmě musí brát v potaz to, jaká je historicky předpokládaná alokace na celý dotační program. To znamená, že když byla před dvěma lety dotační komise štědrá, což byla, a podpořila víceleté dotace v té výši, jak jste zmiňoval – těch tři sta deset milionů korun –, tak to logicky znamená, že zbytek alokace je na jednoleté dotace. Ale to se rozhodlo dva roky zpátky s tím, že předpoklad samozřejmě byl, že se podaří vyjednat rozpočet na dotace vyšší než čtyři sta dvacet milionů celkem.
Takže dotační komise se s nejlepším vědomím a svědomím snaží podpořit excelentní žadatele o víceletou dotaci, ale rozhodujete o tom prostě dva roky předem. Rozpočet se začíná projednávat v červnu roku předcházejícího toho, na který ten rozpočet je určený, a potom ho schvaluje zastupitelstvo většinou v prosinci. Dřív to je v zásadě nemožné, a kdyby to bylo později, tak už bychom byli v rozpočtovém provizoriu.
Nicméně kulturní granty se z mnoha důvodů, které určitě chápete – například pro to, aby se žadatelé co nejdříve dozvěděli, jaký je výsledek a co nejdřív dostali peníze –, vyhlašují už v březnu roku předcházejícího. Pak podle zákona třicet dní visí vyhlášení na desce, a pak mají deadline v červnu a hodnotí se v listopadu. Z toho jasně vyplývá, že to je minimálně tři měsíce před tím, než se vůbec začne radní pro finance zabývat rozpočtem města na další rok.
Což nás staví do trošku složité pozice. My jsme první, kdo si přijde říct o tu alokaci na dotace, a město vůbec nemá spočítáno, jak bude vypadat celkový rozpočet. Čili chci zdůraznit, že pozice pro vyjednávání je v březnu nebo v dubnu úplně jiná, než když se potom licituje o jednotlivé položky v září či v říjnu a ta debata je v mnohem kvalifikovanější.
V březnu přijdete a radní pro finance, podívá se na loňskou inflaci a řekne: „Loni to bylo 2,5 %, tak si k loňské částce přidáte 2,5 % a takhle bude vypadat vaše alokace na dotační program další rok. Tečka.“
Motal: Doplním, že zástupce politické reprezentace jsme zvali, konkrétně radního pro kulturu Tomáše Slabihoudka (TOP 09 – pozn. red.). Ze čtyř celodenních termínů si nevybral a jeho sekretářka nám nabídla jako náhradu jeho náměstkyni. Tuto možnost jsme odmítli. Rovněž v této souvislosti připomenu, že město Praha je dlouhodobě kritizováno, že má přebytky a například neinvestuje dostatečně. Zrovna teď vyšel v Deníku N velký analytický článek Prokopa Vodrážky o pražském radním pro finance Zdeňku Kováříkovi, jmenuje se Centrální mozek Prahy. Tento politik je odpůrce občanské společnosti a drží devadesátkový étos. Jak se vám ten prostor financí na kulturu obhajuje, nebo jak se ho daří zvětšovat?
Sulženko: Já bych rozlišil dvě položky. První je běžný provoz. Ve vnímání rozpočtu dotace jsou běžný provoz, nejsou investice. Investice jsou finance opravdu investované do rekonstrukcí, dostaveb a tak dále. Peníze, které zbývají, a o kterých píše Prokop Vodrážka v Deníku N, jsou ty investiční peníze. To jsou peníze, které se nestačily proinvestovat, protože se firmy pohádaly o stav metra, soudí se nebo se vzájemně napadají u ÚHOSu (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže – pozn. red.), protože se nespustila rekonstrukce Divadla na Vinohradech. Když to nasčítáte, tak to jsou rezervované peníze na tyhle stavby. Kdyby nebyl komplikovaný zakázkový zákon a kdyby nebyl komplikovaný ÚHOS, tak jsou utracené a nezbydou.
Politické rozhodnutí lze také chápat ve smyslu, že levice bude utrácet víc, pravice bude chtít šetřit, a to se odrazí v tom provozu. Ale to, že zbyly peníze na účtech, je potřeba brát jako peníze rezervované na investice a nejsou to peníze, které by se takzvaně nespotřebovaly v běžném provozu.
Motal: Jeden z pojmů, který nyní zazněl a jenž se objevil i v kritice rozhodnutí dotační komise, je excelence. Existuje srovnávací studie, kterou pro Prahu zpracoval Jakub Bakule, je tu i odborná mezinárodní diskuze, v níž se zdůrazňuje především nutnost preferovat uměleckou složku excelence, to zdůrazňuje i zmíněná srovnávací studie – „Zahraniční praxe ukazuje, že kulturní a umělecká excelence by měla být zdůrazněna (oproti provozně-ekonomické kvalitě),“ s. 29. Karle, co to je ta excelence?
Král: Pro mě je to hlavně excelence umělecká. To, co se objevilo v hodnoceních, že o tu kterou produkci nebo dílo není tak velký zájem, není tak mainstreamová, pro mě není dostatečný argument. Některé projekty, které jsou menšinové a jsou pro malé počty diváků, jsou pro mě excelence. Jsou to pokusy o díla, která opravdu dosahují vysoké umělecké úrovně, ale není to mainstream, není to popka, na kterou se všichni hrnou, nepředvádí to herce z televizních seriálu, což je jeden z největších magnetů divadla dneska. Takže hodnocení toho, co je excelence, bych bral spíše umělecky než ekonomicky.

Motal: Veroniko, vy jste tady za ty, kteří aplikují pojmy do reality, mohla byste tedy srozumitelně, jednoduše za sebe říct, jak vy teda hodnotíte podle excelence?
Bednářová: Souvisí to s tím, co tady bylo řečeno. Excelence se většinou manifestuje v těch víceletých grantech, a jsou to skutečně organizace, které nějakým zásadním způsobem provádějí veřejnou službu ve smyslu podpory národní identity, zkrátka něčeho, bez čeho by Česká republika, respektive hlavní město Praha, nemohla existovat. Protože to potřebuje určité, nejenom finanční, ale i pocitové zázemí dlouhodobějšího vývoje. To znamená, jsou to organizace, které by znamenaly obrovskou ztrátu, kdyby tady nebyly. A to je vlastně jednoduché.
Tím hledisko té excelence zůstává. S tím, že u začínajících, menších se snažíme taky hledat a nalézat hledisko excelence, ale musí se to manifestovat pouze v tom jednoletém grantu, abychom právě jednoho dne neskončili kvůli tomu časovému nesouladu tak, že budeme mít na ty jednoleté granty tak málo peněz, že je nebudeme moci rozdělit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nebudeme debatu teď posouvat někam jinam, než by měla být, ale skutečně vždycky doufáme, že ta částka bude navýšená, ale ona není navýšená tolik, kolik by se předpokládalo, kvůli již zmiňované inflaci.
Takže já si myslím, že má-li mít tato debata smysl, mělo by to být o sjednoceném tlaku nás všech na politickou reprezentaci, aby se skutečně příspěvek na kulturu každoročně navyšoval, abychom my nebyli rukojmí toho, že sice krásně diskutujeme o excelenci, ale vlastně potom nám nezbývá dostatečné množství prostředků.
Motal: Proto jsem uváděl ty makroekonomické údaje. I když jsme prožili velkou krizi, průměrná roční míra inflace za rok 2025 je dva a půl procenta, což při navyšování alokace letos bude znamenat, že nezohlední dlouhodobé dopady krize, nárůst cen bydlení apod., které pokračují. Mám ještě jednu doplňující otázku na vás. V diskuzi o pojmu excelence v zahraničí se často zdůrazňuje, že implicitně měří spíše stabilitu projektu a vylučuje nejistotu a experimenty. Je to tak podle vás?
Bednářová: Ne, vůbec ne, vůbec ne. Měří také stabilitu, protože nemůžete mít excelenci v organizaci, která je ve finančním rozkladu nebo v dluhu, to si vzájemně odporuje. Instituce s excelencí má zároveň dostatek schopností plánování a soustředěné práce, aby si našla manažera, který ji dá do kvalitního stavu. A pokud ho nemá, tak si ho někde může najít přes Novou síť. Čili hledisko excelence s tím, že ta organizace je v nějakých hlubokých finančních problémech, neexistuje. Proto grantová komise se velice intenzivně zabývá také ekonomickým hodnocením.
My máme vždycky k dispozici ekonomické hodnotitele, většinou dva nezávislé, kteří nám organizace skutečně detailně zanalyzují zase podle svých velice přísných kritérií, a také to bodují, což je vlastně jedna z věcí, kterou my jako členové grantové komise máme k ruce dopředu.
Tohle je podle mě docela zásadní a asi by to stálo za to vysvětlit, že my to finanční zdraví nehodnotíme úplně sami, respektive hodnotíme ho také, ale hodnotíme ho právě s pomocí těch ekonomických odborníků, kteří se tím zabývají mnohem detailněji než my, kteří pak hodnotíme všech těch ostatních pět kritérií (ekonomického hodnocení externích odborníků podléhají žádosti až nad milion korun – pozn. red.).
McFadden: Mluvíme o stabilitě, ta ale potřebuje určitý finanční základ. A to je, řekla bych, bludný kruh, ve kterém se točíme. Pokud organizace nemá na začátku pevný finanční základ, i když má velmi nadané a schopné lidi, dokonce i manažersky, je těžké pracovat efektivně. Každý člověk má tři, čtyři práce, aby finančně přežil. Když se řekne, že organizaci chybí stabilita, tak to reflektuje, myslím, spíš její finanční základ než schopnosti těch lidí, kteří tam pracují. Chtěla jsem se tedy zeptat, jak se s tím dá pracovat?
Sulženko: Myslím, že není v konfliktu, co říkáte vy a co říká Veronika. Ukazuje se to na tom, že my se finanční stabilitě subjektů snažíme pomáhat právě tím, že se realizují ty víceleté dotace, které nejsou dneska už tak výjimečné. Ostrava má tříleté dotace, Brno má dvouleté dotace, Praha má dokonce až čtyřleté dotace a tvoří právě ty dvě třetiny balíku dotačních peněz. Takže tam ta stabilita je, myslím, docela dobře zajištěná.
Myslím si, že Petr je tady výborným příkladem toho, že si to neprotiřečí. A na začátku dobře zmínil, že ten ekosystém kulturní je krásně prostupný. Někdo, kdo má kus úvazku v příspěvkové organizaci, kde má nějakou aspoň základní stabilitu – i když my se jako nemůžeme moc chlubit tím, jaký jsou průměrné platy v pražských příspěvkovkách –, potom prochází nezávislými subjekty, eseročkama… Stabilitu hledáme především v tom, že se podíváme, jestli náhodou ta firma někde nedluží, jestli má nějaké další zdroje financování, a to si myslím, že je úplně základní parametr, aby byla schopná přijmout nějakou dotaci z veřejných peněz.
Bednářová: Já jsem chtěla říct v podstatě totéž. Abych to vysvětlila – my tady trošku skáčeme od hlediska excelence až po jednoleté granty. Excelentní projekt má obrovsky vysoké bodové hodnocení právě proto, že je finančně stabilní. Pak je tam samozřejmě velká škála trošku nižšího bodového ohodnocení, kdy ten subjekt, i když není úplně na tom finančně super, ale je funkční, někde moc nedluží a snaží se získat si vícezdrojové financování, tak stále má samozřejmě ještě nárok na získání jednoleté dotace. Z hlediska excelence existují skutečně subjekty, které jsou hodnoceny v nejvyšších pěti procentech té bodové škály.
Král: V letech 2012–2014 jsem byl taky hodnotitelem pražských grantů a myslím, že ten systém byl nejlepší v Čechách. Ale všechno může mít své mouchy. Tady mě zarazilo, že mezi těmi excelentními nejsou soubory, jako Handa Gote research & development, Boca Loca Lab nebo BodyVoiceBand, ten na rok 2026 dokonce nedostal ani jednoletý grant. Soubory tohoto typu podle mě splňují tu excelenci uměleckou. Prostě jsou zárukou kvalitní umělecké práce, po léta. Že se do toho taková kvalita nepropisuje, znamená, že buďto s mým názorem nesouhlasí grantová komise, anebo ty důvody ekonomické převažují a rozhodnou o tom, že třeba taková divadla nedostanou víceletý grant. Přestože jsou to, podle mě, zrovna divadla, která představují i vývozní artikl.
Erbes: Mám pocit, že se tady bavíme o institucích a trochu v té debatě zapadají lidé, kteří v nich působí. A pro mě je v tom určitý paradox. Ve chvíli, kdy lidé nejsou zaplaceni nebo nemohou být zaplaceni, tak investice do infrastruktury, která mně přijde jako nesmírně důležitá, se ocitá v takové slepé uličce a nějak mě to vrací zpátky k otázce excelence. Pro mě je trochu překvapení dnešního dne, že ta excelence je primárně ekonomická věc. Tak já jsem tomu tak porozuměl teďka, pardon.
Bednářová: Ne, ani omylem.

Sulženko: Pojďme si udělat extra seminář o kritériích, pojďme si udělat seminář o tom, jak se to vnímá, jako pojďme fakt vést klidně tuhle technickou debatu, ale nezabíhejme do dojmů.
Já vám tady klidně odcituji všechna ta kritéria. Vy jste mluvili o pěti. Ale oni mají podkritéria, která jsou specifická pro kulturní granty. A tam si myslím, že se velmi dobře ukazuje, že jsme schopni dát komisi podklady k tomu, aby dokázala zhodnotit tu obsahovou kvalitu, tu uměleckou kvalitu. Šedesát procent bodů, které můžete získat v rámci toho hodnocení, se týká obsahové kvality, kvality týmu, relevance projektu a kulturní kvality. Šedesát procent z toho. Navíc v těch propozicích k tomu dotačnímu řízení jsou červeně označené ty body, které komise pak bude posuzovat v rámci excelence.
Zároveň bych rád trošku demytizoval ten pojem v našem grantovém systému. Protože excelence není jediné kritérium, kterým posuzujeme. A rozhodně ho neočekáváme u všech projektů, které jsou podpořené. Protože jsou prostě projekty, které dělají mladí talentovaní lidi, kteří nemají nějaký track record a my je umíme podpořit, protože excelenci jsme si odložili do těch víceletých dotací nebo do pár špičkových projektů v rámci jednoletek. Ale spousta těch projektů, které jsou podpořené v rámci jednoletek, nemusí nutně splňovat excelenci. Máme tam komunitní projekty, máme projekty mimo centrum, máme projekty multižánrové, máme projekty, které jdou napříč všemi možnými jinými kritérii a dostanou podporu.
My jsme to slovo zavedli, protože nám přišlo, že komise nemá dostatečnou systémovou podporu v rozhodování ve smyslu, že se dává všem trošku. A my jsme říkali: pojďte prosím necukrovat tu dotaci, nedávejte všem trošku, dejte těm, kteří skutečně jsou excelentní, pořádně, ať můžou zaplatit lidi, ať můžou zaplatit nájem, ať můžou dělat mezinárodní programy. A pojďme se na tohle zaměřit, protože jsme se shodli na tom, že se cukruje. Takže teď se přestává trošku cukrovat a tohle je důsledek, že ti, na které ten cukřík nedopadl, se ozvali.
Já jsem spokojený, jsem rád, že tu debatu můžeme vést. Ale tahle strategická změna, která se odehrála tři, čtyři roky zpátky, se stala po projednání se všemi asociacemi, s umělci, kteří do té debaty byli zapojeni. A tohle bylo rozhodnutí, k tomu jsme dospěli. Pojďme vrátit k tomu, kde se ta diskuze zrodila. Zrodila se v tom, že asociace, školy, umělci, ty samotní žadatelé měli pocit, že se cukruje.
Erbes: Rozumím, že to je začarovaný kruh. Mám pocit, že bychom měli vytvořit nějaký společný tlak, jak do toho systému nabustovat peníze, které se dostanou až k těm skupinám, které je nedostávají nebo potřebují. Protože nyní to cukrování pořád probíhá, byť probíhá i to škrtání. Z mého pohledu je tady obrovská skupina lidí, kteří jsou excelentní, nebo se snaží být, nebo věnují tomu systému vlastně obrovskou energii, obrovskou péči, ale nedostali nic.
Zaznělo tady slovo odpor. Ale co jsem vnímal třeba od souboru Zapětdvanáct, tak to je spíše nějaká frustrace, a to dlouhodobá. Jako příklad zmíním příběh, který se stal nám. Chystali jsme projekt A proč? (s Annou Klimešovou, premiéru měl ve Vzletu 14. 12. 2025 – pozn. red.) o hranici volebního práva. Vypsali jsme to, začali zkoušet a v průběhu roku jsme na ten projekt neměli peníze. My jsme se rozhodli, že i tak ho realizujeme, protože nám přišlo důležité věnovat se skupině mladých lidí, vnášet do toho divadelního prostoru i nějaká témata, která třeba příspěvkové organizace nebo jiné typy divadel nejsou i kvůli svému institucionálnímu charakteru schopny pokrýt. Dva týdny po premiéře projektu, který se celý kolektiv včetně herců rozhodl dělat zadarmo, přišly výsledky magistrátních grantů. Náš projekt na celoroční činnost pro rok 2026 byl slovně oceněn velmi pozitivně, ale částka tomu z mého pohledu neodpovídá. Což považuji za chybu systému, který něco deklaruje, ale není schopný to naplnit. Já bych spíš mluvil o frustraci než o odporu. A o tom, jakým způsobem tu energii podpořit.
Bednářová: Jak Jiří říká, že jsme cukrovali, nebo cukrujeme, tak chci apelovat, aby bylo čím cukrovat. Protože ve chvíli, kdy my podrobujeme otázku excelence a tu diskuzi o víceletých grantech, opravdu velice detailní diskuzi, my o nich jednáme zvlášť, bereme je vždycky na začátku, a u těch institucí, které ty dvouleté, tříleté, čtyřleté granty dostávají, tak se očekává i určitá míra rezistence. Velice často se stává, že při první žádosti o ty víceleté granty jim není vyhověno prostě jenom proto, že tím velice přísným sítem excelence neprojdou. Musí se hlásit opakovaně a prokazovat vlastně tu excelenci v průběhu těch jednoletých grantů. Čili skutečně to není, že bychom si řekli: tak tady máme excelentní projekty, těm dáme všechno a pro zbytek děj se vůle boží. Vůbec to tak není, je to skutečně jenom o tom, že my v dobré vůli odsouhlasíme víceleté granty jeden rok a za dva roky pláčeme nad výdělkem.
Motal: Rád bych se posunul k tématu, které zaznělo na začátku, a to je téma nezávislého divadla. Když bychom udělali pojmovou hygienu, tak třeba podle uznávaného německého teatrologa Manfreda Braunecka, který se celý život věnuje evropskému divadlu, nezávislé divadlo funguje záměrně institucionálně a produkčně mimo zavedené struktury, repertoárová divadla, mainstream. Vzniká historicky jako alternativa nebo opozice vůči komerci. Není to jen estetická nálepka, ale svébytná konfigurace práce, která je charakteristická strukturální křehkostí, nejistými zdroji, limitovanou administrativní kapacitou. Performerka a profesorka zaměřená na experimentální umění Annemarie Matzke uvádí: nezávislost je metoda a pracovní režim, který se liší v principu od toho, jak fungují mainstreamové organizace. Parafrázuji z obsáhlé studie Independent Theatre in Contemporary Europe vydané nakladatelstvím Transkript v roce 2017. Neznamená to tedy, že ten dotační mechanismus, o kterém se tady bavíme, vlastně už ze svého principu znevýhodňuje takto charakterizovaná nezávislá divadla?
Sulženko: Polovinu peněz alokovaných v tom dotačním programu konzumuje divadlo. A všechna ta divadla, která to konzumují, jsou nezávislá, podle této definice, kterou jste právě řekl.
Motal: Nejsou. My v Česku nezávislé divadlo většinou definujeme právě jako nezřizované. Ale ta definice je přesnější. Mimo jiné je to divadlo nekomerční.
Sulženko: Ale tak to jsou všechny ty, které jsou v tom dotačním systému.
Motal: Nejsou. V rozsáhlém dokumentu, v zápise z jednání výboru pro kulturu z loňského prosince, který má více než tři sta stran, se veřejnost může podívat na výsledky rozhodování komise. Je tam Opatření č. VII – Podpora rozmanitosti kulturní infrastruktury. Tam peníze získávají komerční divadla. A je tam rovněž návrh komise, což vypadá, jako by to schvalovala dotační komise. Je to tak?
Sulženko: To je jednoduché. Toto opatření nehodnotí hodnotitelé, ale pouze se vychází z čísel, která žadatelé zadají do žádosti. Upozorňuji, že alokace na tohle opatření je sedm milionů sedm set tisíc korun na rok 2026 a dotaci čerpá asi dvanáct subjektů. Z nichž někteří jsou ta zmiňovaná komerční divadla, já to dávám do uvozovek, protože si myslím, že už jsme se od těch devadesátých let opravdu významně posunuli v tom, že už nemusíme mluvit o komerčních divadlech negativně. Jak Veronika zmiňovala, řada z nich má perfektní umělecké výsledky a tohle opatření se nehodnotí kvalitativně.
Pan Král tady zmínil spravedlnost grantů. Já jsem se snažil při přípravě na tuhle diskuzi přijít na to, jestli někdo teda definoval spravedlnost při předělování dotací, protože mi to přijde jako zajímavé téma, důležité téma. Cynik by asi řekl, že spravedlnosti se v rozdělování grantů nikdy nedosáhne, ale mně se po dalším hledání podařilo najít něco, co asi by vám mohlo být blízké, a to je taková studie IETM, což je vlastně největší síť divadelních organizátorů a umělců v Evropě, a tam je docela hezká studie, kterou jsem si takhle nejenom vytisknul, ale i přečet, která se jmenuje Supporting Relevance: Ideas and Strategies for Inclusive, Fair and Flexible Arts Funding.
Myslím si, že to je hezká studie, se kterou třeba ne ve všem můžu souhlasit, protože to je v něčem limitované našimi zákony nebo předpisy, kterými se musíme řídit, ale zároveň si myslím, že velké množství těch opatření, které podle respondentů téhle studie zajišťují právě tu inkluzivitu, férovost a flexibilitu dotačního systému, máme v tom našem dotačním systému zabudovanou.
A určitě budu rád, když si to třeba přečtete, nebo já jsem tady udělal takový výpisek, který pak můžu sdílet, a vlastně sami podrobíte testu ten náš dotační systém. A třeba nám pošlete zpětnou vazbu v tom, kde se v těch parametrech s tím dá hýbat, aby to bylo skutečně inkluzivní, aby to bylo skutečně flexibilní, aby to bylo skutečně spravedlivé.
Letos se budeme bavit o inovaci dotačního systému, protože stávající platí do roku 2027, takže jsme určitě připraveni k diskuzi, v čem se dotační systém může opravit. A co se podaří vyjednat, my rádi zabudujeme
Král: Samozřejmě, že spravedlnost je určitý cíl, kterého úplně dosáhnout nelze. Lidi v komisi rozhodují podle svého mínění. Měli by se ale o spravedlnost snažit. Vzpomínám, že když jsem byl – tehdy i s panem Sulženkem – v městské grantové komisi, tak se při těch jednáních projevila i nespravedlivá averze. Třeba Divadlo v Řeznické bylo hodnoceno negativně, aniž by jejich inscenace kdokoliv viděl.
Bednářová: Já bych toho možná využila pro trochu bližší vysvětlení, jak vlastně grantová komise funguje. My máme oborové dvojice pro každý umělecký žánr, která si sama vybírá externí hodnotitele. Je jich hodně, dohromady osmdesát (toto číslo zahrnuje hodnotitele všech uměleckých druhů, pro divadlo je jich třináct – pozn. red.). Ti externí hodnotitelé jsou probíráni a schvalováni, abychom všichni věděli, kdo a proč hodnotí. Potom ve chvíli, kdy máme žádosti k dispozici, tak se oborová komise musí sejít a velice pečlivě rozdat jednotlivé granty mezi další tři externí hodnotitele. Dohromady každý projekt hodnotí pět lidí.
Takže jenom z toho principu je jasné, že i kdyby jeden se snažil nějakým nekalým – Karle – způsobem ovlivnit, tak je to úplně nesmysl, protože těch lidí je pět. Proto já to považuju za velice kvalitní a dobrý systém. My máme často celodenní nebo i dvoudenní schůzku, kdy všichni ti externí hodnotitelé s oborovou dvojicí skutečně diskutují detailně o každém projektu, teprve na základě toho se boduje.
Ty body mohou být velice rozdílné. Může se stát, že jeden externí hodnotitel hodnotí velice nízko a druhý z nich vysoko, a je to úplně v pořádku. Přesně tak, lidé mohou mít různé názory, ale v tom nám právě velice pomáhají ta kritéria. Já tam tu míru objektivity díky těm kritériím prostě cítím.
Motal: Ty negativní reakce na hodnocení komise se týkaly i toho, že není jasné hodnocení kvality. Že například soubory, které získaly divadelní ocenění, byly kráceny nebo dotaci nedostaly. Jakou roli tedy hrají divadelní ceny při hodnocení?
Bednářová: To je pro mě hrozně obecná otázka. Já nevím. To bychom museli zpátky do těch žádostí. Ano, jako divadelní ceny jsou jedním z kritérií excelence, ale musíme se na to koukat v tom celkovém balíčku žádosti.
Motal: A pracujete nějak s těmi neúspěšnými žadateli, je tam nějaká zpětná vazba od vás, co tam zlepšit, co tam posunout?
Sulženko: Určitě je. Na odboru kultury je sedm referentek, představte si, sedm lidí, kteří se věnují žadatelům po celý rok. A konzultují s nimi podávání žádostí a následně samozřejmě, a to je hrozně důležité, vyúčtování těch obdržených dotací. A zároveň s nimi samozřejmě vedou debatu o fungování projektu.
Ta zpětná vazba, kterou mají podané žádosti, je vyjádřená v tom popisku ve zmiňovaném zápise. Tam může každý žadatel najít odstavec, který je kompilací těch pěti hodnocení od těch hodnotitelů. Řada žadatelů, kteří chtějí mít větší detail, tak si zvykla posílat nám žádosti o informace podle zákona 106 (106/1999 Sb., Zákon o svobodném přístupu k informacím – pozn. red.), kde se dostanou k těm pěti hodnoticím zprávám, ne ale ke jménům těch, co je psali. Takže to je další zpětná vazba… A velmi výjimečně, pokud třeba jsou určité faktické chyby v těch hodnoceních, které mají vliv potom na výsledek, tak velmi výjimečně umožňujeme žadatelům se setkat s komisí, s jedním, se dvěma členy, takže i to se děje. Neděje se to ale při debatě o té budoucí žádosti. Takže ta komunikace je poměrně čilá, si myslím.
Motal: Jestli tomu rozumím správně, to znamená, že je tam těch pět lidí, kteří se podílí na hodnocení, ale ten člověk, když uspěje, neuspěje – dostane pouze to, co my jsme viděli v tom veřejném dokumentu, ale ty posudky a ty body ty nedostávají.
Sulženko: Dostanou ten kompilát. Pokud chtějí detail, na základě stošestky dostanou detail těch pěti samostatných hodnocení, průměr bodů je zveřejněný, detaily jednotlivých bodů můžou taky dostat na základě sto šestky.
Motal: To je pro mě překvapivé. Já si se zkušeností s vědeckými granty nedokážu představit, že bych jako žadatel nedostal kompletní posudky.
Sulženko: Tak těch žádostí je sedm set. Představte si, jak by vypadal ten materiál se všemi těmi hodnoceními. Myslím si, že je podstatné, že ta komise rozhoduje ve sboru. Je to kolektivní orgán, je to sedmnáct členů, a proto je tam ta kompilace hodnocení, proto jsou to členové komise, kteří zpracovávají posudky externích hodnotitelů.
Motal: Proč třeba neexistuje nějaký informační systém, kam se přihlásím a vidím svoje hodnocení?
Sulženko: Ale tady máte pět různých hodnocení.
Motal: To může být u vědeckých recenzí taky.
Sulženko: To znamená, že se body pak logicky vydělí pěti a vznikne z toho průměr, stejně tak je z těch pěti hodnocení povinností člena grantové komise napsat kompilát.
Motal: Opět – tomu rozumím. Já si ale upřímně řečeno nedokážu představit, že by někdo hodnotil mou práci, aniž bych věděl, jaké konkrétní výtky k tomu má. Když jsem četl ten zápis, tak tam vlastně byla obecná vyjádření, že kritéria excelence nebyla naplněna, ale z toho já si jako žadatel nic nevezmu. Já si musím teda žádat stošestku, abych zjistil, co přesně hodnotitelům vadilo. To mi teda přijde, nezlobte se, že to na mě jako žadatele klade povinnosti, které by podle mě měl mít ten úřad.
Sulženko: Určitě to je k diskuzi. Zároveň existuje spousta vědeckých grantů, kde se hodnocení dozvíte jenom u těch podpořených, u těch nepodpořených se prostě dozvíte, že jste to nedostal. Takže těch příkladů asi bude celá řada a těch přístupů bude taky celá řada. Ale pokud je někde hodnocení a věta, že kritéria excelence nebyla naplněna, tak zároveň se stačí podívat do toho programu, kde je napsáno, že excelenci reflektují kritéria B potřebnost dvacet bodů, E proveditelnost dvacet bodů a částečně D efektivnost deset bodů. Tato kritéria jsou označena červeně, a pak si tady projdete těch ix kritérií a podle toho poznáte, která kritéria jste nenaplnil. To znamená, že pokud někde zaznělo, že kritéria excelence nebyla naplněna, tak nebyl naplněn přínos projektu pro cílovou skupinu, společnost a danou kulturní oblast, respektive umělecký obor, zejména s ohledem na uměleckou kvalitu a dramaturgický plán, nebyla naplněna jedinečnost projektu v rámci Prahy, nebyl dostatečně popsán a obhájen dopad projektu na širokou veřejnost a cestovní ruch, mezinárodní spolupráci, nebyl naplněn efektivní manažerský plán a komunikační strategie, kvalitní zpracování, srozumitelnost, přehlednost projektu, udržitelnost projektu, důstojné odměňování uměleckých výkonů, nebylo naplněno, že projekt zvyšuje kvalitu….
Motal: Jenže…
Sulženko: Nezastavujme to, těch pět kritérií si pojďme přečíst, protože vy to tady potom zjednodušíte.
Motal: Ne, já jsem tady říkal něco jiného. I když si tohle přečtu, tak pořád nevím, co hodnotitelům vadilo v mé žádosti.
Sulženko: No některé z těchto kritérií, tak se to dozvíte v tom detailním hodnocení, které můžete dostat.
Motal: Ale musím požádat stošestku. Tak tohle mi přijde nespravedlivé.
Sulženko: Skvělé, tak to navrhněte do toho zlepšení systému, můžeme se o tom bavit.
Motal: Becko, mluvíme o inkluzi a spravedlnosti. Vy jste upozorňovala, že při krácení financí ztrácíme okrajové hlasy.
McFadden: Posledních pět let působím ve Venuši ve Švehlovce, kde máme hodně souborů, které pracují na sociálních, inkluzivních tématech, máme silnou reprezentaci LGBTQ+ a dostáváme méně a méně peněz. V tomto divadle jako domácí soubory působí například ty, které dostaly tři Thálie v posledních letech, je pro mě tedy těžké pochopit, že to není bráno jako zásadní přínos, že to není excelence. To je pro mě opravdu nepochopitelné.
Motal: Děkuji. Máme dotaz z publika. Poprosím tedy Lenku Dombrovskou…
Dombrovská: Pan Sulženko utekl z opatření číslo sedm. První tabulku najdete v zápise na straně tři sta třicet šest (řeč je zde o dotacích do milionu, v dokumentu je i další tabulka s dotacemi nad milion – pozn. red.). Jedná se o jednoleté neinvestiční dotace, kde je rozděleno téměř dva a půl milionu korun. A tady jsou ty komerční divadla, což je problematický termín, rozumím tomu, ale je to Divadlo Radka Brzobohatého, je to RockOpera Praha, je to Komorní divadlo Kalich a je to Rock Café, kteří dostali peníze, a to od čtyř set tisíc do devíti set tří tisíc. V dokumentu se operuje s nějakou komisí, je tady vyloženě kolonka nadepsána jako návrh komise, tak se ptám, kdo je ta komise? A co to je za opatření?
Sulženko: To je dotační komise, která navrhuje tyhle částky, které nevznikají na základě kvalitativního hodnocení, ale na základě výpočtu. Je to stejná komise, jako ta, co hodnotí dotace, je určená radou pro udělování dotaci v oblasti kultury. V tomhle opatření se ale nehodnotí kvalitativně, nicméně ta komise navrhuje i v rámci tohoto opatření konkrétní částku.
Dombrovská: A proč tady tedy není žádné vysvětlení komise? Ten žadatel dostane, řekněme, osmdesát až devadesát procent z toho, o co požádal. Může to pak opravdu vypadat korupčně, jak zmínil Karel Král, když vidím úspěšnost v grantovém systému.
Sulženko: Skvělé, tak se podívejte do vyhlášení toho programu, to má přesně popsaný mechanismus, jak se k těmhle sumám došlo.
Dombrovská: Ale já nechápu, proč tam není bodová hranice, proč tam není vyjádření, když se jedná o stejnou komisi, která nějak rozhoduje v jiném opatření, prostě tomu nerozumím. Potřebuji od vás vysvětlení.
Sulženko: Já znovu říkám – to vysvětlení je součástí toho dotačního programu, který já vám tady zase znovu můžu najít a ocitovat… Žádosti v opatření číslo sedm nepodléhají věcnému hodnocení, odbor posoudí, zda žádost splňuje formální náležitosti a dál ji administruje. V případě, že je projekt v souladu s dotačním systémem a žadatel doloží minimálně patnáct tisíc kusů prodaných vstupenek na představení vlastní produkce, minimálně v hodnotě sto korun za vstupenku za rok 2024 na představení konaná v roce 2024 a v jeho činnosti převažuje prezentace živého scénického umění, bude vypočtena dotace tak, že počet doložených vstupenek za rok 2024 bude násoben částkou dvacet pět korun. Pokud by v opatření byla alokovaná nižší částka, než by byl součet objektivně vypočtené hodnoty podle výše uvedeného vzhledu, bude navržená dotace poměrně krácená až na padesát procent té částky, nebo bude navržená dotace poskytnuta těm žadatelům, jejich žádost byla odeslána dříve. Takhle to je tam naformulované a definované.
Dombrovská: Takže jde jen o prodejnost, nic jiného se nehodnotí. Je to prostě popkultura, která se platí?
Sulženko: Ano, a je to úplně v pořádku, protože v zákoně o městě Praze je ustanovení, že Praha má zajistit kulturní prostředí pro svoje obyvatele (§ 16, odst. 3 ukládá Praze uspokojovat potřeby „celkového kulturního rozvoje,“ viz Zákon č. 131/2000Sb. – pozn. red.). A vy jste tady začali celou explikaci odkazem na inflaci a na covid. A tohle opatření vzniklo v době, kdy všichni bez rozdílů byli zasaženi. A právě flexibilita dotačního programu se projevila tím, že jsme vymýšleli způsoby, jak tu kulturní infrastrukturu –proto se to tak jmenuje – zachovat. Možná bych se vrátil opravdu někdy k tomu roku 2020, kdy se podařilo zachovat všechny ty dotace, i když kolegové z úřadu navrhovali, aby žadatelé vraceli peníze, protože nemohli realizovat projekty. Tak to se podařilo vydiskutovat, že se to nedělo. Všichni, kdo měli celoroční provoz, tak dostali dvacet procent navýšení těch dotací. Nyní byla vyhlášena specifická výzva na podporu a náklady na energie, které vyskočily velikým způsobem, a spousta žadatelů si o tu podporu pořádala. A tohle opatření, které tvoří tři a půl procenta celkové alokace v rámci dotačního programu, je jedním z těch opatření, jež měly pomoct zachovat kulturní infrastrukturu.
Dombrovská: A k čemu tedy toto opatření slouží dnes? Když tam vidím podpořené subjekty, tak nemám pocit, že by vykonávaly potřebnou veřejnou službu. Což je čistě můj názor, podotýkám. A vidím tam celkovou rozdělenou částku sedm milionů sedm set tisíc korun, tady sedí v publiku třeba Vojtěch Bárta z oceňovaného Chemického divadla, které nedostalo nic, a naplňuje ji více. Takže mi to přijde jako bizarní situace. Myslím si, že dva a půl milionů z první tabulky by asi Chemické divadlo docela dostalo na…
Vojtěch Bárta: To je dvacet pět Chemických divadel podle mě.
Dombrovská: Nebo Venuše ve Švehlovce, kterou zmiňovala Becka, ta dosáhla na víceletý grant od roku 2027, ale roční částka je mnohem nižší, než jakou měli v roce 2024. Takže si myslím, že ta částka v opatření číslo sedm je sice směšná v rozpočtu Prahy, ale když se podíváte na ty jednoleté granty, tak je naprosto zásadní pro alternativní scénu.
Já si tady dovolím mluvit o alternativní či experimentální scéně, ne o nezávislé, protože ten termín nezávislá divadla je zpotvořený v Praze, tam samozřejmě spadají i právě ta komerční divadla. Ale právě tu opravdu alternativní scénu by peníze v opatření číslo sedm na celý rok 2026, což je tedy dohromady přes sedm milionů korun, jak jste už zmínil, dokázaly docela dobře podpořit.
Bednářová: Komerční divadla jsou prostě nedílnou součástí pražské infrastruktury. Myslím, že v roce 2026 bychom o tom asi neměli diskutovat. Ve chvíli, kdy žijeme v jedné z největších turistických metropolí, tak potřebujeme taky nějaká komerční divadla. Nebudeme zakazovat Danu Brownovi, aby přijel do Prahy pokřtít svoji knihu.
Už jsme tak daleko, že i ta komerční divadla mají právo na svůj život. Tak to je. A mají-li svou šanci, jak si o dotace zažádat, tak si o ně žádají. Ano, mají svůj díl v tom systému. Stejně jako mají ta nezávislá divadla. Nevím, o jaké konkrétní ceně jste mluvili předtím, to jsem neslyšela a nemohla jsem na to reagovat. Ale snižování víceletých grantů se děje právě z toho důvodu, abychom vůbec mohli pokrýt ty jednoleté granty. Není to rozhodně výjimka pro Venuši ve Švehlovce, ani náhodou.
Dombrovská: Veroniko, já tady v rámci tohoto kulatého stolu trošku zbrojím proti komerčním divadlům, ale nezakazuju je.
Bednářová: Tak to jsem hrozně ráda.
Dombrovská: Ale nechápu, proč nejsou v běžném grantovém řízení. Proč mají samostatný článek? To je moje otázka. Proč nesoutěží s Chemickým divadlem v excelenci?
Bednářová: No, protože to jsou komerční divadla, tak proto mají…
Dombrovská: A proč nesoutěží například s Chemických divadlem?
Sulženko: Protože jim to umožňuje systém.
Dombrovská: A vy jste s tím spokojení teda?
Sulženko: Mně to připadá v pořádku. Aby ten systém byl férový, inkluzivní, flexibilní. Myslím si, že tohle je přesně krásnou otázkou toho, že nikoho nevylučuje.
Bednářová: Tohle je výborná případová studie.
Dombrovská: Proč alternativní divadlo tedy nemá svoje opatření číslo osm? Proč je nuceno alternativní divadlo bojovat s velkými domy? Proč jim je vyčítána nějaká finanční labilita? Samozřejmě že jsou labilní, z podstaty své tvorby, to vysvětlovala už Becka… Ale potom teda rozdělte divadla do různých kolonek, aby mohly spolu soutěžit souměřitelné projekty, anebo nechte opravdu všechny v jednom.
Sulženko: To si myslím, že narážíte na výbornou věc. Možná bych trošku odhrotil tu debatu. Dotační program zaznamenal vývoj přesně v tom směru, protože jsme se postupně snažili, aby spolu o dotace soutěžily srovnatelné subjekty. My jsme to nastavili tak, aby se mezi sebou v rámci žánru srovnávala divadla, soubory, jednorázové projekty, festivaly, komunitní projekty a vlastně tohle je nastavené tak, aby se to dalo srovnávat mnohem lépe mezi sebou, aby prostě nesoutěžilo Pražské jaro s nějakým lokálním varhanním festivalem třeba, ale aby soutěžily Pražské jaro, Dvořákova Praha a podobně srovnatelně veliké projekty a menší festivaly spolu. Takže narážíte na to, co jsme se snažili do toho systému dostat. Věřím, že to funguje, že to pomáhá té komisi, že jsou také srovnatelně hodnocené v rámci těch opatření.
Dombrovská: Pak opatření číslo sedm ale nemá smysl, protože komise o něm nerozhoduje, jak jste řekl.
Motal: Mě by zajímalo, jak v tomto smyslu chápete pojem inkluze, protože my se teď točíme kolem komerčních divadel. Ale pojem inkluze v politice, v sociální teorii, v umění označuje to, že se podporují a dávají rovné šance těm, kteří jsou z trhu z podstaty věci vyloučení, kteří jsou marginalizováni, slabší. Komerční divadla jsou v tržním hospodářství ty silnější z definice…
Bednářová: Jsou silnější ekonomicky, nikoli umělecky.
Motal: No a to je přesně důvod, proč si myslím, že veřejné finance by je neměly chránit.
Bednářová: Protože mají taky právo na život. Ony je nechrání, jenom jim umožňují existovat.
Motal: Ale to je přeci to, čemu se říká podnikatelské riziko, když zůstaneme u tohoto ekonomického pohledu.
Sulženko: Já se nechci dotknout Petra, ale úplně stejné podnikatelské riziko je, že se bez financování rozhodl udělat projekt, a pak tady vyčítáte, že nebyl do dotací zahrnut. To se na mě nezlobte, ale jsme všichni v systému, který umožňuje rozhodování udělat tak, anebo tak, ale je to vaše rozhodnutí.
Motal: Tohle je důležité, co jste řekl. Tím padá otázka kulturní diverzity, protože kulturní diverzita nemá tržní povahu.
Sulženko: Já vám mohu ocitovat materiál…
Motal: Mě by spíš zajímalo to, co říkala Becka. My víme ze studií, velkých studií ze zahraničí, že právě tam, kde dochází ke zdůrazňování nějaké hospodářské, manažerské a podobné efektivity, dochází k tomu, že diverzita se snižuje. Komerční divadla jsou vždy schopná přijít s patnácti tisíci vstupenkami, ale inkluzivita znamená, že pomůžeme Romům, lidem, kteří přicházejí po škole, anebo kterým je přes padesát a už nejsou start-up, ale dělají něco experimentálního pro šest lidí…
Sulženko: Všechny takové projekty najdete v tom dotačním systému podpořené. Projekty všeho možného typu v tom dotačním programu najdete podpořené a jestli máte pocit, že diverzita v Praze upadá, tak to rozhodně nebude dotační podporu.
Motal: Děkuji vám za diskuzi. Závěrem bych možná zdůraznil, že jste vyjádřil výzvu ke komunikaci, protože se chystá úprava dotačního systému po roce 2027. Tedy diskutujme dál.
Záznam kulatého stolu za účasti publika byl pořízen v audiopodobě, která byla přepsána a redigována pro větší srozumitelnost, ale zachována ve své úplnosti.

