Je to oše­met­ná věc. Ješ­tě před dva­ce­ti le­ty jsem hr­dě no­sil na klo­pě ko­ber­co­vé­ho saka plac­ku An­ti­fy, z bun­de­swehro­vé bun­dy, kte­rou no­sil kaž­dý pan­káč v 90. a nul­tých le­tech, de­mon­stra­tiv­ně ně­mec­kou vlaj­ku strh­nul a na­hra­dil nášiv­kou De­ad Ken­ne­dys (Jel­la Bi­af­ru snad ne­mu­sím před­sta­vo­vat) a teď, 21. 5. 2026 krá­čím v Br­ně na Hla­vák uctít pa­mát­ku obě­tí ho­lo­caus­tu s ne­dů­vě­rou v kaž­dé­ho, kdo ko­lem mě krá­čí s čes­kou vlaj­kou a transpa­ren­tem pro­ti na­cis­mu. Před dva­ce­ti le­ty bych pa­tr­ně byl jed­ním z nich, i když kdo ví. Ne­dů­vě­ru v kaž­dé­ho, kdo se­be­vě­do­mě pre­zen­tu­je čes­kou vlaj­ku, jsem si za­čal pěs­to­vat už před tě­mi dva­ce­ti le­ty, kdy se pan­ká­či mu­se­li čas od ča­su stře­tá­vat se ski­ny, kte­ří se po­ma­lu za­ča­li ra­di­ka­li­zo­vat a k ho­lým leb­kám a bom­brům za­ča­li při­po­jo­vat i čes­ké vlaj­ky a slo­ga­ny ty­pu Če­chy Če­chům apod. Z té do­by si vzpo­mí­nám na per­fekt­ní track Ne­do­ve­du po­cho­pit od The Tchen­dos, v němž ka­pe­la pod­ma­ni­vě zpra­co­va­la roz­ho­vor jed­né dá­my, kte­rá pro­šla ně­ko­li­ka kon­cen­t­rač­ní­mi tá­bo­ry, pře­ži­la a poz­dě­ji ne­do­ved­la po­cho­pit li­di, kte­ří pro­ná­še­jí prá­vě ta­ko­vé vě­ci ja­ko Če­chy Če­chům a ob­di­vu­jí Hit­le­ra, kte­rý by ale ty­to své fa­nouš­ky bez mrk­nu­tí oka po­slal do kon­cen­t­rá­ku.

Tak­že kdo jsou te­da ti, co hr­dě vzty­ču­jí čes­kou vlaj­ku? Jsou to vlas­ten­ci, ne­bo nác­ko­vé? A nejsou nác­ko­vé, na­ci­o­na­lis­ti už z vý­zna­mu to­ho slo­va vlas­ten­ci? Kdo te­da by­li ti, co vo­la­li, kři­če­li, ne­bo jen ti­še nes­li transpa­ren­ty Ge­gen Land­smann­schaft a nes­li u to­ho čes­ké vlaj­ky? Vo­li­či po­li­tic­ké­ho prou­du, je­hož sou­čás­tí je i Fi­lip Tu­rek kte­rý se ote­vře­ně k Hit­le­ro­vi hlá­sí? Vlá­dy, je­jíž sou­čás­tí je stra­na SPD, kte­rá se ote­vře­ně hlá­sí k ně­mec­ké AfD, kte­rá pro­kla­ma­tiv­ně chce zru­šit Be­ne­šo­vy de­kre­ty a re­la­ti­vi­zu­je Hit­le­ro­vu Tře­tí ří­ši? Vlá­dy, již tvo­ří po­slan­ci a po­slan­ky­ně, kte­ří si od­hla­so­va­li od­por pro­ti Su­det­ským Něm­cům a pak po­kry­tec­ky kri­ti­zu­jí ná­si­lí na nich pácha­né? Ane­bo li­dé, kte­ří si ne­všimli, že už dru­há svě­to­vá vál­ka skon­či­la a stá­le se do­mní­va­jí, že ti 90letí sta­ří­ci jsou čle­no­vé NSDAP a při­šli je do Br­na do jed­no­ho za­bít? Ani jed­na z mož­nos­tí ne­zní moc po­vzbu­di­vě.

Prv­ní vlak do kon­cen­t­rá­ku od­ve­zl Brňa­ny z 5. ná­stu­piš­tě, my jsme se ale se­šli na ná­stu­piš­ti 6., pro­to­že je tu pří­hod­ný plá­cek pro pár mi­k­ro­fo­nů, ně­ko­lik židlí a hro­mád­ku při­hlí­že­jí­cích. A to všech­no ta­ké pro­běh­lo. Mi­k­ro­fo­ny, smíř­li­vé pro­je­vy, po­klá­dá­ní kvě­tin. Dů­stoj­né uctě­ní pa­mát­ky li­dí, kte­ré za­vraž­dil zrůd­ný re­žim před zhru­ba osm­de­sá­ti le­ty. Při­jel sem syn si­ra Ni­cho­la­se Win­to­na, kte­rý po­mohl utéct 669 pře­váž­ně ži­dov­ských dě­tí z oku­po­va­né­ho Čes­ko­slo­ven­ska. Do­ce­la by mě za­jí­mal ná­zor na Ži­dy těch dr­žá­ků čes­kých vla­jek a bo­jov­ní­ků s na­cis­mem, kte­ří stá­li jen pár me­t­rů od něj. Při­je­ly ta­ké dvě z těch­to dě­tí, dnes už star­ší dá­my Eva Pad­docko­vá a Mi­le­na Gren­fell-Ba­i­ne­so­vá. I ty si mu­se­ly vy­slech­nout na­dáv­ky a číst transpa­ren­ty. Stej­ně ja­ko Nick Win­ton nejsou člen­ky su­det­ské­ho Lansman­chaf­tu, stá­ly ale na je­ho stra­ně ba­ri­ká­dy. Ja­ká jen by­la je­jich jis­to­ta v kon­tras­tu s řa­dou zma­te­ných dů­chod­ců ko­lem mě, kte­ří ne­vě­dě­li, jsou-li ve správ­ném hlouč­ku těch, kte­ří se při­šli usmí­řit, ne­bo me­zi po­kryt­ci. Na­pros­to přes­ně tu­to ne­jis­to­tu zhod­no­til poz­dě­ji je­den pán, kte­rý si za­dou­fal, že ne­bu­de na žád­ných fot­kách, aby se pro­ti své vů­li ne­ob­je­vil na ně­ja­kých kon­spi­rač­ních ne­bo dez­in­for­mač­ních webech. Po­prav­dě ani já jsem se ne­cí­til zhru­ba dva me­t­ry od dr­žá­ků pro­ti­su­det­ské­ho transpa­ren­tu ni­jak zvlášť pří­jem­ně. Ne­měl jsem s se­bou žád­nou in­di­cii, že pa­t­řím k těm, kte­ří si pře­jí uza­vře­ní té­to tem­né ka­pi­to­ly 20. sto­le­tí, a mohl jsem snad­no sply­nout s fa­leš­ný­mi vlas­ten­ci. Div­ný po­cit.

Na zá­věr ale ješ­tě div­něj­ší po­cit, kte­rý mě vra­cí zpět k úva­ze o vlaj­ce. V zá­vě­ru ce­re­mo­ni­á­lu se hrst­ka od­půr­ců sjez­du po­ku­si­la na­ru­šit tkli­vou, pa­tr­ně ži­dov­skou pí­seň re­pro­du­ko­va­nou při po­klá­dá­ní kvě­tin na pi­et­ní mís­to čes­kou hym­nou. Za­padlo to. Po utich­nu­tí pís­ně za­ča­li zpí­vat hym­nu zno­vu, ten­to­krát se při­po­ji­li i dal­ší a zpěv byl mo­hut­něj­ší, jak by to u hym­ny mě­lo být. By­lo to asi po­pr­vé, kdy jsem se ne­při­po­jil. Na­vzdo­ry to­mu, co jsem psal vý­še o vlaj­ce, hym­nu si vždyc­ky za­zpí­vám rád. Ne­vím, proč. Mož­ná je těž­ší zpí­vat než no­sit vlaj­ku a tak je to pro mě au­ten­tič­těj­ší vý­raz pří­sluš­nos­ti k to­mu­to ná­ro­du. Ten­to­krát jsem ale ne­zpí­val a by­lo mi div­ně. Ja­ko bych byl svěd­kem krá­de­že. Hym­na se tu ne­zpí­va­la, pro­to­že by vy­ja­d­řo­va­la hr­dost, ale sta­la se ná­stro­jem ši­ka­ny. Ja­ko by se vrá­ti­lo kr­va­vé lé­to 1945, kdy ně­kte­ří psy­chic­ky la­bil­ní Če­ši vě­še­li všech­ny Něm­ce, kte­ří jim při­šli pod ru­ku, na lam­py, ne­chá­va­li je ko­pat si vlast­ní hro­by, sa­dis­tic­ky je tý­ra­li.

Tak­že zno­vu – kdo jsou ti, kte­ří dr­ží čes­ké vlaj­ky a zpí­va­jí hym­nu? Je to oše­met­ná věc…