Čer­ve­né bli­ká­ní ozná­mi­lo cer­ti­fi­ko­va­nou zprá­vu. Di­a­na ji au­to­ma­tic­ky ote­vře­la v ter­mi­ná­lu u pra­cov­ní­ho sto­lu. Ne­pře­mýš­le­la nad je­jím vý­zna­mem či nad zvlášt­nos­tí sku­teč­nos­ti, že v před­mě­tu stá­lo je­jí jmé­no. Ode­sí­la­te­lem byl SHEL­TR, je­jí za­měst­na­va­tel. Takhle jí běž­ně cho­di­ly úko­ly do ho­me of­fi­ce. 

In­for­ma­ce, po­ky­ny, ana­lý­zy.

Už tře­tím rokem pra­co­va­la pro nej­vět­ší spo­leč­nost po­sky­tu­jí­cí byd­le­ní ve měs­tě. Mě­li pod pal­cem dvě tře­ti­ny ob­las­ti – zby­tek by­ly prak­tic­ky jen to­vár­ny, ru­miš­tě a vlád­ní bu­do­vy. Tech­nic­ky vza­to, kaž­dý byd­lel u SHEL­TR. I Di­a­na se svo­jí ro­di­nou. S Ru­dol­fem, Ha­nou a Ada­mem. 

Ote­vře­la zprá­vu a čer­ná plo­cha dis­ple­je se po­táh­la jíz­li­vě ze­le­ný­mi zna­ky. Chví­li tr­va­lo, než po­cho­pi­la, že se to sku­teč­ně tý­ká jí osob­ně. Roz­bu­ši­lo se jí srd­ce a po­cí­ti­la tlak ve tvá­ři. To se dě­lo vždyc­ky, když by­la vzru­še­ná – na­po­sle­dy, když do­sta­la před Vá­no­ci od­mě­ny za vy­ře­še­ný pří­pad. Ti li­dé do­sta­li tak skvě­lou na­bíd­ku. A od­mít­li ji. Ale ona je pře­svěd­či­la. By­la v tom vždyc­ky dob­rá. Kdo by si ne­chtěl po­lep­šit? Ně­kte­ré li­di ne­po­cho­pí. 

Rych­le vsta­la od sto­lu a téměř od­běh­la do ku­chy­ně, kde se na jí­del­ním sto­le Ru­dolf hra­bal v ně­ja­kých tiš­tě­ných spo­jích. Nad pleša­tí­cí hla­vou se mu vzná­šel ob­lak ka­la­fu­ny a cí­nu a do­dá­val lesk­nou­cí se ků­ži me­ta­lic­ký ná­dech.

Za ok­ny še­ro sy­če­lo ja­ko prázd­ný te­le­viz­ní ka­nál. Br­zy se za­čne stmí­vat, což pod pří­klo­pem smo­gu zna­me­ná jen to, že se na­mod­ra­lé led­ko­vé svět­lo roz­ma­že po ne­bi ja­ko špat­ně se­tře­ná mast­no­ta. Roz­díl me­zi no­cí a dnem je po­sled­ní de­ká­du pou­ze or­ga­ni­zač­ní. Stej­ně mu­sí ne­u­stá­le sví­tit vzhle­dem k to­mu, jak de­gra­do­val měst­ský vzduch na za­ka­le­nou suspen­zi maz­la­vé­ho ae­ro­so­lu. Di­a­na ho po­řád cí­ti­la ze svých vla­sů.

„Ně­co se sta­lo?“ ze­ptal se ži­vě Adam.

„Vi­dě­li jsme sví­tit pří­jem,“ do­pl­ni­la Ha­na, aby ne­da­la mat­ce šan­ci se vy­mlu­vit.

In­for­mač­ní sys­tém pro­stu­po­val by­tem tak, že kaž­dá zprá­va roz­sví­ti­la hra­ny ko­lem dve­ří. Pri­o­rit­ní zprá­vy ne­smě­ly unik­nout po­zor­nos­ti. A kaž­dé je­jich slo­vo sys­tém vy­hod­no­co­val, zda ne­ob­sa­hu­je ně­ja­ký pří­kaz.

Di­a­na se na­dech­la a s hlu­bo­kým vý­de­chem se po­sa­di­la. Vě­do­mě, po­ma­lu, ja­ko při józe. Ru­dolf od­lo­žil páj­ku, opřel se a za­lo­žil ru­ce. Usta­ra­ně si pro­hlé­dl dě­ti s po­ci­tem, že za­se pře­há­ně­jí. I když – to ne­šlo zvláš­tě Ada­mo­vi upřít – vět­ši­nou vy­cí­ti­ly změ­ny dřív než on.

„Stě­hu­je­me se,“ usmá­la se na ně ví­tě­zo­slav­ně Di­a­na. „Pů­jde­me do lep­ší­ho!“

Je­jí slo­va ne­mě­la oče­ká­va­ný efekt. Ru­dol­fo­vi to bu­de po­tře­ba říct ješ­tě jed­nou, do­šlo jí. Adam ně­co pro­ží­vá. A Ha­na na­jde za­se ně­ja­ký pro­blém. Vždyc­ky na­jde pro­blém.

„Mně se ne­chce,“ za­bru­čel Adam. Aha, ten­to­krát to bu­de on. „Já se ne­chci stě­ho­vat. Chci jít spát.“

„Ne­bu­de­me se stě­ho­vat hned, hlu­pá­ku,“ plác­la ho do zad Ha­na. „Že ne,“ za­ra­zi­la se a po­hléd­la na mat­ku.

„Až o ví­ken­du,“ při­kýv­la Di­a­na. 

SHEL­TR byl vy­so­ce efek­tiv­ní. Když jste zís­ka­li opráv­ně­ní k no­vé­mu by­tu, by­la to otáz­ka dní, ni­ko­liv týd­nů či mě­sí­ců, ja­ko to­mu by­lo ješ­tě před dva­ce­ti le­ty. Sa­mo­jízd­né mi­ni­bu­sy a au­to­nomní ná­kla­ďá­ky do­ká­za­ly těch pár osob­ních vě­cí, co kaž­dý z nich měl, pře­mís­tit bě­hem jed­no­ho od­po­led­ne. Ná­by­tek byl sek­to­ro­vý a když se ně­kdo stě­ho­val, už na něj če­kal byt pře­sta­vě­ný pod­le je­ho před­stav: ale­spoň po­kud se před­sta­vy ve­šly do mož­nos­tí kon­trak­tu. Či­dla umož­ňo­va­la sběr dat o po­hy­bu a ži­vot­ním sty­lu ro­din, al­go­rit­mus je vy­hod­no­co­val a na­vr­ho­val op­ti­ma­li­za­ce. 

„Ale náš kon­trakt pře­ce ješ­tě ne­kon­čí,“ zo­ri­en­to­val se Ru­dolf. „Řád­ně pla­tí­me za pré­mi­o­vý pro­gram,“ zdů­raz­nil.

Z to­ho ply­nu­ly sa­mo­zřej­mě jis­té vý­ho­dy, me­zi něž pa­t­ři­la mož­nost vy­pnout dis­ple­je na kom­po­zit­ních stě­nách. Ti, kte­ří mě­li pro­střed­ky jen na zá­klad­ní kon­trakt, mu­se­li ce­lé dny sle­do­vat otrav­né re­kla­my. To se jich na­štěs­tí ne­tý­ka­lo, oba vy­dě­lá­va­li dost na to, aby moh­li žít dob­rý ži­vot střed­ní tří­dy těch ča­sů.

„Jistě­že ne­kon­čí,“ za­ča­la po­ma­lu, tr­pě­li­vě vy­svět­lo­vat Di­a­na. „Ale sou­čás­tí pré­mi­o­vých slu­žeb je i před­nost v op­ti­ma­li­zač­ních pro­gra­mech.“ 

Ro­di­na se na ni po­dí­va­la ja­ko na ad­vo­ká­ta, kte­rý se je sna­ží pře­svěd­čit o vý­hod­nos­ti mi­mosoud­ní do­ho­dy.  „Pros­tě kdy­bychom ne­mě­li pré­mi­um, mož­ná by nám to ani ne­na­bíd­li. Chá­pe­te?“

Ha­na se od­su­nu­la od sto­lu a za­pnu­la ter­mi­nál na ku­chyň­ské lin­ce. Adam se chy­til za hla­vu. „Já ale chci zů­stat ta­dy. Chtěl jsem si ce­lý ví­kend hrát.“ Na­jed­nou se vzty­čil. „A co ve ško­le? Tam bu­dou ci­zí li­di?“ Cho­dil te­pr­ve do dru­hé tří­dy.

Di­a­na se ho sna­ži­la uchlá­cho­lit a ma­teř­sky ho ob­ja­la. To jej ale ješ­tě ví­ce utvr­di­lo v tom, že má prav­du.

„Tak­že si to shrň­me,“ pro­hlá­sil Ru­dolf a dla­ní otí­ral hra­nu sto­lu, ja­ko by na něm by­la špí­na.

Byl to je­di­ný ná­by­tek, kte­rý v by­tě vlast­ni­li. Di­a­na si jej ne­cha­la po svých ro­di­čích, a i když si za něj při stě­ho­vá­ní mu­se­li hod­ně při­pla­tit, ne­do­ká­za­la se ho vzdát. Už dáv­no ne­by­lo zvy­kem, aby li­dé mě­li vlast­ní židle, sto­ly, skří­ně či po­ste­le. Ani po­čí­ta­če či kni­hy. Vše by­lo sdí­le­né, pro­na­jí­ma­lo se, půj­čo­va­lo. Byd­le­ní se trans­for­mo­va­lo do clou­dů. A jed­nou za čas při­šel up­gra­de. By­ty se ne­u­stá­le vy­lep­šo­va­ly, trans­for­mo­va­ly, upra­vo­va­ly. A da­ta tě­že­ná z lid­ských ži­vo­tů al­go­ritmy se vy­u­ží­va­la k op­ti­ma­li­za­ci ce­lé­ho clou­do­vé­ho sys­té­mu.

Ha­na se vrá­ti­la ke sto­lu s po­hle­dem vě­dou­cí­ho. „Kam se vlast­ně stě­hu­je­me?“

Otec za­čal sklí­zet ze sto­lu. Tu­šil, co při­jde, ale ne­chtěl se to­ho účast­nit. Vlast­ně chtěl jít spát, zí­t­ra mu­sel jet do ser­vis­ní­ho blo­ku in­sta­lo­vat hu­by do no­vých do­mů. Přes­ně­ji: do bý­va­lých to­vá­ren pře­sta­vě­ných na ma­lé jed­not­ky, ubi­ka­ce pro ty, je­jichž pro­fil ne­ní pří­liš dob­rý.

Di­a­na se na něj za­hle­dě­la, ja­ko by mu čet­la myš­len­ky. „Já vím, bu­de to znít div­ně, ale…“

Ru­dolf se za­sta­vil. To­hle do­šlo i je­mu.

Ha­na: „To ne­mys­líš váž­ně!“

„Je to jen do­čas­ně,“ od­vě­ti­la Di­a­na. „Než se uvol­ní ně­co v já­dru. Psa­li mi, že pro kre­di­to­va­né za­měst­nan­ce SHEL­TRu se chys­tá no­vá čtvrť. Ale bu­de to ješ­tě chví­li tr­vat.“

Roz­hléd­la se ví­tě­zo­slav­ně po ostat­ních. „Bu­de prá­vě ta­dy, kde byd­lí­me my.“

„Tak­že se stě­hu­je­me sem?“ zma­te­ně pro­to­čil oči­ma Adam.

„Vlast­ně ano,“ po­ma­lu od­po­vě­dě­la Di­a­na. „Mu­sí­me na chví­li do ser­vis­ní­ho blo­ku, než to ta­dy pře­dě­la­jí.“

Ru­dolf už za­se se­děl u sto­lu a brousil je­ho hra­nu kůží. „V ser­vis­ním blo­ku ne­ní o co stát.“

To vě­dě­li všich­ni. A on pře­de­vším. Pra­co­val ja­ko tech­nik a po­dí­lel se na úpra­vě bý­va­lých to­vá­ren, ad­mi­nis­tra­tiv­ních bu­dov a skla­dů. Vě­děl moc dob­ře, že když se tam pře­su­nou, ne­bu­de to na chví­li.

„To snad ne­ní mož­né,“ roz­čí­lil se na­jed­nou.

Všich­ni pře­kva­pe­ně nad­sko­či­li. To­lik po­ci­tů už dlou­ho ne­pro­je­vil.

Bouch­nul do sto­lu. „Co jsme udě­la­li špat­ně? Před­plat­né má­me, so­ci­ál­ní i kul­tur­ní skó­re nám ros­te…“

Di­a­na ho za­sta­vi­la po­ky­nem ru­ky. Ada­mo­vy oči tě­ka­ly po ro­di­čích v oče­ká­vá­ní hád­ky. Při­kr­čil se. Ha­na si od­kaš­la­la. Di­a­na po­ma­lu, vě­do­mě, ja­ko v józe pře­su­nu­la pa­ži vzty­če­nou k ot­ci před Ha­nu. Ta se ale ne­ne­cha­la.

„Aby by­lo jas­no,“ vy­hrk­la dce­ra dů­raz­ně, „dě­la­la jsem si ně­ja­ký vý­zkum. Pro­šla jsem ta­bul­ky a da­ta, kte­rá se da­jí na­jít v sys­té­mu. Op­ti­ma­li­za­ce pro nás vý­hod­ná ne­ní.“

„Jak to mů­žeš říct,“ za­sy­če­la Di­a­na. Je to pře­ce je­jí prá­ce! Ona to­mu ro­zu­mí! „Op­ti­ma­li­za­ce je ra­ci­o­nál­ní a ma­te­ma­tic­ky přes­né ří­ze­ní po­třeb a mož­nos­tí.“

Ha­na máv­la ru­kou, což Di­a­ně vza­lo slo­va z úst dů­raz­ně­ji, než kdy­by se s ní za­ča­la há­dat. Už del­ší do­bu cí­ti­la, že svo­ji dce­ru ztrá­ce­la. Vy­svět­lo­va­la si to pu­ber­tou. Ale na­jed­nou se jí všech­no spo­ji­lo a ona po­cho­pi­la, že ce­lou tu do­bu v ní Ha­na vi­dě­la zá­stup­ky­ni sys­té­mu.

„Op­ti­ma­li­za­ce je jen ces­ta, jak z li­dí vy­třís­kat ma­xi­mum pro zisk SHEL­TRu,“ rozohni­la se Ha­na. Vě­dě­la, že his­to­ric­ká chví­le pat­ří jí. Ru­dolf se zá­jmem po­slou­chal, Adam se kr­čil ne­scho­pen re­ak­ce a Di­a­na za­ra­že­ně zí­ra­la.

„Ur­či­tě. Pro­šla jsem to ně­ko­li­krát. Všech­ny by­ty, ze kte­rých by­ly za po­sled­ní dva roky li­di pře­su­nu­ti do ser­vis­ní­ho blo­ku, zů­sta­ly prázd­né. Ne­u­p­gra­du­jí se, pros­tě jsou prázd­né.“

„To ne­dá­vá smy­sl,“ hles­la Di­a­na a po­ma­lu se jí vra­ce­la krev do tvá­ře. Uklid­ni­la se. No­ha­ma na­hma­ta­la pev­nou pů­du. 

„Ne­vy­u­ži­tý byt je ne­vy­u­ži­té před­plat­né. Za ta­ko­vý bej­vák,“ roz­ho­di­la dra­ma­tic­ky ruka­ma, „SHEL­TR do­sta­ne i v tom zá­klad­ním po­plat­ku ta­ko­vý ba­lík, že kdy­by to ta­dy ne­cha­li prázd­né, mu­sí se na to slo­žit ce­lá uli­ce v ser­vis­ním. To je ne­smy­sl, to je ira­ci­o­nál­ní.“

„Ira­ci­o­nál­ní,“ po­ba­ve­ně imi­to­va­la mat­ku Ha­na.

Di­a­ně do­šlo, že dce­ři ko­lem hla­vy sví­tí mod­rá sva­tozář, jak přes lehce za­stí­ně­né ok­no pro­ni­ká zá­ře z ho­lo­gra­mo­vých re­klam z uli­ce. „Za­tmít!“ křik­la a te­ku­té krys­ta­ly ve skle prompt­ně za­re­a­go­va­ly. Ok­no ztmav­lo, sva­tozář zmi­ze­la. Mě­la za to, že takhle za­pla­ší i po­chyb­nos­ti, kte­ré se jí vkrá­da­jí do mys­li. Ha­na je ur­či­tě po Ru­dol­fo­vi. Přes­ná, po­cti­vá, až cho­rob­ně ana­ly­tic­ká.

„Tak he­le,“ pro­bu­di­la dce­ra Di­a­nu z úva­hu a uká­za­la na ter­mi­nál, kde si ješ­tě před hád­kou na­chys­ta­la ana­ly­tic­kou ma­pu. Ru­dolf dů­le­ži­tě a s vý­znam­ným po­hle­dem smě­rem k Di­a­ně při­stou­pil ke stě­ně.

Di­a­na vzdych­la a při­da­la se k nim. Tak jo, zku­sí­me to. Ha­na vy­svět­lo­va­la pře­kot­ně, ob­čas jí do­chá­zel dech. Vě­dě­la, že to­hle je vel­ká pří­le­ži­tost. A snad ví­ce než spra­ve­dl­nost ji po­há­něl po­cit za­dos­tiu­či­ně­ní. By­lo to po­pr­vé po dlou­hé do­bě, kdy mě­la po­cit, že jí mat­ka oprav­du na­slou­chá. Po­zna­la to pod­le vý­ra­zu je­jí tvá­ře. Když se Di­a­na sou­stře­di­la, vy­pa­da­lo to, ja­ko by spa­la s ote­vře­ný­ma oči­ma.

„Ta­dy jsou všech­na ve­řej­ná da­ta. Re­gis­t­ry ener­ge­tic­ké spo­tře­by, po­hyb li­dí, in­for­ma­ce z bac­kend sen­zo­rů…“ Ha­na cí­ti­la, že je na ni otec hr­dý. Vě­dě­la moc dob­ře, že to­hle si vždyc­ky přál, aby by­la ja­ko on. Na­štěs­tí teď ne­mě­la moc ča­su pře­mýš­let nad tím, jest­li ta­ko­vá před­sta­va im­po­nu­je i jí sa­mot­né. Ne­při­pouš­tě­la si, že by to moh­lo být ji­nak.

„Ni­kam jsem se ne­na­bou­ra­la,“ po­dí­va­la se na Di­a­nu ja­ko­by omluv­ně. „Jen ta­ko­vé zá­klad­ní vě­ci. Co ně­kdo za­po­mněl za­mknout.“

Di­a­na kýv­la tu­pě hla­vou. Po­řád če­ka­la, co z to­ho vy­le­ze, ale už teď mě­la ne­od­byt­ný do­jem, že Ha­na mož­ná o SHEL­TER ví víc než ona. Adam fas­ci­no­va­ně hle­děl na zby­lé čle­ny ro­di­ny a po­kou­šel se při­jít na to, co se ta­dy dě­je. Za­čí­nal se cí­tit una­ve­ný.

„Tak­že. To­hle je náš blok. Za po­sled­ní dva roky sedm op­ti­ma­li­za­cí. Ja­ko­že sedm ro­din se stě­ho­va­lo do ser­vis­ní­ho kvů­li up­gra­de. Šest z nich znám jmé­nem, vy ta­ky.“ Na chví­li se za­sta­vi­la. Ru­dolf chtěl dce­ři po­mo­ci.

„Kdo je ten sed­mý?“

„Sed­má. Ta pa­ní, co tu by­la jen krát­ce. Asi jen půl roku, ne­bo tak ně­jak. Ne­vím, jak se jme­no­va­la…“

Na ne­vy­řče­nou otáz­ku ne­do­sta­la od­po­věď. Ni­kdo si to ne­pa­ma­to­val.

„A teď to hlav­ní. Sen­zo­ry po­hy­bu – nu­lo­vá ak­ti­vi­ta. Vo­da – mi­ni­mál­ní prů­tok. Elektři­na – zá­klad­ní stan­d­by re­žim.“ Ha­na by­la ve svém živlu. In­for­ma­ce za­ča­la zkra­co­vat, kous­ko­vat, uka­zo­va­la při­tom na ba­rev­né šmou­hy na dis­ple­ji vno­ře­ném do kom­po­zit­ní stě­ny. Di­a­na se dí­va­la tro­chu z bo­ku a zdá­lo se jí, že šmou­hy ob­živly. Op­tic­ký klam, do­šlo jí oka­mži­tě. Ale ne­cha­la to tak. Mě­la být na­štva­ná, že jí dce­ra vzdo­ru­je.

Ale v hrud­ní­ku se jí roz­li­lo ko­nej­ši­vé tep­lo. „Ale proč? Proč je ne­chá­va­jí být, nic se tam ne­dě­je?“

Teď se Ha­na za­sta­vi­la, oto­či­la se na ro­di­če a če­ka­la na od­po­věď. Ru­dolf vě­děl, kam mí­ří, Ha­na ta­ké, ale ne­cha­li chví­li ví­těz­ství dce­ři. „Do­my jsou prázd­né, hod­no­ta ros­te. Čís­la nelžou, na roz­díl od li­dí z SHEL­TRu.“

Za­ra­zi­la se. Mat­ka ale po­ký­va­la hla­vou. Když vi­dě­la, ko­lik prá­ce to je­jí dce­ři vza­lo, ko­lik ener­gie mu­se­la vy­dat v po­sled­ní do­bě, kdy se jí zdá­la tak vzdá­le­ná, na to, aby ro­ze­bra­la ce­lý sys­tém na nejmen­ší sou­část­ky, všech­na zlo­ba z ní spadla. 

„Tak­že…,“ po­kra­čo­va­la Ha­na opa­tr­ně. „Op­ti­ma­li­za­ce vy­že­ne ro­di­ny do ser­vis­ní­ho. Ná­kla­dy se sní­ží. Pře­po­čí­ta­jí se gra­fy a če­ká se, až se zved­ne hod­no­ta zó­ny. Hlav­ní je me­t­ri­ka ná­jem­né­ho v oko­lí.“

Ně­ko­lik rych­lých po­hy­bů, dis­plej změ­nil ba­rev­nou hru. „Je lep­ší mít dům prázd­ný, když v oko­lí jsou li­di s vyš­ším před­plat­ným. Zvý­ší se tím ce­no­vá hla­di­na.“

Di­a­na ji za­sta­vi­la leh­kým po­hy­bem hla­vy. „Chá­pu.“

Chví­li by­lo ti­cho. By­lo jas­né, že to­hle je uzná­ní. Už se k to­mu ne­bu­de vra­cet, ni­kdy už ne­řek­ne nic víc. Ale to­hle všem sta­či­lo. Adam se schou­lil na ze­mi, vy­čer­pa­ný si­tu­a­cí tak na­bi­té po­ci­ty.

„Hez­ký. Ale za­po­mně­la jsi ješ­tě na to, že SHEL­TR po­čí­tá i pří­jmy, vzdě­lá­ní, so­ci­ál­ní a kul­tur­ní ka­pi­tál, ri­zi­ko­vost. Ten al­go­rit­mus je mno­hem slo­ži­těj­ší,“ na­vá­za­la mat­ka.

Ha­na se usmá­la a při­kýv­la. „My ty zó­ny hod­no­tí­me pod­le mno­ha kri­té­rií. A když je dům prázd­ný, to by moh­lo…“

Di­a­na se po­sa­di­la ke sto­lu, na­jed­nou na ni padla úna­va. „No to ur­či­tě je ces­ta, jak tu sta­tis­ti­ku vy­lep­šit. A ušet­řit. Sní­žit ná­kla­dy.“

Ha­na: „Přes­ně tak.“

Ru­dolf se po­škrá­bal na hla­vě. „Vi­děl jsem v ser­vis­ním spous­tu ro­din, ja­ko jsme my. Ni­kdy jsem si ne­mys­lel, že to jsou je­nom při­stě­ho­val­ci, zou­fal­ci. Mys­lel jsem, že tře­ba jsou chví­li bez prá­ce, že ma­jí těž­ké ob­do­bí, kri­zi.“

Di­a­na zís­ka­la zpět svo­ji sta­rou ener­gii a ráz­ně na­vá­za­la: „In­ves­to­ry ne­za­jí­má, jak kdo ži­je. To vím od­jak­ži­va. Mys­le­la jsem…“

Žá­dosti­vě se roz­hléd­la po ro­di­ně. Hle­da­la po­cho­pe­ní. „Ten al­go­rit­mus měl být ob­jek­tiv­ní. Od­stí­nit in­ves­to­ry, ma­nage­ment a li­di, kte­ří ži­jí pod­le svých mož­nos­tí. In­ves­to­ry za­jí­má po­ten­ci­ál­ní vý­nos, re­pu­tač­ní skó­re. Ta­ko­vá ma­ni­pu­la­ce se sta­tis­ti­kou zved­ne hod­no­tu ce­lé zó­ny. Mů­žou to pro­dat dráž fon­dům, do­stat víc pe­něz. O nic ji­né­ho nejde.“

Ha­na jí sko­či­la do ře­či: „Ma­ni­pu­la­ce se sta­tis­ti­kou?“

„S lid­mi.“ Di­a­na se dnes pře­ko­na­la. A snad i pro­to vsta­la od sto­lu a po­ti­chu ode­šla. 

To­hle by­lo všech­no, co moh­la ro­di­ně na­bíd­nout.

*

Ostat­ní šli už dáv­no spát. Ona ta­ké. Po­kou­še­la se usnout. V míst­nos­ti by­la do­ko­na­lá tma, za­ru­če­ná stí­ně­ním te­ku­tých krys­ta­lů. Ne­do­lé­ha­ly k ní pa­bles­ky re­klam z uli­ce, ale myš­len­ky na to, že Ha­na mě­la prav­du. Pře­kva­pi­lo ji, jak lehce to vza­la. Při­tom by se mě­la brá­nit, bo­jo­vat s tím, že je­jí ži­vot byl lež.

Ale ne­byl.

Za pr­vé, ona ni­kdy nelha­la. Lež je vě­do­má ne­prav­da. Ona to ne­vě­dě­la. To ji uklid­ni­lo. Za dru­hé, ni­kdy ni­ko­mu vě­do­mě ne­u­blí­ži­la. Ona ne. By­la jen peč­li­vá. To­hle ji ne­u­klid­ni­lo. Vů­bec ne. 

Oto­či­la se na dru­hý bok. Mu­sí to ze se­be ně­jak smýt, ten po­cit vi­ny. A ješ­tě ně­co. Cí­ti­la se pro­vi­ni­le i vů­či Han­ce. Tak dlou­ho ji pod­ce­ňo­va­la. Tak dlou­ho v ní ne­vi­dě­la sa­mo­stat­nou by­tost.

Vzty­či­la se na po­ste­li a pro­tře­la si oči. Ja­ko by na tom v té tmě zá­le­že­lo. „Tro­chu svět­la!“ Na­jed­nou se z čer­no­ty vy­louply hra­ny ná­byt­ku, ob­le­če­ní peč­li­vě po­sklá­da­né na žid­li.

Vsta­la, ob­lék­la se a ti­še vy­klouz­la do před­sí­ně. Po pa­mě­ti na­hma­ta­la dve­ře do Ha­ni­na po­ko­je. Tě­les­ná pa­měť mat­ky, kte­rá tu­dy šla ti­síc­krát za ži­vot zkon­t­ro­lo­vat děťát­ko, ne­zkla­ma­la. 

Když se ote­vře­ly dve­ře, uvi­dě­la Ha­ni­nu tvář osví­ce­nou ze­len­ka­vým svět­lem pře­nos­né­ho ter­mi­ná­lu. Po­hlédly na se­be. A po­pr­vé po vel­mi dlou­hé do­bě si ne­mu­se­ly nic ří­kat, a pře­ce si po­ro­zu­mě­ly.

Za chví­li už stá­ly na chod­bě do­mu, v němž byd­le­li – dva roky? Tři? By­la to vel­ká slá­va, když do­sta­li na­bíd­ku k pře­su­nu. A Ru­dolf sa­mou ra­dos­tí rov­nou vzal pré­mi­o­vé před­plat­né. Sa­mo­zřej­mě, že se pak mu­se­li tro­chu uskrom­nit, ale ni­kdy ne­při­šli o víc než pár zby­teč­nos­tí. Ano, mě­li to tu rá­di.

„Tys na mě če­ka­la?“ ze­pta­la se ješ­tě Di­a­na Ha­ny.

„Co mys­líš.“

Co všech­no se mu­sí po­ka­zit, aby si k so­bě na­šly ces­tu?

Za­sta­vi­ly se před dveř­mi by­tu té pa­ní, je­jíž jmé­no si ni­kdo ne­pa­ma­to­val. Mož­ná to ta­dy ta­ky mě­la rá­da. Ale ur­či­tě by ne­da­la pe­ní­ze na vyš­ší ba­lí­ček.  Di­a­na vě­dě­la, jak to cho­di­lo při op­ti­ma­li­za­ci. Buď se člo­věk roz­ho­dl pro vý­hod­nou na­bíd­ku do­čas­né­ho stě­ho­vá­ní do ser­vis­ní ob­las­ti, ne­bo by si mu­sel při­pla­tit dvoj­ná­so­bek. 

Ha­na vy­táh­la z kapsy či­po­vou kar­tu své­ho ot­ce. By­la dob­ře při­pra­ve­na, vza­la mu ji taj­ně, než šli spát. Di­a­na jen po­zved­la obo­čí, ale usmá­la se. To je je­jí hol­čič­ka.

Te­dy – to je Ha­na. 

Dve­ře pí­ply. Kdy­by tu ně­kdo byd­lel, kar­ta by ne­fun­go­va­la. Tak to je na­sta­ve­né – děl­ní­ci ja­ko Ru­dolf mě­li pří­stup do vol­ných by­tů, aby je moh­li upra­vo­vat. Otec se ale do žád­né­ho by­tu v já­dru měs­ta ješ­tě ne­po­dí­val. Te­dy kro­mě je­jich vlast­ní­ho.

Ova­nul je ste­ril­ní zá­van. Kli­ma­ti­za­ce by­la puš­tě­na na tem­pe­ro­va­cí mi­ni­mum a oči­vid­ně by­ly prv­ní, kdo sem vstou­pil po dlou­hé do­bě. Ha­na se ra­dě­ji ješ­tě rych­le pře­svěd­či­la v ter­mi­ná­lu u vstu­pu, že pod­le lo­gu tam oprav­du ni­kdo ne­ní.

» unit sta­tus: acti­ve | te­nant: no­ne | va­can­cy: short-term

Vy­pnu­la ser­vis­ní re­žim, aby ne­dráž­dil da­to­vou in­frastruk­tu­ru, a roz­sví­ti­la sví­til­nu, kte­rou se­bou vza­ly. Ne­smě­ly zvý­šit vý­dej elektři­ny. Ně­kdo by to mohl zjis­tit a za­vo­lat po­li­cii. Di­a­na se dí­va­la na Ha­nu, jak při­ro­ze­ně se cí­ti­la v kon­spi­rač­ních pod­mín­kách. A vzpo­mně­la si, co jí tak im­po­no­va­lo na Ru­dol­fo­vi, než je­ho od­va­ha vy­schla ru­ti­nou.

Ne­by­la to je­jí hol­čič­ka. By­la to je­jich dce­ra.

Pod pa­prsky ba­ter­ky se ob­je­vi­la pro­stor­ná míst­nost s ná­byt­kem a za­ří­ze­ním v de­fault na­sta­ve­ní. Di­a­na ho sa­mo­zřej­mě dob­ře zna­la, vždyť mno­ho­krát re­se­to­va­la by­ty před tím, než je na­bíd­la zpět do sí­tě. Ne­by­ly v by­tě, ale v ka­ta­lo­gu. Žád­ný je­jich po­hyb ne­směl na­ru­šit pro­myš­le­ný de­sign, kte­rý měl lá­kat a na­bí­zet. Pro­šly ce­lým by­tem, ale ne­zjis­ti­ly už nic za­jí­ma­vé­ho. Po­tře­bo­va­ly si vy­dech­nout, tak vy­šly na bal­kon. 

Do tvá­ří je ude­řil fos­fo­ro­vý svit re­klam a pou­lič­ních le­dek i ne­zvykle tep­lý a vlh­ký vzduch smo­gem vy­sí­le­né­ho měs­ta.

„Ma­mi,“ ko­neč­ně pro­mlu­vi­la Ha­na. „Co udě­lá­me?“

„S tímhle asi nejde moc dě­lat. I my se mu­sí­me pře­stě­ho­vat.“

„Ale pře­ce to­hle mu­sí mít ně­ja­ké ře­še­ní.“

„Mož­ná. Moh­li bychom…“

„…sem v no­ci na­stě­ho­vat li­di bez do­mo­va.“

Obě se za­smá­ly, hla­si­tě, až je to pře­kva­pi­lo. Kde­si pod ni­mi se co­si ak­ti­vo­va­lo, zna­ly to téměř neslyš­né klik­nu­tí či­dla. Zti­ši­ly hlas.

„A ří­ka­ly bychom to­mu ko­mu­nit­ní byd­le­ní.“

Ně­co by­lo ji­nak. Ha­na vě­dě­la, že má­mu po­tře­bu­je. Cí­ti­la se stá­le tak bez­bran­ná, až ji to pře­kva­pi­lo. A Di­a­na? Ta po­pr­vé vi­dě­la svou vlast­ní tvář. Dí­ky ní. By­ly tu spo­lu. Ru­dolf a Adam od­dycho­va­li ně­kde za ni­mi. A ony sle­do­va­ly, jak se mě­ní pou­lič­ní od­stí­ny od mod­ro­fi­a­lo­vé po ko­bal­to­vou.

„Ma­mi!“ za­kři­če­la ná­h­le bez se­be­men­ší znám­ky obe­zřet­nos­ti Ha­na a uká­za­la na vel­ký re­klam­ní pou­tač před ni­mi. Di­a­na bezděč­ně ote­vře­la ús­ta, ale ne­vě­dě­la, co ří­ci.

Či­dlo pod ni­mi spo­ko­je­ně klaplo. Ha­na se oto­či­la. Oči jí zá­ři­ly od­ra­že­nou re­kla­mou. „To­hle ne­ní chy­ba sys­té­mu, ma­mi. To­hle je je­ho účel.“