Jed­ním z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších po­či­nů na le­toš­ním jar­ním Kni­he­xu by­la pro mě au­tor­ská kni­ha Mar­kéty Skal­ko­vé se slib­ným ná­zvem Hou­ba. Pra­vi­del­ný čte­nář Dí­la si snad vy­ba­ví můj člá­nek o my­ko­kom­po­zi­tech. A má cel­ko­vá fas­ci­na­ce svě­tem, jejž Bůh ne­stvo­řil (3. den stvo­řil rost­li­ny, 5. den ry­by a ptá­ky, 6. den ně­ja­ká ji­ná zví­řa­ta a člo­vě­ka… hou­by chy­bí), se pa­tr­ně za­čne zře­tel­ně vy­je­vo­vat. V té­to Hou­bě ale nejde o vy­u­ží­vá­ní my­korhi­zy, o ne­u­vě­ři­tel­né mož­nos­ti tzv. les­ní­ho in­ter­ne­tu, o ne­zdol­né li­šej­ní­ky. Ta­to hou­ba je kres­le­ná, jed­no­du­chá, ja­ko by ji vy­tvo­ři­lo dí­tě – no­ha a klo­bouk – a scho­vá­va­jí se pod ní zví­řát­ka před deš­těm. Je­jí po­slá­ní je ale hlub­ší, než kres­ba na­zna­ču­je. Za­stu­pu­je tu totiž ce­lý svět, je me­ta­fo­rou ští­tu před po­hro­ma­mi i je­jich smut­nou obě­tí. Ce­lou ces­tu na Kni­hex jsem své­mu čtyř­le­té­mu sy­no­vi sli­bo­val, že si Hou­bu po­ří­dí­me a bu­de­me si jí spo­lu lis­to­vat, syn po­zná pří­ro­du, jis­tě se i ně­co při­u­čí, na­víc bu­de mít do­ma no­vou pěk­nou ob­ráz­ko­vou kníž­ku. Ne­byl to dob­rý ná­pad. Ta kni­ha je hrů­zostraš­ná. Ale stej­ně ji chce­te mít do­ma. Jen ji ne­dá­vej­te do ru­kou ma­lým dě­tem.

Vel­mi v krát­kos­ti, o čem Hou­ba je, než se pus­tím do kon­krét­něj­ších po­zná­mek: na za­čát­ku by­la vzpo­mín­ka na po­hád­ku o zví­řát­kách, kte­rá se scho­vá­va­jí před deš­těm. Pro­to­že hou­ba ros­te ja­ko hou­ba po deš­ti, všech­na zví­řát­ka se pod ní ve­jdou, jsou k so­bě las­ka­vá, po­má­ha­jí si, na­ko­nec pře­sta­ne pr­šet a svět je za­se krás­ný. Mar­ké­ta Skal­ko­vá ten­to na­ra­tiv adap­to­va­la na sou­čas­nou en­vi­ron­men­tál­ní kri­zi, do­kon­ce mu da­la i podti­tul En­vi­ron­men­tál­ní baj­ka, a ne­chá­vá stej­ně ja­ko v pů­vod­ní po­hád­ce mra­ven­ce, rejska, ha­da, ptáč­ka a dal­ší do­slo­va se sklá­dat pod hou­bou, chys­tá jim však mno­hem re­ál­něj­ší, fa­tál­něj­ší kon­ce. Ří­kám kon­ce, ne­boť kni­ha kro­mě do jis­té mí­ry ko­mik­so­vé kon­cep­ce pra­cu­je ta­ké s kon­cep­cí ga­me­boo­ku, byť v je­ho nej­pri­mi­tiv­něj­ší po­do­bě – zkrát­ka při­pra­vi­la ně­ko­lik al­ter­na­tiv­ních kon­ců. Žád­ný z nich ale ne­ní las­ka­vý, mi­lý a přá­tel­ský. Per­fekt­ně tak od­rá­ží sou­čas­nost a blíz­kou bu­douc­nost, v níž už si na dluh ne­bu­de z pří­ro­dy brát jen člo­věk, ale v dů­sled­ku to­ho i sa­ma pří­ro­da.

Pro po­ro­zu­mě­ní to­mu, jak a z ja­ké­ho dů­vo­du kni­ha, pů­vod­ně au­tor­či­na ba­ka­lář­ská prá­ce, vů­bec vzni­ka­la, je uži­teč­né pře­číst si tře­ba opo­nent­ský po­su­dek Ja­ku­ba Pla­ché­ho, zná­mé­ho vý­tvar­ní­ka a ilu­strá­to­ra (mi­mo­cho­dem s dost po­dob­ným in­fan­til­ním sty­lem ja­ko má Mar­ké­ta Skal­ko­vá). Ale i po­su­dek ve­dou­cí­ho Mi­cha­la Slejš­ky. Pla­ché­ho kon­fron­tač­ní do­taz, zda jsou rejsko­vi vi­dět uši, ve­dl k to­mu, že nejsou (pa­tr­ně te­dy pů­vod­ně by­ly). Pla­chý ta­ké ne­sou­hla­sí s čas­tým dě­le­ním stra­ny na víc seg­men­tů, a do­kon­ce by do­po­ru­čil zvá­žit, zda je tu ne­zbyt­ný text. Pod­le ty­po­lo­gie au­tor­ských knih, již v kni­ze Na kon­ci by­la kni­ha před­sta­vi­ly An­na Pleš­ti­lo­vá a Lu­cie Ro­ha­no­vá, by Skal­ko­vé Hou­ba pa­t­ři­la zřej­mě me­zi tzv. ob­ra­zo­vé kni­hy, „je­jichž tě­žiš­tě spo­čí­vá v ob­ra­zo­vé slož­ce“. Ty­to kni­hy ne­muse­jí mít text, ale po­kud už ho ma­jí, je s ob­ra­zy spo­jen tak pev­ně, že nelze ho­vo­řit o ilu­stra­ci. To, mys­lím, Hou­ba spl­ňu­je. Opro­ti Pla­ché­mu se mi ovšem krát­ké tex­ty vy­prá­vě­jí­cí, co se pod hou­bou ak­tu­ál­ně dě­je, je­ví neje­nom ja­ko ne­zbyt­né, jak­ko­li au­tor­či­ny kres­by ve své jed­no­du­chos­ti do­ko­na­le zvlá­da­jí po­hyb i emo­ce, ale ta­ké li­te­rár­ně vy­zrá­lé, s ci­tem pro dra­ma­tič­nost na stej­ně úspor­ném pro­sto­ru ja­ko v kresbě. Čas­to na­jde­me je­di­né slo­vo až na kon­ci stra­ny, kdy člo­věk mu­sí oči­ma ce­lou prázd­nou stra­nu pro­jet, aby se do­zvě­děl, že ně­kte­ré ze zví­řá­tek umí­rá, do­ká­že v čte­ná­ři vy­vo­lat ex­plo­ziv­něj­ší gej­zír emo­cí, než kdy­by au­tor­ka po­stu­po­va­la v tex­tu stan­dard­ně a kladla slo­va a vě­ty bez­pro­střed­ně za se­be. Sou­hla­sím nicmé­ně s Pla­chým, že by kni­ze pro­spěl ně­ja­ký úvod, v němž by se čte­ná­ři na­bí­dl aspoň ně­ja­ký ná­vod k čet­bě, aby ho ne­pře­kva­pi­lo, že jed­nou mrt­vá zví­řát­ka a shni­lá hou­ba jsou za­se ži­vá a čer­stvá.

Cit pro to, kdy už slo­vo sku­teč­ně ne­ní tře­ba a po­sta­čí tref­ná ná­zna­ko­vá kres­ba, však au­tor­ce ne­chy­bí. Své drob­né ho­ro­ry ne­pře­tě­žu­je. Do­ko­na­le je to vi­dět na­pří­klad v kon­ci uto­nu­tím. V je­den mo­ment se zde pí­še, že zví­řát­ka „ma­jí strach. Ne­ma­jí kam jít.“ A do­le na strán­ce pak „Pr­ší tak moc, že Ptá­ček ne­do­ká­že od­le­tět.“ Pak ná­sle­du­je zhru­ba de­set stran zvy­šu­jí­cí se hla­di­ny pod hou­bou, v níž se po­ma­lu všech­na zví­řát­ka to­pí, na­čež au­tor­ka na­pí­še na jed­nu stra­nu jen „Zví­řát­ka se to­pí.“ Při­dá kresbu hla­vy zbý­va­jí­cí­ho ha­da a zbyt­ku hou­by ve vl­nách, pak opět text „Jed­no po dru­hém to­nou.“ A ná­sle­du­je už jen ob­rá­zek vln. Sou­hla­sím s ná­zo­rem, že ani­ma­ce by moh­la být za­jí­ma­vým vy­ús­tě­ním ce­lé­ho kon­cep­tu.

Au­tor­ka ba­ka­lář­ku ob­há­ji­la už v ro­ce 2021. Proč se na je­jí kniž­ní vy­dá­ní mu­se­lo če­kat tři roky, se lze jen do­ha­do­vat, nicmé­ně če­ká­ní stá­lo za to. Pro­to­že jde o au­tor­skou kni­hu, slu­ší se pro­mlu­vit nejen o je­jím ob­sa­hu, ale ta­ké o for­mě, kte­rá je v tom­to pří­pa­dě, v du­chu ře­če­né jed­no­du­chos­ti, ne­smír­ně při­taž­li­vá. Na pří­jem­ně hrubém pa­pí­ru se pra­cu­je jen s dvě­ma barva­mi, re­spek­ti­ve jen s jed­nou, a to hně­dou na bí­lém po­za­dí. Kni­ha je si­ce se­ši­ta, ale po­strá­dá hřbet, čímž ja­ko by vy­nik­la je­jí vý­tvar­ná ne­bo ob­jek­to­vá pod­sta­ta, ob­na­žu­je se tu pro­ces se­ši­tí, jsou vi­dět stře­va kni­hy, aby se pod­trh­la pro­test­ní pod­sta­ta kni­hy – už ne­ní čas vě­ci, slo­va do­ko­na­le ba­lit, aby by­la co nej­do­ko­na­lej­ší, ale vzdá­le­ná ži­vo­tu. Teď je tře­ba říct všech­no tak, jak to je. Ja­ko vy­ni­ka­jí­cí vtip pro­to i s ohle­dem na té­ma ochra­ny před zni­ču­jí­cím deš­těm po­va­žu­ji pří­tom­ný prů­hled­ný obal, do ja­kých si žá­ci ba­lí se­ši­ty a učeb­ni­ce. Mo­nochro­ma­tič­nost a úspor­nost ve vaz­bě jen do­kres­lu­jí cel­ko­vou pro­myš­le­nost ce­lé­ho kon­cep­tu, v níž na jed­né stra­ně zá­měr­ná for­mál­ní a tech­nic­ká skrom­nost zdů­raz­ňu­je hloub­ku sdě­le­ní na stra­ně dru­hé.

Kom­ple­xi­ta au­tor­ské kni­hy, v níž se se­tká­vá ply­nu­tí slov a sta­nu­tí ob­ra­zů v gesamt­kun­stwer­ku re­flek­tu­jí­cím ži­vot, jak tref­ně při­bli­žu­jí An­na Pleš­ti­lo­vá s Lu­cií Ro­ha­no­vou pod­sta­tu au­tor­ské kni­hy, se v Hou­bě na­pl­ňu­je be­ze zbyt­ku a do­ka­zu­je tak, že i na­ko­nec sé­ri­o­vě vy­ro­be­ná, v 300 ku­sech do­stup­ná re­pro­duk­ce nic ne­u­bí­rá na au­tor­ském ges­tu a na­víc per­fekt­ně na­va­zu­je na tra­di­ci au­tor­ských knih co­by pro­je­vů frustra­ce ze spo­le­čen­sko-po­li­tic­ké si­tu­a­ce še­de­sá­tých, pře­de­vším pak se­dm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let 20. sto­le­tí, jež vel­mi na­hrá­va­ly spo­le­čen­ské­mu ak­ti­vis­mu a au­tor­ská kni­ha v té­to do­bě za­ží­vá vel­ký roz­květ. V pří­pa­dě Hou­by však ona frustra­ce pra­me­ní z fak­tu, že lid­stvo ne­zá­vis­le na ná­rod­ních hra­ni­cích, re­ži­mech, eko­no­mic­ké si­tu­a­ci dě­lá všech­no pro to, aby se jed­nou ce­lé chtě­lo pod ta­ko­vou jed­nu po­sled­ní hou­bu scho­vat. A po­kud je Mar­ké­ta Skal­ko­vá vi­zi­o­nářka, tak bu­de je­ho ko­nec hod­ně ne­pří­jem­ná zá­le­ži­tost.

SKAL­KO­VÁ, Mar­ké­ta: Hou­ba: En­vi­ron­men­tál­ní baj­ka. Praha–Brno: Kud­la Press – Vy­so­ké uče­ní tech­nic­ké v Br­ně, 2024.

PLEŠ­TI­LO­VÁ, An­na – RO­HA­NO­VÁ, Lu­cie: Na kon­ci by­la kni­ha. Pra­ha: UM­PRUM, 2020.