Že s na­ší pla­ne­tou ne­ní ně­co v po­řád­ku, už zpo­chyb­ňu­jí snad jen ti, kte­ří se chtě­jí na je­jím utr­pe­ní obo­ha­tit, a v du­chu po nás po­to­pa je jim je­jí osud a osud ko­ho­ko­li ji­né­ho cel­kem ukra­de­ný. Ti ostat­ní se ví­ce­mé­ně shod­nou na tom, že je s tím tře­ba ně­co dě­lat. Ovšem na tom, jak by ta­ko­vé dě­lá­ní mě­lo vy­pa­dat, už ta­ko­vá sho­da ne­pa­nu­je. Ve­d­le sni­žo­vá­ní emi­sí, ochra­ny pří­ro­dy, udr­ži­tel­nos­ti vý­ro­by, eduka­ce a dal­ších ne­zpo­chyb­ni­tel­ných čin­nos­tí se ta­ké hle­da­jí ces­ty, jak na­hra­dit stá­va­jí­cí k pří­ro­dě ne­še­tr­né pro­duk­ty še­tr­něj­ší­mi, eko­lo­gič­těj­ší­mi. Tak na­pří­klad hou­by.

Po­vě­do­mí o tom, že to nejsou jen roz­to­mi­lé klo­bouč­ky na no­hách ukry­té v les­ním pod­ros­tu, kvů­li kte­rým je člo­věk ocho­ten vy­ra­zit do pro­má­če­né­ho le­sa i v ne­smy­sl­ných ran­ních ho­di­nách, aby ho ji­ný hou­bař ne­před­bě­hl, se při­nejmen­ším v mé­di­ích po­sled­ní do­by znač­ně roz­ši­řu­je. Že ty no­hy s klo­bou­ky ne­ros­tou jen tak z ni­če­ho nic ne­bo dí­ky ně­ja­ké les­ní magii, ale že jsou to pros­tě plod­ni­ce zhru­ba stej­né­ho pů­vo­dů ja­ko tře­ba ja­bl­ka na jab­lo­ni. Že ně­kte­rým dru­hům hub ří­ká­me kva­sin­ky, dí­ky nimž si mů­že­me dát chle­ba a za­pít ho pi­vem ne­bo ci­de­rem. Že stej­ně ja­ko rost­li­ny ma­jí svo­je ko­ře­ny, kte­rým se ří­ká my­ce­li­um, pod­hou­bí, a ty že mo­hou na­va­zo­vat slo­ži­té vzta­hy s rost­lin­ný­mi ko­ře­ny, pro což se vži­lo už tro­chu zpro­fa­no­va­né spo­je­ní „Wo­od Wi­de Web“, pro­to­že si dí­ky to­mu rost­li­ny ne­vy­mě­ňu­jí s hou­ba­mi jen ži­vi­ny, ale s je­jich po­mo­cí spo­lu i ko­mu­ni­ku­jí. Že de fac­to na té­to zmr­za­če­né pla­ne­tě ne­e­xis­tu­je půd­ní sys­tém bez my­ce­lia. A že by té­to zmr­za­če­né pla­ne­tě moh­ly pře­hlí­že­né hou­by do­ce­la po­moct…

A to prá­vě pro­střed­nic­tvím my­ce­lia, jež se stá­vá čím dál vy­hle­dá­va­něj­ším zdro­jem s po­ten­ci­á­lem na­hra­dit na­pří­klad plas­ty. Věd­ci a ex­pe­ri­men­tá­to­ři totiž zjis­ti­li, že když se ne­chá ně­ja­ký pro hou­by chut­ný, tzn. pl­ný ce­lu­ló­zy, sub­strát pro­růst my­ce­li­em a vhod­ně se zpra­cu­je, mů­že vznik­nout ma­te­ri­ál, kte­rý za ur­či­tých okol­nos­tí mů­že na­hra­dit na­pří­klad po­ly­sty­ren, o čemž bu­dou i ná­sle­du­jí­cí řád­ky. Ne­dáv­no skon­či­vší vý­sta­va v Ná­rod­ní tech­nic­ké knihov­ně Do hlou­bi hou­by před­sta­vi­la nejen obec­né prin­ci­py, jak z vlá­ken my­ce­lia, jež pod­le ně­kte­rých od­ha­dů mů­že mít v jed­nom gra­mu pů­dy (asi jed­na ká­vo­vá lžič­ka) dél­ku až de­sít­ky ki­lo­me­t­rů, vy­ro­bit ma­te­ri­ál, z ně­hož lze tvo­řit umě­lec­ké před­mě­ty, před­mě­ty den­ní po­tře­by či ná­by­tek. Ale ta­ké kon­krét­ní tzv. my­ko­kom­po­zi­ty, vhod­né ja­ko izo­lač­ní vrst­va při stav­bě do­mů. Je­den ta­ko­vý ne­dáv­no před­sta­vil tým od­bor­ní­ků z Fa­kul­ty ar­chi­tek­tu­ry ČVUT, de­signe­rů či spe­ci­a­lis­tů na pěs­to­vá­ní my­ce­lia, kte­rý se pro ty­to po­tře­by spo­jil do spol­ku MY­MO, a byl i hlav­ním lá­ka­dlem vý­sta­vy. Ne­se ná­zev Sa­mo­rost a při­po­mí­ná dva, resp. tři klo­bou­ky bed­ly (mo­du­lár­ní kon­cept stav­by umož­ňu­je vel­kou va­ri­a­bi­li­tu co do po­čtu i ve­li­kos­ti klo­bou­ků) spo­je­né chod­ba­mi. Au­to­rem ar­chi­tek­to­nic­ké­ho ná­vr­hu je To­masz Klo­za. Ten po­u­žil my­ko­kom­po­zi­ty ja­ko izo­lač­ní vrst­vu po­sa­ze­nou na dře­vě­nou kon­struk­ci. Au­tor­ka­mi in­te­ri­é­ru, kte­rý je ce­le ob­lo­žen my­ko­kom­po­zi­ty, jsou Ka­ro­lí­na Pet­ře­ko­vá a Pet­ra Ja­ši­co­vá, kte­ré zá­ro­veň pro­vá­ze­ly i ko­men­to­va­nou pro­hlíd­kou.

K ní te­dy ko­neč­ně ně­ko­lik po­zná­mek za­u­ja­té­ho lai­ka. Ja­ko sub­strát, kte­rý by my­ce­li­um vy­bra­né hou­by baš­ti­lo a dí­ky ně­mu rost­lo, se do­po­sud nej­čas­tě­ji vy­u­ží­va­ly zbyt­ky z dře­vo­vý­ro­by, růz­né pi­li­ny, od­ře­z­ky, štěp­ka apod. Pro­to­že ale ma­jí svo­je vy­u­ži­tí na­pří­klad ta­ké ja­ko to­pi­vo, hle­dá se dal­ší od­pa­do­vý a hůře zpra­co­va­tel­ný ma­te­ri­ál. Mě nej­víc za­u­ja­la vy­u­ži­tel­nost ci­ga­re­to­vých ohar­ků. Jak se ne­cha­la sly­šet jed­na z prů­vod­kyň – vá­lí se to všu­de, tak je ško­da to ne­vy­u­žít. Jak by se to ale tech­nic­ky re­a­li­zo­va­lo, to už ne­pro­zra­di­la. Jest­li bu­dou vý­rob­ci my­ko­kom­po­zi­tů cho­dit od hos­po­dy k hos­po­dě a vy­sy­pá­vat do pyt­lů ven­kov­ní po­pel­ní­ky a za­me­tat chod­ní­ky… Těž­ko říct, ale ces­ta to je. Lé­pe se­hna­tel­ný, a stej­ně ji­nak ne­vy­u­ži­tel­ný, je na­pří­klad sádro­kar­ton. I ten hou­bám chut­ná. Spek­trum sub­strá­tů se asi na­ko­nec bu­de vý­raz­ně roz­ši­řo­vat, ostat­ně Mer­lin Shel­dra­ke, au­tor aspoň pro mě pře­lo­mo­vé kni­hy Pro­ple­te­ný ži­vot, kte­rý s hou­ba­mi nadob­ro pro­ple­tl i ten můj, pí­še, že „my­ce­li­um je ztě­les­ně­ná žra­vost“, pro­čež jsou „v zá­sa­dě tě­mi nej­po­vo­la­něj­ší­mi or­ga­nismy k en­vi­ron­men­tál­ní sa­na­ci“.

Sub­strát pro­rost­lý my­ce­li­em se pak dr­tí a sy­pe do fo­rem fi­nál­ní­ho pro­duk­tu. Ta­dy vní­mám stá­le eko­lo­gic­ky sil­ně pro­ble­ma­tic­kou část pro­ce­su. For­ma mu­sí být z ně­če­ho, co stá­le ži­vé my­ce­li­um ne­se­že­re. Či­li dře­vo či pa­pír jsou ne­po­u­ži­tel­né, po­kud je ne­o­ba­lí­me ide­ál­ně plas­tem. Ten se po­řád je­ví ja­ko nej­lep­ší ma­te­ri­ál pro vý­ro­bu těch­to fo­rem. Za mě je to kaň­ka na ji­nak per­fekt­ním způ­so­bu udr­ži­tel­něj­ší­ho sta­veb­nic­tví.

Vy­tva­ro­va­ný pro­dukt má kon­zis­ten­ci bal­kán­ské­ho sý­ru a je po­řád pl­ný ži­vé­ho my­ce­lia. Aby se z ně­ho stal ma­te­ri­ál stej­ně pev­ný, odol­ný vů­či tla­ku i vy­so­kým tep­lo­tám, prak­tic­ky ne­hoř­la­vý a se skvě­lý­mi akus­tic­ký­mi vlast­nost­mi, čímž se nejen po­do­bá po­ly­sty­re­nu, ale v řa­dě ob­las­tí ho před­čí, je tře­ba jej vy­su­šit. A pak už lze sta­vět, ře­zat, bar­vit i la­ko­vat, zkrát­ka pra­co­vat s tím ja­ko s ja­kým­ko­li ji­ným ma­te­ri­á­lem. Nic z to­ho se však za­tím ne­dě­je v prů­mys­lo­vých pod­mín­kách. Vše je za­tím od­ká­zá­no k ruč­ní, téměř do­má­cí vý­ro­bě (ostat­ně v USA lze už za­kou­pit kit se sub­strá­tem s vy­su­še­ným my­ce­li­em, kte­rý sta­čí jen za­lít, dr­žet se po­stu­pu a dí­ky při­po­je­ným for­mám si do­ma v trou­bě pak vy­ro­bit na­pří­klad hou­bo­vý kvě­ti­náč). Nej­lep­ší na tom vše je, že když už vás z ně­ja­ké­ho dů­vo­du váš hou­bo­vý ka­ma­rád ať už v po­do­bě stí­nít­ka na lam­pu, gri­lu ne­bo ku­su zdi za­čne nu­dit, mů­že­te ho ho­dit do pří­ro­dy a za pár mě­sí­ců tam po něm ne­zů­sta­ne ani pa­mát­ka. A pří­ro­da vám za to ješ­tě po­dě­ku­je, pro­to­že ta­ko­vý od­pad do­dá do pů­dy hro­ma­du ži­vin. Otáz­ka sa­mo­zřej­mě je, jak by ta­ko­vá pří­ro­da vy­pa­da­la, kdy­by se z ní sta­la hro­mad­ná sklád­ka hou­bo­vých vý­rob­ků.

Vý­voj nicmé­ně nic ne­za­sta­vu­je. Ex­pe­ri­men­tu­je se s my­ce­li­em ve 3D tis­kár­nách či v oděv­ním prů­mys­lu. Shel­dra­ke ve své zmí­ně­né kni­ze na­zna­ču­je, že by hmo­ta vy­ro­be­ná z plod­nic pe­čár­ky moh­la na­hra­dit gra­fit v li­thi­o­vých ba­te­ri­ích. Do­kon­ce by ně­kte­ré dru­hy hub moh­ly efek­tiv­ně na­hra­dit ků­ži, již chi­rur­go­vé po­u­ží­va­jí k ho­je­ní ran. „Je­den ni­zo­zem­ský ná­vr­hář z pod­hou­bí vy­tvá­ří bo­ty,“ do­pl­ňu­je Shel­dra­ke vý­čet hou­bo­vých mož­nos­tí. V čes­kém pro­stře­dí exis­tu­je fir­ma, kte­rá vám pro­dá hou­bo­vou sad­bu, již v do­má­cích pod­mín­kách bu­de­te ži­vit ká­vo­vou sed­li­nou a pěs­to­vat tak hlí­vu ústřič­nou. Pro­pad­nout hou­bám zkrát­ka ne­ní těž­ké. Sta­čí se jen ne­chat pro­růst.

Do hlou­bi hou­by. Vý­sta­va 17. 10. – 17. 11. 2024 v Ga­le­rii Ná­rod­ní tech­nic­ké knihov­ny. Vy­sta­vu­jí­cí Ka­te­ři­na Sý­so­vá, Ja­kub Se­i­fert, Ma­těj Ró­th, Ka­ro­lí­na Pet­ře­ko­vá, Pet­ra Ja­ši­co­vá, Ji­ří Ve­le, Ja­kub Kraus, Ta­de­áš Ru­lík, To­masz Kol­sza.

SHEL­DRA­KE, Mer­lin: Pro­ple­te­ný ži­vot: Jak hou­by utvá­ře­jí svět, mě­ní na­ši my­sl a ovliv­ňu­jí bu­douc­nost. Kazda, 2022, 408 s.