Dě­ka­nát Fi­lo­zo­fic­ké fa­kul­ty Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy před ne­ce­lý­mi dvě­ma mě­sí­ci stu­den­tům struč­ně ozná­mil, že se od no­vé­ho ka­len­dář­ní­ho roku plá­nu­je re­struk­tu­ra­li­za­ce ně­ko­li­ka obo­rů. To, jak roz­sáh­lá má být, se do­zví­dá­me po­stup­ně a po­měr­ně ne­kon­krét­ně z od­po­vě­dí na ote­vře­né do­pi­sy či vy­já­d­ře­ní na­šich ka­te­der, kte­ré ovšem te­pr­ve o změ­nách s ve­de­ním fa­kul­ty jed­na­jí, te­dy ne­ma­jí kom­plex­ní od­po­vě­di. 

Ja­ko stu­dent­ku Ka­ted­ry di­va­del­ní vě­dy se mě plá­no­va­né změ­ny prav­dě­po­dob­ně do­tknou. Náš obor má v sou­čas­né do­bě na de­va­de­sát stu­du­jí­cích a dle sou­čas­né­ho ná­vr­hu by na něj od za­čát­ku roku 2027 mě­li zů­stat pou­ze dva vy­u­ču­jí­cí, což jis­tě nelze po­va­žo­vat za uspo­ko­ji­vý stav. Plá­ny na re­struk­tu­ra­li­za­ci prá­vě těch­to “ma­lých” umě­no­věd­ných obo­rů (di­va­del­ní či hu­deb­ní vě­dy, fil­mo­vých stu­dií, es­te­ti­ky) při­tom nejsou v pří­stu­pu k pod­po­ře kul­tu­ry oje­di­ně­lým “vý­kři­kem do tmy”. Na­o­pak, zda­jí se být sympto­mem po­sto­je čás­ti spo­leč­nos­ti a ta­ké de­kla­ra­cí po­li­tic­ké re­pre­zen­ta­ce, že ně­kte­ré obo­ry a od­vět­ví lid­ské spo­leč­nos­ti jsou zby­teč­né (ob­vykle prá­vě ty, jimž se ne­vě­nu­jí). Stá­le čas­tě­ji a hla­si­tě­ji se ob­je­vu­jí ar­gu­men­ty, že umě­ní ne­vy­tvá­ří do­sta­teč­ný zisk a že ne­ní-li mož­né ho ko­mo­di­fi­ko­vat na­to­lik, aby sa­mo se­be za­pla­ti­lo, ne­ní spo­le­čen­sky pří­nos­né. Ja­ko stu­den­ti či ab­sol­ven­ti umě­no­věd­ných obo­rů stá­le sil­ně­ji po­ci­ťu­je­me, že jsme vní­má­ni ja­ko ně­kdo, kdo ne­při­ná­ší do spo­leč­nos­ti dost pe­něz. Jsme na tom snad ješ­tě hůř než uměl­ci pů­so­bí­cí v pra­xi. 

Hod­no­ta kul­tu­ry se ale ne­dá po­su­zo­vat je­jím oka­mži­tým fi­nanč­ním vý­no­sem. Stej­ně ja­ko spo­leč­nost po­tře­bu­je his­to­ri­ky, ar­chi­vá­ře ne­bo věd­ce, je­jichž prá­ce se ne­dá jed­no­du­še pře­vést na oka­mži­tý zisk, po­tře­bu­je i od­bor­ní­ky, kte­ří ro­zu­mě­jí kul­tur­ní­mu pro­stře­dí.  

Zku­sím sub­jek­tiv­ně od­po­vě­dět na otáz­ku, proč má ru­še­ní a osla­bo­vá­ní umě­no­věd­ných obo­rů ne­ga­tiv­ní dů­sled­ky i pro ty, kte­ří se di­va­del­ní te­o­rii ne­vě­nu­jí a do­kon­ce je di­va­dlo ani ne­za­jí­má. Sym­bi­ó­za umě­lec­ké te­o­rie a pra­xe ne­e­xis­tu­je jen na úrov­ni pro­fe­si­o­nál­ních di­va­del a pou­ze ve vel­kých měs­tech. Če­ši totiž jsou kul­tur­ní ná­rod! A Ka­ted­ra di­va­del­ní vě­dy ne­vzdě­lá­vá jen bu­dou­cí di­va­del­ní věd­ce, jak by se moh­lo z ná­zvu zdát, ale li­di, kte­ří po ab­so­lu­to­riu za­jiš­ťu­jí kul­tur­ní in­frastruk­tu­ru v ce­lé re­pub­li­ce.

Nejen čes­ké lout­kář­ství, ale no­vě i hra­ní ama­tér­ské­ho di­va­dla v Čes­ku je za­psá­no na se­zna­mu kul­tur­ní­ho dě­dic­tví UNE­SCO. Pyš­ní­me se do­kon­ce ob­di­vu­hod­nou hus­to­tou ama­tér­ských spol­ků na oby­va­te­le (je­den spo­lek při­pa­dá na cca 6 000 oby­va­tel ČR). A za­pá­le­né, mnoh­dy kva­lit­ní a ino­va­tiv­ní di­va­dlo vzni­ká i na čes­kých pe­ri­fe­ri­ích. Exis­tu­jí a fun­gu­jí ochot­nic­ká i stu­dent­ská di­va­dla, pře­hlíd­ky (po­stu­po­vé i ne­po­stu­po­vé), se­tká­ní a fes­ti­va­ly růz­né ve­li­kos­ti (pře­hlíd­ka ma­lých di­va­del v Choc­ni pro ně­ko­lik de­sí­tek di­vá­ků či Ji­rás­kův Hro­nov s 60 000 ná­vštěv­ní­ky). A ty­to ak­ti­vi­ty vy­ža­du­jí růz­né for­my pod­po­ry a roz­ví­je­ní. A jsou to při­tom ab­sol­ven­ti umě­no­věd, kte­ří po ab­sol­vo­vá­ní stu­dia čas­to pů­so­bí opět ve svém do­má­cím re­gi­o­nu, kde or­ga­ni­zu­jí ty­to fes­ti­va­ly, pí­ší o di­va­dle, ve­dou se­mi­ná­ře a vzdě­lá­va­jí tvůr­ce. Čas­to ta­ké pů­so­bí v in­sti­tu­cích, kte­ré tu­to čin­nost za­š­ti­ťu­jí, na­pří­klad v kul­tur­ních cen­t­rech, mu­zeích ne­bo knihov­nách. Prá­vě roz­vo­jem míst­ních ak­cí vzni­ka­jí no­vé pří­le­ži­tos­ti pro tu­ris­mus a služ­by – měs­ta ja­ko Chru­dim, Hro­nov či Pí­sek oží­va­jí prá­vě bě­hem svých di­va­del­ních fes­ti­va­lů. Ty­to ak­ce při­ná­še­jí do re­gi­o­nů jak eko­no­mic­ký pří­nos, tak pres­tiž.

Kul­tu­ra se dá­le roz­ví­jí pro­střed­nic­tvím vzdě­lá­vá­ní do­spě­lých ochot­ní­ků, ale ta­ké dě­tí ne­bo pe­da­go­gů ZUŠ. V ko­mu­ni­tě ochot­nic­ké­ho di­va­dla či dět­ské­ho di­va­dla, na­pří­klad na ZUŠ, vy­vstá­va­jí ino­va­tiv­ní for­my, ex­pe­ri­men­ty a kre­a­tiv­ní po­ku­sy smě­řo­vat di­va­dlo. Pod­hou­bí ama­tér­ské­ho di­va­dla plo­dí i bu­dou­cí pro­fe­si­o­ná­ly a vý­raz­né osob­nos­ti (na­pří­klad před ví­ce než tři­ce­ti le­ty Pet­ra Lé­b­la).

Čas­to se sou­stře­dí­me na pod­po­ru a hod­no­ce­ní tvor­by a dě­ní v Pra­ze a pak si stě­žu­je­me na pra­go­cen­t­ris­mus. O to dů­le­ži­těj­ší je ptát se, ja­ké kul­tur­ní po­tře­by ma­jí oby­va­te­lé men­ších měst. A obo­ha­co­vá­ní kul­tu­ry v re­gi­o­nech čas­to za­jiš­ťu­jí ab­sol­ven­ti umě­no­věd­ných obo­rů. Pro­to ob­last po­tře­bu­je od­bor­ní­ky – kri­ti­ky, pu­b­li­cis­ty, dra­ma­tur­gy, pe­da­go­gy a his­to­ri­ky. Pro ce­lou spo­leč­nost je dů­le­ži­té jim po­skyt­nout co nej­lep­ší vzdě­lá­ní a pak je pod­po­ro­vat, pro­to­že ti­to ab­sol­ven­ti do­ve­dou (nejen) te­o­re­tic­ké a his­to­ric­ké po­za­dí své­ho obo­ru pře­ta­vit v in­spi­ra­ci pro ži­vé di­va­dlo, a to v ob­las­tech i v cen­t­rech. 

Je po­tře­ba při­po­mí­nat, že úspo­ra ná­kla­dů na ně­ko­lik pra­cov­ních míst mů­že na­stat oka­mži­tě a být krát­ko­do­bým ře­še­ním fi­nanč­ní kri­ze, ale ob­no­va jed­nou za­nik­lé­ho od­bor­né­ho zá­ze­mí mů­že tr­vat de­se­ti­le­tí. 

Po­kud bys­te chtě­li po­sí­lit hlas stu­dent­stva a je­jich sna­hy o po­za­sta­ve­ní re­struk­tu­ra­li­za­ce v je­jí na­vr­ho­va­né po­do­bě, při­poj­te se k nám 10. zá­ří ve 12:15 na Ovoc­ném tr­hu. Před bu­do­vou rek­to­rá­tu Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy za­zní ně­ko­lik pro­slo­vů, po­té se prů­vo­dem vy­dá­me na Pa­la­cho­vo ná­měs­tí k hlav­ní bu­do­vě Fi­lo­zo­fic­ké fa­kul­ty. Chá­pe­me, že změ­ny za úče­lem úspo­ry pe­něz jsou nut­né. Ne ale v po­do­bě, je­jí­miž dů­sled­ky bu­de zá­nik ně­ko­li­ka obo­rů, bez kon­krét­ních ná­vrhů, jak bu­de­me mo­ci ško­lu do­kon­čit. Pro­to te­dy: “Nech­te nás stu­do­vat!”