Po­jem kul­tur­ní he­ge­mo­nie, kte­rý roz­vi­nul ital­ský fi­lo­zof An­to­nio Gram­s­ci, vy­chá­zí z před­po­kla­du, že kul­tu­ra ne­ní ne­ut­rál­ní pro­stor. Je vý­sled­kem mo­cen­ských vzta­hů, bo­je ja­zy­ků, vý­zna­mů a před­stav, kte­ré pod­po­ru­jí ur­či­tou ide­o­lo­gii a uka­zu­jí ji ja­ko zdán­li­vě při­ro­ze­nou. To, co po­va­žu­je­me za nor­mál­ní, za vkus­né, za při­ja­tel­né, za kva­lit­ní, za ne­po­li­tic­ké, je čas­to prá­vě vý­sled­kem té­to he­ge­mo­nie. An­ga­žo­va­né umě­ní ote­ví­rá v he­ge­mo­nii trh­li­nu. Cha­rak­te­ri­zu­je jej hle­dá­ní, ne­jis­to­ta, kam se do­sta­ne. Ta­ko­vé umě­ní se vy­dá­vá všanc a vzdá­vá se kon­t­ro­ly nad vlast­ním pů­so­be­ním. Jed­ná se o ex­pe­ri­men­tál­ní umě­ní, je­li­kož skr­ze svo­ji re­a­li­za­ci uka­zu­je, čím je. Mu­sí být od­váž­né, mu­sí ris­ko­vat.

An­ga­žo­va­né umě­ní se ob­je­vu­je v do­bách, kdy ne­ní mož­né ml­čet tvá­ří v tvář ne­spra­ve­dl­nos­tem a tvor­ba se tak stá­vá způ­so­bem, jak mlu­vit za ty, kte­ří ne­ma­jí do­sta­teč­ně sil­ný hlas. Umě­ní se totiž ne­po­hy­bu­je ve vzdu­cho­prázd­nu, ne­e­xis­tu­je mi­mo spo­leč­nost, mi­mo ná­si­lí, mi­mo ne­rov­nos­ti, či mi­mo kon­krét­ní his­to­ric­kou chví­li. An­ga­žo­va­nost na­stu­pu­je tam, kde na se­be be­re­me zod­po­věd­nost a cí­tí­me, že se mu­sí­me k si­tu­a­ci po­sta­vit a chce­me spo­leč­nost pro­mě­ňo­vat ne­bo ně­če­mu za­brá­nit.

Sa­mo­zřej­mě exis­tu­je ta­ké kri­ti­ka an­ga­žo­va­né­ho umě­ní, re­spek­ti­ve před­sta­va, že umě­ní má „žít“, aniž by mu ně­kdo ně­co při­ka­zo­val. Ob­zvláš­tě v čes­kém pro­stře­dí se čas­to se­tká­vám s ná­zo­rem, že umě­ní mu­sí mít vždyc­ky na vý­běr, že má být za kaž­dou ce­nu svo­bod­né, au­to­nomní a ni­če­mu ne­slou­žit.

Pro­stor pro myš­le­ní

Jak má ovšem umě­ní vy­pa­dat v pře­lo­mo­vých his­to­ric­kých ob­do­bích? V ta­ko­vých chví­lích se uka­zu­je, že ta­to svo­bo­da mů­že být ta­ké po­ho­dl­ným od­stu­pem. Jakmi­le se umě­ní do­tkne kon­krét­ní­ho kon­flik­tu, ne­rov­nos­ti, ná­si­lí ne­bo otáz­ky mo­ci, čas­to bý­vá od­mít­nu­to ja­ko ak­ti­vis­mus, mo­ra­li­zo­vá­ní ne­bo agi­ta­ce. Ty­to po­jmy ovšem ozna­ču­jí ji­né zá­mě­ry tvůr­ců. Agi­tač­ní umě­ní se sna­ží di­vá­ka pře­svěd­čit o pře­dem da­né prav­dě. An­ga­žo­va­né umě­ní na­o­pak ote­ví­rá pro­stor pro myš­le­ní.

Ja­ko pří­klad vý­bor­né­ho an­ga­žo­va­né­ho umě­ní zmí­ním se­ri­ál An­dor z let 2022–2025, kte­rý na­va­zu­je na kul­tov­ní Star Wars. Ře­ší vznik spo­le­čen­ské­ho od­po­ru pro­ti fa­šis­tic­ké­mu re­ži­mu im­pé­ria. Ten­to se­ri­ál se stal in­spi­ra­cí pro různá sou­čas­ná hnu­tí od­po­ru v Ame­ri­ce, ale i v Ev­ro­pě, kde se z něj ci­tu­jí ce­lé pa­sá­že. Se­ri­ál je skvě­lý prá­vě v tom, že ne­u­ka­zu­je jas­ný pří­běh a ne­dá­vá jed­no­du­ché od­po­vě­di. Ote­ví­rá té­ma od­po­ru a re­vo­lu­ce ja­ko vel­mi slo­ži­té­ho a ne­jed­no­znač­né­ho pro­ce­su. Po­sta­vy jsou am­bi­va­lent­ní, hr­di­no­vé aty­pič­tí. Jde o so­fis­ti­ko­va­ný vhled do způ­so­bu, jak se for­mu­je od­por, jak se pro­mě­ňu­je v ča­se, ne­bo jak se od se­be růz­né for­my od­po­ru li­ší a na­rá­že­jí na se­be. Po­zo­ru­je­me, jak jed­ná­ní po­stav a sku­pin vy­tvá­ří různá tře­ní, rup­tu­ry, ne­ú­spěch či čás­teč­ný úspěch a spo­lu s ni­mi si kla­de­me otáz­ky po tom, co bu­de až boj skon­čí. Ten­ze me­zi ko­lek­tiv­ním a in­di­vi­du­ál­ním, té­ma obě­ti, etic­ky spor­ných či­nů, kte­ré je nut­né dě­lat, aby měl od­por šan­ci na úspěch, pod­po­ru­je ne­jed­no­znač­nost na­ra­ti­vu. To vše je dnes ak­tu­ál­ní, když se ba­ví­me o bo­ji pro­ti si­lám, kte­ré se čím dál tím ví­ce vy­no­řu­jí a stá­va­jí se stá­le ne­bez­peč­něj­ší­mi a de­struk­tiv­něj­ší­mi.

Eman­ci­pač­ní sí­la umě­ní se v ča­se pro­mě­ňu­je. To, co by­lo dří­ve sub­ver­ziv­ní, dnes už být ne­mu­sí. Sys­tém se učí. Na­pří­klad ne­o­li­be­rál­ní ka­pi­ta­lis­mus umí ab­sor­bo­vat kri­ti­ku, umí z ní udě­lat ko­mo­di­tu, styl, gran­to­vý ja­zyk, fes­ti­va­lo­vý for­mát ne­bo bez­peč­ný kri­tic­ký ob­sah, a tím osla­bu­je je­ho kri­tic­ký po­ten­ci­ál. Dnes se do­kon­ce mů­že zdát, že an­ga­žo­va­né­ho umě­ní je všu­de dost. Mlu­ví se o eko­lo­gii, o iden­ti­tě, o zra­ni­tel­nos­ti, o pé­či, o ko­mu­ni­tě, o de­ko­lo­ni­za­ci. Ale čas­to jsou té­ma­ta zpra­co­vá­na do po­do­by, kte­rá už ni­čím ne­hro­zí. Pro­to si mys­lím, že se dnes ne­sta­čí ptát, ja­ké té­ma umě­ní zpra­co­vá­vá. Mu­sí­me se ptát, jak vzni­ká, s kým vzni­ká, jest­li se sku­teč­ně ote­ví­rá a vy­sta­vu­je spo­le­čen­ské­mu pro­sto­ru, ne­bo jest­li jen si­mu­lu­je kri­tič­nost uvnitř bez­peč­né­ho umě­lec­ké­ho rám­ce.

Pro­mě­ny umě­lec­ké od­po­věd­nos­ti

Da­dais­mus vzni­kl ja­ko ra­di­kál­ní re­ak­ce na prv­ní svě­to­vou vál­ku, roz­lo­žil a pa­ro­do­val ja­zyk, lo­gi­ku a es­te­tic­ké nor­my spo­leč­nos­ti, kte­rá se pre­zen­to­va­la ja­ko ci­vi­li­zo­va­ná, a při­tom vy­pro­du­ko­va­la ma­so­vé vá­leč­né ná­si­lí. Je­ho pro­střed­ky by­ly úto­kem na kul­tur­ní a myš­len­ko­vé zá­kla­dy mi­li­ta­ris­mu, na­ci­o­na­lis­mu a měš­ťác­ké ra­ci­o­na­li­ty. Ob­zvláš­tě ber­lín­ské da­da pak tu­to kri­ti­ku vy­ost­ři­lo smě­rem k pří­mé po­li­tic­ké sa­ti­ře, fo­to­mon­tá­ži a an­ti­ka­pi­ta­lis­tic­ké i an­ti­mi­li­ta­ris­tic­ké kri­ti­ce, kte­rá poz­dě­ji ply­nu­le pře­chá­zí do an­ti­fa­šis­tic­ké­ho umě­ní me­zi­vá­leč­né­ho ob­do­bí. Roz­díl pro­ti dnešku vní­mám mi­mo ji­né v tom, že v me­zi­vá­leč­ném ob­do­bí exis­to­va­la vět­ší ocho­ta ke ko­lek­ti­vis­mu a spo­jo­vá­ní. Dnes je kon­krét­ně v čes­kém umě­lec­kém pro­stře­dí čas­to vel­ký od­por ke ko­lek­tiv­ní iden­ti­tě, k or­ga­ni­zo­vá­ní, k jas­né­mu při­hlá­še­ní se k ně­ja­ké­mu zá­pa­su. Ja­ko bychom se bá­li, že když se spo­jí­me, ztra­tí­me in­di­vi­du­a­li­tu ne­bo au­to­no­mii.

An­ga­žo­va­né umě­ní dva­cá­tých až čty­ři­cá­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí re­a­go­va­la na spo­le­čen­skou si­tu­a­ci, kte­rá by­la v ně­čem pře­hled­něj­ší, i když sa­mo­zřej­mě ta­ké tra­gic­ká a ne­bez­peč­ná. Uměl­ci se čas­to sdru­žo­va­li, mě­li jas­něj­ší ko­lek­tiv­ní vaz­by, by­li na­po­je­ni na le­vi­co­vé myš­le­ní, an­ti­fa­šis­tic­ký od­por, děl­nic­ká hnu­tí. Vzni­ka­ly pla­ká­ty, po­li­tic­ká sa­ti­ra, ka­ba­re­ty, re­vue, ča­so­pi­sy, di­va­dlo, kte­ré mě­lo sí­lu pro­mlou­vat k šir­ší ve­řej­nos­ti.

O an­ga­žo­va­ném umě­ní té do­by se mů­že­me ví­ce do­zvě­dět z vy­ni­ka­jí­cí sé­rie An­ti­fas­cist Art tvůr­ců Pav­la Ka­rou­se a Vla­di­mí­ra Tur­ne­ra, kte­ří ma­pu­jí ka­ri­ka­tu­ru a pla­kát v Čes­ko­slo­ven­sku od kon­ce dva­cá­tých let dva­cá­té­ho sto­le­tí a uka­zu­jí sou­vis­los­ti se sou­čas­nos­tí. Při­po­mí­na­jí ta­ké kri­ti­ku es­te­ti­za­ci po­li­ti­ky ve fa­šis­mu te­ze Wal­te­ra Be­n­ja­mi­na a kon­cept Um­ber­ta Eca Ur-Fas­cism, pra­fa­šis­mu, kte­rý se zno­vu a zno­vu ob­je­vu­je skr­ze frag­men­ty, kul­tur­ní zna­ky, ja­zyk, ob­ra­zy a afek­ty. Nej­zná­měj­ším pří­kla­dem an­ga­žo­va­né­ho umě­ní u nás z té­to do­by pak je asi Osvo­bo­ze­né di­va­dlo Vos­kov­ce a Weri­cha, jež za­čí­na­lo po­e­tis­tic­kou hra­vos­tí, ale tlak do­by je při­ve­dl k so­ci­ál­ní a po­li­tic­ké sa­ti­ře, jež re­a­go­va­ly na fa­šis­mus a na­cis­mus tak ostře, že Osvo­bo­ze­né di­va­dlo by­lo v lis­to­pa­du 1938 úřed­ně za­vře­no.

V Ev­ro­pě vzni­kl uto­pic­ko-so­ci­ál­ní pro­jekt umě­lec­ké ško­ly Bau­haus, kte­rý před­sta­vo­val kos­mo­po­lit­ní, ex­pe­ri­men­tál­ní a so­ci­ál­ně ori­en­to­va­nou mo­der­nu, di­va­dlo Ber­tol­ta Brech­ta, klí­čo­vé po­sta­vy mo­der­ní­ho po­li­tic­ké­ho di­va­dla re­a­gu­jí­cí na ka­pi­ta­lis­mus, fa­šis­mus, vál­ku, exil a so­ci­ál­ní ne­spra­ve­dl­nost.

Še­de­sá­tá lé­ta mi­nu­lé­ho sto­le­tí při­nes­la no­vý typ an­ga­žo­va­nos­ti. Do hry vstu­pu­je vál­ka ve Viet­na­mu, de­ko­lo­ni­za­ce, hnu­tí za ob­čan­ská prá­va, stu­dent­ské re­vol­ty, fe­mi­nis­mus, se­xu­ál­ní re­vo­lu­ce, kri­ti­ka kon­zum­ní spo­leč­nos­ti a ka­pi­ta­lis­tic­ké nor­ma­li­ty. Umě­ní se pře­sou­va­lo od ma­ni­fes­tu a pla­ká­tu k ak­ci, tě­lu, hap­pe­nin­gu, per­for­man­ci, par­ti­ci­pa­ci a na­ru­šo­vá­ní hra­nic me­zi umě­ním a ži­vo­tem. An­ga­žo­va­nost už ne­by­la jen v tom, co se sdě­lu­je, ale v tom, že se pro­mě­ňu­je si­tu­a­ce, mě­ní se vní­má­ní a ex­pre­si­vi­ta. Di­vák ne­měl být jen po­zo­ro­va­tel, ale ně­kdo, kdo je vta­žen do zku­še­nos­ti, do roz­ho­do­vá­ní, do kon­flik­tu. Umě­ní za­ča­lo zkou­mat, jak mů­že mě­nit vzta­hy me­zi lid­mi, jak mů­že na­ru­šit in­sti­tu­ci, jak mů­že vy­tvo­řit pro­stor pro ji­ný způ­sob jed­ná­ní. The Li­ving The­a­t­re je pří­kla­dem po­li­tic­ké­ho di­va­dla, kte­ré pra­co­va­lo s ko­lek­tiv­ní tvor­bou, anar­chis­mem, pa­ci­fis­mem, tě­lem, ri­tu­á­lem a účas­tí pu­b­li­ka. Chtě­li na­pří­klad in­sce­no­vat re­vo­lu­ci ja­ko spo­leč­nou zku­še­nost. Dá­le jsou zná­mé hap­pe­nin­gy Alla­na Kap­ro­wa, Flu­xus, tvor­ba Jud­son Dan­ce The­a­ter ne­bo be­at­ní­ci.

Dnes k umě­lec­ké an­ga­žo­va­nos­ti při­bý­vá ješ­tě dal­ší ro­vi­na. Uměl­ci ne­vy­tvá­ře­jí pou­ze dí­lo, ale ta­ké vlast­ní plat­for­my, so­ci­ál­ní sí­tě, ma­jí ve­řej­ný hlas. Mo­hou se k ně­če­mu při­klo­nit, ně­co sdí­let, dát pro­stor ně­ko­mu ji­né­mu, po­de­psat výzvu, otevřít de­ba­tu, po­u­žít vlast­ní vi­di­tel­nost. Ne­mu­sí to vždy dě­lat pří­mo skr­ze umě­ní. I to je sou­část dneš­ní an­ga­žo­va­nos­ti. Ale zá­ro­veň je to pro­ble­ma­tic­ké, pro­to­že i so­ci­ál­ní sí­tě jsou sou­čás­tí ka­pi­ta­lis­tic­ké in­frastruk­tu­ry po­zor­nos­ti. I tam se od­por snad­no mě­ní v ob­raz, ges­to, znač­ku ne­bo mo­rál­ní se­be­pre­zen­ta­ci.

Pro­to je dnes mož­ná nej­dů­le­ži­těj­ší otáz­ka, jak vy­tvo­řit an­ga­žo­va­né umě­ní, kte­ré ne­bu­de jen dal­ší ab­sor­bo­va­tel­nou po­do­bou kri­ti­ky. Jak zno­vu na­jít sí­lu spo­jo­vá­ní, ale bez na­i­vi­ty. Jak mlu­vit jas­ně, ale ne­sklouz­nout k pro­pa­gan­dě. An­ga­žo­va­né umě­ní ne­ní opa­kem svo­bod­né­ho umě­ní. Je to umě­ní, kte­ré be­re svo­bo­du váž­ně na­to­lik, že ji ne­chá­pe ja­ko lu­xus ne­za­u­ja­tos­ti. Be­re ji ja­ko od­po­věd­nost.