Br­něn­ské Di­va­dlo Al­den­te, jed­no z má­la, kte­ré se u nás dlou­ho­do­bě za­bý­vá in­klu­zí her­ců s han­di­ca­pem, před­sta­vi­lo no­vin­ku (ID)entita, os­t­rav­ské Stu­dio G pak adap­ta­ci kni­hy Pet­ra Mo­tý­la a Ro­ma­na Pe­chy Per­ní­ko­vá cha­loup­ka pod ná­zvem Per­ní­kář. Prv­ní je po­hy­bo­vé di­va­dlo, v dru­hém se je­di­ný he­rec Pe­tr Pan­zenber­ger prak­tic­ky ne­hne. Přes­to ma­jí obě ně­co zá­sad­ní­ho spo­leč­né­ho – vy­prá­vě­jí svým způ­so­bem o li­dech z okra­je spo­leč­nos­ti, kam se do­sta­li buď svým vro­ze­ným han­di­ca­pem (he­reč­ka s Dow­no­vým syn­dro­mem), ane­bo roz­hod­nu­tím (fe­ťák). Fes­ti­val tak uká­zal, v čem spo­čí­vá je­ho ve­li­kost v rám­ci eko­sys­té­mu čes­kých di­va­del­ních pře­hlí­dek – je to žán­ro­vý zá­běr, kte­rý, zdá se, do­ká­že ab­sor­bo­vat téměř co­ko­li.

Ač­ko­li exis­tu­je už od roku 2008, ja­ko di­va­dlo her­ců s Dow­no­vým syn­dro­mem se Di­va­dlo Al­den­te vy­pro­fi­lo­va­lo až v ro­ce 2014. Od té do­by má ve svém port­fo­liu už dva­náct in­sce­na­cí, v nichž účin­ku­jí her­ci s han­di­ca­pem, s ni­miž pra­cu­jí dlou­ho­do­bě. Re­ži­sér­ka a vůd­čí po­sta­va Di­va­dlo Al­den­te Jit­ka Vrb­ko­vá tak všech­ny kme­no­vé her­ce vel­mi zná a v kon­krét­ním pří­pa­dě Mar­ti­ny Trus­ko­vé, ali­as Mar­ti­nuse, ali­as Je­ží­še Bo­ha, ale i Zdeň­ka Svě­rá­ka, Lor­da Vol­de­mor­ta, Xind­la X a kdo­ví­ko­ho ješ­tě, se do­kon­ce osob­ní pří­běh han­di­ca­po­va­né he­reč­ky stal osou nej­no­věj­ší in­sce­na­ce. Di­va­del­ní svět Br­no za­ští­til je­jí vznik dvou­le­tým in­sce­nač­ním in­ku­bá­to­rem, při němž by­lo po­tře­ba pod­le re­ži­sé­r­či­ných slov pře­de­vším na­u­čit vel­mi své­ráz­nou dív­ku, kte­rá je rá­da stře­dem po­zor­nos­ti a rá­da ji ovlá­dá, po­ko­ře k ostat­ním hercům/postavám v in­sce­na­ci i vlast­ní tě­les­né pa­mě­ti. Je­jí po­tře­ba v krát­kých in­ter­va­lech mě­nit iden­ti­ty, te­dy po­va­žo­vat se v dr­ti­vé vět­ši­ně za ně­ja­kou po­p­kul­tur­ní po­sta­vu do té mí­ry, že jí to po­ně­kud kom­pli­ku­je ži­vot v ob­čan­ské ko­mu­ni­ka­ci se sys­té­mo­vý­mi in­sti­tu­ce­mi (např. ban­ka­mi), re­ži­sér­ku in­spi­ro­va­lo k vy­tvo­ře­ní po­hy­bo­vé in­sce­na­ce. V ní Mar­ti­nus Je­žíš Bůh (tak si ak­tu­ál­ně ří­ká) na­chá­zí bez­peč­né pro­stře­dí pro své iden­tit­ní vý­le­ty v sou­hře i diso­nan­ci s pro­fe­si­o­nál­ní ta­neč­ni­cí a cho­re­o­gra­f­kou Mar­ti­nou Hajdy­lou La­co­vo­vu z plat­for­my ME-SA.

Myš­len­ko­vým rám­cem in­sce­na­ce je Pla­tó­no­vo po­do­ben­ství o jes­ky­ni, je­hož úryv­ky jsou pro­mí­tá­ny ko­lem aré­no­vé scé­ny, jíž se mo­hou di­vá­ci zkra­je před­sta­ve­ní pro­chá­zet, na­slou­chat zvu­kům, pro­hlí­žet si re­kvi­zi­ty i čin­nos­ti per­for­me­rek. Po usa­ze­ní už tro­ji­ce Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá a zvu­ko­vé per­for­mer­stvo Mar­ti­na Rou­so­vá a Jan Kyncl v ná­zna­ku ob­je­vo­vá­ní ne­zná­mé­ho pro­stře­dí vstu­pu­jí do stře­du scé­ny a rych­le z něj za­se vy­ska­ku­jí, po­kou­še­jí se v něm po­hy­bo­vat, ho­ní se ko­lem. Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá po­té na se­be z ces­tov­ní­ho kuf­ru ob­lé­ká oděv za odě­vem v me­ta­fo­ric­kém na­ba­lo­vá­ní iden­tit. Teh­dy na scé­nu ko­neč­ně vstu­pu­je ta­ké ústřed­ní po­sta­va in­sce­na­ce Mar­ti­nus.

Jit­ka Vrb­ko­vá v dra­ma­tur­gic­kém úvo­du upo­zor­ňo­va­la, že Mar­ti­nus čas­to a rá­da im­pro­vi­zu­je, že po­dob­ně ja­ko ji­ní zne­vý­hod­ně­ní her­ci v pod­sta­tě ne­hra­jí, ale vy­chá­ze­jí z vlast­ní au­ten­ti­ci­ty. S tím ovšem pro­ni­ká do es­te­tic­ké­ho zá­žit­ku no­vá a ne­zvyk­lá emo­ce – je to, co vi­dím, plá­no­va­né? A po­kud je to im­pro­vi­za­ce, do ja­ké mí­ry ří­ze­ná? Ane­bo jsem svěd­kem roz­pa­du ce­lé­ho před­sta­ve­ní? Přes­ně ta­ko­vé otáz­ky mě na­pa­da­ly vždy, když Mar­ti­nus vstu­po­va­la do svých po­hy­bo­vých kre­a­cí nej­růz­něj­ší­mi ko­men­tá­ři, ob­ra­ce­la se ji­mi na di­vá­ky a na­pl­ňo­va­la ob­louk vy­ty­če­ný Pla­tó­no­vý­mi úva­ha­mi o re­a­li­tě. Nic na scé­ně by ale ne­fun­go­va­lo ne­být Mar­ti­ny Rou­so­vé a Ja­na Kync­la – dvou hu­deb­ní­ků, kte­ří se ne­pře­tr­ži­tě sta­ra­li o zvu­ko­vou slož­ku před­sta­ve­ní. Po­hy­bu­jí se v něm ja­ko po­sta­vy or­ga­nic­ky ob­slu­hu­jí­cí nej­roz­to­div­něj­ší ná­stro­je i vlast­ní hla­so­vý rejstřík a je­jich hud­ba je tak kon­strukč­ním, ni­ko­li jen do­pro­vod­ným prv­kem in­sce­na­ce.

Re­žie obě ak­tér­ky ve­de cit­li­vě od ly­ric­kých po­hy­bo­vých sek­ven­cí přes od­leh­če­né hu­mor­né scé­ny (na­pros­tým vr­cho­lem je dis­co par­ty s mas­ka­mi po­p­kul­tur­ních ikon, jež na­fa­su­jí i di­vá­ci a scé­na se pro­mě­ní v ta­neč­ní par­ket všech) až po zá­vě­reč­né na­ne­bevstou­pe­ní Mar­ti­nuse. Zde je po­tře­ba se vrá­tit na za­čá­tek – před­sta­ve­ní za­čí­ná ko­leč­kem, v němž Mar­ti­na Rou­so­vá s Ja­nem Kynclem stří­da­vě de­kla­mu­jí oka­mži­ky a da­ta z re­ál­ných ži­vo­tů obou žen. U Mar­ti­ny Hajdy­ly La­co­vé by­lo mi­mo ji­né kon­sta­to­vá­no, že by rá­da ně­kdy ně­co řek­la, ale že je ta­neč­ni­ce a ta se mu­sí vy­ja­d­řo­vat jen po­hy­bem. Vrať­me se na ko­nec. Mar­ti­nus zjev­ně mě­la ve scé­ně s na­ne­bevstou­pe­ním po­tře­bu vy­stou­pit ze scé­ná­ře a od­mít­la se slo­vy „jsem pře­ce v ne­bi“ se­stou­pit a do­jít ke své he­rec­ké part­ner­ce pro ka­tarz­ní ob­je­tí. Ta te­dy vy­stou­pi­la ze své ta­neč­ní ml­čen­li­vos­ti a do­mlou­va­la zpup­né ko­le­gy­ni, ať jde za ní. Na­ko­nec se do­mlu­vi­ly, že pů­jdou obě. Ale mož­ná to jen by­lo ce­lé do­ko­na­le se­hrá­no. Ta ne­jis­to­ta, na čem di­vák vlast­ně je, je na­ko­nec do­ce­la osvě­žu­jí­cí.

S ne­jis­to­tou svým způ­so­bem pra­co­va­la ta­ké in­sce­na­ce Per­ní­kář os­t­rav­ské­ho Stu­dia G, kte­ré na je­viš­tě pře­nes­lo ži­vot­ní pří­běh Ro­ma­na Pe­cha, ha­ví­řov­ské­ho nar­ko­ma­na a prů­kop­ní­ka vý­ro­by per­vi­ti­nu u nás. Kdy­bych se ne­při­pra­vil, do­ce­la bych za­po­mněl, že ne­kou­kám na di­va­dlo, byť jed­no­ho her­ce, ale při­pus­til bych, že pře­de mnou sto­jí Pe­cha sám a lí­čí na ně­ja­ké be­se­dě své ži­vot­ní pe­ri­pe­tie. Od prv­ní­ho kon­tak­tu s to­lu­e­nem přes prv­ní kon­tak­ty s ko­mu­nis­tic­kou po­li­cií až po prv­ní se­tká­ní s per­vi­ti­nem. A do to­ho po­zo­ru­hod­ně sil­ná přá­tel­ská pou­ta v nar­ko­man­ské ko­mu­ni­tě, pře­kva­pi­vý hu­mor v pro­stře­dí, kte­ré je ne­u­stá­le za hra­nou zá­ko­na a jed­nou no­hou v hro­bě, ne­bo až fil­mo­vý vztah me­zi nar­ko­ma­ny a po­li­cií, kte­rá se mů­že stát až sko­ro ro­din­ným pří­te­lem. Ve­d­le ne­ná­pad­né, ale přes­to dů­le­ži­té svě­tel­né dra­ma­tur­gie je je­di­ným vi­di­tel­něj­ším re­žij­ním vstu­pem Voj­tě­cha Ště­pán­ka až zá­vě­reč­ný Ro­ma­nův di­a­log s re­pro­du­ko­va­ným hla­sem Di­ty, rov­něž bý­va­lé nar­ko­man­ky, mat­ky je­ho sy­na a pře­de­vším že­ny, kte­rá se sna­ží Ro­ma­na pře­svěd­čit, aby pře­stal dro­gy brát.

Pe­tr Pan­zenber­ger, jenž za tu­to ro­li ob­dr­žel Ce­nu Thá­lie v ka­te­go­rii Či­no­hra, je tak su­ges­tiv­ní ve své ich for­mě, per­fekt­ně a při­ro­ze­ně ovlá­dá tě­šín­ský di­a­lekt, re­spek­ti­ve je­ho umír­ně­nou ver­zi na­mí­cha­nou slez­ským ná­ře­čím a je­ho vy­prá­vě­ní je na­to­lik str­hu­jí­cí, že si vy­sta­čí jen sám se se­bou a židlí a ho­di­nu a čtvrt mu vi­sí­te na rtech. Pan­zenber­ger pou­ze přes­ně vo­le­nou in­ten­zi­tou hla­su a ges­ty, stej­ně ja­ko ob­čas­ný­mi imi­to­va­ný­mi di­a­lo­gy utáh­ne před­sta­ve­ní, kte­ré vlast­ně ne­ní ni­čím ji­ným než „jen“ vy­prá­vě­ním. Ale tím, že to ne­ní Ro­man, ný­brž „Pan­zi“, kte­rý Ro­ma­na na­pros­to do­ko­na­le před­sta­vu­je, je na­vzdo­ry své­mu mi­ni­ma­lis­mu in­sce­na­ce hut­ná a pře­kva­pi­vě i vý­raz­ně ob­ra­zo­vá. V Pan­zenber­ge­ro­vě po­dá­ní ha­ví­řov­ské, opav­ské či čes­ko­tě­šín­ské ku­li­sy ne­u­tě­še­ných síd­lišť, hos­pod čtvr­té ce­no­vé či vě­ze­ní na tom pros­tém je­viš­ti ros­tou, zhmo­t­ňu­jí se. A di­vák, kte­rý se tam ne­chá vtáh­nout, za­ži­je s ni­mi až tě­les­ný kon­takt. Byl to jed­no­znač­ně nej­vý­raz­něj­ší he­rec­ký vý­kon le­toš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu.

Di­va­dlo Al­den­te a ME-SA – (ID)entita. Re­žie: Jit­ka Vrb­ko­vá, cho­re­o­gra­fie: Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá, Mar­ti­na Trus­ko­vá, hud­ba: Jan Kyncl, Mar­ti­na Rou­so­vá, scé­nář: Jit­ka Vrb­ko­vá, Mar­ti­na Trus­ko­vá, vý­tvar­ná spo­lu­prá­ce: Zuza­na Hejtmán­ko­vá, kos­týmy: Kris­tý­na Ku­če­ro­vá, vý­ro­ba ma­sek: Ali­ce Šin­de­lá­řo­vá, svě­tel­ný de­sign: Bo­hu­mil Ra­cek, To­máš Král. Účin­ku­jí­cí: Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá, Mar­ti­na Trus­ko­vá, Mar­ti­na Rou­so­vá, Jan Kyncl.

Stu­dio G – Pe­tr Mo­týl a Ro­man Pe­cha: Per­ní­kář. Re­žie, vý­běr hud­by, scé­na a kos­týmy: Voj­těch Ště­pá­nek, svět­la, zvuk: Adam Pě­cha, pro­duk­ce: Mar­ké­ta Ste­ri­ov­ská. Účin­ku­jí­cí: Pe­tr Pan­zenber­ger.

Před­cho­zí dí­ly re­flexí na­jde­te zde: Fes­ti­va­lo­vé ces­ty I – dí­lo a Fes­ti­va­lo­vé ces­ty II – dí­lo.