Za­čal už 17. roč­ník jed­no­ho z nej­vět­ších tu­zem­ských di­va­del­ních fes­ti­va­lů – Di­va­del­ní svět Br­no. Le­tos ne­ní vý­ji­meč­ný pou­ze množ­stvím a pes­t­ros­tí in­ter­pre­tů, kte­ří zde vy­stu­pu­jí, ale ta­ké ča­so­vým prů­ni­kem s ji­ným fes­ti­va­lem – Me­e­ting Br­no, kte­rý je v té­to do­bě ob­zvlášť me­di­ál­ně lá­ka­vý. Hos­tí totiž po­pr­vé v dě­ji­nách sjezd su­det­ských Něm­ců, kte­rý vy­vo­lá­vá nejen me­zi br­něn­ský­mi ob­ča­ny ta­ko­vé emo­ce ja­ko nej­lep­ší di­va­del­ní před­sta­ve­ní. Osob­ně jsem se zú­čast­nil pi­e­ty za obě­ti ho­lo­caus­tu na 5. ná­stu­piš­ti br­něn­ské­ho Hlav­ní­ho ná­dra­ží, ale po­po­řa­dě a zpět k fes­ti­va­lu.

Ve stře­du 20. 5., stej­ně ja­ko ná­sle­du­jí­cí dva dny, na­bí­dl hned zkra­je pro­gra­mu ho­ro­ro­vou gro­tes­ku Ve­ro­ni­ky Pol­dauf Riedl­bau­cho­vé a Di­va­dla Mi­k­ro-te­a­tro. Svým za­mě­ře­ním na pan­to­mi­mu a po­hy­bo­vé he­rec­tví s mi­ni­mem replik je Mi­k­ro-te­a­tro ide­ál­ní akvi­zi­ce pro me­zi­ná­rod­ní fes­ti­va­ly. Mi­ni­ma­lis­tic­ká in­sce­na­ce De­li­ka­te­sa je pre­zen­to­va­ná ja­ko by­to­vé di­va­dlo, ale umím si ji před­sta­vit i v ně­ja­kém ša­pi­tó, kry­tu, nej­lé­pe však v re­stau­rač­ním pro­stře­dí ne­bo zkrát­ka kde­ko­li, kde lze udě­lat aspoň tro­chu přítmí a in­tim­ní at­mo­sfé­ru. V Br­ně se hrá­lo v uni­kát­ním pro­sto­ru Café Kap­rál, v po­ko­ji ob­klo­pe­ném kni­hov­nou, s kr­bem v po­za­dí, s množ­stvím ob­ra­zů na zdech. A ta­ké se sta­ro­dáv­ným sto­lem a bi­dýl­kem, z nějž na vše shlí­žel vy­cpa­ný ha­vran. Do po­ko­je vstou­pí host (Mi­chal Cho­va­nec), židle u sto­lu se sa­ma od­su­ne, host te­dy v roz­pa­cích used­ne a omy­lem ude­ří do zvon­ku. Při­chá­zí číš­ník (On­dřej Klíč) a od­star­tu­je sled si­tu­a­cí, je­jichž osou je ob­slu­ho­vá­ní hos­ta ná­po­ji a jíd­lem. Ani ná­poj, ani jíd­lo však host ne­do­stá­vá, pou­ze prázd­né skle­ni­ce a ta­lí­ře. Je to však spouš­těč bri­lant­ních Cho­van­co­vých pan­to­mi­mic­kých re­ak­cí, zejmé­na gri­mas, ne­boť po ce­lou do­bu před­sta­ve­ní se ne­hne ze židle u sto­lu. Po­hy­bo­vě ná­roč­něj­ší úko­ly má On­dřej Klíč, je­hož číš­ník mu­sí ne­u­stá­le při­chá­zet a od­chá­zet, ser­ví­ro­vat, hrát na suza­fon (pa­tr­ně, nejsem od­bor­ník na žes­ťo­vé ná­stro­je) ne­bo ob­slu­ho­vat akus­tic­ké tri­ky, ji­miž do­pro­vá­zí ně­kte­ré Cho­van­co­vy vý­stu­py – ob­zvlášť zvu­ko­vý do­pro­vod kon­zu­ma­ce ne­e­xis­tu­jí­cích cho­dů je ko­me­di­ál­ně nej­vděč­něj­ší.

In­sce­na­ce ovšem vel­mi funkč­ně a při­ro­ze­ně spá­jí ko­me­dii s ho­ro­rem. Po­hy­bu­jí­cí­mi židle­mi to ne­kon­čí, v jed­nom cho­du ob­je­ví host na ta­lí­ři ži­vou po­hy­bu­jí­cí se ru­ku, kte­rou ve frustra­ci z do­sud ne­na­pl­ně­ných gastro­no­mic­kých tu­žeb hod­lá sníst, leč uni­ká mu. Poz­dě­ji na ji­ném ta­lí­ři se ob­je­ví do­kon­ce žen­ská hla­va (Ve­ro­ni­ka Pol­dauf Riedl­bau­cho­vá), je­jíž gri­ma­sy v re­ak­ci na úto­ky vi­d­lič­kou jsou, v kon­ge­ni­ál­ním spo­je­ní s akus­tic­ký­mi efek­ty, svým způ­so­bem vtip­né i dě­si­vé zá­ro­veň. V ten­to mo­ment se ho­ro­ro­vá gro­teska mě­ní v ro­man­tic­ký du­et tan­čí­cí hla­vy a se­dí­cí­ho hos­ta v blu­e­so­vém ryt­mu, kte­rý se po ča­se po­su­ne do mi­lost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku, když do du­e­tu vstou­pí číš­ník zpě­vem o lás­ce k hla­vě s opa­ku­jí­cím se refré­nem „ne­ver­mo­re“ od­ka­zu­jí­cím na Po­eo­va Ha­vra­na. To­ho se do­kon­ce da­ří tvůr­cům roz­po­hy­bo­vat dí­ky jed­no­du­ché­mu svě­tel­né­mu efek­tu roz­kmi­ta­né stí­no­hry s po­mo­cí ba­ter­ky.

Na­vzdo­ry mi­ni­ma­lis­tic­ké scé­ně vy­zní­vá před­sta­ve­ní hut­ně prá­vě dí­ky pů­so­bi­vým svě­tel­ným a akus­tic­kým efek­tům a pře­de­vším pak dí­ky per­fekt­ní mi­mi­ce všech tří ak­té­rů. Svým způ­so­bem jed­no­du­chá zá­plet­ka hos­ta na po­div­né hos­ti­ně, je­hož če­ká i před­ví­da­tel­ný ho­ro­ro­vý ko­nec, po­sta­ve­ná na zruč­nos­ti a pre­ciz­ním he­rec­tví jed­no­znač­ně mů­že mít am­bi­ce být jed­ním z vr­cho­lů le­toš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu.

Po­zo­ru­hod­ným pro­ti­pó­lem k té­to di­va­del­ní jed­no­hub­ce by­lo ve­čer­ní před­sta­ve­ní Fai­d­ra (Za­tmě­ní). V Ná­rod­ním di­va­dle Br­no kla­sic­ký pří­běh ne­šťast­né­ho man­žel­ství a ne­zkrot­né tou­hy an­tic­ké krá­lov­ny re­ží­ro­val Ja­kub Šmíd. S dra­ma­tur­gy­ní Bar­ba­rou Gre­go­ro­vou vy­bra­li dra­ma Pe­ra Olo­va Enquis­ta z roku 1980. In­sce­ná­to­ři pří­běh za­sa­zu­jí do po­zo­ru­hod­né­ho ma­shu­pu mo­der­ních ku­lis fan­cy by­tu a an­tic­kých re­á­lií při­zná­va­jí­cích Thésea ja­ko krá­le a vo­je­vůd­ce a při­po­mí­na­jí­cích i le­gen­du je­ho sou­bo­je s Mi­no­tau­rem. Z tra­dič­ní lát­ky se tvůr­ci (v če­le s Enquis­tem) za­mě­ři­li pře­de­vším na tě­les­nost. Fai­d­ra (Ha­na Briešťan­ská) je na scé­ně prak­tic­ky ne­pře­tr­ži­tě jen v negližé, mlu­ví vel­mi ote­vře­ně o svém stár­nou­cím tě­le, o mla­dém tě­le Hip­po­ly­ta (Vik­tor Kuz­ník), mlu­ví o ne­zdol­né váš­ni, ma­se, kr­vi, hně­te­ní čás­tí těl. Cit­li­vě a při­ro­ze­ně se k těm­to nej­in­tim­něj­ším zpo­vě­dím vy­u­ží­va­jí vi­deo­pro­jek­ce, nej­čas­tě­ji pro­mí­ta­né z po­hle­du ote­vře­né led­ni­ce, v níž Fai­d­ra hle­dá dal­ší a dal­ší ví­no. Po­pi­su­je tě­les­ný styk, a když si ho na Hip­po­ly­to­vi vy­nu­cu­je, me­ta­fo­ric­ky jej při­rov­ná­vá k Thése­o­vě vstu­pu do la­by­rin­tu.

K ne­kon­sen­su­ál­ní­mu se­xu me­zi Fai­d­rou a Hip­po­ly­tem na­ko­nec ne­do­jde, ale v kon­tex­tu sou­čas­né re­a­li­ty je po­měr­ně od­váž­né vi­dět v ro­li se­xu­ál­ní­ho pre­dá­to­ra že­nu. A ješ­tě od­váž­něj­ší je tvr­dit, že je­jí ro­le je am­bi­va­lent­ní, že je i ne­ní vi­na. To, co se na je­viš­ti ode­hrá­vá, ovšem ne­při­pouš­tí ji­ný vý­klad, než že je ona agre­sor­kou a muž obě­tí. Na­vzdo­ry mo­ti­va­cím a se­xu­ál­ní frustra­ci, jež je bez­po­chy­by skli­ču­jí­cí, ale ni­ko­li omluvou, však in­sce­na­ce je­jí jed­ná­ní ne­o­spra­vedl­ňu­je. Do­kon­ce v da­ný mo­ment ne­ní ak­cen­to­ván ani je­jí mo­cen­ský vztah krá­lov­ny vů­či krá­lo­vě sy­nu. Je to zkrát­ka ne­vlast­ní mat­ka, „sta­rá kur­va“, jak se sa­ma ti­tu­lu­je, ne­šťast­ná ve svém man­žel­ském ži­vo­tě a za­mi­lo­va­ná do mlad­ší­ho mu­že. Pod­stat­ná je v tom­to smě­ru jed­na z úvod­ních scén, kdy do de­tai­lu po­pi­su­je ne­po­cho­pe­ní, jak se moh­la tak váš­ni­vě za­mi­lo­vat do sy­na své­ho mu­že, do mla­dí­ka, je­hož do­kon­ce v jed­nu chví­li ozna­ču­je ja­ko „sko­ro ješ­tě dí­tě“.

Byt je roz­dě­len do tří ho­ri­zon­tál­ních ro­vin od­dě­le­ných po­suv­ný­mi dveř­mi a ve­d­le hlav­ních po­stav ji­mi ne­u­stá­le pro­chá­ze­jí tři Oi­no­ny (Ja­na Štvr­tec­ká, Isa­be­la Smeč­ka a Ka­te­ři­na Liďá­ko­vá) – v mas­kách slu­žeb­nic, uklí­ze­ček či lé­ka­řek. Ve zvlášt­ním bez­ča­sí je ne­chá­vá Šmíd pro­ná­šet hlas vy­pra­vě­če, vstu­po­vat ak­tiv­ně do dě­je ne­bo jen udá­los­ti ko­men­to­vat. Str­hu­jí­cí je je­jich ra­po­vý vý­stup de­mas­ku­jí­cí ce­lý an­tic­ký mý­tus, kdy opa­ko­va­ně v refré­nu de­kla­mu­jí „my ví­me, jak to by­lo“.

Na­o­pak jis­tou hlu­chou li­nií je do­mlou­va­ný sňa­tek Hip­po­ly­ta s Ari­cií (Ka­te­ři­na Mi­ze­rá­ko­vá). Po do­mně­lé smr­ti Thésea se ře­ší, kdo se sta­ne je­ho ná­sle­dov­ní­kem a při­ro­ze­ně se na­bí­zí prá­vě je­ho syn. Má-li mít šan­ci, měl by si vzít prá­vě Thése­o­vu za­jat­ky­ni a je­di­nou pře­ži­vší z jed­no­ho je­ho vá­leč­né­ho vý­pa­du Ari­cii. Oba se sňat­kem sou­hla­sí a schy­lu­je se k je­jich in­tim­ní­mu sty­ku. Ari­cia je kli­šo­vi­tě ob­da­ře­na pá­sem cud­nos­ti a na­víc Hip­po­ly­ta tě­les­ně od­mí­tá. Hip­po­ly­tos si­ce je­jí pra­vi­dla re­spek­tu­je, ale di­vák oče­ká­vá frustra­ci, kte­rá ho při­ve­de do ná­ru­če Fai­d­ry. Nic z to­ho se však ne­dě­je, Hip­po­ly­tos Fai­d­ru poz­dě­ji ve zmi­ňo­va­né se­xu­ál­ní scé­ně od­mí­tá, re­žie fi­asko s Ari­cií ovšem ni­jak ne­při­po­mí­ná. A když se ko­neč­ně na scé­ně Thése­us (Ro­man Ne­věč­ný) ob­je­ví, Hip­po­ly­tos je ob­vi­něn ze zná­sil­ně­ní Fai­d­ry a Ari­cia se obá­vá, že je je­jí osud zpe­če­těn, je­jí ro­le v pří­bě­hu de fac­to kon­čí, aniž by jej jak­ko­li po­su­nu­la či ovliv­ni­la.

Ne­věč­né­ho Thése­us na­pl­ňu­je be­ze zbyt­ku po­sta­vu ome­ze­né­ho a bru­tál­ní­ho pa­nov­ní­ka, kte­rý si oso­bu­je prá­vo vlast­nit Fai­d­ru a roz­ho­do­vat o osu­du své­ho sy­na. Je to do­ko­na­lý, byť po­ně­kud ša­b­lo­no­vi­tý pří­pad ma­cha, kte­rý by ovšem v té­to jed­no­znač­né pla­ká­to­vos­ti mohl v ak­tu­ál­ní dis­ku­si o to­xic­kém muž­ství do­ce­la dob­ře re­zo­no­vat. Stej­ně tak dob­rým roz­hod­nu­tím by­lo ob­sa­dit Ha­nu Briešťan­skou do ro­le Fai­d­ry. Je­jí ja­dr­ný způ­sob, kte­rým vy­ja­dřu­je své tě­les­né chtí­če, ale stej­ně při­ro­ze­ně se po­hy­bu­je i v křeh­kých si­tu­a­cích re­flexe své­ho po­ní­že­né­ho po­sta­ve­ní stár­nou­cí že­ny, nad­hled snoubí­cí se s emo­ci­o­nál­ním roz­kla­dem, udr­žu­je dy­na­mi­ku před­sta­ve­ní a smě­ru­je je ke zná­mé­mu a ne­zvrat­né­mu kon­ci. V něm má svou ro­li i po­ně­kud ly­ric­ký tón in­sce­na­ce, kte­rý se ob­lou­kem kle­ne od po­čá­teč­ní­ho i zá­vě­reč­né­ho po­pi­su slun­ce za­pa­da­jí­cí­ho nad ob­zo­rem ja­ko oka ži­vo­ta, při němž uva­žu­je nad se­be­vraž­dou, kte­rá se na­ko­nec ná­zna­ko­vě na­pl­ní.

Fai­d­ra br­něn­ské­ho Ná­rod­ní­ho di­va­dla je se­be­vě­do­mou in­ter­pre­ta­cí an­tic­ké lát­ky po­sa­ze­né do sou­čas­ných re­á­lií kul­tur­ních vá­lek. Ne­chá­vá na­hléd­nout do in­tim­ní­ho ži­vo­ta že­ny, a přes­to­že ji ve stě­žej­ní mo­ment zob­ra­zu­je ja­ko pre­dá­tor­ku, okol­nos­ti je­jí­ho jed­ná­ní mo­hou vést pří­pad­né­ho soud­ce k po­cho­pe­ní. Ni­ko­liv však k vy­vi­ně­ní.

Di­va­dlo Mi­k­ro-te­a­tro: De­li­ka­te­sa. Kon­cept a re­žie: Ve­ro­ni­ka Pol­dauf Riedl­bau­cho­vá, scé­no­gra­fie: Ka­te­ři­na Jir­ma­no­vá, hud­ba a sound-de­sign: Jan Čtvrt­ník, pro­duk­ce: Ve­ro­ni­ka Vši­an­ská, Te­re­za Si­ko­ro­vá, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Mi­roslav On­d­ra. Hra­jí: Te­re­za Si­ko­ro­vá, Mi­chal Cho­va­nec, On­dřej Klíč.

Ná­rod­ní di­va­dlo Br­no – Per Olov Enquist: Fai­d­ra (Za­tmě­ní). Re­žie: Ja­kub Šmíd, dra­ma­tur­gie: Bar­ba­ra Gre­go­ro­vá, scé­na: Mar­tin Cho­cho­lou­šek, kos­týmy: Pe­tr Ví­tek, hud­ba: Da­vid Hla­váč, svě­tel­ný de­sign: Ka­rel Ši­mek, hu­deb­ní na­stu­do­vá­ní: Pe­tr Svo­zí­lek. Hra­jí: Ha­na Briešťan­ská, Vik­tor Kuz­ník, Vla­di­mír Krát­ký, Ka­te­ři­na Mi­ze­rá­ko­vá, Ro­man Ne­věč­ný, Isa­be­la Smeč­ka, Ja­na Štvr­tec­ká, Ka­te­ři­na Liďá­ko­vá.