Ja­kou ro­li hra­jí ro­din­né ko­ře­ny (et­nic­ké, ja­zy­ko­vé či ná­rod­ní) ve va­ší tvor­bě?

Žád­nou, ne­bo si tu ro­li ne­u­vě­do­mu­jí. Mys­lím, že v si­tu­a­ci, kdy ne­ní mo­je iden­ti­ta ohro­žo­vá­na (tím že by ně­kdo úto­čil na mou ze­mi, ná­rod, ja­zyk, men­ši­nu, ke kte­ré ná­le­žím), ma­jí ko­ře­ny zů­stat in­tim­ní zá­le­ži­tos­tí. Vní­má­ní tě­chhle ka­te­go­rií se sto­či­lo do div­ných kon­tex­tů, tak­že spíš na­vr­hu­ji je­jich vý­znam po­tla­čo­vat A tvo­řit vaz­by a spo­je­nec­tví na zá­kla­dě sku­teč­né blíz­kos­ti, pří­buz­nos­ti. Ale jak jsem psal, úpl­ně ji­ná si­tu­a­ce je při ohro­že­ní iden­ti­ty. Tak­že je to vlast­ně pa­ra­dox: ne­má to být vý­znam­né, ale je to straš­ně dů­le­ži­té.

Vní­má­te umě­ní ja­ko pro­stor pro ve­řej­nou de­ba­tu o pů­vo­du a iden­ti­tě?

Ano, tam, kde je de­ba­ta o pů­vo­du a iden­ti­tě z ně­ja­ké­ho dů­vo­du po­třeb­ná, te­dy hlav­ně na tam, kde je na ně­čí pů­vod a identi­tu úto­če­no, je umě­ní ide­ál­ním pro­sto­rem pro ni. Když ne­sklouz­ne do ide­o­lo­gič­nos­ti, ne­sta­ne se zbra­ní.

Ja­kou od­po­věd­nost pod­le vás v tom­to smě­ru uměl­ci ma­jí? Exis­tu­jí pod­le vás té­ma­ta, ke kte­rým má „prá­vo“ mlu­vit jen ten, kdo je osob­ně pro­žil?

Mys­lím, že uměl­ci (ale neje­nom oni) ma­jí ve­li­kou od­po­věd­nost, ne­bo by mě­li mít. Za­ka­zo­vat ně­ko­mu se k ně­če­mu vy­ja­d­řo­vat ne­má smy­sl, ale člo­věk by si měl uvě­do­mo­vat, z ja­ké po­zi­ce se vy­ja­dřu­je, a z ja­ké ji­ní. Za­žil jsem si­tu­a­ce, kdy se ně­kdo vy­ja­d­řo­val k ně­če­mu, co ne­pro­žil, v pří­tom­nos­ti těch, kdo pro­ží­va­li, a měl jsem po­cit, že di­a­log je ne­mož­ný a sna­žit se o něj ne­má smy­sl. A jin­dy za­se, že ten, kdo byl „zven­čí“, na­bí­dl ne­smír­ně za­jí­ma­vý no­vý úhel po­hle­du. Mys­lím, že se ho­dí uvě­do­mo­vat si me­ze své po­zi­ce, po­sou­vat je, ale ne ná­si­lím.

Jak pod­stat­ný a ur­ču­jí­cí je ve va­ší tvor­bě ja­zyk ja­ko sou­část iden­ti­ty a ko­ře­nů? Vní­má­te tvor­bu v ur­či­tém ja­zy­ce ja­ko kul­tur­ní ne­bo po­li­tic­ké ges­to?

Ne­ní pro mě pod­stat­ný a ur­ču­jí­cí, na prv­ním plá­nu je ja­zyk mé­di­em pře­no­su to­ho, co se ří­ká tex­tem. Za­jí­ma­vý je na dal­ších plá­nech, zvu­ko­ma­leb­nos­tí, rytmem, ener­gií, tím, že to­mu, kdo mlu­ví, dá­vá nej­vět­ší svo­bo­du. Ja­zyk ja­ko hlas v po­ly­fo­nii. A pro­to ta­ky ne­vi­dím žád­ný pro­blém v tom, když má herečka/herec ne­čes­ký pří­zvuk (s vý­jim­kou her, kte­ré jsou na ja­zy­ko­vé do­ko­na­los­ti po­sta­ve­né). Mo­der­ní di­va­dlo by pod­le mě mě­lo re­a­go­vat na to, že li­dé se mí­cha­jí a ja­zy­ko­vé sku­pi­ny dáv­no nejsou vy­me­ze­ny stát­ní­mi ne­bo ji­ný­mi hra­ni­ce­mi. Je to jed­na z cha­rak­te­ris­tik do­by, tak­že i jed­nou z cha­rak­te­ris­tik mo­der­nos­ti má být ak­cepta­ce té­hle si­tu­a­ce. A vů­bec tím ne­chci říct, že by se ne­mě­la ucho­vá­vat kla­sic­ká for­ma ja­zy­ka. Dů­raz na ja­zyk ja­ko po­li­tic­ké ne­bo kul­tur­ní ges­to chá­pu, když je ja­zyk na­pa­den, ohro­žen. Pak je nut­né ho zdů­raz­ňo­vat.

Jsou pro vás ko­ře­ny spí­še mís­tem, od­kud vy­chá­zí­te, ne­bo ně­čím, co te­pr­ve hle­dá­te?

Ne­pře­mýš­lím o ko­ře­nech, ani je ne­hle­dám, tak­že po­kud mě ně­jak ovliv­ňu­jí, je to pře­váž­ně ne­u­vě­do­mě­le. Ne­cí­tím se ni­jak zvlášť spja­tý s Če­cha­mi, Če­chy ani čes­kým ja­zy­kem, je pro mě pod­stat­něj­ší být me­zi lid­mi, kte­rým ro­zu­mím, a v pro­stře­dí, kte­ré­mu ro­zu­mím. A to se mi stá­vá i ne­stá­vá v Če­chách i jin­de. Zdro­je mé­ho pře­mýš­le­ní a vní­má­ní, i di­va­dlo, jsem na­chá­zel a na­chá­zím na růz­ných mís­tech, čas­tě­ji mi­mo Če­chy, ale ne­ní pro mě pod­stat­né, od­kud jsou. Vní­mám „za­ko­ře­ně­ní“ spíš v tom, co mě in­spi­ru­je, dí­ky če­mu se cí­tím pa­t­řič­ně a smys­lu­pl­ně.

Lí­bí se mi po­je­tí ko­ře­ne, jak ho po­psal Sta­nisław Vin­cenz u Hu­cu­lů: ko­řen je dluh, kte­rý má člo­věk vů­či svě­tu a pá­nu bo­hu a ne­se si ho s se­bou, kam­ko­liv jde. A dluh v tom ne­ní ně­co ve smys­lu vy­ma­ha­tel­nos­ti, ale rov­no­váhy.