
Odpovídá Marek Koliha, jenž obdržel ve čtvrtém ročníku soutěžní Přehlídky divadelní fotografie čestné uznání v kategorii Studenti.
Kdy jste vyfotil svůj první snímek?
To si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že jsem asi ve čtyřech letech objevil tátův digitální kompakt společně s dědovým analogovým fotoaparátem a s nimi jsem zkoušel fotit. První seriózní fotky jsem dělal po rozhodnutí se přihlásit na střední školu, vybral jsem si obor fotografie na škole Michael. Jedna ze sérií fotek k přijímačkám bylo nafocené divadelní představení z Divadla X10, které tehdy ještě hrálo ve Strašnicích. Na školu jsem byl přijat a nyní pokračuji na vysoké škole Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Zde se divadelní fotce dále věnuji.
Jak dlouho se věnujete fotografování divadelních představení a jaká byla vaše cesta k divadlu?
Jak jsem již zmínil, divadelní fotografii se věnuji přibližně osm let. Moje cesta k divadlu byla asi předem dost předurčena mými rodiči. Máma Lenka Havlíková je divadelní dramaturgyní, autorkou a také zakladatelkou a ředitelkou Divadla X10. Můj táta Petr Koliha je filmový, televizní a divadelní režisér.
Zachycujete také zákulisí či proces příprav a zkoušení divadelních inscenací? Přistupujete k tomuto focení jinak než k zaznamenávání divadelního představení?
Dnešní divadelní fotografie má široký záběr. Požadavky divadel v sobě zahrnují několik subžánrů, které fotograf musí naplnit. Rád se zúčastňuji již prvních čtených zkoušek a dělám z nich reportáž. Pro nasátí finální estetické podstaty vznikající inscenace přijdu na první generálku bez fotoaparátu a snažím se dostat k podstatě dané interpretace, také zvažuji možnosti, jak fotograficky k dílu přistoupit. Zde pak začíná další žánr, který je ten nejdůležitější, a to je zachycení představení. Jako fotograf musím zachytit nejen představení pro účely PR, divadelního archivu a dalších publikací, ale zároveň se k tomu ještě snažím dodat svou fotografickou interpretaci. Tady začíná ambice neudělat jen suchý profesionální záznam, ale dostat do fotek základní esenci inscenačních cílů režisérů, scénografů, kostýmních výtvarníků, herců a všech dalších tvůrců inscenace.
Dalším častým požadavkem je odevzdat reportáž z premiérového dění. V poslední době je velmi často požadovaným úkolem nafotografovat reklamní fotografie k inscenaci, které se využívají k vytvoření plakátů, stojek, programů, prostě proma. Dnes čím dál častěji využívaného na sociálních sítích a webech divadel.
Dokázal byste popsat základní specifika divadelní fotografie? A co podle vás může tento termín a obor všechno obsahovat?
Základních specifik jsem se již dotkl v předchozí odpovědi. Snad jen dodám, že česká divadelní fotografie je silně konkurenční prostředí a uplatnit se v ní vyžaduje přidanou kreativní hodnotu. Člověk tedy nemůže přijít nepřipraven, bez záměru, bez rozvrženého plánu, co a jak dělat. Představa mechanického, i když profesionálního nafocení inscenace dnes už neobstojí.
Kdo je pro vás „největší divadelní fotograf“?
To je těžká otázka a neumím na ni přímočaře odpovědět. Česká divadelní fotografie má podle mě vysokou úroveň a je srovnatelná i v mezinárodním měřítku, a to jak z historického, tak současného pohledu. V české divadelní fotografii je spousta skvělých fotografů, ke kterým vzhlížím s úctou a obdivem a nechci nikoho upřednostňovat, nebo opomenout. Abych ale nevyklouznul z vaší otázky, řeknu spíše jméno, které mě v určitém období niterně zasáhlo, a to především tím, že jeho fotografie byly zpětně i inspirací pro samotnou divadelní kulturu, tehdejší technické limity povýšil na novou estetiku a dodnes zůstal ikonickým autorem české divadelní fotografie. Jeho fotografie mě pohnuly k přemýšlení o formě a obsahu divadelní fotografie. Tím fotografem je pro mě Jiří Koudelka a jeho snímky z šedesátých let.
Medailonek
Marek Koliha studuje Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě pod vedením prof. PhDr. Vladimíra Birguse. V současné době pracuje jako fotograf na volné noze. Zabývá se řadou žánrů – výtvarnou fotografií, reportážím a dalšími. Divadelní fotografii se systematicky věnuje asi osm let. Spolupracuje s Činoherním klubem v Praze, Divadlem X10, Národním divadlem. Fotografoval inscenaci Poslední dnové lidstva režiséra Dušana D. Pařízka ve vídeňském Burgtheateru. Spolupracuje též s nezávislými skupinami OLDstars a DÍLO. Uspořádal dvě samostatné výstavy a účastnil se šestnácti kolektivních výstav. Získal 3. místo APF Osobnost mladé české fotografie do 30 let za rok 2024 a čestné uznání ve 4. ročníku soutěžní Přehlídky divadelní fotografie ve studentské kategorii.



