(Jak) lze udr­ži­tel­nost apli­ko­vat v umě­ní? Má­te ně­ja­ká do­po­ru­če­ní? Čím se mů­že dneš­ní umě­lec ří­dit?

Z udr­ži­tel­nos­ti se stal vý­věs­ní štít, ale čas­to jde jen o gre­e­nwa­shing. Sta­čí se po­dí­vat na webo­vé strán­ky Ne­st­lé; bo­hu­žel k to­mu do­chá­zí i v kul­tur­ních in­sti­tu­cích. V di­va­dlech ale k to­mu oprav­du ne­mu­sí do­chá­zet. Mys­lím, že je tře­ba po­stu­po­vat krok za kro­kem. Zá­kla­dem osob­ní a so­ci­ál­ní udr­ži­tel­nos­ti je spra­ved­li­vá fi­nanč­ní od­mě­na a zdra­vé pod­mín­ky pro kre­a­ti­vi­tu. Na en­vi­ron­men­tál­ní úrov­ni je to dů­raz na kva­li­tu pro­ce­su spí­še než na kvanti­tu vý­sled­ků ne­bo na mno­ho tvůr­čích kom­pro­mi­sů. Dnes se to­mu­to té­ma­tu vě­nu­jí růz­né pu­b­li­ka­ce, ja­ko je na­pří­klad The­a­t­re Gre­en Book, kte­rá je čás­teč­ně k dis­po­zi­ci i v češ­ti­ně.

Zná­te uměl­ce či uměl­ky­ni, kte­ří udr­ži­tel­nost in­te­gru­jí do své prá­ce? Ja­ké umě­lec­ké dí­lo s té­ma­tem eko­lo­gie ne­bo kli­ma­tic­ké kri­ze vás nej­ví­ce oslo­vi­lo?

Mo­je zku­še­nost z Ha­Di­va­dla mě pře­svěd­či­la, že nej­dů­le­ži­těj­ší je lid­ská ro­vi­na. Po­kud tvůr­cům a zá­ze­mí di­va­dla oprav­du na Ze­mi zá­le­ží, ne­po­tře­bu­jí ta­bul­ky, pří­kla­dy dob­ré pra­xe a ani spe­ci­ál­ní roz­po­čet (i když ten vždy po­tě­ší). To, co oprav­du po­tře­bu­jí, je do­sta­tek ča­su – na pří­pra­vu, tvor­bu a re­a­li­za­ci. Pro­to se mnou re­zo­nu­jí na­pří­klad per­for­ma­tiv­ní­mi dí­la Gab­rie­ly Car­ne­i­ro da Cunha, kte­rá vy­chá­ze­jí z mno­ha­le­tých re­šer­ší. Ve svých in­sce­na­cích se za­bý­vá en­vi­ron­men­tál­ní ne­spra­ve­dl­nos­tí v Bra­zí­lii, dá­vá hlas ne­vy­sly­še­ným a víc-ja­ko-lid­ským by­tos­tem, při­čemž kom­bi­nu­je do­ku­men­tár­ní ma­te­ri­ál s prv­ky ri­tu­á­lů. A, sa­mo­zřej­mě, s ma­te­ri­á­lem pra­cu­je vel­mi obe­zřet­ně.

Ja­ké pře­káž­ky vi­dí­te v udr­ži­tel­nos­ti umě­ní – na­pří­klad fi­nan­co­vá­ní, do­stup­nost ma­te­ri­á­lů, lid­ský fak­tor?

Když jsme na Slo­ven­sku na to­to té­ma dě­la­li an­ke­tu, uká­za­lo se, že ve­d­le fi­nan­cí je to i ne­do­sta­teč­ná le­gisla­ti­va a ně­kte­rá ab­surd­ní na­ří­ze­ní, kte­rá di­va­dla nu­tí vě­ci spíš li­kvi­do­vat než recyklo­vat, spíš vy­řa­dit než tře­ba da­ro­vat, spíš na­ku­po­vat než spra­vo­vat. Na dru­hé stra­ně, když Be­naj­min Ver­donck před léty zve­řej­nil v Bel­gii svůj pro­vo­ka­tiv­ní ma­ni­fest skli­dil vel­kou kri­ti­ku. Mno­zí po­va­žu­jí „ze­le­nou agen­du“ za zá­sah do svo­bo­dy tvůr­čí­ho gé­nia a dal­ší z mno­ha ob­s­truk­cí k na­pl­ně­ní své vi­ze. Je pak skvě­le sle­do­vat li­di ja­ko ame­ric­kou scé­no­gra­f­ku Do­nya­le Wer­le, ane­bo, z mé zku­še­nos­ti, An­nu Ti­chou, kte­ré udr­ži­tel­nost do své prá­ce in­kor­po­ru­jí úpl­ně au­to­ma­tic­ky. Čas­to se, ale ptám sám se­be, jest­li by to­hle myš­le­ní ne­mě­lo po­šimrá­vat stu­dent­stvo už v pro­sto­ru aka­de­mie, jak se o to teď sna­ží tře­ba na KAL­Du.